Lucisek82 píše: (1. 3. 2010, 14.35)

Dobrý den,
žiju v Itálii s mým italským přítelem už víc jak rok, miluje mně strašně moc, až nenormálně moc...postupem času, jsem začala přemýšlet nad naší budoucností, já mám na 2roky splátky v česku a on na dalších 20,30 let hypotéku na jeho dům, ve kterém nežijeme, protože si nemůžeme dovolit žít společně, po stránce finanční, ted jsem ztratila práci, a řekla jsem mu, že tu nemůžu zůstat bez práce, on mi nikdy na mé finanční problémy nepřispíval, teď když ví, že mně může ztratit che požádat banku o přerušení jeho splátek  v bance na rok, aby mně pomohl splácet moje splátky do té doby než si najdu práci.Ale já to nechci, žijeme s jeho rodiči v malém bytě, kde máme jen malinký pokojí s dvěma oddělenými lůžky...já nemohu vařit, jelikož nejsem italská kuchařka , pere, uklízí jeho mamka a jeho tatínek mu denně připravuje snídaně a vše potřebné, dům dává na prodej s tím, že pak si koupíme společný dům až budu mít dobrou práci a smlouvu na neurčito...tak si vezmeme společnou ´hypotéku se závazkem na 30let??
A otěhotnění nehrozí je mi 28let ale mít dítě by byla katastrofa, to by nám kupovali plínky a vše potřebné asi taky jeho rodiče,ne,ne,ne.
Dříve byl ženaty 5 měsíců s italkou a žili společně, já ho poznala už dávno rozvedeného a rozešlého s další češkou, která odešla od něj a šla na potrat...ale všichni o ni říkájí, že nebyla normální...kdo ví...
On mně miluje strašně moc, já mám problém ho opustit, chtěla bych se postarat o sebe sama, nechci aby mně někdo omezoval a vnucoval mi budoucnost, jsem jako ve vězení, nikdo mi nic nezakazuje, ale kv.li financím, si ani nevyjdeme pobavit.
Já bych chtěla ještě cestovat, sním o Aljašce :-) o zamilování a o úplně normálním životě bez strachu co bude , co nebude, nechci život na hypotéku, vím že to není jeho vina, že má finanční potíže a on mně miluje a představuje si naší hezkou budoucnost.
A já nemám sílu ho opustit, taky zranit tolik osob, to si nevezmu na svědomí...jeho rodiče, mé rodiče, rodina...už by se mnou ani moje rodina nepromluvila...

Odpověď: (6. 3. 2010, 22.11)

Milá L.,
cítím tě jako velmi nejistou a neukotvenou. Nejsem si jistá, že cestováním se  ukotvíš... Vezmi 100% zodpovědnost za sebe i své cítění. Přečti si knihu: Svět bez hranic... Strach z toho, co bude, se neztratí tím, že se změní kulisy...
(to nic nemění na tom, že péče jeho rodičů o něj je pro váš vztah nedobrá...)Přeji vše dobré a držím palce

ZK píše: (1. 3. 2010, 13.33)

Dobrý den,
mám dotaz ohledně mé ženy je jí 33 mě 36, jsem spolu již 16let z toho 13 manželé, máme dva krásné kluky 6 a 11 roků. Vztah byl téměř celou dobu bezproblémový, máme chalupu kterou jsme zrekonstruovali, postavili jsem cca před rokem dům kde nyní bydlíme, v podstatě vše jak v ideálním vztahu, avšak cca před rokem a půl manželka začala zničeho nic na internetu neustále chatovat na seznamkách (nikdy před tím to nedělala), pak si pořídila tajný telefon a začala se sním neustále někde schovávat. Když se s ní snažím komunikovat zjistit co se děje, nechce nic říct maximálně že o nic nejde, avšak v poslední době se začaly stupňovat problémy, začala utíkat, neustále vyhledává pozornost mužů, v práci se jí nedaří (nestíhá protože pořád visí na netu), doma to celkem skřípe. Snažím se sice tak nějak si toho nevšímat, ale nějak se mi to nedaří, když si o tom promluvím s přáteli tak se to většinou dozví a pak mi vyčítá že si stěžuji, ale nevím jak to řešit, protože nechci náš vztah rozbít, ale nelíbí se mi že nemohu své ženě plně důvěřovat. Myslíte že je nějaká raálná možnost jak ji vrátit zpět k rodině, aby se začala chovat zas jako máma a manželka (dříve byla pro ni rodina nejdůležitější). Jak ji pomoci se vymanit z kolotoče internet telefon sms schůzky...
Předem strašně moc děkuji za odpověd.

Odpověď: (6. 3. 2010, 22.03)

Milý ZK,
skutečně máte problém ve vztahu... Řekněte ji, že si se sebou, se situací nevíte rady a že byste byl rád, aby s vámi zašla do poradny. Pokud nebude chtít, vydejte se tam sám... Budete to pro vás přínosnější než obecná porada na netu...

Pidmco píše: (1. 3. 2010, 11.39)

Dobrý den,
trápí mě jedna věc. Mám spokojený 7letý vztah, vím, že s tím chlapem chci být, chci s ním mít rodinu....ale poslední dobou mám takové divné myšlenky...o tom, zda s ním být, či ne, pak začnu brečet, protože mě bolí představa, že bych s ním nebyla....protože s ním chci být. Nevím, čím to bylo vyvolané. Mám kolem sebe hodně "známých" co se rozchází po dlouhém vztahu, nebo rozvádí...a já jsem to vždy s nimi prožívala, a říkala jsem si, jak jim musí být hrozně...a pak se tohle stane mě...a sama nevím, jak s tím naložit.
Myslíte, že by to mohlo být tím, že mám něco vsugerované?
Nebo že takové krize jsou, ale dají se nějak "vyléčit" aby vše bylo zase v pořádku?
Děkuji Vám.

Odpověď: (6. 3. 2010, 21.59)

Milá P.,
moc vám nerozumím... je možné, že jste si do svého podvědomí nabrala rozpady vztahů v okolí, ale nevím... Co myslíte krizí? Pochybnosti? Pláč? Strach? Pokud chcete přijít na to, co je skutečně za tím, přijdte na konzultaci :).

nikitka2 píše: (1. 3. 2010, 8.45)

Dobrý den.Je mi 28 let mám manžela29 let a dve malé deti.Bydlíme v pronajatém bytu,ale abychom zde mohli bydlet je tu podmínka ke smlouvě a to,ZPRÁVCOSTVÍ.Obnáší to to,že manžel musí před každou zábavou či diskotékou uklízet velký sál a WC.Je na všechno sám a ke všemu chodí do práce ,kde se těžce pracuje 12 hodin.Vubec to už nestíhá a je uplně psychicky i fyzicky vyčerpaný.Musí také jednat z lidmi a uplně na lidi zanevřel.Je ze všeho unavený.Vždycky to byl  klidas a pohodář.Nyní je z něj uzlíček nervu a i doma to už není co bývalo.Ted máme krásného synka/6mes./ a ani si ho moc nevšímá,nic ho moc nezajíma.Pořád dokola opakuje,že by chtěl jít pryč z bytu,ale o byty je nouze a na vlastní bydlení nemáme finance.Já už bych také nejradeji z bytu odešla(sousedi nám delají naschváli),ale nevíme kudy kam a na psychiku je nátlak obrovský.Myslíte,že se máme odstěhovat za každou cenu?(stále hledáme byt v realitkách) nebo se máme pokusit se situací vyrovnat?Nebo navšívit psychologa?Myslíte,že by nás někam nasměroval?Děkuji za pomoc

Odpověď: (6. 3. 2010, 21.55)

Milá Nikito,
pomáháte si navzájem? Na manžela je toho  skutečně mnoho jak sama píšete. Můžete najmout za pár stovek někoho, kdo si rád přivydělá např. studenty. Je třeba umět si udržet svůj bezpečný prostor, místo-čas pro odpočinek, relaxaci a regeneraci a to vám/jemu hodně chybí. Pokud manžel se naučí složit tíhu a regenerovat třeba s psychologem, je možné  stávající situaci ustát, pokud ne, je třeba hledat jiné řešení.

kocik píše: (1. 3. 2010, 7.47)

Dobrý den moc prosím o radu. Žiji s přítelem 5 let jsme zasnoubeni a vše je docela fajn až na pár drobností ale to ke vztahu patří sem tam nějaká výměna názoru,ale co mě nejvíc trápí. Poslední 2 roky partner omezil sex prostě už to není jako na začatku. Jsem 29letá žena zdravá a ten sex prostě mám rada ale když se začnu s partnerem mazlit tak vždy řekne že je moc unaven prostě pokaždé je to něco jineho bud radši kouká dlouho na televizi nebo je vždy nějaká vymluva.Už jsem se s ním o tom bavila co je za problém jestli ho už nepřitahuji nebo jestli má jinou ženu nebo co je za problém on tvrdí že žadný není tak prostě nevím proč je to u nás takové.Sex mame tak jednou za 2 mesice a to když ho opravdu přemluvím a takové ponižování že žena přemlouvá chlapa k sexu se mi prostě nelibí. Nechci ho opustit mam ho ráda ale tohle mě moc trápí.Dnes už se asi nedivím že si ženy v mé pozici hledají milence.Nevím jak jinak to řešit nechci aby to bral jako pivinost že já to chci tak mi to splní. Moc mě to trápí a moc prosím o radu. Děkuji moc.

Odpověď: (6. 3. 2010, 21.49)

Milá kočičko,
jj - taky chápu :). Doporučuji konzultaci u partnerského psychoterapeuta ... Skutečně je to problém a pokud si to partner neuvědomuje, spějete k vyčerpání vztahu... Nepodbízejte se, unikejte...

Pavell píše: (1. 3. 2010, 3.43)

Dobrý večer potřebuji poradit žena si se svým kientem domluvila kávu a poté si začali dost důvěrně dopisovat oslovením miláčku nešetřili ani z jedné strany. Když jsem se jí zeplat co to má znamenat tak to prý nic je to jen tak, že šlo jen o jedu pusu, jsem žárlivý a tak se s tím nemohu moc vyrovnat. Žena slíbila že vše ukončí a věřím že se tak stalo, jen si ponechala jednu důvěrnou zprávu kdy jí zděluje že je vážně nemocný prý z nostalgie. ptal jsem se co jí k takovému vztahu vedlo řekla že zvědavost. Věřím že vše skončilo jen se nedokáži vnitřně srovnat s tím že ještě někde uchová vzpomínku ať již z nostalgie. slíbili jsme si že uděláme tlustou čáru za vším co bylo, ale uvnitř mě to pořád svírá, co mám dělat.

Odpověď: (6. 3. 2010, 21.44)

Milý Pavle,
odpustit, milovat, přát... tak by se dala formulovat podstata řešení. Pro jeho lepší uchopení nabízím spolupráci... Chcete?

Martina píše: (1. 3. 2010, 1.28)

Dobrý den.
Bude mi 22 let.Bez jakéhokoli zvláštního důvodu zažívám stavy prázdnoty, mám strach ze smrti, nic mě nebaví, vím že bych si měla život užívat, ale mám pocit, že ať udělám cokoli, tak to stejně nemá cenu. Mám strach, že až budu mít jednou děti, tak že budu špatná matka, špatná manželka. Přitom bych tak strašně chtěla život prožít a ne jen přežívat. Pořád mám o všem a o všech pochybnosti. Pak jsou dny kdy jsem šťastná a mám pocit, že mi patří svět. Toto mě provází už od puberty. Nevím jestli to souvisí nějak s mým dětstvím (příbuzní v mém okolí dost pili a tenkrát jsem z toho byla hodně ve stresu, hodně jsem se jich bála, jediným mým záchytným bodem byla babička). Teď už je vše v pořádku a vím, že mé problémy jsou ve srovnání s problémy jiných lidí malicherné. Měla bych být šťastná, ale nemůžu si pomoct. Myslíte, že je to důvod navštívit psychologa? Děkuji moc za odpověď.

Odpověď: (1. 3. 2010, 12.28)

Milá Martino,
pokud chceš změnit svůj život, své prožívání, určitě to dokážeš, když se vydáš na cestu... Je třeba poznat své vnitřní mechanismy, brzdné stopy, emoční vzorce. Doporučuji tedy studovat vnitřní mechanismy fungování světa a psychiky, spolupracovat s lidmi, kteří umí. Můžete navštívit seminář rodinných konstelací. Číst knihy - můžete je nalézt i na www.mujuspech.cz­, individuální spolupráce s psychoterapeutem je samozřejmě  v některých aspektech nenahraditelná. Držím palce.

jarda píše: (23. 2. 2010, 1.00)

dobry večer, mám problém žena se odstěhovala se synem k milenci.žádá o rozvod, a já se s tím nemohu psychicky vyrovnat.můžete mi, prosím, poradit, co dělat.

Odpověď: (23. 2. 2010, 20.27)

Milý Jardo,
není jiná cesta, než se s tím vyrovnat. Doporučuji vám, abyste vyhledal konzultaci... Držím palce pro toto nelehké období života.

Nikita911 píše: (22. 2. 2010, 21.03)

Dobrý den,
mám problém a vím, že sama ho nevyřeším. Potřebuji pomoct.
Mám partnerský vztah, který funguje již téměř 8 let. Je mi 26 let,
partnerovi 30 let. První dva roky bylo vše naprosto pohádkové, poté
samozřejmě začaly přicházet sem tam nějaké problémky, ale nic co bychom
nemohli zvládnout - většinou šlo o banality. Nyní je to jiné. Dozvěděla jsem
se, že mě přítel delší dobu (přes 3 roky) podváděl s vlastní sestrou (o 3
roky mladší). Prý o nic nešlo, jen chvilkový chtíč, řekli mi na to oba. K
samotnému aktu se vším všudy prý došlo jen 1x. Oba si jsou vědomi, že to
byla blbost a že nejvíc ublížili mně. Omluvili se. Přesto by to nejraději
překročili jako louži a šli dál. Zřejmě nechápou, že já toto jen tak
nedokážu. Zasáhlo mě to jako hluboký šíp a upřímně řečeno nevím, co mám
dělat. S přítelem stavíme barák, hypotéku mám sama na sebe, nevím, jak bych
to sama zvládla. Navíc si už ani nedovedu představit začínat budovat nějaký
vztah úplně od začátku. Plánovali jsme dlouhodobou budoucnoust, děti,
svatbu. Na jednu stranu věřím na druhé šance a pokud by mi dokázal, že si ji
zaslouží, ráda bych mu ji dala. Nevím však jestli jsem na to dost silná,
jestli to zvládnu. Jak bych se k němu pak měla chovat a jak k sestře! Na
druhou stranu si myslím, že to co udělali, je naprosto neodpustitelné a že
není jiná cesta ven než rozchod. Co ale sestra? Tu jen tak odstřihnout
rozchodem nemůžu! Poraďte mi prosím.

Děkuji.

Odpověď: (23. 2. 2010, 20.35)

Milá Nikito,
máte tři možnosti:
1) být zraněná, toto zranění si hýčkat a "stát na místě"
2) být zraněná a pod jeho vlivem se rozhodnout vztah ukončit
3) své zranění ošetřit, aktérům odpustit a z tohoto místa se rozhodnout, zda zůstanete či odejdete...
Můžete v té věci spolupracovat s terapeutem...

Aja(27) píše: (22. 2. 2010, 19.21)

Dobrý den,
trpím hraniční poruchou osobnosti a depresemi.( Můj táta měl asi bipolárku, upil se a máma o mě moc nestála, s mou starší sestrou utvořily koalici proti tátovi a já se plácala v jejich válce) Mám 8-letého syna z prvního manželství. Po rozvodu v 21 letech sem měla dalších cca 15 sex. partnerů. V Když jsem se vdala podruhé za muže, který mě tři roky miluje a já jeho, stará se o mě(i v depresích) a mého syna bez výhrad a absolutně mu věřím. Je  a katolík(byla jsem jeho první). Zároveň je velice sexy a  ráda se na něj dívám. Jenže jakmile mi dá najevo, že bychom se měli milovat, velmi znejistím. I když začnu já, tak jsem pořád napjatá. Nemohu se uvolnit, pořád myslím na spoustu věcí, co se událi předtím. Na to jak mnou někdo manipuloval a muži zneužívali mé neschopnosti odmítnout každý jejich sexuální výmysl, jen abych se jim zavděčila. Můj muž je jediný, kterého jsem poznala, který mě nikdy do ničeho nenutil. Také mám panickou hrůzu z těhotenství. Nevím co mám dělat. Chodila jsem na terapie a brala antidepresiva. Po roce a půl užívání jsem s nimi skončila asi před rokem. Při terapii jsem měla pocit, že psycholožka má zkušenosti, ale není na mě vůbec zvědavá.Psychiatričce věřím.
Zase mívám deprese, není to nic skvělého. A taky nejsem schopná zvednout telefon a zavolat doktorce(jakékoliv).Prostě se zablokuju a nevím proč. Jakmile mám cokoliv udělat(a je to spojeno s plánovaným mluvením) nebo něco slíbím (a vím, že bych měla) nemohu se donutit. Začnu se klepat a začne mě bolet v krku, jen když si na to vzpomenu.Prosím, poraďte mi jak mám svou situaci řešit.

Odpověď: (23. 2. 2010, 20.32)

Milá Ajo,
chápu, že jste zklamaná z průběhu minulé terapie, najděte si cestu, která vám bude vyhovovat. Třeba někoho jiného, třeba semináře... Antidepresíva asi budou nezbytná, poproste manžela, aby  s vámi zašel k lékařce, k psychoterapeutovi, aby pro začátek s vámi ten krok udělal. Pak skutečně doporučuji spolupracovat s psychoterapeutem. Držím palce.

Macek píše: (22. 2. 2010, 13.43)

Dobrý den,
mám 20 letého syna. Syn již pracuje, ale stále žije se mnou ve společné domácnosti. Nevydělává mnoho peněž, ale stejně si myslím, že by měl přispívat něco na domácnost. Bohužel se tak neděje, protože syn má velkou osobní spotřebu (konkrétně telefonní účty až 4.000,- Kč měsíčně). Již jsem s ním měl rozhovor, kde mi přislíbil, že peníze dávat bude, ale zase jen sliby. Chtěl jsem pod pohrůžkou, že bude se  bude muset odstěhovat, z něj nějak peníze dostat, ale  vím, že bych ho nikdy na ulici nevyhodil. Co s takovým jednáním u mladého kluka dělat? Jinak je bezproblémový - jen ty peníze a myslím, že už i dluhy.
Děkuji za odpověď.
Macek

Odpověď: (23. 2. 2010, 20.25)

Milý M.,
souhlasím s vámi, že by měl přispívat a že by se měl naučit hospodařit s penězi. Jak toho v této situaci docílit, nevím. Nechápu, že vás nebere vážně. Proč vás nebere vážně?

ester20 píše: (22. 2. 2010, 11.27)

Dobrý den.
Prosím o radu již nějakou dobu zvažuju návštěvu psychologa ale nevím jestli můj problém je opravdu se kterým bych mohla za psychologem zajít.Je mi 25 let a manželovi, se kterým jsem 8 rokem, 36 let. Máme spolu dvě děti.Manžel byl v době kdy jsme spolu chodili velmi pozorný,kluk plný života a měl spoustu koníčků.Je pravda že už od začátku měl problém v posteli (předčasná ejakuace a erektivní dysfunkce)ale té době mi to nepřišlo velmi důležité zamilovala jsem se do něho a milovala ho za to jaký je uvnitř.Odstěhovala jsem se v 18 letech s dcerou v bříšku za ním do Děčína a svou rodinu a všechny nechala v Krupce u Teplic kde sem dřív žila s rodiči.Jenže s narozením dcery před 7 lety se začal pomalu ale jistě měnit.Začal si myslet že když máme spolu dceru že mě má jistější a bral jako samozřejmost že tedy spolu budeme.Od té doby jsme měli několikrát krizi ale vždy se dřív nebo později uklidnilo a bylo v pořádku,bylo to i tím důvodem že jsem prostě neměla kam s dcerou odejít,k rodičům jsem se nemohla vrátit protože půl roku po tom co se mi narodila dcera si rodiče adoptovali měsíčního chlapečka a tak tam pro nás už nebylo místo.Mamka si již řadu let přála mít ještě miminko ale nemohla kůli zdravotním komplikacím otěhotnět a když se mi narodila dcera nesmířila se s tím že ona miminko nemá a já ano.Před 4 lety se nám narodil syn a tím se asi ve mě vše zlomilo.Manžel se na mě více díval jen jako na manželku na papíře a ženu co mu uvaří a vypere ale už se na mě nedíval jako na ženu jako takovou a tak je to vlastně dodnes.Manžel i já jsme se změnili a nemůžem si vyhovět manželovi stačí sex 1x za 2 - 3 týdny kdy už několik let sex u nás trvá 5 minut kdy se manžel udělá a tím vše končí já z toho absolutně nemám nic jen to že se pomalu dostávám do toho nejlepšího a najednou je konec.druhý pokus ani manžel nezkouší protože ví vzhledem k důvodům které jsem psala že by to bylo zbytečné.Manžel už ani nemá žádné koníčky i ten největší co jsme dříve měli společný - motorky (meli jsme jí a jezdili) ho nezajímá.on prostě zapadl do stereotypu co se týče života a nemá potřebu měco měnit nebo občas udělat něco co z něj vybočuje.Manželo vi stačí jít ráno do práce odpoledne přijít,najist se a do večera běhat kolem dětí nebo si číst,večer dát děti spát a koukat na televizi nebo jít taky spát.O víkendech je to stejné kromě toho že nechodí do práce.On ani necítí potřebu být chvilku se mnou sám bez dětí.Jenže já jsem jiná jsem plná energie,života mám potřebu pořád něco dělat.pořád si za něčem jít,snažit se o něco a občas udělat i něco bláznivého.Potřebuju trochu vzrušení,překvapení a potřebuju sex ale manžel je zkrátka můj opak.A tak se čím dál častěji dostávám do stavů kdy jsem hrozně náladová,všechno mě rozčiluje,všechno mě bolí,mám velmi silné migrény na které nic nezabírá,hodiny brečím a i když už nechci nemůžu přestat,nejsem schopná nic udělat jen ležím,nejím a je mi příšerně.Nejhorší na tom je že jsem pak v těchto stavech zlá na děti.Prosím poraďte mi jestli je to problém se kterým bych měla jít za psychologem.Ještě nutno říct že jsem manžela donutila před lety abychom šli do manželské poradny ale po pár sezení se na to vykašlal.On není špatný a normální denní a rodinný život nám funguje báječně ale manželský život je troska.

Odpověď: (23. 2. 2010, 20.22)

Milá Ester,
po přečtení vašeho dopisu jsem se vrátila zpět k vaší otázce na začátku - odpověd zní: ano. Ještě lepší by bylo, kdybyste šli společně. Sice je vhodné, abyste na sobě každý zapracoval i zvlášt, ale apolečná návštěva by mohl být dobrý start.

anna píše: (22. 2. 2010, 10.58)

dobrý den,
obracím se na vás s prosbou o radu. Mám 6letého syna,který má od loňského léta problémy s tiky.
Byly jsme u dětského lékaře , následně u dětské psycholožky a dále u kinezioložky.
Prováděli jsme různá cvičení ,masáže nohou atd.,ale bohužel tiky stále přetrvávají,mění se jejich podoby,občas zeslábnou,ale potom zase zpět zesílí.
Tiky u syna se postupně projevují v těchto podobách : začalo to mrkáním,škubáním v obličeji, kýváním hlavou, kousáním rukou,drbáním, pokašláváním,vydáváním zvuků a popotahováním.
V září půjde do školy,tak jsem hledala na internetu jak byh mu mohla pomoci a našla jsem stránky týkající se TS.
Příjde mi,že syndromy této nemoci a chování dítěte takto nemocného je velmi podobné chováním a příznaky mého syna.
Je také pečlivý v některých věcech až puntičkářský ,nesoustředěný,psycholožka říkala,že je velmi přecitlivělý,špatně se aklimatizuje v novém prostředí,je výbušný byť velmi hodný,velice skáče do řeči, neustále mluví atd.Sebepoškozováním či rituály netrpí.
Také jsem četla ,že to může být z části dědičné.Můj bratranec - syn sestry mého otce - trpí celý život tiky -škubání obličeje se zvuky.
Dále jsem se dočetla ,že to může být způsobené špatným těhotenstvím,které jsem bohužel také měla.Od začátku těhotenství jsem musela mít klidový režim ato po celou dobu těhotenství.Můsela jsem pouze ležet , mohla jsem si zajít pouze do koupelny či na toaletu.Během celého těhotenství jsem brala léky na udržení plodu, protože už od druhého měsíce se očekávalo,že s největší pravděpodobností o miminko příjdeme.
Moc vás prosím o radu, zda je možné ,že by syn tímto syndromem podle mého popisu mohl trpět

Odpověď: (23. 2. 2010, 20.17)

Milá Anno,
diagnoza mne napadla dříve než jsem dočetla k vašemu TS. Lepší by však bylo navázat spolupráci s s www.atos-os.cz­.
Přeji vše dobré.

Jirka píše: (22. 2. 2010, 10.51)

Dobrý den,
chci se zeptat,zda musim mit nejake doporuceni od obvodního lékaře,pokud chci navštívit psychologa a jestli návštěvy hradí pojišťovna.
Nikdy sem u psychologa nebyl a nevím,jak si mám vybrat toho správného.
Děkuji za radu

Odpověď: (23. 2. 2010, 20.14)

Milá Jitko,
někteří psychologové mají smlouvu s pojištovnami, není jich však mnoho. K psychologovi s vlastní praxí není třeba doporučení mít (myslím, že ani u těch smluvních, to však nevím).

Helena píše: (22. 2. 2010, 8.14)

Dobrý den, ráda bych znala Váš názor. Žiji sama se synem (necelé 3 roky) a jeho otec-cizinec, se s námi setkal zatím pouze jednou a komunikujeme spolu jen mailem, vycházíme spolu korektně. Realisticky předpokládám, že frekvence jeho návštěv nebude ani v budoucnu častější než 1 ročně. Zatím jsme se synem o otci nijak nemluvili ani se neptá. Zajímalo by mě, zda je pro syna vůbec přínosné a má to nějakou cenu udržovat s jeho otcem tento symbolický kontakt, či dokonce zda to pro dítě není matoucí nebo jakkoliv psychicky zatěžující. Připomínám, že nemají ani společný jazyk. Nebo by bylo vhodnější tento kontakt úplně omezit a nechat to později na dítěti, zda se bude s otcem chtít poznat? Děkuji předem za Vaši odpověď.
Helena

Odpověď: (23. 2. 2010, 20.12)

Milá Heleno,
principiálně je vhodné dítěti říci, jak je to s jeho tátou, ten čas není daleko, kdy byste o tom měli mluvit. "Ostatní děti mají tatínka a já?" Tato otázka, i když nevyslovená v dítěti je, mmj. je to instinkt. Pokud vás korektní vztah s otcem dítěte nezatěžuje, není nutné ho přerušit. Jak se vztah mezi otcem a synem bude vyvíjet, nevím. Živit falešné naděje určitě dobré není. Otec se na syna ptá?

Irena píše: (22. 2. 2010, 8.10)

Dobrý den ,chtěla jsem se zeptat. Potřebují vaši pomoc? Stala se mi taková věc, že mě vyděsil jeden opilí muž ,který mě vyhržoval(nebyl nebezpečnýb ale opilí)děsím se opilích mužů, já z toho později začala koktat, jinak jsem nikdy neměla žádné problémy s řečí, koktala jsem z toho pak celý den a zničeho nic to přestalo. Myslíte že bych měla navštívit psychologa?

Odpověď: (23. 2. 2010, 20.08)

MIlá Ireno,
jestli tomu dobře rozumím, tak v současnosti nekoktáte?  Chcete se přestat děsit opilých mužů? Co byste chtěla na schůzce řešit?

Monika píše: (22. 2. 2010, 7.56)

Ahojky, mam takový menší problém se svoji sestrou a rodiče to nechtějí nijak
řešit. Bydlím v rodinném domku s moji sestrou a oběma rodiči. Moje sestra je o
čtyři roky mladší (15) máme vedle sebe vlastní pokoje. Pokoje nejsou
odděleny dveřmy,rodiče dveře zde nechtějí a sestra musí chodit přes můj
pokoj aby mohla do ostatních místností. Zakazuje mi svícení po desátý
hodině, nebo být na počítači, že jí světlo ruší a dokonce jí ruší otáčení
stránek. Když ji neposlechnu tak otvírá okna nebo hraje na hudební nástroj
což v jedenáct večer neni moc dobrý a nebo chodí za mamkou, která chodí po
21 hodině spát, tím ji vzbudí a pak mam různý zákazy( mamčina věta- když se
neumíte dohotnou zákaz televize a počítače, zhasnout a spát. A jde se
spát)( je sice pravda že druhý den zákaz neplatí ale stejně), zbytečné
hádky. Přitom já jsem starší (18). Mamka mi potom ráno řekne, když se s ní
hádám, že jsem jsem starší že můžu mít rozum, ale já nechci se řídit podle
15ti letýho člověka. co s tím?
a ještě jeden takový problem sestra, nadává mamce a dává jí různé příkazy
mamku to pak mrzí brečí a říká, že na to nemá nervy se s ní hádat. Sestra je
tátův mazánek a táta radši nic neslyší a nic neděl a když tak je na mě
vysazený a dělá různé narážky že si začínám já. a mě tohle už vadí poraďte
děkuji Monika

Odpověď: (23. 2. 2010, 20.05)

Milá Moniko,
některé rodinné vzorce jsou jen obtížně proměnitelné. Jak sama popisuješ jedná se  o různé stereotypy, myšlenkové, vztahové, postojové.... Předpokládám, že s rodiči jsi to již zkoušela probrat... Zvláštní je, že mamka se cítí ze vztahu se sestrou také nešťastná a přesto.... nevíme, co je mezi mamkou a tátou... Můžeš navrhnout výměnu pokojíčku? Můžeš navrhnout návštěvu rodinného terapeuta, pro začátek tak zajít třeba ty s mamkou... terapeut by vás měl dál navést... Může se stát, že okolí se nezmění, tak je na tobě, aby jsi se dle toho zařídila. Koneckonců můžeš vyhledat odbornou konzultaci i ty sama... Držím palce.

Jitka píše: (16. 2. 2010, 2.59)

Dobrý den, chtěla jsem Vás moc poprosit o radu. Prožívám již po několikáté manželskou krizi. Je možné, aby muž, který dva roky byl schopen normálního fyzického i citového kontaktu se ženou dnem svatby o ni ztratil zájem? Intimní styk téměř nulový, fyzické dotyky jsou mu nepříjemné a není ani schopen komunikace. Mé dřívější snahy o řešení problému u odborníků odmítal s tím, že o nic nejde, že to přejde samo, že je jen unavený. Pak říkal, že již od mládí má problém s kontaktem se ženou, že s nimi nedokáže komunikovat. (před svatbou nějak moc hovorný nebyl, ale povídali jsme si normálně o čemkoli). Díky opravdu pár intimním stykům (asi 20 za 8 let) se nám narodily dvě děti a i proto jsem řešení problému odsouvala a neřešila. Říkala jsem si, že každý je nějaký, že když nemůže mluvit se ženou, proč bych na něj naléhala. Nicméně před časem jsem se dozvěděla, že již pár let se stýká (prý pouze kamarádsky) se svou kolegyní, se kterou si velmi rozumí, řeší s ní náš vztah, děti atd. Zajímalo by mě, jestli je možné, aby bez příčiny - pouze se uskutečnila svatba, kterou chtěl on a on mě požádal o ruku - aby od toho dne přestal ke mně cítit veškerou fyzickou i citovou náklonnost (tvrdí ale, že mě má rád, ale nedokáže mi to říct), nebo jde jen o jeho přemáhání vyprchaného citu ke mně kvůli dětem. Moc Vám děkuji za radu a přeji hezký den.

Odpověď: (21. 2. 2010, 15.46)

Milá Jitko,
to fakt nevím. Coming out  nebývá přímočarý.
 Zaměřila bych pozornost k vám, jak se cítíte... jak být spokojená ...

Danny píše: (15. 2. 2010, 21.44)

Dobrý den,
myslíte si,že je možné,když se člověk dostane do stavu,kdy nic necítí,nemiluje,má pocit prázdnoty,pocit že ho v životě nic nečeká a vůbec tak nějak rezignuje na vše kolem sebe,že se někdy dostane do stavu,kdy bude mít opět chuť žít a radovat se ze všeho kolem sebe.
Má kamarádka se do takového stavu dostala a já nevím,jak jí pomoct.
Psychologa si nemůže finančně dovolit a já nevím jak dál.
Děkuji za pomoc

Odpověď: (21. 2. 2010, 15.37)

Milá D.,
možné je vše... Vy s ní můžete být tak dlouho, dokud vás to bude bavit.  Taky si můžete na konzultaci dojít vy, abyste probrala konkrétnosti a jednotlivé možnosti.

Mery píše: (15. 2. 2010, 16.38)

Dobrý den!Mám pocit,že mě lidi nemají rádi.Prodávám v prodejně i když se snažím chovat se k lidem hezky,mám pocit,že jsem jim nesympatická.Stačí,aby se na mě někdo škaredě podíval a hned si to beru osobně a jsem z toho špatná.
Nemám ráda,když mě někdo upozornuje na chyby nebo poučuje(hlavně člověk o kterém vím,že je neschopný,ale myslí si že je dokonalý).Mám špatné zkušenosti s lidmi.Hlavně na sousedy i kolegy z práce.Ať jsem se nastěhovala kamkoli všude se našel někdo kdo mi život nějakým způsobem znepříjemnil.Sousedka co bydlela podemnou,která mě koštětem shazovala prádlo,nebo mě urážela jen proto že jsem si na okno pověsila sušáky apod.V práci v kolektivu to není také ideální.Moje nadřízená se mě snažila nevím jak to mám nazvat jako (šikanování).Můžu o sobě říct,že jsem v práci nejlepší,vše si plním na výbornou udělám nejvíc práce.Dělám i práci za druhé. Nadřízená pořád proti mě něco má.Když se ozvu tak jsem hned bez prémií.Ze začátku jsem to někdy probrečela,měla jsem napsanou výpověď,ale nakonec jsem se nechala tou osobou přemluvit a stáhla jí.Dnes už jsem jenom pořád naštvaná,nemám někdy náladu s ní komunikovat tak prostě vůbec nemluvím.Už jsem si říkala,že navštívím nějakého psychologa je to pořád ve mě,když si na to vzpomenu někdy je mi to líto,nebo jsem naštvaná.Vím o sobě,že mám oslabenou sebedůvěru.Zjistila jsem,že nemám ráda lidi,nikdy mi nic dobrého neudělali. Nevím co dál.Děkuji

Odpověď: (21. 2. 2010, 15.35)

Milá Mery,
podporuji Vaše rozhodnutí spolupracvat s psychologem. Potřebujete uzdravit srdce, rozsvítit ho, mít ráda sebe, odpustit sobě, odpustit druhým... práce docela dost... Držím palce k aktivitě.