Zde naleznete písemnou psychologickou poradnu. Odpovídá psycholog, psychoterapeut více; dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Psychologická poradna online se uzavře po položení desátého dotazu v týdnu.
Pokud si přejete odpověď mimo psychologickou poradnu online, je třeba uhradit 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.
Pokud si přejete online kontakt s psychologem, ten naleznete zde online psycholog

  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo konzultaci s psychologem online, kontaktujte mne telefonicky: +420 777 588 352 nebo emailem
  • Vše zde napsané bude zveřejněno

Vážený pisateli,

tento týden již bylo položeno mnoho dotazů a není v mých silách odpovědět na více. Máte-li zájem, vyčkejte, poradna se otvírá vždy v neděli o půlnoci pro 10 dotazů.
 Pokud máte zájem o zodpovězení dotazu mimo poradnu on-line, zašlete dotaz na email: radana@rovena.info a 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.

Na zodpovězení čekají: Jan, Pavel Bornfleth, Katty, Blanka, Eva, Jan, anie, Dan, radek, Lucie, lucka, Jana T., Lucka, Eliska

< novější | 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >

Milada píše: (29. 3. 2010, 10.56)

Dobrý den, prosila bych o radu jak dál ve vztahu s manželem. Je mi 51,jsem 22 let vdaná,máme dvě  děti - vysokoškoláka a středoškoláka, manžel je o čtyři roky mladší. Z maželovy strany došlo k výraznému ochlazení a odcizení poté co začal pracovat v ženském kolektivu. Je společenský a s každým hned kamarád. Na sms a telefonáty kolegyń jsem reagovala podrážděně a žárlivě, něvěru popíral, ale stále se odtahoval. Komunikace vázla ,sex skoro nebyl. Dusno doma se stupńovalo a sám manžel byl na radu o psychologa, to jsem z něho vymámila dodatečně, a ten mu řekl, že má vůči mně ponorkovou nemoc. Poslední tři měsíce nemluví - nemá o čem - pouze odpovídá a to ještě podrážděně, že ho vyslýchám. Nyní jsem na tom tak, že mi řekl, že jse v něm něco zlomilo, že mě nemiluje, nejsem pro něho už manželka, jen spolubydlící. Já ho mám pořád ráda, trápím se, břečím, hubnu a nevím co dál.Děkuji.

Odpověď: (30. 3. 2010, 9.26)

Milá Milado,
tím, že se budete trápit nic nevyřešíte a situaci nezměníte. Jediné, co můžete změnit je své prožívání, svůj postoj, své přesvědčení. Chápu, že kus smutku nad stavem partnerství je na místě, své srdce je však třeba ošetřit a žít dál. Dělat radost sobě, pečovat o sebe, vyměnovat si to hezké s lidmi, kteří o to stojí... Ve vztahu k manželovi je třeba se dostat do stavu akceptace, brát ho jako spolubydlícího....

Mirmis píše: (29. 3. 2010, 10.33)

Dobrý den,
mám vleklý psychický problém. Před půl rokem jsme se k sobě vrátili s bývalým partnerem.Před rozchodem jsme spolu byli 4,5 roku.Bylo to také mou vinou a když jsme se k sobě vrátili,zjistila jsem,že udržoval poměr s jinou ženou.Když vše prasklo,bylo to psychicky náročné období,ale tím,že jsem mu dala šanci začít znovu a on slíbil,že za to,co jsem s ním prožila mě dělá šťastnou. To se dělo chvíli a po pár dnech se vrátil ke své staré povaze. Když jsme spolu začali bydlet, začal si vymýšlet různé věci, kde co bude, kde co nesmí být, že každá věc bude mít místo tak,jak chce on,protože to je logicky správně a dávat to jinak,by nemělo smysl.Pak jeho časté výkyvy nálad, kdy se nedokáže smát,radovat z maličkostí a když jsem na něj milá a snažím se mu dokázat,že ho mám ráda, tak je imunní. Hrozně mě to psychicky vyčerpává, protože mě několikrát popadla nálada, kdy jsem už s nervama nevydržela a začala brečet, že za vše,jak toužil,abychom byli spolu a já mu odpustila se chová takto a vůbec si neuvědomuje, jak mi ublížil a jak by mi tím pěkným chováním pomohl zapomenout. Vždy jsem pro něj byla jedinou, kterou tvrdí, že si chce vzít. Jsou chvíle, kdy mě podezřívá, žárlí a nedůvěřuje mi. Vše tohle nás uvádí do hádek, které spějou u mě k hysterii a psychickému vypětí. Naše hádky, kdy mu vyčítám, jak se chová, proč se nedokáže usmívat a věčně mě napomíná a rozkazuje, jak chce věci doma mít a jak je nemám dávat mě uvádí do velké zloby, střídavě s lítostí, že jsem k ničemu. Nejhorší je pro mě situace, kdy na mě žárlí a přitom jde s kolegy z práce do míst, kde může potkat své bývalé partnerky. Já jsem pak doma a když příjde, mám vztek, že mě trápí a nechává žít v nejistotě, nebo si jde klidně spát. Naše hádky končí i fyzickými záležitostmi. Pokaždé, když se cítím ponížená, tím, co mi v životě způsobil a proč se nedokáže chovat s úctou a pěkně za to, aby si získal mojí důvěru a šlo na něm vidět, že se změnil, jak sliboval, že jiný bude, tluču do něj pěstmi a brečím. On mě usměřnuje, někdy křikem, někdy ještě většími hádky a nepřipustěním, že chybuje. Další dny po hádce už chybu uznává, omlouvá se a slibuje, že vše bude lepší. Kdysi mi hodně ublížil, že v případě krize našeho vztahu jsem přišla časem na to, že někoho měl. Krize byli tři za 5 let a vím o dvou ženách, se kterými byl. Vždy to dopadlo tak, že jsme si prošli zlým, vyříkali si věci a pak byli dlouhou dobu v pořádku a milovali jsme se a uznávali. Před půl rokem také, kdy jsem mu dala šanci jsme si koupili společně luxusní byt, auto a díky společnému majetku není ani jednoduché se rozejít, nebo vyplatit toho druhého. Je to velmi složitá situace, proto po většině hádek radši přistoupím na smír. Jenže poslední dobou není dne, kdy bychom si denně nevyměnili alespon jednu maličkost. Vše v bytě chce,abych dělala po něm, neumí o to slušně požádat, ale nařizuje. Vím, že to není možná vážný důvod k tak závažným hádkám,ale vše se mi v sobě nahromadí a pak je z toho obrovská hádka, kdy třískáme dveřma, strkáme do sebe, já odcházím z bytu ven. Včera jsme se pohádali, jelikož v pátek mi v autě poručil, jak se starat o papíry v autě. Nařídil mi to a já se nedala, agresivně jsme se pohádali a místo večera,kdy jsme měli být spolu jsem šla domů a on za kamarády,kde jsme měli původně dorazit oba na oslavu. Kamarádi mi pak volali a on až o dvě hodiny později, kdy se omluvil a chtěl at příjdu,já ale nemohla. Odjela jsem pryč, nebyla jsem už schopna ničeho. Tři dny mi psal, snažil se to urovnat. Po příjezdu domů jsem byla klidná,ale čekala jsem omluvu a pěkné chování. Místo toho mi řekl, že fajn, že se spolu tedy nebudeme bavit vůbec. Pak jsem přišla na to, že jeho sestra je v kontaktu s jeho první přítelkyní a to mě psychicky dorazilo. Ubrečená jsem mu to řekla a on mi řekl, že s kým se jeho sestra stýká, že je její věc. Přitom to chápu, ale bolí mě, že mě i jej pořád pronásleduje minulost a jeho avantýry. Pohádali jsme se, už jsem dál nemohla a odešla jsem z domů. Pak nastartovala auto a chtěla odjet daleko. Napadla mě také myšlenka na to, že bych skoncovala se životem, protože v tom vztahu se jen trápím. Hezké střídá utrpení a hádky. Následují sliby, pár dnů je hezkých a v pořádku a pak znova poučování a jeho dání najevo mě, co vše dělám špatně. Nedá se někdy unést. Nemohu jen tak odejít, protože majetek je obou. Nemám kam jít, on také ne. Oba ani zatím nemáme peníze na to, abychom vyplatili jeden druhého. Žijeme spolu, někdy moc hezky a někdy, jako popisuji. Přesto mi tvrdí, že mě miluje, ale po posledních hádkách si příjdu jako blázen, nepoznávám, co dokáže psychika se mnou dělat, pláču, klepu se, mám pocit méněcennosti a v hlavě plno otázek za co, když se oba máme rádi, snažím se na něj být milá a žít normálně. On si o mě už taky musí myslet, že jsem blázen. Dříve jsem neznala,co jsou psychické problémy, byla jsem usměvavá, kamarádská, soběstačná a bylo mi dobře, nyní nemám chuť nikam chodit, chodím zaraženě, zapomínám a cítím se totálně k ničemu. Prosím, poraďte, co mohu dělat. Nemám ani na to jít k odborníkovi, odjakživa mám problém se svěřovat svým blízkým, jsem spíše naslouchač, natož odborníkovi. Už nevím, jak dál :-(

Odpověď: (30. 3. 2010, 9.21)

Milá Mirmis,
po přečtení vašeho psaní se mi vybavil citát: "Bláznovství je dělat stále stejné věci stejně a čekat jiný výsledek." Doporučuji otočit pozornost k sobě, řešit sebe tzn. prvořadým úkolem je, abyste se zklidnila, přestala se klepat a nabrala sílu. Pokud to dokážete sama - o.k., pokud ne, doporučuji spolupracovat s někým, kdo vás k tomu bude směrovat. Rozhovor u psyhcoterapeuta můžete třeba začít tím, že máte obavy mluvit o sobě....
Držím palce.

Šárka píše: (29. 3. 2010, 9.58)

Dobrý den, mám 10 letého syna. Již od první třídy máme problémy s pozorností. Psycholog nám tvrdil, že se to upraví. Syn je levák a byl přenášené dítě. Ve škole má ,ale dobré známky. (Měl jen 4 dvojky ve 4.třídě).Máme problémy se zatajováním známek. Už několikrát jsme, ale mluvili ,že není důležitá známka,ale to zatajení. Bohužel to, ale pokračuje dál. S paní učitelkou spolupracujeme. Jen nám oznámila, že náš syn má snahu se kamarádit s klukama, kteří šikanují. Náš syn je velmi citliví a po našem dotazu, proč se chce kamarádit s těmito kluky ,nám řekl, že se cítí ve škole sám a nemá , žádné kamarády. Po týdnu začal více kamarádit s děvčaty. Řekl nám, že si s nimi rozumí více. Nemusí dělat, žádné ,,pitomosti" aby se jim zalíbil. Dnes ráno nás vyděsilo,co provedl. Na stěnu vyryl MTLPBD. Nejdřív jsme nevěděli co to znamená. Pak nám to došlo. Jsou to začáteční písmena naší rodiny. Nevíme jestli je to normální. Proč to dělá. Jestli to je volání o pomoc nebo zoufalství. Co máme dělat.
 Moc děkuji za názor.

Odpověď: (30. 3. 2010, 9.14)

Milá Šárko,
je hezké, že o synovi přemýšlíte, věnujete se mu, povídáte si s ním a spolupracujete s třídní učitelkou. Podle všeho je  syn konfrontován s hledáním sebe sama  a s hledáním místa ve společnosti, tak jako každý člověk. Je dobře, že vedle sebe má lidi, s kterými si o tom může povídat, sdílet své poznatky a zároveň mít zdravých norem. Proč vyryl počáteční písmena rodiny na stěnu nevím, zeptat se ho by byl kus k objasnění. Rozhodně není prvním ani posledním dítětem, co píše na zeď. (bylo by dobré pracovat s vašími pochybnostmi a nejistotami). Přeji vše dobré.

Bfranko1@seznam.cz píše: (23. 3. 2010, 8.58)

Dobrý den. Mám téměř 13ti letou dceru. Do šesté třídy přestoupila na jinou, soukromou školu,neb jsme očekávali lepší školní péči a program,který tato škola nabízela, se mi velmi zamlouval. Skutečnost byla ale jiná,proto jsme dceru do sedmé třídy dali na jinou školu.Ne na tu původní,neb jsme měli s manželem pocit,že by to bylo hloupé a jak by na to v původní škole reagovali. V současné škole je dcera velmi oblíbená mezi spolužáky a vlastně téměř po celé škole. Spolužáci ji mají rádi a i ona tam velmi ráda chodí. Problém však je, že se velice rapidně zhoršily její studijní výsledky.Učení ji nezajímá,jen ti spolužáci (je v pubertě,takže noví kluci.což by nebyl problém,kdyby měla nějaké výsledky v učení).Jelikož její současné škola je ve vedlejším městě, nemám možnost odkontrolovat od spolužáků dopsané sešity ani právě probíranou látku a tím přimět dceru k lepším výsledkům. Obrátila jsem se proto na ředitelku naší původní školy (do které nám bylo hloupé se vracet!) s prosbou, zda by se mohla dcera vrátit. Její původní spolužáky znám, dříve jsem si sešity i probíranou látku kontrolovala a známky měla dobré. (nyní nosí 5 a 4 a poznámky) Paní ředitelka byla velmi vstřícná. Dcera však za žádnou cenu zpět nechce, chce zůstat mezi současnými spolužáky. Brečí a vzdoruje že se do původní školy prostě nevrátí. Dala jsem jí proto ještě měsíc šanci na to,aby mi ukázala,že se dokáže zlepšit. Slibovala, jak se bude "šprtat". Nic. Proto jsem jí teď řekla, že já jsem jí šanci dala, ale ona ji promarnila, tak jí nezvývá nic jiného než si to přiznat a přestoupit zpět. Pořád vzdoruje. Bojím se, aby neprovedla nějakou hloupost (dříve si hrála na EMO a řezala se s kamarádkama žiletkou atd. - z toho jsme ji naštěstí dostali) nebo nedělala naschvály. Chápu,že je v pubertě a chce zůstat s kamarády, ale když ji tam nechám,propadne,nebo proleze se čtyřkama a co z ní jednou bude? Doma mi jinak pomáhá a vcelku až na nějaké ty puberťácké výlevy i poslouchá. Ale s tou školou je to špatné. Mám chuť ji prostě přeřadit a říkám si,že si za chvíli zvykne, že jí prostě nic jiného nezbude,než se přizpůsobit, ale zas na druhou stranu se o ní bojím. (Manželova maminka se již několik let léčí s psychickou poruchou a dcera některý z těchto genů patrně podědila - výkyvné nálady -deprese,smích)
Moc prosím o Váš názor. Děkuji.

Odpověď: (23. 3. 2010, 12.05)

Milá bf.,
chápu, že situace je nelehká. Pokud dcera dostala šanci, zlepšit si výsledky a na škole zůstat, a nic pro to neudělala, přikláním se k přeřazení. Chápu i vaši obavu. Doporučuji v přechodovém období spolupracovat s psychoterapeutem. Rozhodnutí jsou někdy těžká, někdy je možné volit mezi řešeními, která zdaleka nejsou ideální. (čím víc o tématu přemýšlím, také se kloním k přeřezení). Držím palce.

Ewča píše: (23. 3. 2010, 8.46)

ahoj.. jsem mlada holka.. je mi 16.. budu strucna.. kdyz jsem se narodila tata me nechtel pac jsem holka. ve trech mesicich od nej mama odesla. o rok pozdeji se matka provdala aby jsme meli tatu. jenze to byl hajzl kterej nas mlatil, psychycky tyral a nekolikrat se to resilo s policií a se sociálkou ale ty nic nemohli udelat.. mlatil casto a málo takze zadny modriny. dokonce na nas vytahl i pistoli ale dostal za to jen podminku.
ted v zari jsme od nek konecne odesli. k babi.. do jedny mistnosti bydlime tam tri. vse se to stalo 1 zari kdy do toho jeste srazilo auto brachu a jeste do toho prvni den na stredni.. jeste jsem to zvladala. ale po dvou mesicich me zacli nadavat ve skole (nadavali mi uz od 4ty ale doufala jsem ze se to na stredni zmeni) a mama zacala jezdit za Pepou (to je ten nepravej otec se kterym se rozvedla) oni postavili dum, u soudu kdyz se reklo ze jde o domaci nasili byly rozvedeny hned. ma moůznost ho bez kecu vyhodit pod most. ale ona s nim je kazdej den a chodi tam i spat! rozvazi noviny uz  zase s nim. nas jen dala k babce a sama si jezdi tam "domu".
Mezitim jsem se uz jednou psychicky sesypala.. a taky jsem se chtela zabit..
Tatu ted vyhodili takze nam uz nebude davat penize, ale ja pracuju a mam ve skole fleka uklizecky.. mama mi nic nedava vse si platim sama.. ale chci setrit a nevim co, kdyz musim vsechno investovat do skoly a na dopravu..
mam kluka uz 8 mesicu a je jedinej kdo me drzi nad vodou, ale cela rodina mekta ze jsem se zmenila kvuli nemu a ze me nici..  kdyz rikam s brekem mame ze chci rodinu a domov tak se zacne smat a rekne ze rodinu budu mit az se vdam.. vcera vecer jsem mela zase psychickej zachvat a vsem je to uplne jedno..
napsala jsem nasemu socialovi ale ten s tim nic nedela.. nevim si rady..
jaky je to v decaku? bylo by to lepsi nez doma? o víkendech jezdim za pritelem (je z jihlavy a ja z plzne) mohla bych v decaku taky jezdit? myslite ze je nejaka moznost ze si mama uvedomi ze mi ublizuje? co mam delat aby se me nekdo uz vazne vsiml? ani pokus o sebevrazdu jim nic nerekl a jen rekli ze mi to prejde ze mam hystercak ze jsem blba.. ze uz se mam chovat dospele.. ale kdyz chci neco dospele rict tak jsem zase jen dite a rikaj si to jak se jim to hodi.. ja uz si vazne nevim rady.. jsem zoufala.. celou noc jsem probrecela.. prosim pomozte mi..

Odpověď: (23. 3. 2010, 11.55)

Milá Evčo,
jsi velmi brzo konfrontována s nástrahami života. Máma se patrně nezmění, na má dost starostá sama se sebou. Evčo, tvůj život je tvůj, pečuj o něj. Holt musíš zodpovědnost za něj převzít zcela sama.  Přemýšlím nad tvou otázkou, zda by byl dětský domov pro tebe řešením. Do určité míry přijdeš o svobodu. Víkendové odjezdy jsou možné, pokud dá ředitel a rodič souhlas k opuštění domova. Přesněji to můžeš zjistit, když nějakému řediteli DD zatelefonuješ. Měla bys zajištěno ekonomické zázemí (jídlo, teplo, peníze na školu...) Odkud jsi? Koho jsi myslela tím, když jsi psala "sociálnímu jsem to říkala"? (můžeš mi napsat na email)

Terka píše: (22. 3. 2010, 20.27)

Dobrý den,
chtěla bych poradit jak dál. Jde o problém, který u mě vyvolává silné deprese a záchvaty zuřivosti a pláče. Nejhorší je, že nevím co je ten spouštěč těchto záplav negativních emocí. Jsem 19letá studentka střední školy, ve škole moje nálada neklesá pod bod mrazu. Ve škole mě všichni znají spíše jako bavící, aktivní a veselou osobnost, která dokáže pomci všem a rozveselit. Ale ve skutečnosti, když přídu domu, tak jsem uplně bez nálady, jenom se hádám a nebo nechci nic řešit. Zavřu se do pokoje a začne mi deprese. Zanču z ničeho nic brečet a zuřit....(zuřivost vždy potlačim) a propuknu v pláč aniž bych věděla jaký důvod tohle vše má. Mám i přítele, možná je to tím, protože mi to neklape, ale já jsem to začala brát hodně s nadhledem. Takže různé problémy jdou mimo mě. Ale poslední dobou to nějak nemůžu překlenout. Mám i silné migrény.... Ale třeba i když nejsem ve stresu. Poradila byste mi co se to semnou děje. A proč se to semnou děje?

Odpověď: (23. 3. 2010, 11.46)

Milá Terko,
doporučuji vydat se na cestu sebepoznávání... Naučte se pracovat se svými emocemi a energiemi. Doporučuji semináře či individuální psychoterapii. Terko, zasloužíte si konkrétní odpovědi na své  otázky, které se týkají přímo vás, nikoliv obecnou odpověd na netu.

Michaela píše: (22. 3. 2010, 20.06)

Zkouším všechny světové strany s prosbou zda mi někdo pomůže. Mám nabídku k přednáškám, ale mám 10dní, abych se zbavila, alespoň částečně, svého strachu mluvit před větším kolektivem. Nechci kariéru ani bohatství, ale jsem máma dvou dětí a finančně by nám to pomohlo.

Odpověď: (23. 3. 2010, 11.40)

Proč nezatelefonujete a neobjednáte se?

Pavel píše: (22. 3. 2010, 14.28)

Dobrý den.Je mi 40 žil jsem s prítelkyni 7 let.Bydleli jsme spolu,poridily chalupu,koupily auto.Ale trikrat jsem ji uhodil,pil jsem a chatoval na internetu.Me dost vadilo ze se mnou nespi a nemame sex.Ona jen uctovala a ja sedel v kuchyni.Dneska jsme se rozešli ja bydlim jinde.Co mam delat aby jsem si nasel cestu k ní aby mi veřila.Pořád jsme v kontaktu.Musíme splácet společné dluhy.Hlavne mi je to všechno líto a mám jí rád.Děkuji za pomoc.

Odpověď: (23. 3. 2010, 11.39)

Milý Pavle,
když někoho zranujeme, je nutné počítat s tím, že jizvy v něm zůstávají... Patrně na destrukci vztahu jste se podepsali oba. Je možné smířit se s rozchodem, protože na obnovení vztahu musí být dva. Pokud přítelkyně je ochotná s vámi být dále v kontaktu, můžete velmi jemnými krůčky dávat ji najevo zájem a vstřícnost. Mám pocit, že byste si potřeboval sám urovnat myšlenky a svůj vztah k životu.
Přeji vše dobré.

nikol píše: (22. 3. 2010, 11.46)

Dobrý den,
jsem prvním rokem na VŠ v Praze, kde bydlím na privátě. Strašně jsem se těšila, že se osamostatním, že poznám nové lidi a budu žít ten pravý studentský život. Avšak čím jsem v Praze déle, tím je pro mě těžší vždy v pondělí z domu odjet. Přitom školu mám jen 4 dny, takže ve čtvrtek už jsem zase doma. V den odjezdu je mi pomalu do breku, odpočítávám hodiny, kdy už budu zase doma. Odjíždím s pocitem, že všechny ty, které mám ráda, nechávám za sebou, a kdyby se mi nedejbože něco v Praze stalo, nemá mi kdo pomoci. Vymýšlím různé plány, jak být v Praze co nejméně. Sama nechápu, co se semnou děje, protože odjet kamkoli jinam mi nevadí. Pořádám dětské tábory, o víkendech jsem taky pořád pryč, ale Praha je pro nějaká začarovaná. Na to, abych brečela při odjezdu z domu na 4 dny už si připadám docela velká. Nevím na koho se obrátit, doma se nad tímto pouze pousmáli. Děkuji za odpověď

Odpověď: (23. 3. 2010, 11.35)

Milá N.,
patrně máte ve svém podvědomí nějaké bolestivé záznamy, které tuto reakci spouští. Doporučuji nalézt je a rozpustit. V té věci vám mohu nabídnout léčebné meditace... Držím palce.

G. píše: (22. 3. 2010, 11.16)

Dobrý den, mám pocit že mám chorobnou žárlivost.. A potřebovala bych odbornou pomoct jen nevím na koho se mám obrátit a taky se, tak trochu stydím a bojím..
Bojuji s tím už asi rok a půl ale pokaždé je to silnější a já nevím jak z toho ven.. Už mi i známý říkají abych se z toho jednou sama nezbláznila... Prosím nemůžete mi poradit codál... Mám rodinu a nechci o ní přijít a tím svým chováním vše kolem sebe ničím a hlavně ničím psychicky i sebe... Díky za jakoukoli radu..

Odpověď: (23. 3. 2010, 11.32)

Milá G.,
můžete pohledat v knihovně knihy o žárlivosti, můžete vyhledat psychoterapeutickou pomoc. Je možné, ba přímo vhodné kombinovat obojí. Podstatné jsou dvě myšlenky, které je třeba zvnitřnit. 1. Váš život není závislý na partnerovi 2. partnera nemůžete vlastnit, musíte mu přát svobodu.
Držím palce

jolana píše: (22. 3. 2010, 10.25)

dobrý den, prosím o radu.manžel opovrhuje lidmi a před našimi dětmi 5,5 a 3 roky používá sprostá slova, která jsou mířena na jeho rodiče a někdy i na mě. zkoušela jsem s ním o tom mluvit a on říkal, že ví, že je to chyba, ale za nejaký čas to udělá znovu. začínám pozorovat, že i náš starší syn nemá úctu k lidem. navíc ho manžel a rodina z manž. strany za to trestají a já jsem se ho zastala, protože vím, že není chyba v synovi, ale v manželovi a jeho rodině. manžel se domluvil se synem, že když někdo použije tato slova, dostane na zadek, třeba i táta. Poraďte, prosím, jak mám manželovi, vysvětlit,jakou dělá chybu a jaký vliv to bude mít na naše děti. přemýšlím i o rozvodu, ale myslím, že by to nebylo východisko, protože by se děti stejně s otcem a prarodiči stýkaly dál. Děkuji za odpověď.

Odpověď: (23. 3. 2010, 11.30)

Milá Jolano,
z vašeho psaní nemám zcela jasno, jak se k problému staví manžel. Spíše to na mne působí, že manžel ví o tom, že to není správné. Úctu k lidem by bylo dobré trénovat i pozitivními skutky a slovy, nejen zákazem negativ. Pokud budete chtít probrat konkrétní možné postupy, jemožné dohovořit si konzultaci.

diana píše: (22. 3. 2010, 5.10)

> Dobrý den chci se zeptat - mám 14litého syna chodí do 7. třídy
> běžné ZŠ má vypracovaný individuální učební plán na všechny
> předměty, doma se připravuje , úkoly za moji pomoci zvládá , s
> chováním problémy nemá.Jak je možné , že věci ,které ho zajímají
> se brzy a sám naučí a pamatuje si .Baví ho fotbal -zná hráče ,v
> jakém klubu hrají , kdy se narodily , zajímají ho horoskopy hned
> si zapamatuje co je tipické pro jaké znamení.apod . Ale v
> dějepisu si nezapamatuje letopočty , události musíme se to učit
> společne a to jsme rádi když dostane 4. to samé je i v jiných
> předmětech Říkají že má sníženou inteligenci , ale když vidím
> doma co zná , co si sám přečte a jak se to naučí ,tak si to
> nemyslím.Jen mě zajímá jak je to možné?

Odpověď: (23. 3. 2010, 9.42)

Milá Diano,
takto na dálku se vyjadřovat k inteligenci vašeho syna je velmi obtížné, přestože jste se jistě snažila uvést důležité informace, mnohé mi v nich chybí. Vaše zkušenost významně potvrzuje, že motivace, tedy volní složka osobnosti hraje důležitou roli při rozvoji člověka. Osobnost člověka je možné popisovat z mnoha různých úhlů pohledu, je možné testovat různé jeho dílčí oblasti. Na lidech velmi ocenuji proaktivitu, bez které nelze uplatnit a rozvíjet jakékoliv vlohy člověka. Kdybyste chtěla podrobnou interpretaci synova potenciálu, bylo by dobré, abyste se obrátila na místo, kde syna testovali a požádala o podrobnou interpretaci případně o doplnění testů. Také je možné provést retest. Syn může být oslaben v oblasti matematického úsudku, ale oblast mechanické paměti může být dobrá. Také se můžete věnovat nalézání a odstraňování bloků v oblasti energoinformační.

marina píše: (15. 3. 2010, 18.30)

dobry den, mam problem jsem 3 roky rozvedena mam dceru 6 let, po dvou letech od rozvodu jsem poznala "bezva pritele",znali jsme se pul roku pres net,denne jsme si dopisovali a volali, a bylo vse idealni,stravili jsme společne dovolenou a ja otehotnela,za nekolik mesicu se ke mne nastehoväl a le prestala jsem k nemu cokoliv citit,aniz by neco delal spatne tak mne vytačel,nevim jestli hormony nebo ne.ale ukazalo se jak ho to vse bolelo to moje chovani vuci nemu, tak zacal strasne zarlit na meho byvaleho muze a jeho rodinu,(s byvalym nic nemam ani jsem nemela)jednou kdyz se pritel opil tak na mne hrozne rval a nadaval mi ze jsem k...va,a jeho dite u k..vy vyrustat nebude,majetnicky zarlivec, strasne mu vadilo ze mam hezky vztah se svoji byvalou tchyni,a prijde mi ze zarlil i na moji dcerku, je tohle normalni? rozesli jsme se protoze tim nadavanim u mne klesl,ale neustale mne obvinuje ze on vlastne za nic nemuze i kdyz se omluvil za ty nadavky,ze si to doopravdy nemysli, ale jeho mamka mi rikala ze on nekolikrat uhodil z zarlivosti pritelkyni se kterou tehdy chodil.je paranoidni nebo si to myslim jenom ja? mam z nej strach a milovat takoveho labilniho cloveka nedokazu,takze ted mam depku a jsem sama na dve deti.myslite ze zivot s takovym clovekem muze byt klidny a harmonicky?

Odpověď: (21. 3. 2010, 23.26)

Milá Marino,
oceňuji, že jste popsala svůj díl viny na stavu tohoto partnerství. Když parner necítí přicházející lásku od vás, když necítí, že by se mu v rovině citů dostávalo to, co dává... spouští se u něj tento destruktivní mechanismus... neuvědomuje si, že jediné řešení je nechat vás být a svou energii věnovat tam, kde se mu bude vracet. Je pro něho těžké  uvidět, že investoval do černé díry, je těžké zorientovat se ve spletitosti vztahů kde hraje roli i láska k dítěti. Můžete z něj udělat paranoika nebo s ním jednat a komunikovat poctivě - nést důsledky svého žití.

Išinka píše: (15. 3. 2010, 13.01)

Dobrý den.
Mám roční holčičku, která je můj jediný andílek. Je moc hodná a takové malé sluníčko.
Ve 12ti letech jsem přišla o jednoho z rodičů. Zůstali jsme sami s maminkou a sestrou. Sestra byla o 7 let starší a přebrala úlohu za tatínka v mé výchově a pochopitelně jsem se této autoritě bránila. Pochopení jsem u maminky nenašla a uzavřela jsem se do svého světa. Snažila jsem se v dospělosti trochu se lidem otevřít a naučit se snimi komunikovat. Řešila jsem to ruznými druhy zaměstnání i tím, že jsem si otevřela obchod, abych lidem byla komunikativně blíž.
Pak jsem otěhotněla a vdala se. Vše bylo jako z pohádky. Jak jsem si vysnila.
Zničeho nic jsem zjistila, že to takové není. Že jsem hrozně unavená a smutná z životních zklamání, že se mi ani nechce žít dál. Lidi jsou na sebe hrozně zlí. Zažívám hrozné pocity samoty, zklamání a smutku. Snažila jsem si manželem o tom u 4x promluvit, ale bez úspěchu. Jako by mě neslyšel a žil si dál ve svém světě.
 Každý den je pro mě dalším zklamáním. Přiznám se, že jsem i začala přemýšlet i nad tím jaký způsob sebevraždy je nejjednodušší pro mě. Ale vím, že to není řešení.
Pomohla by mi návštěva lékaře?
Už k vůli mé malé holčičce.
Některé dny jsou jako sluníčko, všechno dokážu hodit zahlavu a žít. A pak je obdobý kdy bych nejradši vše vzdala.
Jsou to normální pocity které prožívám? Nebo bych se měla jít léčit?
Děkuji za odpověď.

Odpověď: (21. 3. 2010, 23.16)

Milá Išinko,
doporučuji kombinaci antidepresiv a pravidelné psychoterapie. Bylo by dobré, kdybyste se naučila pracovat se svými smutky, se svou potlačenou bolestí, která je skrytá za depresí... Držím palce

Petra píše: (15. 3. 2010, 11.28)

Dobrý den,
chtěla bych se zeptat, jestli jsou "tiky" psychickou poruchou a zda je možné se jich zbavit. Sama to nedokážu. Je mi 22 let a mám je už od dětství.
Děkuju za Vaši odpověď
Petra

Odpověď: (21. 3. 2010, 23.14)

Milá Petro,
tiky jsou složitější záležitostí, bylo by dobré vědět, do jaké míry jsou záležitostí neurologickou a do jaké míry psychickou. Jednoznačná kuchařka na zbavení se tiků neexistuje, mně se při terapií tiků několikrát osvědčila práce s intuicí...

Alena píše: (15. 3. 2010, 11.01)

Dobrý den,
mám takový možná trochu nevhodný dotaz, ale nevím kde jinde bych se měla zeptat. ráda bych zašla k psychologovi, mám totiž určitý psychický problém. Ale nevím, jestli se konzultace u psychologa platí a kolik to tak zhruba může stát.
Předem děkuji za odpověď.
S pozdravem
Alena

Odpověď: (21. 3. 2010, 23.11)

Zdravím,
můžete vyhledat ve státní organizaci psychologa, kterého platí stát. Nejvíce se však setkáte s psychology, kteří pracují na živnostenský list. Cena konzultace bývá stanovena různě (od 300Kč/h do 5000Kč/h) Pokud uvažujete o návštěvě konkrétního psychologa, bylo by vhodné  dohovořit se s ním osobně. Někteří ceník uvádějí přímo na svých stránkách.

M. píše: (15. 3. 2010, 0.23)

Dobrý den,je mi 18 let a dva roky jsem chodila s o rok a půl starším klukem.Klapalo nám to a byli jsme spolu šťastní ale tak před rokem jsem začala mít pocit že mi něco chybí.Na můj popud jsme se několikrát rozešli,ale vždy se mi po něm moc stýskalo a cítila jsem že chci být s ním.Když jsme se pak dali zase dohromady a on přijel tak jsem pokaždé zase cítila tu nejistotu že něco není uplně v pořádku.Nemůžu však stále přijít na to čím to je.Přítel s rozchodem vždy souhlasil i když se mu to moc nelíbilo a vždy i souhlasil s tím že se dáme dohromady.Bavili jsme se o tom a snažili se to vyřešit ale nepomohlo to.On je ve vztahu spokojený jen mě pořád něco chybí.V sexu nám to docela klape jen já bych občas trochu víc experimentovala.Poradíte mi prosím se v sobě trochu vyznat?Nevím co s tím.Vím že takhle to dál nejde,ubližuju pořád jemu i sobě a myslím že ho mám ráda a chci s ním na jednu stranu být.Bojím se taky že už lepšího kluka nenajdu.Je moc milý a pozorný. Předem děkuji za odpověď M.

Odpověď: (21. 3. 2010, 23.05)

Milá M.,
myslíš-li svoje hledání vážně, můžeš vyzkoušet seminář Rodinných konstelací. Zkušenot, kterou nelze nahradit slovy. Může to být začátek hledání odpovědi na tvou otázku. Život, lidské bytí je složité...

Naty píše: (9. 3. 2010, 13.02)

Dobrý den,je mi 17let a dva roky jsem chodila s o rok mladším klukem.Vztah probíhal velmi dobře,harmonicky a šťastně.Před týdnem jsme se kvůli nedořešené hádce rozešli.Hned druhý den jsme oba věděli,že to byla obrovská chyba.Psali jsme si a dali jsme si za pravdu,že to takhle ani jeden necheme.Za chybu jsem mohla především já a proto jsem se omlouvala jak jen to šlo,ale partner to již nechtěl vzít zpátky.Ptala jsem se ho proč a on odpověděl,že nemůže být s někým kdo tak lehce zahodil vztah,že ´´na to nemá´´.Potom jsme si normálně dopisovali a vše vypadalo,že je na dobré cestě,ale najednou mi zničeho nic partner začal vyčítat že se stýkám s hodně kluky apod.Jako by do něho něco vjelo,začal říkat,že to si o mě nemyslel,že se ho zbavím a hned se bavím s jinyými atd.Ano,byl velmi žárlivý i ve vztahu,ale i mimo něj-jak se prokázalo.Nakonec jsme se dohodli,že zůstanemm aspoň přátelé.Bývalý přítel na to kladně odpověděl,ale dodal,že to ponese velmi špatně a že neví jak to be ze mě bude zvládat a co se stane.Snažím se s ním navázat kontakt,ale on mi neodpovídá a ignoruje mě.Zrovna včera reagoval na příspěvěk na jednom nejmenovaném chatu,ale když jsem se mu ozvala,tak opět neodepsal.Chtěla bych se Vás zeptat co mám dělat a jesli si jenom nedávám zbytečné nadějě,že by to mohlo někdy být mezi náma zase v pořádku a co asi tak signalizuje jeho chování.Předem děkuji za odpověď!:o(

Odpověď: (11. 3. 2010, 20.21)

Milá Naty,
nevím, co s vámi bude. Tobě momentálně doporučuji ubrat ze své aktivity a nechat vše chvíli vydechnout... Vše, co se děje, je dobré... i když to nemusíme  v každém momentě vidět. Je dobré dělat věci jak nejlépe dovedeme. Držím palce.

Lucie píše: (9. 3. 2010, 10.54)

K mému dotazu z 8. 3. 2010, 17.54. Děkuji Vám za Vši odpověď. Samozřejmě je pro mě důležité zjistit, co se stalo protože pokud bych se dozvěděla, že třeba ani k onomu "hlavnímu" nedošlo, bylo by pro mne pak mnohem snazší se s celou záležitostí vypořádat. V opačném případě by však mohlo dojít ještě k většímu traumatu. Proto jsem (dle Vaší rady) usoudila, že bude lepší řešit současný stav než se zaobírat tím, jak se věc stala a co sep řesně stalo (teorizuji proto, že nemám žádný konkrétní (fyzický, hmatatalný nebo jak to nazvat) důkaz toho, že se znásilnění stalo, bohužel nemám ani důkaz, který by potvrzoval opak. V této fázi už je, ať si to chci připustit nebo nikoliv (a  dost s tímto bojuji) k řešení ne to zda se to opravdu stalo, ale že ať už to bylo cokoliv (pamatuji si jen střípky vzpomínek), zanechalo to následky, které by se měly řešit. Navíc těch problémů jsem měla v dětství více, což vše dohromady kombinováno způsobilo následné psychické problémy. Na rovinu teorie jsem spoléhala jen jako na "pomocníka" který by mi usnadnil to jediné, co musím udělat, a to akceptovat svou minulost. Když uvažuji o terapii, doporučil byste psychologickou či psychiatrickou (popř. sexuologickou) pomoc? Děkuji.

Odpověď: (11. 3. 2010, 20.15)

Milá Lucie,
prima - na minulosti je fajn, že jsme ji přežili :). Vyhledat pomoc doporučuji psychoterapeutickou. Držím palce.

evička píše: (9. 3. 2010, 9.54)

ahoj,jmenuji se eva a mam takovy problem,mam dvě děti,a rozešla jsem se z manželem neklapaloto,a ja se stym nějak nedokaži vyrovnat a pořad mam depsese nějde mi to z hlavy,pořad se mi to vraci a ubiji mě to,nevim si stym rady,potřebovala bych něco co by mi vratilo chut do života.eva

Odpověď: (9. 3. 2010, 9.59)

Milá Evo,
asi jste si v souvislosti s ukončením manželství nedořešila nějaké podstatné věci. Nevím, co to je. Osobní konzultace by pro Vás byla přínosem.

< novější | 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >