Odpovídá psycholog, psychoterapeut více ; dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Poradna se uzavře po položení desátého dotazu.

  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo konzultaci s psychologem online, kontaktujte mne telefonicky: +420 777 588 352 nebo emailem
  • Vše zde napsané bude zveřejněno

Vážený pisateli,

tento týden již bylo položeno mnoho dotazů a není v mých silách odpovědět na více. Máte-li zájem, vyčkejte, poradna se otvírá vždy v neděli o půlnoci.
 Pokud máte zájem o zodpovězení dotazu mimo poradnu on-line, zašlete dotaz na email: radana@rovena.info a 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.

< novější | 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >

Ondrys píše: (5. 4. 2010, 22.41)

Dobrý den, nevím na koho se obrátit a život je pro mě takto už neúnosný. Mám panickou hrůzu ze zvracení, již 6 let - následkem toho již mám i deprese z toho, co je to za život. Musel jsem přestat tancovat, přestal jsem hrát divadlo, protože jsem se bál, že se na jevišti pozvracím, jak mluvím přes bránici. Celých těch 6 let jsem vždy po jídle cítil těžkost žaludku, která po hodině a víc odezněla, protože jsem si vsugeroval, že již je jídlo ztrávené. Většinou musím i žvýkat, jinak mám sucho v puse a těžkost je výraznější. V říjnu se projevily deprese - jet autem někam, kde to neznám, tak se mi hned honí hlavou, jak se pak dostanu domů, pobolívá mě hlava a u žaludku cítím tep. Několikrát jsem měl i záchvat, že jsem si doma i venku připadal nejistě, jako když jste někde ve výšce na nejisté ploše a nemáte jistotu pevné půdy pod nohama, protože se zem vlatně také točí a je to jen planetka ve velkém vesmíru. Když se domlouvá výlet, tak mám hned deprese, jak mi asi bude a jestli to přežiju bez újmy. Nejbezpečněji se cítím doma, ale poslední dobou už to také není nejlepší. Od října užívám přírodní antidepresiva. Existuje nějaký způsob, jak člověku zabránit zvracení? Případně, co mám za poruchu a jak bych se k ní měl postavit? Moc děkuji za pomoc, radu. Přeji klidný povelikonoční čas.

Odpověď: (6. 4. 2010, 11.44)

MIlý Ondro,
můžeme dát vašim potížím jméno, patrně to už bude kombinace více slov. V tuto chvíli můžeme použít nutkavé, obsedantní myšlenky a jednání v kombinaci s úzkostí a depresivním laděním. Nepředpokládám však, že toto pojmenování by vám přineslo úlevu. Bylo by dobré rozhodnout se spolupracovat s psychoterapeutem, léčitelem. Pokud se rozhdnete aktivně svůj stav proměnovat, můžete mne kontaktovat. Přeji vše dobré.

angel píše: (5. 4. 2010, 15.43)

Dobrý den,již jednou jsem Vám psala,ale asi jsem svůj problém nepopsala dostatečně.Mám velký problém se o svých problémech vyjadřovat a svěřovat se.Napíšu Vám věc která by se neměla psát veřejně,ale asi se mi otom bude lépe psát než mluvit.Prosím poraďte mi.Můj problém je už od mala.Narodila jsem se jako nechtěné dítě.Babička když se dozvěděla,že je matka těhotná moc si přála aby si mě nechali.Babička jako jediná se ke mě vždy chovala jako k člověku a ne jako ke zrůdě.Tak se ke mě chovali rodiče a má starší sestra a starší bratr.Ten mě mimochodem od mých 8let zneužíval.Samozřejmě jsem si to zasloužila a já byla na vině.Doma jsem vždy se vším pomáhala,peníze z brigád jsem jim povině odevzdávala.Problémy jsem nedělala,spíš jsem byla uzavřená.Nikomu jsem otom co se děje u rodičů nesměla nesměla říct.Hráli divadýlko o štastné rodince když někdo přišel na návštěvu.K sourozencům se chovaly moc hezky.Jako rodiče ke svým dětem.Pomáhaly jim se vším.Finančně nikdy nestrádaly.Přesto mě jako malou nechávaly přespat venku a v 18letech mě nadobro vyhodily na ulici.Do mé plnoletosti si mě nechaly jen aby to babičce nebylo divné kde jsem.Pak jí řekly,že jsem se kvůli práci odstěhovala.To vím od babičky,protože se mě tenkrát,když jsem u ní byla na návštěvě ptala jak se mi vede v práci.Nikdy jsem jí neřekla pravdu,moc by jí to ublížilo.Teď už je rok a půl po smrti.Ani ve škole jsem to učitelkám neřekla,když se mě ptaly co mi je.V 17letech jsem byla u psycholožky a chtěla se jí svěřit.Ta mi řekla,že mám jen problémy s dospíváním.Už tenkrát mě to na světě nebavilo,měla jsem závratě pocity úzkosti a bezmoci.Teď je mi 29let¨,pokusila jsem swe už bezúspěšně o sebevraždu.Vím je to ostuda,měla bych se za to stydět a taky se stydím,jen mám tak šílené stavy.Jako bych měla výpadek a stane se to.Teď ty stavy mívám zase a strašně často a už nevím jak se s tím poprat...Nechci ublížit příteli,tím že si zase ublížím.Prosím poraďte mi co mám dělat,abych byla normální?Děkuji moc

Odpověď: (6. 4. 2010, 11.38)

Milá Andělko,
je to na tom světě někdy trápení. Posbírala jste dost ran a ublížení. Je potřeba je hodně čistit. Dobré jsou různé meditace... spolupráce s anděli světla ... Zastavte se na kus řeči (nebo zatelefonujte) at můžeme probrat konkrétněji, co by pro vás bylo dobré.
(kontakt naleznete: http://rovena.info/kontakt-psy… )

matka 13 leté dcery píše: (5. 4. 2010, 13.17)

Dobrý den, má dcera Sára se velmi nervuje. V poslední době nosí špatné známky. Také často zapomíná (zadám jí nějáký úkol a během 3 minut ho zapomene, i třeba to, že jsem jí slíbila jít do kina.). Chodí na gymnázium již druhý rok a nikdy se u ní tyto problémi nevyskytli. Byla jsem s ní na dětské psychologie, ale ona odmítla s psycholožkou komunikovat. Prý kvůli mé přítomnosti. Dětská lékařka mě tedy poslala s dcerou na neurologii. Co si o tom myslíte vy (o jejích problémech)? Myslíte, že byste s ní mohla promluvit telefonicky? Nebo jí mám nechat u psychologa samotnou? Dáte mi prosím kontakt na nějákého dobrého psychologa v Č.B, který dokáže vyjít vstříc?
Předem děkuji

Odpověď: (6. 4. 2010, 9.47)

Milá maminko,
nechat ji samotnou u dětského psychologa je určitě vhodné. Pravděpodobně se jedná spíše o psychologický problém než o neurologický. Doporučuji, abyste absolvovali vyšetření nadání/intelektu a zároveň aby dcera spolupracovala s psychologem na vnitřním prožívání, aby se naučila rozumět sobě a vnitřně se zklidnit. Pokud dcera bude chtít se mnou telefonovat, je to samozřejmě možné. V Českých Budějovicích neznám kolegy (z Českého Brodu je to do Nymburka nedaleko).
Přeji vše dobré.

Michael píše: (5. 4. 2010, 8.10)

Dobrý den, mám takový problém. Chorobně žárlím na moji partnerku,ted nastoupila do zaměstnání a je to ještě horší. Snažím se ovládat,ale moc mi to nejde. Když to chci řešit tak řekne,ty jsi byl vždycky takový.Další problém je to, že když ted začala chodit do práce a já podnikám sám (dřív jsem ji více méně zaměstnával já)je jako když ožije,muže se v nové práci přetrhnout a já se "plácám" sám. Moje žárlivost je asi taková, že návštěva mé manželky u ženského lékaře pro mne byla utrpení. Odsoudit sám sebe mužu, je to jednoduché,každý  mluví o tom jak je to hrozné žít z někým kdo žárlí,ale jak je žárlivci na to už nikdo nemyslí. V našem okolí jsme  poměrně žádaní. Manželka je tolerantní, dříve jsme měli dokonce i společnou známost, ani jeden z nás nebyl "svatý". Ale ted cca 5let jak se říká "sekám latinu". O to víc mám pocit že manželce něco chybí.Nevím,je to taková směs divných nepříjemných pocitu ve mě.  Dá se tak "žít"? A nebo to řešit s odborníkem? Děkuji za odpověd Michael

Odpověď: (6. 4. 2010, 9.23)

Milý Michaeli,
žít lze i v malejch botách, ale není to ono ;), to cítíte. Pokud se rozhodnete spolupracovat s psychoterapeutem, je třeba počítat s tím, že vás čeká kus práce na sobě samém, že proměníte něco ve svém nitru a pravděpodobně, že se to nestane za jedno setkání. Tak jako angličtina se lépe učí s lektorem, s rozvojem psychiky je to stejné. Pokud se rozhodnete spolupracovat se mnou, ráda vás uvidím. (další možnost je, abyste si sehnal literaturu, která se týká žárlivosti a při její četbě můžete zkoušet proměny sebe...)

jana píše: (5. 4. 2010, 0.16)

Dobrý večer, ráda bych Vás poprosila o radu. Je mi 18 let a mam problemy s rodiči. Na první pohled se to zdá jako maličkost, ale mě to docela trápí a už si s tím nějak nevím rady.Hrozně se trápím tím jak se ke mě rodiče chovají. POřád mě mají za tu malou holčičku. Když chci někam jít s přítelem (oba ho dobře znají a velice dobře s ním vychází) tak je hroznej problem v kolik mam prijit domu. Vikend s partou na chate nebo neco podobneho je absolutne nepripustne. Uz delsi dobu na sobe pozoruji ze mi chybí takové to pohlazení, pochválení za něco, otázky jak se mi libilo. Nevim, prijde mi to dost hloupe, ale ja uz si vazne nevim rady. Vím, že by pro mě rodice udelali vsechno, ale chci taky trosku volnosti, trosku pochopeni, přece nebudu porad ta mala, která travi vecery s nima u televize.

Odpověď: (6. 4. 2010, 9.08)

Milá Jano,
někdy rodičům dělá potíže důvěřovat svému dítěti a přijmout to, že dítě je za svůj život zodpovědné. Chápu, že pokud rodiče podporují tvoje vzdělání, že za to něco chtějí např. školní výsledky, pomoc v domácnosti. Když se rodiče zapomenou zeptat, jak se ti něco líbí, můžeš rozhovor na to téma začít vést sama. Bylo by hezké, kdybyste si s rodiči uměli uvařit např. kávu, společně si sednout a vyprávět. To by byla vhodná atmosféra i na to, abys jim popsala, jak se v současné době cítíš a co bys ráda. Pokud to touto cestou nejde, je možné požádat o spolupráci školního psychologa nebo nějak se dohovořit na společné návštěvě u psychoterapeuta, může tě v tom podpořit třeba babička? teta? strejda? Držím palce.

inova píše: (29. 3. 2010, 21.50)

Dobrý večer,chvíli jsem si tady četla, vidím že píší samí mladí lidé.Ale já jsem opačný případ. V mládí jsem problémy dost zvládala. Mám dva syny,jejich otec nepracoval,pil bil nás a nadělal spoustu dluhů. Do dnes mám velké finanční problémy, jelikož jsem byla sama na výživu a ještě splácela jeho dluhy u známých. Nyní jsem podruhé vdaná,synové jsou dospělí,finanční problémy se táhnou pořád dál.Pracovala jsem 28 let u jednoho zaměstnavatele a i díky tomu jsem se držela nad vodou jakž takž.Pak přišlo propouštění, z odstupného jsem vrátila část dluhů a pak rok bez práce a nebylo na splátky.Teď mám dluhy,kam se podívám,synové se snaží pomáhat,ale mají svého také dost. Ale teď hlavní problém. Našla jsem práci v call centru vymáhání pohledávek.Paradoxně jsem vymáhala i když jsem sama dlužila.Nevím,co mě víc stresovalo,ta práce v call centru,nebo vymáhání.Prostě jsem odešla ve zkušební době,protože jsem ráno před směnou zvracela,točila se mi hlava a celou noc nespala.Navíc ta práce,nebyla ani tak dobře placená. Teď ale tady sedím,hledám další práci a je mi hrozně,že jsem to udělala.Potřebuji přece splácet dluhy.Stydím se za to,že jsem tam nevydržela. No řekněte,je to normální.Možná kdybych volala,kvůli třeba pojistkám,ale takto jsem měla ty dluhy od rána do večera před očima,svoje i ostatních. Chtěla bych vědět,zda jsem moc velký srab,nebo se to dá pochopit. Už mám domluvené jiné call centrum,kde bude snad i o trochu větší plat. Hlavně se nevymáhá,ale prodávají se čistící prostředky. Snad to bude dobré. Děkuji za případnou odpověď k mému selhání a přeji krásný večer.

Odpověď: (30. 3. 2010, 10.26)

Milá Ivono,
odpustte si, nejsme stroje... a nevidím to jako vaše selhání... prostě jste sama moc dobře věděla, jak snadno se vám spirála dluhu roztočila a jak těžké je z ní vyjít... soucit... vlastní úzkost ... je prima, že jste si našla práci, která je lepší...

zuza píše: (29. 3. 2010, 21.05)

Dobrý den,
máme 18měsíční dceru. Manžel vnímal těhotenství dost negativně, chtěl abych šla na přerušení. Ve svých 33letech jsem to samozřejmě odmítla, ale manželovi jsem dala nabídku, že může odejít a o dceru se budu starat sama. Zůstal s námi, ale ten vztah fungoval divně, časem se vytratila komunikace, něžnosti atd. Momentálně spolu nežijeme sexuálně asi 12 měsíců, ale já mám o manžela zájem ale on o mě ne. Tvrdí, že to už nepotřebuje. Přitom ale chodí na netu dost často na porno. Neodsuzuju nikoho za to, že kouká na porno, ale v našem případě mě to dost uráží, když mě může mít, ale radši kouká..... Nechce o ničem mluvit, nechce se jít nikam poradit, tak já už nevím. Děkuji

Odpověď: (30. 3. 2010, 10.22)

Milá Zuzo,
na vztah musí být dva... musí být rovnováha v dávání a braní ... úroveň výměny musí být na úrovni toho, kdo chce vyměnovat méně. Jste samostatná žena... máte spolubydlícího, který se podílí ekonomicky... fajn...

Jana píše: (29. 3. 2010, 18.31)

Dobrý den nevím jak začít jsem vdaná už skoro dvacet let máme 19 letou dceru a 11 letého syna před třemi lety jsem si zlomila nohu a syn se na mě psychicky upnul a začal spát se mnou. Tak asi začali naše manželské problémy. Poznali jsme přátele ale po dvou letech se oni rozešly a ta kamarádka se dostala do problémů soudně jí sebrali děti protože vysedávala každý den v hospodě a časem tam začal vysedávat sní i můj manžel. Do toho začal manžel číst zvláštní knihy o bohu, o józe o karmě teď čte dokonce korán a bibly a úplně se změnil sám mi řekl že je někdo jiný než koho sem si vzala. Žárlím na tu bývalou kamarádku protože jí vozí sebou do kostela a bůh ví kam ještě. S ní se dokáže bavit celé hodiny a se mnou si nepovídá skoro vůbec a když náhodou jo tak jsou to samé narážky a urážky. Syn je z toho celý nesvůj protože nás má rád oba a nechce stranit jednomu z nás, dcera letos maturuje a taky jí naše neschody nesvědčí. Vždycky jsem byla veselý člověk ale teď se dokážu smát jen v práci ale vím že se jen přetvařuju, nejsem upřímná už ani sama k sobě furt si říkám že je to určitě všechno moje chyba, ale neumím ji napravit. Nedokážu manželovi říct jak moc ho k životu potřebuju jsem na jeho lásce ke mně úplně závislá a nevím co mám dělat aby jsme neubližovali sobě ale hlavně dětěm. Budím se skoro každý večer spocená z hrozných snů o své sebevraždě, ale vím že na život bych si nikdy nesáhla mám děti pro které chci žít. Když manželovi napíšu do smsky že ho miluju tak odepíše že nás miluje všechny ale já potřebuju slyšet že miluje mě ale to on už mi neřekl alespoň deset let. Zhubla jsem kvůli němu 17 kilo ale stejně má narážky že jsem jak prase přitom je teď tlustší než já. Prosím poraďte mi nevím jak mám dál žít a vychovávat svoje děti k lásce když jí doma tak málo vidí.Děkuju Jana

Odpověď: (30. 3. 2010, 10.18)

MIlá Jano,
požádejte manžela o spolupráci a zajděte za odborným poradcem. Můžete požádat jeho, aby našel toho, komu bude věřit, připustte, že zajdetete třeba i za psychoterapeutem jeho víry.... Zbavte se závislosti na jeho lásce. To je vaše práce.
Přeji vše dobré.

Katka píše: (29. 3. 2010, 17.32)

Dobrý den, píší za přítele (28let), který má nejspíš problém, který si dlouho nechtěl přiznat, o návštěvě  psychologa nechtěl ani slyšet až nyní. Začnu od začátku. Od střední školy bydlí se svoji babičkou, která ho vychovávala více méně už od školky. Rodiče jsou alkoholici, má 2 starší sestry, které v 18ti letech od nich odešly, on sám to s rodiči bez opory sester nevydržel, proto se domluvil s babičkou na společném bydlení.Měl jeden vztah, kdy jeho bývalá přítelkyně mu byla nevěrná, kde mohla, její rodiče ho dostali, díky jeho naivitě do velkých dluhů, které ještě dnes spolu splácíme. Nyní pracuje jako řidič. Je to hodný člověk, který by se rozdal, někdy až moc...nemá žádné sebevědomí, má neustále strach, že ho opustím, že bude sám, že nebude moct splácet dluhy atd. Opravdového přítele, se kterým by si popovídal nemá. Jen pár kamarádů, co se ozvou jen když něco potřebují, oporu v rodině nemá a sestry mají svůj život. Zdravotně na tom byl dobře až před pár dny se mu v práci neudělalo dobře, všechny výsledky jsou v normě.Jen pár opatření je třeba, ale nic závažného. Dnes šel po měsící opět do práce a psychicky se zhroutil, brečel, že to nezvládne, že má strach, co když se něco stane, co když se mu zase udělá špatně a všichni se mu budou smát, že nic nevydrží atd. Už delší dobu pozoruji, že má problém jak se řekne práce, je hned vynervovaný, všechno mu vadí, lidi, co vozí mu vadí, je znechucený. Řízení všeobecně ho baví. Nemá žádné koníčky, nic ho nebaví, nejradši by pořád spal, aby na ty svoje "problémy" nemyslel. Alkohol pije jen víkendově. Dnes mi poprvé řekl, že by chtěl někoho navštívit a promluvit si. Chce tabletky na uklidněnní, vím, že to není řešení, ale už to že s tím chce něco dělat je úspěch. Děkuji za radu

Odpověď: (30. 3. 2010, 10.15)

MIlá Katko,
pokud se přítel necítí dobře a chce s tím něco dělat, je to fajn. Je třeba však vědět, že je to cesta a na ní práce. Doporučuji konzultaci u psychoterapeuta, aby si udělal představu, jak je možné postupovat. Pokud bude chtít, může si dohovořit schůzku u mne. Je možné kombinovat spolupráci s psychologem a zároveň užívat léky předepsané psychiatrem.
Přeji vše dobré.

nikitka2 píše: (29. 3. 2010, 17.32)

Dobrý den,mám trochu trápení s mojí maminkou.Mamce je 57 let.Má nás 3 děti-Nejstarší brácha,pak sestra a potom já(29let).Mamka se už asi 5 let nebaví s mojím tatkou,ale přesto spolu žijí v jednoum domě.Rozvést se nechtějí,protože táta nechce a komplikuje to.Máma už je na něj alergická,ikdyž se snaží ho ignorovat,ale nejde jí to.Stále ho před náma pomlouvá,co jí v životě udělal,jak jí ublížil a mlátil atd..Já chápu,že to s ním neměla lehké,prý nám ani nic neplatil,že vše musela táhnou sama.Věřím tomu,že to tak bylo(mamka by nelhala),ale tátu mám ráda ikdyž vím,co mamce dělal.Je to těžké,když přijedu s dětma na návštěvu,tak prvně se jde k mamce nahoru a pak k tatkovi dolu(rodiný patrový dům).Štve mě tato situace a pro mé děti to časem bude také divné(není to normální babička a děda).Uplně už strácím chut k našim jezdit a je mi to strašně líto,mám pocit ,že jsem děsnej sobec,ale mě ta návštěva strašně ubíjí.Pamatuju si ,jako děcko,že se naši často hádali,ale nikdy jsem něvěděla kvůli čemu.Bývala jsem i často nemocná a nikdo nvěděl ,co mi je (stále teploty a bolesti břicha).Postupem času,zjištuju,že to mohlo být psychického charakteru.Co,žiju s manželem(6 let),tak jsem nemocná nebyla,takže to asi o něčem svědčí(mimochodem jsem štastně vdanná).Ještě s mamkou bydlí mojé sestra(2děti) a máma se o ní dost opírá a sestra zase o mamku a jsou ,jako kamarádky a já když tam přijedu,tak mamka si není schopná se mnou ani pořádně promluvit.Moje děti jsou podle mamky zlobivé(vídá je jednou za 14 dní,takže myslím,že je ani pořádně nezná) a sestry děti jsou hodné a poslušné.Všude je bere na výlety apod.Našeho kluka nevzala nikam,i přesto,že mu to stále slibuje.Náš malej je z toho vždycky smutnej a já ještě víc.Prosím,poradte,jak na vzniklou situaci?Je mi ze všeho bolavo na duši.Děkuji.

Odpověď: (30. 3. 2010, 9.38)

Milá Nikito,
bolest na duši z dětství a ze vztahu k mamce doporučuji ošetřit u odborníka např. léčebnou meditací. Principiálně je  třeba smířit se se situací a adekvátně se ji přizpůsobit. Nikde není řečeno, že musíte dělat to, co vám je nepříjemné. Vy a máma jste dvě dospělé ženy. Pustte očekávání...

angel píše: (29. 3. 2010, 14.58)

Dobry den,moc Vas prosim o radu uz nevim jak dal.Mozna je to titernost,ale ztacim kvuli praci pritele.Na doporuceni jsem ziskala praci recepcni,s bytem a mela jsem i vydelavat.Ted se ukazalo,ze vzdelavam jen na byt,zadne volno,pracuji 7 dni v tydnu od rana do vecera,takze nemam cas na nic.Nevim co to je jit ven,uz ani nevim na co se tesit.Pritel to tezce nese,tak se do me navazi.Vzdy jsme si byly  oporou-uz 11let,ale ted je to na psychiku vazne moc.Vim,ze by bylo od veci najit si lepsi praci a byt,jenze situace je tak zapeklita,ze nez by se mi podarilo najit si praci tak by pritel s jeho platem neutahl byt a zaroven nas zivit.Nevim jak dal.Ani co jsem napsala nevystihuje celou situaci.Prosim poradte co mam delat abych se z toho nezblaznila?Dekuji za odpoved

Odpověď: (30. 3. 2010, 9.34)

Milá A.,
ono mi připadá, že  v celé společnosti je velká únava a neradostno. Bylo by odbré si s přítelem o tom povídat a vědět, že máte možnost vy dva si udělat žití jakštakš příjemné nebo si to navzájem ještě komplikovat. Bylo by dobré, abyste spolu sdíleli své prožívání, své strachy a úzkosti, zklamání ...., přijali současný stav a otrevřeli se změně... Přeji vše dobré...

Milada píše: (29. 3. 2010, 10.56)

Dobrý den, prosila bych o radu jak dál ve vztahu s manželem. Je mi 51,jsem 22 let vdaná,máme dvě  děti - vysokoškoláka a středoškoláka, manžel je o čtyři roky mladší. Z maželovy strany došlo k výraznému ochlazení a odcizení poté co začal pracovat v ženském kolektivu. Je společenský a s každým hned kamarád. Na sms a telefonáty kolegyń jsem reagovala podrážděně a žárlivě, něvěru popíral, ale stále se odtahoval. Komunikace vázla ,sex skoro nebyl. Dusno doma se stupńovalo a sám manžel byl na radu o psychologa, to jsem z něho vymámila dodatečně, a ten mu řekl, že má vůči mně ponorkovou nemoc. Poslední tři měsíce nemluví - nemá o čem - pouze odpovídá a to ještě podrážděně, že ho vyslýchám. Nyní jsem na tom tak, že mi řekl, že jse v něm něco zlomilo, že mě nemiluje, nejsem pro něho už manželka, jen spolubydlící. Já ho mám pořád ráda, trápím se, břečím, hubnu a nevím co dál.Děkuji.

Odpověď: (30. 3. 2010, 9.26)

Milá Milado,
tím, že se budete trápit nic nevyřešíte a situaci nezměníte. Jediné, co můžete změnit je své prožívání, svůj postoj, své přesvědčení. Chápu, že kus smutku nad stavem partnerství je na místě, své srdce je však třeba ošetřit a žít dál. Dělat radost sobě, pečovat o sebe, vyměnovat si to hezké s lidmi, kteří o to stojí... Ve vztahu k manželovi je třeba se dostat do stavu akceptace, brát ho jako spolubydlícího....

Mirmis píše: (29. 3. 2010, 10.33)

Dobrý den,
mám vleklý psychický problém. Před půl rokem jsme se k sobě vrátili s bývalým partnerem.Před rozchodem jsme spolu byli 4,5 roku.Bylo to také mou vinou a když jsme se k sobě vrátili,zjistila jsem,že udržoval poměr s jinou ženou.Když vše prasklo,bylo to psychicky náročné období,ale tím,že jsem mu dala šanci začít znovu a on slíbil,že za to,co jsem s ním prožila mě dělá šťastnou. To se dělo chvíli a po pár dnech se vrátil ke své staré povaze. Když jsme spolu začali bydlet, začal si vymýšlet různé věci, kde co bude, kde co nesmí být, že každá věc bude mít místo tak,jak chce on,protože to je logicky správně a dávat to jinak,by nemělo smysl.Pak jeho časté výkyvy nálad, kdy se nedokáže smát,radovat z maličkostí a když jsem na něj milá a snažím se mu dokázat,že ho mám ráda, tak je imunní. Hrozně mě to psychicky vyčerpává, protože mě několikrát popadla nálada, kdy jsem už s nervama nevydržela a začala brečet, že za vše,jak toužil,abychom byli spolu a já mu odpustila se chová takto a vůbec si neuvědomuje, jak mi ublížil a jak by mi tím pěkným chováním pomohl zapomenout. Vždy jsem pro něj byla jedinou, kterou tvrdí, že si chce vzít. Jsou chvíle, kdy mě podezřívá, žárlí a nedůvěřuje mi. Vše tohle nás uvádí do hádek, které spějou u mě k hysterii a psychickému vypětí. Naše hádky, kdy mu vyčítám, jak se chová, proč se nedokáže usmívat a věčně mě napomíná a rozkazuje, jak chce věci doma mít a jak je nemám dávat mě uvádí do velké zloby, střídavě s lítostí, že jsem k ničemu. Nejhorší je pro mě situace, kdy na mě žárlí a přitom jde s kolegy z práce do míst, kde může potkat své bývalé partnerky. Já jsem pak doma a když příjde, mám vztek, že mě trápí a nechává žít v nejistotě, nebo si jde klidně spát. Naše hádky končí i fyzickými záležitostmi. Pokaždé, když se cítím ponížená, tím, co mi v životě způsobil a proč se nedokáže chovat s úctou a pěkně za to, aby si získal mojí důvěru a šlo na něm vidět, že se změnil, jak sliboval, že jiný bude, tluču do něj pěstmi a brečím. On mě usměřnuje, někdy křikem, někdy ještě většími hádky a nepřipustěním, že chybuje. Další dny po hádce už chybu uznává, omlouvá se a slibuje, že vše bude lepší. Kdysi mi hodně ublížil, že v případě krize našeho vztahu jsem přišla časem na to, že někoho měl. Krize byli tři za 5 let a vím o dvou ženách, se kterými byl. Vždy to dopadlo tak, že jsme si prošli zlým, vyříkali si věci a pak byli dlouhou dobu v pořádku a milovali jsme se a uznávali. Před půl rokem také, kdy jsem mu dala šanci jsme si koupili společně luxusní byt, auto a díky společnému majetku není ani jednoduché se rozejít, nebo vyplatit toho druhého. Je to velmi složitá situace, proto po většině hádek radši přistoupím na smír. Jenže poslední dobou není dne, kdy bychom si denně nevyměnili alespon jednu maličkost. Vše v bytě chce,abych dělala po něm, neumí o to slušně požádat, ale nařizuje. Vím, že to není možná vážný důvod k tak závažným hádkám,ale vše se mi v sobě nahromadí a pak je z toho obrovská hádka, kdy třískáme dveřma, strkáme do sebe, já odcházím z bytu ven. Včera jsme se pohádali, jelikož v pátek mi v autě poručil, jak se starat o papíry v autě. Nařídil mi to a já se nedala, agresivně jsme se pohádali a místo večera,kdy jsme měli být spolu jsem šla domů a on za kamarády,kde jsme měli původně dorazit oba na oslavu. Kamarádi mi pak volali a on až o dvě hodiny později, kdy se omluvil a chtěl at příjdu,já ale nemohla. Odjela jsem pryč, nebyla jsem už schopna ničeho. Tři dny mi psal, snažil se to urovnat. Po příjezdu domů jsem byla klidná,ale čekala jsem omluvu a pěkné chování. Místo toho mi řekl, že fajn, že se spolu tedy nebudeme bavit vůbec. Pak jsem přišla na to, že jeho sestra je v kontaktu s jeho první přítelkyní a to mě psychicky dorazilo. Ubrečená jsem mu to řekla a on mi řekl, že s kým se jeho sestra stýká, že je její věc. Přitom to chápu, ale bolí mě, že mě i jej pořád pronásleduje minulost a jeho avantýry. Pohádali jsme se, už jsem dál nemohla a odešla jsem z domů. Pak nastartovala auto a chtěla odjet daleko. Napadla mě také myšlenka na to, že bych skoncovala se životem, protože v tom vztahu se jen trápím. Hezké střídá utrpení a hádky. Následují sliby, pár dnů je hezkých a v pořádku a pak znova poučování a jeho dání najevo mě, co vše dělám špatně. Nedá se někdy unést. Nemohu jen tak odejít, protože majetek je obou. Nemám kam jít, on také ne. Oba ani zatím nemáme peníze na to, abychom vyplatili jeden druhého. Žijeme spolu, někdy moc hezky a někdy, jako popisuji. Přesto mi tvrdí, že mě miluje, ale po posledních hádkách si příjdu jako blázen, nepoznávám, co dokáže psychika se mnou dělat, pláču, klepu se, mám pocit méněcennosti a v hlavě plno otázek za co, když se oba máme rádi, snažím se na něj být milá a žít normálně. On si o mě už taky musí myslet, že jsem blázen. Dříve jsem neznala,co jsou psychické problémy, byla jsem usměvavá, kamarádská, soběstačná a bylo mi dobře, nyní nemám chuť nikam chodit, chodím zaraženě, zapomínám a cítím se totálně k ničemu. Prosím, poraďte, co mohu dělat. Nemám ani na to jít k odborníkovi, odjakživa mám problém se svěřovat svým blízkým, jsem spíše naslouchač, natož odborníkovi. Už nevím, jak dál :-(

Odpověď: (30. 3. 2010, 9.21)

Milá Mirmis,
po přečtení vašeho psaní se mi vybavil citát: "Bláznovství je dělat stále stejné věci stejně a čekat jiný výsledek." Doporučuji otočit pozornost k sobě, řešit sebe tzn. prvořadým úkolem je, abyste se zklidnila, přestala se klepat a nabrala sílu. Pokud to dokážete sama - o.k., pokud ne, doporučuji spolupracovat s někým, kdo vás k tomu bude směrovat. Rozhovor u psyhcoterapeuta můžete třeba začít tím, že máte obavy mluvit o sobě....
Držím palce.

Šárka píše: (29. 3. 2010, 9.58)

Dobrý den, mám 10 letého syna. Již od první třídy máme problémy s pozorností. Psycholog nám tvrdil, že se to upraví. Syn je levák a byl přenášené dítě. Ve škole má ,ale dobré známky. (Měl jen 4 dvojky ve 4.třídě).Máme problémy se zatajováním známek. Už několikrát jsme, ale mluvili ,že není důležitá známka,ale to zatajení. Bohužel to, ale pokračuje dál. S paní učitelkou spolupracujeme. Jen nám oznámila, že náš syn má snahu se kamarádit s klukama, kteří šikanují. Náš syn je velmi citliví a po našem dotazu, proč se chce kamarádit s těmito kluky ,nám řekl, že se cítí ve škole sám a nemá , žádné kamarády. Po týdnu začal více kamarádit s děvčaty. Řekl nám, že si s nimi rozumí více. Nemusí dělat, žádné ,,pitomosti" aby se jim zalíbil. Dnes ráno nás vyděsilo,co provedl. Na stěnu vyryl MTLPBD. Nejdřív jsme nevěděli co to znamená. Pak nám to došlo. Jsou to začáteční písmena naší rodiny. Nevíme jestli je to normální. Proč to dělá. Jestli to je volání o pomoc nebo zoufalství. Co máme dělat.
 Moc děkuji za názor.

Odpověď: (30. 3. 2010, 9.14)

Milá Šárko,
je hezké, že o synovi přemýšlíte, věnujete se mu, povídáte si s ním a spolupracujete s třídní učitelkou. Podle všeho je  syn konfrontován s hledáním sebe sama  a s hledáním místa ve společnosti, tak jako každý člověk. Je dobře, že vedle sebe má lidi, s kterými si o tom může povídat, sdílet své poznatky a zároveň mít zdravých norem. Proč vyryl počáteční písmena rodiny na stěnu nevím, zeptat se ho by byl kus k objasnění. Rozhodně není prvním ani posledním dítětem, co píše na zeď. (bylo by dobré pracovat s vašími pochybnostmi a nejistotami). Přeji vše dobré.

Bfranko1@seznam.cz píše: (23. 3. 2010, 8.58)

Dobrý den. Mám téměř 13ti letou dceru. Do šesté třídy přestoupila na jinou, soukromou školu,neb jsme očekávali lepší školní péči a program,který tato škola nabízela, se mi velmi zamlouval. Skutečnost byla ale jiná,proto jsme dceru do sedmé třídy dali na jinou školu.Ne na tu původní,neb jsme měli s manželem pocit,že by to bylo hloupé a jak by na to v původní škole reagovali. V současné škole je dcera velmi oblíbená mezi spolužáky a vlastně téměř po celé škole. Spolužáci ji mají rádi a i ona tam velmi ráda chodí. Problém však je, že se velice rapidně zhoršily její studijní výsledky.Učení ji nezajímá,jen ti spolužáci (je v pubertě,takže noví kluci.což by nebyl problém,kdyby měla nějaké výsledky v učení).Jelikož její současné škola je ve vedlejším městě, nemám možnost odkontrolovat od spolužáků dopsané sešity ani právě probíranou látku a tím přimět dceru k lepším výsledkům. Obrátila jsem se proto na ředitelku naší původní školy (do které nám bylo hloupé se vracet!) s prosbou, zda by se mohla dcera vrátit. Její původní spolužáky znám, dříve jsem si sešity i probíranou látku kontrolovala a známky měla dobré. (nyní nosí 5 a 4 a poznámky) Paní ředitelka byla velmi vstřícná. Dcera však za žádnou cenu zpět nechce, chce zůstat mezi současnými spolužáky. Brečí a vzdoruje že se do původní školy prostě nevrátí. Dala jsem jí proto ještě měsíc šanci na to,aby mi ukázala,že se dokáže zlepšit. Slibovala, jak se bude "šprtat". Nic. Proto jsem jí teď řekla, že já jsem jí šanci dala, ale ona ji promarnila, tak jí nezvývá nic jiného než si to přiznat a přestoupit zpět. Pořád vzdoruje. Bojím se, aby neprovedla nějakou hloupost (dříve si hrála na EMO a řezala se s kamarádkama žiletkou atd. - z toho jsme ji naštěstí dostali) nebo nedělala naschvály. Chápu,že je v pubertě a chce zůstat s kamarády, ale když ji tam nechám,propadne,nebo proleze se čtyřkama a co z ní jednou bude? Doma mi jinak pomáhá a vcelku až na nějaké ty puberťácké výlevy i poslouchá. Ale s tou školou je to špatné. Mám chuť ji prostě přeřadit a říkám si,že si za chvíli zvykne, že jí prostě nic jiného nezbude,než se přizpůsobit, ale zas na druhou stranu se o ní bojím. (Manželova maminka se již několik let léčí s psychickou poruchou a dcera některý z těchto genů patrně podědila - výkyvné nálady -deprese,smích)
Moc prosím o Váš názor. Děkuji.

Odpověď: (23. 3. 2010, 12.05)

Milá bf.,
chápu, že situace je nelehká. Pokud dcera dostala šanci, zlepšit si výsledky a na škole zůstat, a nic pro to neudělala, přikláním se k přeřazení. Chápu i vaši obavu. Doporučuji v přechodovém období spolupracovat s psychoterapeutem. Rozhodnutí jsou někdy těžká, někdy je možné volit mezi řešeními, která zdaleka nejsou ideální. (čím víc o tématu přemýšlím, také se kloním k přeřezení). Držím palce.

Ewča píše: (23. 3. 2010, 8.46)

ahoj.. jsem mlada holka.. je mi 16.. budu strucna.. kdyz jsem se narodila tata me nechtel pac jsem holka. ve trech mesicich od nej mama odesla. o rok pozdeji se matka provdala aby jsme meli tatu. jenze to byl hajzl kterej nas mlatil, psychycky tyral a nekolikrat se to resilo s policií a se sociálkou ale ty nic nemohli udelat.. mlatil casto a málo takze zadny modriny. dokonce na nas vytahl i pistoli ale dostal za to jen podminku.
ted v zari jsme od nek konecne odesli. k babi.. do jedny mistnosti bydlime tam tri. vse se to stalo 1 zari kdy do toho jeste srazilo auto brachu a jeste do toho prvni den na stredni.. jeste jsem to zvladala. ale po dvou mesicich me zacli nadavat ve skole (nadavali mi uz od 4ty ale doufala jsem ze se to na stredni zmeni) a mama zacala jezdit za Pepou (to je ten nepravej otec se kterym se rozvedla) oni postavili dum, u soudu kdyz se reklo ze jde o domaci nasili byly rozvedeny hned. ma moůznost ho bez kecu vyhodit pod most. ale ona s nim je kazdej den a chodi tam i spat! rozvazi noviny uz  zase s nim. nas jen dala k babce a sama si jezdi tam "domu".
Mezitim jsem se uz jednou psychicky sesypala.. a taky jsem se chtela zabit..
Tatu ted vyhodili takze nam uz nebude davat penize, ale ja pracuju a mam ve skole fleka uklizecky.. mama mi nic nedava vse si platim sama.. ale chci setrit a nevim co, kdyz musim vsechno investovat do skoly a na dopravu..
mam kluka uz 8 mesicu a je jedinej kdo me drzi nad vodou, ale cela rodina mekta ze jsem se zmenila kvuli nemu a ze me nici..  kdyz rikam s brekem mame ze chci rodinu a domov tak se zacne smat a rekne ze rodinu budu mit az se vdam.. vcera vecer jsem mela zase psychickej zachvat a vsem je to uplne jedno..
napsala jsem nasemu socialovi ale ten s tim nic nedela.. nevim si rady..
jaky je to v decaku? bylo by to lepsi nez doma? o víkendech jezdim za pritelem (je z jihlavy a ja z plzne) mohla bych v decaku taky jezdit? myslite ze je nejaka moznost ze si mama uvedomi ze mi ublizuje? co mam delat aby se me nekdo uz vazne vsiml? ani pokus o sebevrazdu jim nic nerekl a jen rekli ze mi to prejde ze mam hystercak ze jsem blba.. ze uz se mam chovat dospele.. ale kdyz chci neco dospele rict tak jsem zase jen dite a rikaj si to jak se jim to hodi.. ja uz si vazne nevim rady.. jsem zoufala.. celou noc jsem probrecela.. prosim pomozte mi..

Odpověď: (23. 3. 2010, 11.55)

Milá Evčo,
jsi velmi brzo konfrontována s nástrahami života. Máma se patrně nezmění, na má dost starostá sama se sebou. Evčo, tvůj život je tvůj, pečuj o něj. Holt musíš zodpovědnost za něj převzít zcela sama.  Přemýšlím nad tvou otázkou, zda by byl dětský domov pro tebe řešením. Do určité míry přijdeš o svobodu. Víkendové odjezdy jsou možné, pokud dá ředitel a rodič souhlas k opuštění domova. Přesněji to můžeš zjistit, když nějakému řediteli DD zatelefonuješ. Měla bys zajištěno ekonomické zázemí (jídlo, teplo, peníze na školu...) Odkud jsi? Koho jsi myslela tím, když jsi psala "sociálnímu jsem to říkala"? (můžeš mi napsat na email)

Terka píše: (22. 3. 2010, 20.27)

Dobrý den,
chtěla bych poradit jak dál. Jde o problém, který u mě vyvolává silné deprese a záchvaty zuřivosti a pláče. Nejhorší je, že nevím co je ten spouštěč těchto záplav negativních emocí. Jsem 19letá studentka střední školy, ve škole moje nálada neklesá pod bod mrazu. Ve škole mě všichni znají spíše jako bavící, aktivní a veselou osobnost, která dokáže pomci všem a rozveselit. Ale ve skutečnosti, když přídu domu, tak jsem uplně bez nálady, jenom se hádám a nebo nechci nic řešit. Zavřu se do pokoje a začne mi deprese. Zanču z ničeho nic brečet a zuřit....(zuřivost vždy potlačim) a propuknu v pláč aniž bych věděla jaký důvod tohle vše má. Mám i přítele, možná je to tím, protože mi to neklape, ale já jsem to začala brát hodně s nadhledem. Takže různé problémy jdou mimo mě. Ale poslední dobou to nějak nemůžu překlenout. Mám i silné migrény.... Ale třeba i když nejsem ve stresu. Poradila byste mi co se to semnou děje. A proč se to semnou děje?

Odpověď: (23. 3. 2010, 11.46)

Milá Terko,
doporučuji vydat se na cestu sebepoznávání... Naučte se pracovat se svými emocemi a energiemi. Doporučuji semináře či individuální psychoterapii. Terko, zasloužíte si konkrétní odpovědi na své  otázky, které se týkají přímo vás, nikoliv obecnou odpověd na netu.

Michaela píše: (22. 3. 2010, 20.06)

Zkouším všechny světové strany s prosbou zda mi někdo pomůže. Mám nabídku k přednáškám, ale mám 10dní, abych se zbavila, alespoň částečně, svého strachu mluvit před větším kolektivem. Nechci kariéru ani bohatství, ale jsem máma dvou dětí a finančně by nám to pomohlo.

Odpověď: (23. 3. 2010, 11.40)

Proč nezatelefonujete a neobjednáte se?

Pavel píše: (22. 3. 2010, 14.28)

Dobrý den.Je mi 40 žil jsem s prítelkyni 7 let.Bydleli jsme spolu,poridily chalupu,koupily auto.Ale trikrat jsem ji uhodil,pil jsem a chatoval na internetu.Me dost vadilo ze se mnou nespi a nemame sex.Ona jen uctovala a ja sedel v kuchyni.Dneska jsme se rozešli ja bydlim jinde.Co mam delat aby jsem si nasel cestu k ní aby mi veřila.Pořád jsme v kontaktu.Musíme splácet společné dluhy.Hlavne mi je to všechno líto a mám jí rád.Děkuji za pomoc.

Odpověď: (23. 3. 2010, 11.39)

Milý Pavle,
když někoho zranujeme, je nutné počítat s tím, že jizvy v něm zůstávají... Patrně na destrukci vztahu jste se podepsali oba. Je možné smířit se s rozchodem, protože na obnovení vztahu musí být dva. Pokud přítelkyně je ochotná s vámi být dále v kontaktu, můžete velmi jemnými krůčky dávat ji najevo zájem a vstřícnost. Mám pocit, že byste si potřeboval sám urovnat myšlenky a svůj vztah k životu.
Přeji vše dobré.

nikol píše: (22. 3. 2010, 11.46)

Dobrý den,
jsem prvním rokem na VŠ v Praze, kde bydlím na privátě. Strašně jsem se těšila, že se osamostatním, že poznám nové lidi a budu žít ten pravý studentský život. Avšak čím jsem v Praze déle, tím je pro mě těžší vždy v pondělí z domu odjet. Přitom školu mám jen 4 dny, takže ve čtvrtek už jsem zase doma. V den odjezdu je mi pomalu do breku, odpočítávám hodiny, kdy už budu zase doma. Odjíždím s pocitem, že všechny ty, které mám ráda, nechávám za sebou, a kdyby se mi nedejbože něco v Praze stalo, nemá mi kdo pomoci. Vymýšlím různé plány, jak být v Praze co nejméně. Sama nechápu, co se semnou děje, protože odjet kamkoli jinam mi nevadí. Pořádám dětské tábory, o víkendech jsem taky pořád pryč, ale Praha je pro nějaká začarovaná. Na to, abych brečela při odjezdu z domu na 4 dny už si připadám docela velká. Nevím na koho se obrátit, doma se nad tímto pouze pousmáli. Děkuji za odpověď

Odpověď: (23. 3. 2010, 11.35)

Milá N.,
patrně máte ve svém podvědomí nějaké bolestivé záznamy, které tuto reakci spouští. Doporučuji nalézt je a rozpustit. V té věci vám mohu nabídnout léčebné meditace... Držím palce.

< novější | 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >