Veronika píše: (22. 2. 2008, 16.04)

Dobrý den Radano,

jsem velmi ráda, že se v dnešní době najde ještě pár lidí (včetně Vás), kteří mají zájem o úspěch a zájem ostatních. Upřímně nevím jak začít, ale mám problémy v práci, respektive se svou kolegyní. V červenci loňského roku jsem nastoupila do nového zaměstnání, o jehož fungování sem už před nástupem měla nějaké mínění či poznatky. Kolegyně, které tam pracovali do mého nástupu velmi rychle za velmi pobouřených okolností musely zaměstnání opustit (krádež peněz) a já v novém zaměstnání zůstala sama. Můj zaměstnavatel a celá mateřská firma má sídlo v zahraniční. Tedy zde v Praze jsem tak trochu sama sobě svým pánem. Zodpovědnost jsem vzala velmi pevně do rukou a spoustu věcí sem vylepšila (od vedení účetnictví, smluv až po zařízení kanceláře).Nemusím myslím připomínat, že všechno probíhalo velmi stresově a bylo to časově náročné,neboť vedle těchto "vylepšovacích akcí" musela i nadále pokračovat hlavní činnost kanceláře. (incomming)
v říjnu jsem zjistila,že mám rakovinu lymfatických uzlin a musela sem odejít na neschopenku. jelikož nebylo možné kancelář z čista jasna uzavřít i nadále jsem nepravidelně do práce musela (a chtěla) docházet.Ředitel ze zahraniční mi přes personální agenturu našel novou kolegyni, i přesto, že jsem mu říkala, že si novou kolegyni najdu sama. 21.ledna 08 nová kolegyně nastoupila a hned mi byla velmi nepříjemná, když sem se s ni ale viděla na pohovoru přišla mi jak ten nejbáječnější člověk na světě. Hned druhý den v práci sem však poznala její pravou stránku. Na pohovoru zářila sebevědomím a svými znalostmi a schopnostmi. Hned první den přišla do práce o půl hodiny později (každý ví, že toto by se nemělo stávat) ani ji nenapadlo se nějak omluvit. Druhý den v jejím novém zaměstnání za ni přišla kamarádka a povídali si 1 hodinu u kafe a mou novou kolegyni vůbec nevzrušovalo, že na toto jsme ji skutečně nepotřebovali. Zkrátka hned na samém začátku mi ukázalo jak to má na háku. No, netrvalo dlouho a zjistila jsem, že si velmi vymýšlí a dokonce lže. Poslední incident vyjel tak daleko, že když jsem šla zkontrolovat peníze do pokladny tak se s překvapujícím údivem ptala: "Je Vy jdete počítat peníze?" a rychle mi řekla, že vyndala z kasy Kč 5000,- které dala jako zálohu svému kamarádovi, který měl vyrobit pro nás vizitky. Později když jsem s grafikem mluvila, ten mi řekl, že žádnou zálohu nepotřebuje a že ji ani nedostal. Další den byl lísteček v pokladně na kterém stálo,že grafikovi dala 500 a sobě si vzala 6450,- Toto sem celé ihned nahlásila našemu vedení do zahraničí. Tedy velmi zamotané, vzala si peníze ale napsala jinak sumy atd. Problém je ten, že mě vyčetli, že jsem ji obvinila z krádeže. Že se to určitě nějak vysvětlí. (To se divím,že se nepoučili z krádeží svých předchozích zaměstnanců?) A má kolegyně opět svým výřečným uměním se z toho krásně vykroutila. Dnes vím, že nebylo dobré říci, že to byla krádež, ale já už v ni nemám absolutně žádnou důvěru a svému zaměstnavateli jsem řekla, že během své neschopenky už do práce nepřijdu. Uvidíme však co se bude dít, až se z neschopnosti vrátim, vím však že s touto intrikářkou pracovat v jedné malé místnosti o 20m2 skutečně není možné. Kdyby přišla a řekla hele já potřebuji nějaké peníze půjčím si z pokladny a v pondělí to vrátím, ale problém je že překrucovaně několikrát lhala, to vám zde ani nebudu popisovat.
Zaměstnavateli jsem napsala, že bud já nebo ona. Je to velmi dobré místo o které bych nechtěla přijít, nyní se však bojím, že se do budoucna rozhodnou pro ni a přitom to není člověk, kterého by tam potřebovali na vedení kancelář. Hned od začátku lže a vymýšlí intriky a to i na vedení. Nejsem si však jista, zda mi věří, neboť ona je velmi dobře výřečná a tzv "ví jak na lidi"
Možná bych měla zmínit, že ona pracuje na ŽL,což pro zaměstnavatele není jistota a má spousta vedlejších kšeftů, které si vyřizuje v práci. Kvůli těmto kšeftům nemůže být každý den v práci.
Muj zásadní problém je ten, že z těch neustálých lží a intrik jsem se minulý týden ne zhroutila ale celé dny jsem probrečela jak je svět nespravedlivý. Ona když později přinesla účtenky na peníze které si dříve již z pokladny vzala, tak na nich nebylo ani razítko ani účel. Říkám ji takovou účtenku si můžu doma taky vytisknout a ona nato: vždyt jo ale dokažte mi to ... atd. Je velmi zákeřná ale okolí to nevidí, nebot na okolí je velmi milá. Prosím poradte mi jak v této situaci jednat. Situace je ve skutečnosti o hodně složitější. Například jsme měli problémy s panem domácím, u kterého je kancelář v podnájmu. Když jsem ji předevčírem nesla klíče od trezoru (neboť ten má na starosti nyní pouze ona) seděla tam s panem domácím u kafíčka a sklenkou tvrdého jako ti nejlepší kamarádi, hlavně že já s ním asi před měsícem řešila rozporuplnou situaci. Tedy i v jeho očích je ona ta skvělá a já ta zlá. Je to od začátku celé špatně, do kanceláře jsem nastoupila za velmi bouřlivé situace a všude bylo plno stresu. Ještě k tomu bylo před sezonou, neboť naši klienti jezdí hlavně v září, takže strašně moc práce. Pan domácí byl dříve (za bývalých kolegyní) zvyklí chodit dolu do kanceláře posedět pokecat a popít kafíčko, ale já na toto nejsem. Já musela mít práci hotovou nebot jsem byla na vše sama a jeho přítomnost a blbé dotazování mě zdržovalo a vadilo, řekla jsem mu tedy, že si nepřeji aby tam chodil.No ale jakmile jsem já odešla tak už nová kolegyně ho ihned dolů pozvala. Vsadim se že mě pomlouvali. Trápím se tím, že o mě si určitě každý myslí, že sem ta špatná a nervozní histerka ale přitom její pravou tvář nikdo nezná.
 
Velmi pěkně děkuji za váš čas a doufám,že mi poradíte nějaké řešení jak v takovéto situaci vystupovat.
P.S. jsem z Prahy ale pokud to bude možná ráda si k Vám dojedu na nějaké sezení.

Odpověď: (8. 3. 2008, 20.42)

Milá Veroniko,
je pro mne zarážející, že vám chybí pud sebezáchovy... rozhodně nejste v dnešním světě jediná, ale mám pocit, že svůj život prodáváte nějaké firmě... proč?
vy si léčíte velmi závažné onemocnění a neschopenku si zasloužíte...!!!
Mohu-li vám radit... odpoutejte se od svého zaměstnavatele - je to jen práce.
Během vaší nepřítomnosti nechtě věcem volný průběh, otevřte se různým variantám toho, co bude po vašem uzdravení... nespěchejte s ukončením neschopenky... stres rozhodně není to, co vám prospívá...
V případě, že byste měla chut se sejít, je to možné, určitě by to pomohla harmonizaci vaší energie a posílilo vaši léčbu.
Přeji vše dobré

E. píše: (22. 2. 2008, 12.33)

Dobrý den,chtěla jsem se zeptat,jak vycházet s manželem a jeho synem:-):-(?Před 2 roky jsme se vzali.Já byla bezdětná on rozvedený s dítětem,které má v péči jeho bývalá žena.Manžel byl 6 let sám.Prý 1.žena,kterou synovi přivedl ukázat jsem byla já.Manželovi je 37, mně 30.Od začátku mi říkal věci,jako že můžu být ráda,že je rozvedený,tím pádem má hodně zkušeností a ví co dělat.Prostě má vždy pravdu a vždy vše dělá nejlépe.Řekla bych,že je trochu zahleděn sám do sebe.Tohle mne na něm vždy popuzovalo,ale pak má taky jiné, kladné stráky,kvůli kterým jsem byla přesvědčena,že jsme se pro sebe narodili(a ještě jsem).Dokáže být milý,pozorný,...Půl roku po seznámení jsme se vzali.Od začátku jsem znala i jeho syna,který k němu chodí jednou za 14dní na víkend.Měla jsem radost,že i se synem(dnes 14let)si rozumíme.Byl na mne hodný,chtěla jsem tolik pro něj udělat,ukázat mu různé věci.Vypadalo to,že i on mne má rád.Kolikrát řekl manželovi,že s ním nepůjde ani za prarodiči a zůstane se mnou.A my se bavili a vše probíhalo v pořádku.Vše začalo dnem svatby.Manžel měl se synem pohovor o samotě.Syn mu řekl,že už ho nemá rád,když si mne vzal,že už tátu nikdy neuvidí,že jsem mu ho vzala,že zůstal úplně sám(jeho matka v té době byla těhotná se svým novým partnerem,ale synovi udělá a koupí,co mu na očích vidí)....A manžel mu na to odpověděl,že se nemusí bát,že vždy bude u něj na 1.místě...(tento rozhovorve stejném znění probíhal i nedávno,takže po 2letech,kdy se mne manžel snad poprvé v životě zastal a řekl mu,že na mne nemůže být drzý...). A to mu taky od té doby dokazoval.Syn chtěl od té doby,aby s ním táta spal,když mi manžel dal před ním pusu,obejmul mne, okamžitě se naštval a nemluvil s ním.Manžel reagoval:"Broučku,co Ti je,co se stalo".A syn trucoval nadále.Během 5minut si byl manžel schopen najít nějakou blbost,za kterou by mne před tím klukem seřval(třeba mé vzdychnutí,když jsem ukládala věci do skříně-nevím o něm,ale určitě jsem ho prý udělala kvůli jeho synovi).Začal mne před ním obviňovat,že na jeho syna žárlím a ať se zbalím a vypadnu a přestal mne vnímat-pro víkend,co měl syna jsem přestala existovat.Účel to ovšem splnilo.Na tváři jeho syna se objevil úsměv a hned tati sem,tati tam a přitom, když to říkal díval se zlomyslně na mne.Měl radost,když se se mnou táta nebaví.Ale manžel tohle nechtěl vidět a v tomto duchu se to táhlo celý rok.K jeho synovi jsem začala cítit alergii nebo já nevím.Bylo to horší a horší.Cítila jsem se bezmocná,když jsem brečela po výstupech v ložnici a slyšela z obýváku najednou jeho smích a laškování s tátou.Nemohla jsem si dovolit vůbec nic,protože v tu chvíli mne manžel před ním seřval.Jeho syn něco udělal a nikdy nedostal vynadáno.Byla jsem to já po kom se svezl manželův hněv,i když jsem se držela v ústraní a nevšímala si jich.Vždy si našel důvod,kdy mi vyčetl nějakou pitomost a byl z toho pomalu rozvod.Stáhla jsem se do sebe a mlčela a přestala se bránit.Po roce manželství jsem promluvila s člověkem,který mne doslova nabil energií.Řekl mi,že to nesmím střádat v sobě,musím mluvit.Po následovném víkendovém výstupu manžela před jeho synem jsem zjistila,že už nebrečím,postavila jsem se mu čelem a bez slz.Najednou mi bylo jedno,jak zareaguje,i to,že se třeba rozejdeme.Měla jsem tolik síly,že jsem šla za tchyní a vše jí řekla. Před tím jsem s nikým nemluvila,jen manžel jí říkal,jak jsem špatná já,jak jsem zjistila.Ona pak manželovi domluvila a už 1/2 roku mne nevyhodil a snaží se na mne před synem neřvat.Právě proto je to pro manžela asi ještě horší.Teď jsme ve stádiu,kdy mi říká,že je ponížen.Vidím v něm jeho otce.Je věčný remcal.Dokáží celé hodiny diskutovat a nadávat nad blbostmi.Když k prarodičům přijde vnuk,opečovávají ho,rozmazlují,při sebemenší příležitosti mu dávají velké částky peněz a pořád opakují,jaký je to chudáček,že je z rovedené rodiny.On na ně mluví velice sprostými výrazy,ale oni se jen začnou usmívat a nic neřeknou.Dokonce i manžel syna nedávno okřikl(a to je co říct), ale okamžitě dostal vynadáno od tchána a tchyně manžel,ne vnuk.A to manžela samozřejmě sejmuli před vnukem.To je normální. A takhle je to u nás pořád.To samé,co manžel praktikoval na mně,zná od svých rodičů.Řekla bych,že se to zlepšilo,snaží se nevyjíždět,kvůli maličkostem a vyjede po mne jen občas před synem.Ale já k jeho synovi nějak už nemůžu najít cestu a on ke mně taky ne.Snažím se.Problém je v tom.Čas od času manžel na mne vyjede,že jeho syna nemám ráda a jsem pro něj vetřelcem...Když mu řeknu,že kdyby mne před ním neponižoval,bylo by vše jinak,tak nemám pravdu.Můžu za vše já.Chtěla jsem s ním jít do manž.poradny,ale nechce.Tvrdí mi,že on k psychologovi nepatří,že jen já.Teď se například naštval kvůli králíkovi a už týden se mnou nemluví,řekl mi,že se rozvedeme.On před svým synem a rodiči ztrapňoval mé vaření,tak jsem jen řekla,že on taky kdysi nedopekl králíka.Tohle mi dělal i na dovolené.Den co den se mu něco nelíbilo(na mne nebo na ostatních).Kupuji si totiž na dovolených pohledy(to byl pro něj problém) a to za své.Máme totiž podle jeho přání od začátku oddělenou kasu,atd. A když už jsem to nemohla poslouchat a už jsem na něj nedokázala mluvit v kliku a něco jsem mu řekla, nafoukl se a chodili jsme každý sám,jako když se nezmáme.No groteska.Nejlepší je,že já jsem pak naštvaná a je to na mne vidět a on i jeho syn mají ten dar,že se začnou tvářit jak andílci a vinu svalují na mně(a lidi kolem jim to věří)-naštěstí jen někteří.Nidky jsem manžela neslyšela uznat,že udělal chybu.On o sobě říká,že je nejchytřejší a neomylný.Já taky nejsem svatá,ale jen prostě nechci brát vinu cizích na sebe.Jak mám komunikovat s manželem a jeho synem?  Předem moc děkuji za odpověď a omlouvám se za poněkud delší příspěvek.Přeji hezký den.

Odpověď: (8. 3. 2008, 20.26)

Milá E.,
z vašeho psaní mi připadá, že v rodinném systému vašeho muže pro vás není místo. Je opravdu otázka, zda existuje pro vás dobré řešení za předpokladu, že neodejdete.
Kdo vás má rád? kdo s vámi spolupracuje a váží si vás?
Přeji vám dost síly a odvahy k důvěře v sebe.

Zoe píše: (22. 2. 2008, 0.35)

Dobrý den,
řeším teď takový problémek. Oproti ostatním dotazům se možná bude zdát banální, ale ráda bych znala váš názor. Nejspíš je řešení jednoduché, jen ho nevidím či nejsem schopna uskutečnit.
Mám přítele se kterým se právě stěhuji do bytu, ale ve skutečnosti přemýšlím o rozchodu. Jsme spolu teprve 4 měsíce a už teď mi toho na něm vadí příliš mnoho.  On mě miluje a snaží se dělat vše proto, abych ho milovala taky. Mám ho ráda a je mi s ním dobře. Jsem přesně typ "vztahové holky". Krom toho si nemůžu dovolit platit nájem za byt sama. Uvažovala jsem i o tom, že bychom tam bydleli spolu jako kamarádi. Ale nevím jak by to snášel.
Toužím po jednom svém kamarádovi, ale jen tělesně. Vážný vztah cítím, že by dopadl podobně jako ten, ve kterém vězím teď.
Skutečně zamilovaná jsem v životě byla jen do jednoho kluka, vztah s ním je nenávratně pryč. Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by byl jako on a myslím, že už ani nepotkám.
Hrozně moc se bojím být sama. Když jsem sama, mám velké deprese občas až sebevražedné stavy.
Přesto by možná bylo nejlepší řešení tento můj vztah skončit, ale připadá mi to zbytečné.
Nevím jestli má smysl hledat nějakého dalšího partnera, každý muž má nové a nové chyby. Nevím jestli prostě nemám zůstat s tím se kterým jsem teď. Připadá mi to skoro jedno. Chlap jako chlap a tenhle mě miluje a snaží se dělat co mi na očích vidí.
Stejně nevím o nikom jiném se kterým bych chtěla mít vztah.
Neumím si ale představit, že bych právě s ním měla děti.
Jenže moje city se mění příliš rychle. Na začátku se zpravidla intenzivně zaláskuji a do dvou tří měsíců vše opadne. Jen jednou mi to vydrželo celou dobu vztahu. Ale to jsme si opravdu výjmečně rozuměli.
Je mi 25 let a ráda bych se usadila a měla rodinu, ale s mojí povahou je to asi nemožné.

Odpověď: (8. 3. 2008, 20.18)

Milá Zoe,
strach ze samoty bývá častým, ale ne dobrým motivem k trvání mnoha vztahů... Připadá mi důležité, aby ses opravdu rozloučila a odpoutala od své bývalé lásky. Věřím, že dokážete se k tomuto chlapci zachovat čestně a dle situace mu říci, že si sice jeho lásky vážíš, ale nemůžeš mu ji opětovat (nebo se rozhodni, že se ho naučíš milovat - to nevím, kde se nalézají vaše city...)
Bylo by dobré, abyste věděla, jak se zamilovanost proměnuje v lásku - najděte si třeba knihu M.S.Peck - Nevyšlapanou cestu. Je možné, že třeba potřebujete i dorovnat vztahy ke své původní rodině. Při osobním setkání bychom mohli vašemu problému porozumět lépe. Držím palečky.

Roman píše: (21. 2. 2008, 18.23)

Dobrý den, chtěl bych vás požádat o nějakou vaši radu. Můj problém: již delší dobu pocituji v sobě jakési duševní prázdno. Jeden příklad - jsem zaměstnán, práce mně baví, kolektiv v pohodě. Pokud ale něco dělám, cítím, že to dělám jenom protože musím. Problém je v tom, že ted si začínám uvědomovat že práce a z toho vyplývající peníze nejsou zdaleka na vyšších pozicích priorit v životě, alespon ne v tuhle chvíli. Příčinu takových pocitů znám - je to osamělost. Dostávám se k jádru problému. V současné době nemám přítelkyni, ale ani dřív to nebylo lepší. Abych vás trochu seznámil se svým - nemluvím, pokud nemusím, když už ale chci mluvit, mluvím strašně potichu a z toho pramení komplikace s navazováním kontaktů. Komunikace s lidmi mi nevadí, pokud oni mluví, já s nimi velice rád taky. Nejhůře jsem na tom, pokud mám hovořit s nějakou dívkou. Překvapivě mi ani nevadí větší kolektiv lidí. Spíše na opak. Problém je v tom, že nemám příležitosti, jak se do společnosti dostat. Pokud mě někdo pozve, velice rád pozvání přijmu. Když bych ale měl jít sám od sebe někam, prostě je ve mě nějaký blok, který mě prostě nikam nepustí. Například se přátelé baví o tom, že něco podniknou a mě je až trapné přijít za nimi a zeptat se co chystají a už vůbec se jim neodvážim říct, že bych s nima rád šel. Ano, je špatné přemýšlet o jejich případných reakcích, ale neustále každou vteřinu, každou minutu přemýšlím o tom co a jak by bylo kdyby...
Doufám, že jsem problém popsal dostatečně srozumitelně. Nevím, jestli z předchozích vět jsou jasné otázky, proto bych to shrnul:
jak podle vás nejlépe vyřešit začlenění se do společnosti, zejména pokud jde o problém spojený s nízkým sebevdomím.
Děkuju vám alespon za přečtení a případnou radu. ROman

Odpověď: (8. 3. 2008, 20.10)

Milý Romane,
Bylo by dobré, nalézt si cvičení, jak pracovat na svém sebepřijetí (budu se opakovat, ale nejlepší je to opravdu s profesionálem). Pak doporučuji, kontaktovat přátele, zeptat se jich, nabídnout se, i když je to provázeno strachem. Postupně získáte zkušenost, že to vlastně nebolí a že tím spíše získáte a příště to půjde snadněji. Také můžete vyhledat na internetu skupiny, které spojuje stejný zájem a pak realizují i živá setkání. Přeji vše dobré.

Pavla píše: (20. 2. 2008, 16.23)

Dobrý den,
jmenuji se Pavla, jsem rozvedená a z prvního manželství mám dvě děti (dcera 9 let, syn 6 let),které moc miluji a o které bych nechtěla za žádnou cenu přijít. Nyní žijeme třetí rok ve společné domácnosti s mým přítelem. Máme spolu dvouletou dceru. Náš vztah byl od počátku problematický. Moje rodina ho nepřijala a před rokem ztratil práci. Nyní je místo mě doma na mateřské a já se snažím najít si práci. Největším smutkem v mé duši je bezmocnost, protože své neúspěchy začal před rokem přenášet na moje děti, které prý za všechno můžou. Je čím dál více agresivní a vulgární, dá se mluvit o psycMilá hickém týrání z jeho strany vůči nim a ještě více vůči mě. Upřednostňuje před nimi pouze vlastní dítě a nazývá je parchanty. Nemám s nimi však kam jít, protože moje rodina zpátky nechce přijmout a nemůžu si dovolit splácet pronájem bytu. Děti mě přesto mají rády a zatím trpíme společně.Poraďte prosím, ztrácím už sílu a jsem bezmocná, navíc trpím epilepsií.

Odpověď: (8. 3. 2008, 19.46)

Milá Pavlo,
přecijen doporučuji, požádat rodiče o spolupráci... Poptat se, který obecní úřad nabízí "startovací" byty... také existují Azylové domy (možno vyhledat na internetu). Každopádně, čím déle v takovéto situaci budete setrvávat, síly vám budou ubývat..., proto vám držím palce k osvobození se... i vy se podívejte na odkaz, který jsem doporučila ženě v předchozím dotazu.

Olaska píše: (20. 2. 2008, 13.12)

Dobrý den.
Abych přešla k jádru problému. Po osmi letech jsem se rozvedla, můj bývalý si pět let udržoval milenku, já to snášela testal mě fyzicky i psychicky. Teď když jsem si našla přítele a chtěla bych odejít i s naší 7letou dcerou do jiného města tak mi vyhrožuje a já se prostě bojím a nevím co dělat. Už jsme dávno rozvedení on stále bydlí u mne i když byt je můj. Jen se tam chodí vykoupat a najíst, když odjedu na víkend on si tam vezmu svou milou a já nemůžu vůbec nic dělat, protože už jsem hrozně slabá a bojím se něco podniknout.
Vím, že je to postavené na hlavu, ale přesto Vám děkuji za odpověď.

Odpověď: (8. 3. 2008, 19.40)

Odkazy, kam se můžete obrátit a získat potřebné  informace např. jak postupovat - získate na
http://www.qmagazin.cz/kratke-…
určitě víte, že existuje i zákon, kterým je možné vykázat agresora z místa bydliště a zakázat mu přiblížení k oběti. Jen budete potřebovat systematicky a věcně právně postupovat.
Přeji dost sil

diesel píše: (20. 2. 2008, 12.00)

dobry den mam takovi problem rozesel jsem se s pritelkyni po 4 letem vztahu a rika mi porad ze nas vztah potrebuje cas i kdyz jsem to parkrat skousel spravit nedarilo se to objednal jsem nadherny pokoj vse bylo ok ale pak zas prisla ta sama odpove ze nas vztah potrebuje cas co si o tom myslite mam jeste tomu davat nejakou nadeji nebo to mam nejak prekousnout predem dekuji za odpoved

Odpověď: (8. 3. 2008, 19.33)

Nerozumím moc větě - co, proč a jaký čas potřebuje váš vztah? spíše mi to připadá, že bude lepší, vyrovnat se tím, že tato žena nechce s vámi sdílet život...

Prolog píše: (19. 2. 2008, 22.38)

Mám problémy ve škole na gymplu, protože se nedokážu vyznat v životě a nedokážu si udělat správný názor. Nedokážu se začlenit do kolektivu a mám z toho docela deprese. Doma si pořád něco plánuju, ale zachvíli hned změním své představy. Potýkám se také se šikanou od mladších i stejně starých a ti na mě navádějí další děti, takže se jen bojím jít k sobě domů kde už na mě poblíš čekají. Moc prosím odpověďte co nejdříve.  

Odpověď: (8. 3. 2008, 19.16)

Kontaktuj nejbližšší pedagogicko psychologickou poradnu... bude dobré, věnovat tvé situaci komplexní pozornost (jsi-li z okolí, můžeš kontaktovat i mne).Ve spolupráci s druhým člověkem se ti podaří z celé situace lépe udělat krok.

Marid píše: (19. 2. 2008, 18.34)

jsem zoufalý a nemohu se branit nebo nevim jak - muj problem spociva ze v praci na jednom miste a v aute travim 240 hod bez lidskych zakl.potreb - jidlo,wc,spanek jedna se o 24 hod v aute - šefovi to nemohu řict, dostal bych vyhazov kam se mohu obratit dekuji

Odpověď: (8. 3. 2008, 19.11)

Předpokládm, že ve vaší organizaci nefungují Odbory... Můžete se pustit do dlouhotrvajícího právního sporu..., ale nemyslím si, že na to máte sílu... doporučuji poohlédnout se po jiném zaměstnavateli...

kamil píše: (19. 2. 2008, 13.59)

v minulosti jsem udelal neco z cim se do dnes nemohu vyrovnat

Odpověď: (8. 3. 2008, 19.07)

kamile, konstruktivní a poctivý přístup k situaci vede k řešení. Zkus nalézt odvahu zajít za profesionálem...

Katka píše: (19. 2. 2008, 0.10)

Dobrý večer, poraďte prosím, jakým způsobem zvládat skrytou agresivitu. Mám přítele,který je hrozně hodný a ochotný člověk. občas však paradoxně vybuchne kvůli maličkosti, až z toho jde strach. hned si to uvědomí a omlouvá se. nedávno se opil, byl velmi agresivní, dokonce mě párkrát uhodil. nikdy se to předtím nestalo.další den si to nepamatoval a hrozně toho litoval. chce s tím něco dělat. ani jeden nevíme, jak postupovat. dá se s tím pracovat? děkuji

Odpověď: (8. 3. 2008, 19.06)

Milá Katko,
je dobré, že partner ví o své agresi, nad kterou nemá zcela moc a rád by to změnil. Přeji dost odhodlání k tomu, aby s důvěrou nalezl svého psychoterapeuta a s ním pracoval na svém přání. Bude třeba pracovat s vnítřní dynamikou osobnosti. Ze zkušenosti vím, že takový problém je řešitelný.

Julian píše: (18. 2. 2008, 22.33)

Dobrý den, seznámil jsem se s jednou slečnou, ale mam pořád pocit že mě podvadí, kde může. Její otec neustále podváděl matku, od doby, co byla na světě i před jejím narozením, veřejně. Ona to věděla, i její máma to veděla, ale neustále to tolerovala a pořád to toleruje. Chci se zeptat zdali tato rodinná situace, může mít vliv na to, že její osobnost nebude schopná věrnosti a bude jako její otec, nebo zda-li naopak jí může tak znechutit že si na věrnosti naopak bude zakládat. Děkuji moc za odpověd.

Odpověď: (5. 3. 2008, 11.23)

Milý Juliane,
odpově´d není jednoznačná, je ale dobře, že věnuješ pozornost rodině, ze které dívka pochází. V tomto případě opravdu mohou působit oba vlivy, které uvádíš. Je ale na dívce, zda bude chtít, hledat cestu k harmonickému partnerství skrze sebepoznání... Tobě doporučuji mít oči otevřené a zvážit, zda je to pro tebe opravdu vhodná partnerka.

Tomáš 27 píše: (18. 2. 2008, 21.47)

Dobrý den,
asi před třemi roky jsme s klukama na diskotece potkali holky a tak jsme si za něma přisedli. Večer probíhal naprosto v pohodě. Další víkend jsme chtěli jít s klukama zase ven a dostalo se mi informace, že jedna z těch holek,které jsme víkend před tím poznali, říkala, že se jí líbím. Shodou okolností jsme se opět potkali na úplně jiné diskotéce a tam to začalo. Jsem s ní chvilku stál a povídal u baru. Chtěla si vyměnit číslo a prý, jestli bychom spolu někdy někam nezašli. Souhlasil jsem, ikdyž mě nijak zvlášť nezaujala a taky jsem jí to řekl, že se sejít můžeme,ale necháme tomu volný průběh.  Abych to zkrátil, došlo k tomu, že jsme se spolu vyspali a od tý doby jsem se s ní dva měsíce neviděl. Po dvo měsících se ozvala a řekla , že je těhotná. Byl to pro mě dost velký šok, protože tvrdila, že bere antikoncepci. Když jsem se jí na to pak ptal tak tvrdila, že antikoncepci bere,ale nepravidelně. :-) O interupci nechtěla ani slyšet, ikdyž jsem jí říkal, že se podle mě dítě má narodit z lásky a že ode mě nemůže očekávat, že se o ni a dítě budu starat.Dodnes jsem se s ní a ani s dítětem nesetkal a ani setkat nechci.Tvrdila, že   ode mě nic nechce. Celá věc skončila u soudu. Můj problém spočívá v tom, že se s tím dodnes nemůžu vyrovnat a kdykoliv slyším o dítěti tak mi to není vůbec příjemné......dále pak jsou to obavy z toho , že si nenajdu holku, která by se mnou chtěla žít a mít se mnou děti. Od tý doby co se to stalo jsem měl vztah , který trval dva roky. Ze začátku jsem přítelkyni ovšem řekl,ale dodnes pochybuju, jestli důvod rozchodu nebyl právě již zmiňované dítě, protože si myslím,že by mi to expřítelkyně z několika důvodů neřekla........

Odpověď: (5. 3. 2008, 11.17)

Milý Tomáši,
bylo by vhodné v sobě s láskou uspořádat svůj vztah k narozenému děcku. Žilo by se vám pak snadněji. Za tím účelem doporučuji návštěvu profesionála. Pro harmonickou budoucnost je dobré mít uspořádanopu minulost. Můžete mne kontaktovat.

David píše: (18. 2. 2008, 20.48)

Mám již přes rok zvláštní vztah s dívkou (26 let).Znali jsme se již dlouho,ale já někoho měl.Pak jsme se setkali a vznikl vztak.Ona s někým žila, ale do půl roku se s ním rozešla.A teď v čem je problém. Je toho tak na 2 stránky, proto jen ve zkratce. Byli jsme spolu na letní dovolené, pak se téměř 2 měsíce nevidíme. Pozve mě k sobě a mazlíme se, pak se 2 dny neozve a když jsme na ulici, tak ji ani za ruku vzít nemůžu.Oficiálně spolu nechodíme. Procházky zásadně ve večerních hodinách za tmy. Ale to hlavní. Věří na minulé životy a prý jsme si v minulosti navzájem ubližovali ale i milovali. A v tomto životě to máme napravit. Je to s ní neustálý boj. Sex jsme spolu neměli. Vždy se jen při mazlení vzruší téměř na maximum, řekne mi promiň, téměř se rozpláče a má prázdný pohled a chce abych odešel. Já ji pak slovně rozebírám z tohoto stavu, což se mi celkem podaří, ale je v ní následně něco divně zlýho a musí slovně a citově ubližovat. je to prostě neuvěřitelný a asi jste se s takovým případem psychické poruchy nesetkala. A to je jen špička ledovce.

Odpověď: (5. 3. 2008, 11.12)

Milý Davide,
vztahy jsou různé a mohu se v nich projevovat i vlivy minulých životů. To však neospravedlňuje nelogické - zlé jednání vaší partnerky. Má-li ona chuť v tomto životě žít v souladu s láskou, měla by s tím začít u sebe. A vy si pořeště zase sebe - svůj vztah k sobě, k ní,  k vašemu vztahu... Ráda se s vámi sejdu.

marek píše: (18. 2. 2008, 16.28)

Dobrý den,
Mam jenom jeden dotaz nezvlhčuje se mi pennis nemohli by jste mi poradit co mam dělat????  Děkuji

Odpověď: (5. 3. 2008, 10.52)

Vaší otázce zcela nerozumím. Při pohlavním styku se penis nezvlhčuje (dochází k ejakulaci) Asi by bylo dobré, kdybyste si o svém "problému" popovídal s někým, komu věříte (nebo nastudoval funkci pohlavních orgánů) Věřím, že vše je v pořádku.

Eva píše: (18. 2. 2008, 15.57)

Dobrý den, mám možná hloupý dotaz - delší doby mám podezření, že se u jedné mně blízké osoby projevuje jakási podivná vlastnost - pokud je někdo v jejím okolí nemocný, vysloveně ožije. Působí dojmem, že čím je ten druhý bezmocnější, tím je ona šťastnější, protože má konečně možnost se uplatnit až ho v podstatě upečuje(v běžném životě je naprosto nesnesitelná, takže s ní v podstatě nikdo dlouho nevydrží, případně jí využívá). Špatné je, že  člověk, kterého má v péči, v podstatě nesmí nic udělat a je nucen k maximální závislosti na ní a vděčnosti za úžasnou péči, která ho časem zlikviduje. Exituje opravdu nějaká taková úchylka či nemoc? Lze to amatérsky poznat? Dá se s tím něco dělat?
Děkuji Vám.

Odpověď: (5. 3. 2008, 10.43)

Milá Evo,
ano, takoví lidé bohužel existují (a někdy je to skrytější, než to, co popisujete). Cítíte a vnímáte to dobře. Nevím, co myslíte otázkou - dá se s tím něco dělat? Každému jeho práce: Oběti -  nebýt obětí..., dotyčné - reflektovat své motivy, pocity, jednání - zisky/ztráty a vám náleží role pozorovatele - maximálně můžete popsat zúčastněným to, co vidíte. Přeji pohodu a lásku v srdci.

agentka007007 píše: (18. 2. 2008, 13.48)

Potřebuju poradit. Usilovala jsem jednoho kluka a po třičtvrtě roku se mi to konečně povedlo. Začala jsme se spolu vídat a všchno zatím jen v autě nepřála jsem si aby to u nás v dědině někdo věděl a on taky moc ne protože u nas hraje a nechtel aby to vedeli spoluhraci. Rekla jsem o nem mamce i otci. Mamka byla v pohode a vsechno otec taky. Ale vcera jsem prisla domu ze schuzky snim a bylo to dobry ale pak se nasi zeptali tak co novyho a ja nic jen jsme se bavili a tak a otec najednou pak jak se jmenuje tak jsem mu rekla i prijmeni a to se asi nastval vyhodil me z kuchyne a hodinu diskutoval s matkou! Mati pritom vedela i prijmeni a vsechno a nikdy n epritestovala je to obycejnej kluk. A mati dosla a rekla ze mi ho zakazujou ze jeden chlap od nas z vesnice mluvil s otcem a ten chlap o mem priteli rekl ze spal s jednou zenskou tady od nas a ze je devkar frajirek. Ale pritom vim na 100% ze s zadnou babou nespal a neni devkar! Mel predemnou holku s kterou chodil 4,5 roku a ktera ho podvedla neveru neuznava a takovy to nezavazny taky ne! Nemuzu se snim stykat nic a to me moc mrzi! Chci ziskat nejak dukaz od jeho spoluhracu nebo tak ze to proste neudelal a predlozit to nasim! Aby vedeli jakej ve skutecnosti je! JE mi 16 a jemu bylo 24 tenhle rok! O vekovej rozdil nasim opravdu nejde! Tak nevim co mam delat!? Chci snim byt milujem se a nevim jak dal! Jak mam rodice presvedcit? On mi rikal at to tedka necham byt v klidu a neryju do toho az vychladnou a vypeni! A ze to nejak musime vydrzet! Ale jak dlouho :(! A jeste mi nasi rekli ze v 18 at si chodim s kym chcu! Ale dva roky jsou dlouha doba na to abysme si jen psali a nevidali jsme se :(! Co mam delat? Porad te nekdo prosím je to nutný!!

Odpověď: (5. 3. 2008, 10.30)

Milá Agentko 007,
agent 007 problémy v lásce moc neřešil a měl tendenci postarat se o bezpečnost ženy, kterou měl ve své blízkosti :). Zakazovaná láska má také své kouzlo. Uvidíte, jak se vše bude vyvíjet. Vcelku souhlasím s vaším přítelem.

fiona píše: (18. 2. 2008, 13.24)

S manželem jsme spolu 10let.Zažili jsme mnoho krásného i špatného.Vždy jsme se milovali.Poslední dva roky se snažíme o miminko.Manžel i já jsme dle lékařů zdrávi.Můj muž ,ale má komplex z toho,že by měl mít dítě ze zkumavky.A jelikož mu několik osob řeklo,že jsme na sebe zvylí a měl by změnit ph nevěrou.Tak to udělal.Tvrdí a přísahá,že to bylo jednou za deset let a pouze z tohoto důvodu.Dokonce i brečí ,ať se s ním nerozvádím.Telefon si neschovává.Klidně mi ho i ukazuje,abych byla v klidu.Nikam nechodí.Dal mi i heslo do mailu.Jenže já nevím,jak se s tím mám vyrovnat.Miluji ho a taky jsem mu dříve byla nevěrná,ale tak ,že na to nepřišel.Děkuju.

Odpověď: (5. 3. 2008, 10.37)

Milá Fiono,
období, kdy nepřichází vytoužené miminko, bývá pro pár velmi náročné - dochází ke krizím, rozvodům... Nemám pro vás jednoduchou radu - je třeba uvést emoce, energie do souladu. Doporučuji, abyste spolupracovali s odborníky pro tyto oblasti. Ráda se s vámi sejdu, harmonizace vašeho páru je možná.

Robi píše: (18. 2. 2008, 12.39)

Dobrý den, stále se psychicky nemohu srovnat se skutečností, že po 13 letech spokojeného manželství bez hádek mi manželka před týdnem oznámila, že se rozhodla žít s novým přítelem, kterého zná 3 měsíce.Manželce i mě je 30 let a máme spolu 11 letou dcerku.Přiznala se mi k nevěře s tímto přítelem a protože ví, že udělala chybu má výčitky svědomí se mnou dál žít.Vycházeli jsme spolu velice dobře.Nedokážu jí pochopit.Dcerka zůstala u mě a oba se s tím neskutečně pereme.Může to být tím, že jsem jí řekl, ještě než k nevěře došlo, že pokud to udělá ať počítá s rozvodem?Nevím zda jí mám přimět se vrátit, nebo se co nejdřív rozvést.Nechci udělat ukvapený rozhodnutí, ale vím, že ji pořád miluju a nedokážu se smířit s tím, že už je pryč.Musím na ní pořád myslet a nejde to vymazat.Co mám prosím dělat?
Děkuji předem za odpověď.

Odpověď: (5. 3. 2008, 10.19)

Milý Robi,
vše je velmi čerstvé...považuji za dobré, že dcerka zůstala s vámi. Máte-li sílu jednat tak, aby váš vztah s manželkou prošel k co nejharmoničtějšímu vývoji, jednejte v tuto chvíli jako přítel, nechte ji otevřené dveře hovořte s ní o tom, co prožívá... (nemyslím, že pro ni je to zcela snadné)- najděte literaturu od Mudr.Plzáka, který popisuje velmi funkční strategie v takových případech.

Loana píše: (18. 2. 2008, 10.03)

Dobrý den,
Je mi 37 let, sama se starám od dvě děti, 4 a 2 roky, pokaždé se mi rozpadne vztah nejdéle po roce. Právě jeden takový rozchod prožívám, jsem hodně nešťastná a nemám chuť už ani žít. Pořád si říkám, že jsou tu děti, že mne potřebují a že nikdo jiný mi nestojí za trápení, jenže to prostě nezvládám. Děti miluji, ale veškeré pocity přenáším na ně, pak jsme všichni hodně nervozní. Po každém rozchodu si říkám, že už raději budu sama, pak se někdo vyskytne, zamotá mi hlavu, zamiluju se a on mě opustí. A takhle je to dokola. Říkám si, že tohle už musí být ve mně, ale já když se zamiluji, jsem schopná s tím člověkem snášet všechno, objetovat se pro něj a žít jen pro něj, samozřejmě i pro děti. Nyní jsem v situaci, že nejsem schopná pomalu ani vstát, nemám chuť vyjít s dětma ani ven, nemám chuť komáunikovat a jen koukám do zdi a přemýšlím-PROČ?Proč právě já??Vidím daleko horší ženský, které jsou na své protějšky protivné a dominantní a já se mohu snažit sebevíc, stejně to dopadne špatně. Nechci být sama, nezvládám to!!!Je mi hrozně smutno, děti pořád volají bývalého přítele a ptají se mne, kdy už zase přijde a kdy my za ním pojedeme....nejsem schopná jim bez slz ani odpovědět. Prosím poraďte mi co dál, jak se s tím vyrovnat, jak se prostě už nezamilovat, protože v lásce skutečně vyhrává ten, kdo má rád méně!!Já už se nechci trápit!!! Děkuji za odpověď.

Odpověď: (5. 3. 2008, 10.11)

Milá Leono,
jsem ráda, že máte ráda své děti a že víte, že pro ně jste nenahraditelná. V tuto chvíli je dobré aktivovat svou sílu a nejde-li to jinak, můžete požádat lékaře o antidepresíva pro to nejhorší období... Možná je na čase pochopit, že vaši hodnotu neurčuje vztah k druhému člověku, ale že nejdůležitější je vztah sama k sobě a začít tu lásku a péči, kterou poskytujete svým partnerům poskytovat sobě. Udělejte pro sebe něco hezkého, co vás potěší...výlet... třeba víkend za kamarádkou... a asi by nebyla od věci pravidelná psychoterapie...