Nikita911 píše: (22. 2. 2010, 21.03)

Dobrý den,
mám problém a vím, že sama ho nevyřeším. Potřebuji pomoct.
Mám partnerský vztah, který funguje již téměř 8 let. Je mi 26 let,
partnerovi 30 let. První dva roky bylo vše naprosto pohádkové, poté
samozřejmě začaly přicházet sem tam nějaké problémky, ale nic co bychom
nemohli zvládnout - většinou šlo o banality. Nyní je to jiné. Dozvěděla jsem
se, že mě přítel delší dobu (přes 3 roky) podváděl s vlastní sestrou (o 3
roky mladší). Prý o nic nešlo, jen chvilkový chtíč, řekli mi na to oba. K
samotnému aktu se vším všudy prý došlo jen 1x. Oba si jsou vědomi, že to
byla blbost a že nejvíc ublížili mně. Omluvili se. Přesto by to nejraději
překročili jako louži a šli dál. Zřejmě nechápou, že já toto jen tak
nedokážu. Zasáhlo mě to jako hluboký šíp a upřímně řečeno nevím, co mám
dělat. S přítelem stavíme barák, hypotéku mám sama na sebe, nevím, jak bych
to sama zvládla. Navíc si už ani nedovedu představit začínat budovat nějaký
vztah úplně od začátku. Plánovali jsme dlouhodobou budoucnoust, děti,
svatbu. Na jednu stranu věřím na druhé šance a pokud by mi dokázal, že si ji
zaslouží, ráda bych mu ji dala. Nevím však jestli jsem na to dost silná,
jestli to zvládnu. Jak bych se k němu pak měla chovat a jak k sestře! Na
druhou stranu si myslím, že to co udělali, je naprosto neodpustitelné a že
není jiná cesta ven než rozchod. Co ale sestra? Tu jen tak odstřihnout
rozchodem nemůžu! Poraďte mi prosím.

Děkuji.

Odpověď: (23. 2. 2010, 20.35)

Milá Nikito,
máte tři možnosti:
1) být zraněná, toto zranění si hýčkat a "stát na místě"
2) být zraněná a pod jeho vlivem se rozhodnout vztah ukončit
3) své zranění ošetřit, aktérům odpustit a z tohoto místa se rozhodnout, zda zůstanete či odejdete...
Můžete v té věci spolupracovat s terapeutem...

Aja(27) píše: (22. 2. 2010, 19.21)

Dobrý den,
trpím hraniční poruchou osobnosti a depresemi.( Můj táta měl asi bipolárku, upil se a máma o mě moc nestála, s mou starší sestrou utvořily koalici proti tátovi a já se plácala v jejich válce) Mám 8-letého syna z prvního manželství. Po rozvodu v 21 letech sem měla dalších cca 15 sex. partnerů. V Když jsem se vdala podruhé za muže, který mě tři roky miluje a já jeho, stará se o mě(i v depresích) a mého syna bez výhrad a absolutně mu věřím. Je  a katolík(byla jsem jeho první). Zároveň je velice sexy a  ráda se na něj dívám. Jenže jakmile mi dá najevo, že bychom se měli milovat, velmi znejistím. I když začnu já, tak jsem pořád napjatá. Nemohu se uvolnit, pořád myslím na spoustu věcí, co se událi předtím. Na to jak mnou někdo manipuloval a muži zneužívali mé neschopnosti odmítnout každý jejich sexuální výmysl, jen abych se jim zavděčila. Můj muž je jediný, kterého jsem poznala, který mě nikdy do ničeho nenutil. Také mám panickou hrůzu z těhotenství. Nevím co mám dělat. Chodila jsem na terapie a brala antidepresiva. Po roce a půl užívání jsem s nimi skončila asi před rokem. Při terapii jsem měla pocit, že psycholožka má zkušenosti, ale není na mě vůbec zvědavá.Psychiatričce věřím.
Zase mívám deprese, není to nic skvělého. A taky nejsem schopná zvednout telefon a zavolat doktorce(jakékoliv).Prostě se zablokuju a nevím proč. Jakmile mám cokoliv udělat(a je to spojeno s plánovaným mluvením) nebo něco slíbím (a vím, že bych měla) nemohu se donutit. Začnu se klepat a začne mě bolet v krku, jen když si na to vzpomenu.Prosím, poraďte mi jak mám svou situaci řešit.

Odpověď: (23. 2. 2010, 20.32)

Milá Ajo,
chápu, že jste zklamaná z průběhu minulé terapie, najděte si cestu, která vám bude vyhovovat. Třeba někoho jiného, třeba semináře... Antidepresíva asi budou nezbytná, poproste manžela, aby  s vámi zašel k lékařce, k psychoterapeutovi, aby pro začátek s vámi ten krok udělal. Pak skutečně doporučuji spolupracovat s psychoterapeutem. Držím palce.

Macek píše: (22. 2. 2010, 13.43)

Dobrý den,
mám 20 letého syna. Syn již pracuje, ale stále žije se mnou ve společné domácnosti. Nevydělává mnoho peněž, ale stejně si myslím, že by měl přispívat něco na domácnost. Bohužel se tak neděje, protože syn má velkou osobní spotřebu (konkrétně telefonní účty až 4.000,- Kč měsíčně). Již jsem s ním měl rozhovor, kde mi přislíbil, že peníze dávat bude, ale zase jen sliby. Chtěl jsem pod pohrůžkou, že bude se  bude muset odstěhovat, z něj nějak peníze dostat, ale  vím, že bych ho nikdy na ulici nevyhodil. Co s takovým jednáním u mladého kluka dělat? Jinak je bezproblémový - jen ty peníze a myslím, že už i dluhy.
Děkuji za odpověď.
Macek

Odpověď: (23. 2. 2010, 20.25)

Milý M.,
souhlasím s vámi, že by měl přispívat a že by se měl naučit hospodařit s penězi. Jak toho v této situaci docílit, nevím. Nechápu, že vás nebere vážně. Proč vás nebere vážně?

ester20 píše: (22. 2. 2010, 11.27)

Dobrý den.
Prosím o radu již nějakou dobu zvažuju návštěvu psychologa ale nevím jestli můj problém je opravdu se kterým bych mohla za psychologem zajít.Je mi 25 let a manželovi, se kterým jsem 8 rokem, 36 let. Máme spolu dvě děti.Manžel byl v době kdy jsme spolu chodili velmi pozorný,kluk plný života a měl spoustu koníčků.Je pravda že už od začátku měl problém v posteli (předčasná ejakuace a erektivní dysfunkce)ale té době mi to nepřišlo velmi důležité zamilovala jsem se do něho a milovala ho za to jaký je uvnitř.Odstěhovala jsem se v 18 letech s dcerou v bříšku za ním do Děčína a svou rodinu a všechny nechala v Krupce u Teplic kde sem dřív žila s rodiči.Jenže s narozením dcery před 7 lety se začal pomalu ale jistě měnit.Začal si myslet že když máme spolu dceru že mě má jistější a bral jako samozřejmost že tedy spolu budeme.Od té doby jsme měli několikrát krizi ale vždy se dřív nebo později uklidnilo a bylo v pořádku,bylo to i tím důvodem že jsem prostě neměla kam s dcerou odejít,k rodičům jsem se nemohla vrátit protože půl roku po tom co se mi narodila dcera si rodiče adoptovali měsíčního chlapečka a tak tam pro nás už nebylo místo.Mamka si již řadu let přála mít ještě miminko ale nemohla kůli zdravotním komplikacím otěhotnět a když se mi narodila dcera nesmířila se s tím že ona miminko nemá a já ano.Před 4 lety se nám narodil syn a tím se asi ve mě vše zlomilo.Manžel se na mě více díval jen jako na manželku na papíře a ženu co mu uvaří a vypere ale už se na mě nedíval jako na ženu jako takovou a tak je to vlastně dodnes.Manžel i já jsme se změnili a nemůžem si vyhovět manželovi stačí sex 1x za 2 - 3 týdny kdy už několik let sex u nás trvá 5 minut kdy se manžel udělá a tím vše končí já z toho absolutně nemám nic jen to že se pomalu dostávám do toho nejlepšího a najednou je konec.druhý pokus ani manžel nezkouší protože ví vzhledem k důvodům které jsem psala že by to bylo zbytečné.Manžel už ani nemá žádné koníčky i ten největší co jsme dříve měli společný - motorky (meli jsme jí a jezdili) ho nezajímá.on prostě zapadl do stereotypu co se týče života a nemá potřebu měco měnit nebo občas udělat něco co z něj vybočuje.Manželo vi stačí jít ráno do práce odpoledne přijít,najist se a do večera běhat kolem dětí nebo si číst,večer dát děti spát a koukat na televizi nebo jít taky spát.O víkendech je to stejné kromě toho že nechodí do práce.On ani necítí potřebu být chvilku se mnou sám bez dětí.Jenže já jsem jiná jsem plná energie,života mám potřebu pořád něco dělat.pořád si za něčem jít,snažit se o něco a občas udělat i něco bláznivého.Potřebuju trochu vzrušení,překvapení a potřebuju sex ale manžel je zkrátka můj opak.A tak se čím dál častěji dostávám do stavů kdy jsem hrozně náladová,všechno mě rozčiluje,všechno mě bolí,mám velmi silné migrény na které nic nezabírá,hodiny brečím a i když už nechci nemůžu přestat,nejsem schopná nic udělat jen ležím,nejím a je mi příšerně.Nejhorší na tom je že jsem pak v těchto stavech zlá na děti.Prosím poraďte mi jestli je to problém se kterým bych měla jít za psychologem.Ještě nutno říct že jsem manžela donutila před lety abychom šli do manželské poradny ale po pár sezení se na to vykašlal.On není špatný a normální denní a rodinný život nám funguje báječně ale manželský život je troska.

Odpověď: (23. 2. 2010, 20.22)

Milá Ester,
po přečtení vašeho dopisu jsem se vrátila zpět k vaší otázce na začátku - odpověd zní: ano. Ještě lepší by bylo, kdybyste šli společně. Sice je vhodné, abyste na sobě každý zapracoval i zvlášt, ale apolečná návštěva by mohl být dobrý start.

anna píše: (22. 2. 2010, 10.58)

dobrý den,
obracím se na vás s prosbou o radu. Mám 6letého syna,který má od loňského léta problémy s tiky.
Byly jsme u dětského lékaře , následně u dětské psycholožky a dále u kinezioložky.
Prováděli jsme různá cvičení ,masáže nohou atd.,ale bohužel tiky stále přetrvávají,mění se jejich podoby,občas zeslábnou,ale potom zase zpět zesílí.
Tiky u syna se postupně projevují v těchto podobách : začalo to mrkáním,škubáním v obličeji, kýváním hlavou, kousáním rukou,drbáním, pokašláváním,vydáváním zvuků a popotahováním.
V září půjde do školy,tak jsem hledala na internetu jak byh mu mohla pomoci a našla jsem stránky týkající se TS.
Příjde mi,že syndromy této nemoci a chování dítěte takto nemocného je velmi podobné chováním a příznaky mého syna.
Je také pečlivý v některých věcech až puntičkářský ,nesoustředěný,psycholožka říkala,že je velmi přecitlivělý,špatně se aklimatizuje v novém prostředí,je výbušný byť velmi hodný,velice skáče do řeči, neustále mluví atd.Sebepoškozováním či rituály netrpí.
Také jsem četla ,že to může být z části dědičné.Můj bratranec - syn sestry mého otce - trpí celý život tiky -škubání obličeje se zvuky.
Dále jsem se dočetla ,že to může být způsobené špatným těhotenstvím,které jsem bohužel také měla.Od začátku těhotenství jsem musela mít klidový režim ato po celou dobu těhotenství.Můsela jsem pouze ležet , mohla jsem si zajít pouze do koupelny či na toaletu.Během celého těhotenství jsem brala léky na udržení plodu, protože už od druhého měsíce se očekávalo,že s největší pravděpodobností o miminko příjdeme.
Moc vás prosím o radu, zda je možné ,že by syn tímto syndromem podle mého popisu mohl trpět

Odpověď: (23. 2. 2010, 20.17)

Milá Anno,
diagnoza mne napadla dříve než jsem dočetla k vašemu TS. Lepší by však bylo navázat spolupráci s s www.atos-os.cz­.
Přeji vše dobré.

Jirka píše: (22. 2. 2010, 10.51)

Dobrý den,
chci se zeptat,zda musim mit nejake doporuceni od obvodního lékaře,pokud chci navštívit psychologa a jestli návštěvy hradí pojišťovna.
Nikdy sem u psychologa nebyl a nevím,jak si mám vybrat toho správného.
Děkuji za radu

Odpověď: (23. 2. 2010, 20.14)

Milá Jitko,
někteří psychologové mají smlouvu s pojištovnami, není jich však mnoho. K psychologovi s vlastní praxí není třeba doporučení mít (myslím, že ani u těch smluvních, to však nevím).

Helena píše: (22. 2. 2010, 8.14)

Dobrý den, ráda bych znala Váš názor. Žiji sama se synem (necelé 3 roky) a jeho otec-cizinec, se s námi setkal zatím pouze jednou a komunikujeme spolu jen mailem, vycházíme spolu korektně. Realisticky předpokládám, že frekvence jeho návštěv nebude ani v budoucnu častější než 1 ročně. Zatím jsme se synem o otci nijak nemluvili ani se neptá. Zajímalo by mě, zda je pro syna vůbec přínosné a má to nějakou cenu udržovat s jeho otcem tento symbolický kontakt, či dokonce zda to pro dítě není matoucí nebo jakkoliv psychicky zatěžující. Připomínám, že nemají ani společný jazyk. Nebo by bylo vhodnější tento kontakt úplně omezit a nechat to později na dítěti, zda se bude s otcem chtít poznat? Děkuji předem za Vaši odpověď.
Helena

Odpověď: (23. 2. 2010, 20.12)

Milá Heleno,
principiálně je vhodné dítěti říci, jak je to s jeho tátou, ten čas není daleko, kdy byste o tom měli mluvit. "Ostatní děti mají tatínka a já?" Tato otázka, i když nevyslovená v dítěti je, mmj. je to instinkt. Pokud vás korektní vztah s otcem dítěte nezatěžuje, není nutné ho přerušit. Jak se vztah mezi otcem a synem bude vyvíjet, nevím. Živit falešné naděje určitě dobré není. Otec se na syna ptá?

Irena píše: (22. 2. 2010, 8.10)

Dobrý den ,chtěla jsem se zeptat. Potřebují vaši pomoc? Stala se mi taková věc, že mě vyděsil jeden opilí muž ,který mě vyhržoval(nebyl nebezpečnýb ale opilí)děsím se opilích mužů, já z toho později začala koktat, jinak jsem nikdy neměla žádné problémy s řečí, koktala jsem z toho pak celý den a zničeho nic to přestalo. Myslíte že bych měla navštívit psychologa?

Odpověď: (23. 2. 2010, 20.08)

MIlá Ireno,
jestli tomu dobře rozumím, tak v současnosti nekoktáte?  Chcete se přestat děsit opilých mužů? Co byste chtěla na schůzce řešit?

Monika píše: (22. 2. 2010, 7.56)

Ahojky, mam takový menší problém se svoji sestrou a rodiče to nechtějí nijak
řešit. Bydlím v rodinném domku s moji sestrou a oběma rodiči. Moje sestra je o
čtyři roky mladší (15) máme vedle sebe vlastní pokoje. Pokoje nejsou
odděleny dveřmy,rodiče dveře zde nechtějí a sestra musí chodit přes můj
pokoj aby mohla do ostatních místností. Zakazuje mi svícení po desátý
hodině, nebo být na počítači, že jí světlo ruší a dokonce jí ruší otáčení
stránek. Když ji neposlechnu tak otvírá okna nebo hraje na hudební nástroj
což v jedenáct večer neni moc dobrý a nebo chodí za mamkou, která chodí po
21 hodině spát, tím ji vzbudí a pak mam různý zákazy( mamčina věta- když se
neumíte dohotnou zákaz televize a počítače, zhasnout a spát. A jde se
spát)( je sice pravda že druhý den zákaz neplatí ale stejně), zbytečné
hádky. Přitom já jsem starší (18). Mamka mi potom ráno řekne, když se s ní
hádám, že jsem jsem starší že můžu mít rozum, ale já nechci se řídit podle
15ti letýho člověka. co s tím?
a ještě jeden takový problem sestra, nadává mamce a dává jí různé příkazy
mamku to pak mrzí brečí a říká, že na to nemá nervy se s ní hádat. Sestra je
tátův mazánek a táta radši nic neslyší a nic neděl a když tak je na mě
vysazený a dělá různé narážky že si začínám já. a mě tohle už vadí poraďte
děkuji Monika

Odpověď: (23. 2. 2010, 20.05)

Milá Moniko,
některé rodinné vzorce jsou jen obtížně proměnitelné. Jak sama popisuješ jedná se  o různé stereotypy, myšlenkové, vztahové, postojové.... Předpokládám, že s rodiči jsi to již zkoušela probrat... Zvláštní je, že mamka se cítí ze vztahu se sestrou také nešťastná a přesto.... nevíme, co je mezi mamkou a tátou... Můžeš navrhnout výměnu pokojíčku? Můžeš navrhnout návštěvu rodinného terapeuta, pro začátek tak zajít třeba ty s mamkou... terapeut by vás měl dál navést... Může se stát, že okolí se nezmění, tak je na tobě, aby jsi se dle toho zařídila. Koneckonců můžeš vyhledat odbornou konzultaci i ty sama... Držím palce.

Jitka píše: (16. 2. 2010, 2.59)

Dobrý den, chtěla jsem Vás moc poprosit o radu. Prožívám již po několikáté manželskou krizi. Je možné, aby muž, který dva roky byl schopen normálního fyzického i citového kontaktu se ženou dnem svatby o ni ztratil zájem? Intimní styk téměř nulový, fyzické dotyky jsou mu nepříjemné a není ani schopen komunikace. Mé dřívější snahy o řešení problému u odborníků odmítal s tím, že o nic nejde, že to přejde samo, že je jen unavený. Pak říkal, že již od mládí má problém s kontaktem se ženou, že s nimi nedokáže komunikovat. (před svatbou nějak moc hovorný nebyl, ale povídali jsme si normálně o čemkoli). Díky opravdu pár intimním stykům (asi 20 za 8 let) se nám narodily dvě děti a i proto jsem řešení problému odsouvala a neřešila. Říkala jsem si, že každý je nějaký, že když nemůže mluvit se ženou, proč bych na něj naléhala. Nicméně před časem jsem se dozvěděla, že již pár let se stýká (prý pouze kamarádsky) se svou kolegyní, se kterou si velmi rozumí, řeší s ní náš vztah, děti atd. Zajímalo by mě, jestli je možné, aby bez příčiny - pouze se uskutečnila svatba, kterou chtěl on a on mě požádal o ruku - aby od toho dne přestal ke mně cítit veškerou fyzickou i citovou náklonnost (tvrdí ale, že mě má rád, ale nedokáže mi to říct), nebo jde jen o jeho přemáhání vyprchaného citu ke mně kvůli dětem. Moc Vám děkuji za radu a přeji hezký den.

Odpověď: (21. 2. 2010, 15.46)

Milá Jitko,
to fakt nevím. Coming out  nebývá přímočarý.
 Zaměřila bych pozornost k vám, jak se cítíte... jak být spokojená ...

Danny píše: (15. 2. 2010, 21.44)

Dobrý den,
myslíte si,že je možné,když se člověk dostane do stavu,kdy nic necítí,nemiluje,má pocit prázdnoty,pocit že ho v životě nic nečeká a vůbec tak nějak rezignuje na vše kolem sebe,že se někdy dostane do stavu,kdy bude mít opět chuť žít a radovat se ze všeho kolem sebe.
Má kamarádka se do takového stavu dostala a já nevím,jak jí pomoct.
Psychologa si nemůže finančně dovolit a já nevím jak dál.
Děkuji za pomoc

Odpověď: (21. 2. 2010, 15.37)

Milá D.,
možné je vše... Vy s ní můžete být tak dlouho, dokud vás to bude bavit.  Taky si můžete na konzultaci dojít vy, abyste probrala konkrétnosti a jednotlivé možnosti.

Mery píše: (15. 2. 2010, 16.38)

Dobrý den!Mám pocit,že mě lidi nemají rádi.Prodávám v prodejně i když se snažím chovat se k lidem hezky,mám pocit,že jsem jim nesympatická.Stačí,aby se na mě někdo škaredě podíval a hned si to beru osobně a jsem z toho špatná.
Nemám ráda,když mě někdo upozornuje na chyby nebo poučuje(hlavně člověk o kterém vím,že je neschopný,ale myslí si že je dokonalý).Mám špatné zkušenosti s lidmi.Hlavně na sousedy i kolegy z práce.Ať jsem se nastěhovala kamkoli všude se našel někdo kdo mi život nějakým způsobem znepříjemnil.Sousedka co bydlela podemnou,která mě koštětem shazovala prádlo,nebo mě urážela jen proto že jsem si na okno pověsila sušáky apod.V práci v kolektivu to není také ideální.Moje nadřízená se mě snažila nevím jak to mám nazvat jako (šikanování).Můžu o sobě říct,že jsem v práci nejlepší,vše si plním na výbornou udělám nejvíc práce.Dělám i práci za druhé. Nadřízená pořád proti mě něco má.Když se ozvu tak jsem hned bez prémií.Ze začátku jsem to někdy probrečela,měla jsem napsanou výpověď,ale nakonec jsem se nechala tou osobou přemluvit a stáhla jí.Dnes už jsem jenom pořád naštvaná,nemám někdy náladu s ní komunikovat tak prostě vůbec nemluvím.Už jsem si říkala,že navštívím nějakého psychologa je to pořád ve mě,když si na to vzpomenu někdy je mi to líto,nebo jsem naštvaná.Vím o sobě,že mám oslabenou sebedůvěru.Zjistila jsem,že nemám ráda lidi,nikdy mi nic dobrého neudělali. Nevím co dál.Děkuji

Odpověď: (21. 2. 2010, 15.35)

Milá Mery,
podporuji Vaše rozhodnutí spolupracvat s psychologem. Potřebujete uzdravit srdce, rozsvítit ho, mít ráda sebe, odpustit sobě, odpustit druhým... práce docela dost... Držím palce k aktivitě.

maja píše: (15. 2. 2010, 13.50)

Dobrý den,mám problém sama ze sebou. Už od dětství jsem zažívala strachy jako ze tmy, ze strašidel, z nemoci.Objevila se nějaká choroba např. meningitida a já se začala bát že bych ji mohla dostat a umřít. S těmito strach jsem neustále obtěžovala i rodiče. Byla jsem i u psychiatra Nějak se to zklidnilo ale stjeně se vždy něco objevilo. Nyní se mi dostala do mysli obava, či nutkání něčím hodit něco rozbít Až mě to děsí prostě jako bych v sobě měla nějakou bombu která se chytá vybuchnout,někdy se to převede že aj v klidu, když sedím u přítele tak mě tak napadne že bych ho praštila.Prostě v sobě cítím takovej divnej pocit, že bych ho potřebovala někde vybít. Měla jsem i myšlenky o tom že když vidím že když se lid pohádají jak je lehké vzít nůž a bodnout.Tak jsem začala řešit co když se to stane i mně co když mě tak naštve a já bych to mohla taky někdy udělat.Přešlo to v to že když jsem viděla nůž tak jsem dostala uplně strach že bych ho mohla vzít a bodnout.Nevím proč se mi takové myšlenky do hlavy vtírají.Prostě nevím proč si já tyto myšlenky do hlavy dávám a přemýšlím co bych mohla Asi každej by mohl ale nepřemýšlí o tom.Mě to až děsí proč neřeším raděj příjemnější věci.JE ve mně nějaký stres či strach či zlost nevím. Jsem normální už si říkám že asi ne.Je mi 29 a mám myšlenky někdy jak ta 10leta.Minulý rok jsem se rozešla po 8letech s přítelem ale nyní již žiji s novým. Minulý rok byl dosti náročný po této stránce..Tak nevím zda to souvisý?? Prostě se mi dostane do hlavy nějaká myšlenka a já ji musím pitvat a zabývat se jí než abych ji hodila za hlavu. Přeci mám přítele ráda a je mi s ním dobře tak proč řeším tohle? Začalo to i tím když jsme se s přítelem v prosinci pohádali a já se tak naštvala, a teda pak v soukromí mrskla sklenicí o zed.. že mě to až vyděsilo.. A spíš jsem si říkala, proč to tak řeším a vyhrocuji, že se zas bojím jak se příště zachovám.A tak jsem se začala bát sama sebe.. Jsme v obchodě s nářadím a když vidím nějaký ostrý předmě tak mě napadají děsivé myšlenky.. Jako by ve mně vězela ještě nějaká agresivní část.Včera mě to poprvé popadlo v obchodě,že mě popadla myšlenka či chuť co kdybych praštila toho člověka vedle mě, prostě co by se stalo.Prostě mě to až vyděsilo proč mě tohle napadá.Připadám si jak nějaký agresor uzavřený v mém těle a čeká kdy prostě vybuchne.Nevím zda takové myšlenky jsou normální, mně to příjde děsivé.Už se aj bojím sama sebe že prostě něco takového fakt udělám.A to jsem žena která určitě vypadá křehce a často se tak cítí ale tohle co se mi ted děje mě až děsí.Fakt jsem asi cvok či co...Děkuji

Odpověď: (21. 2. 2010, 15.32)

Milá Majo,
pustte se do sebepznání, poznejte svůj vztek, proměnujte ho, sublimujte ho...
Doporučuji v té věci pravidelnou spolupráci s psychoterapeutem (cca 2 roky).
korespondenčně to nevyřešíme.
Přeji vše dobré

alkohol1 píše: (15. 2. 2010, 13.43)

Dobrý den, můj otec má problém s alkoholem, který si nehodlá připustit, připadá mi, že je to pro něj hra - jestli ho někdo přistihne či chytí, jde třeba nakoupit a přijde mírně opilý a všem tvrdí, že nic nepil, že přece nikde nebyl! I autem jezdí s alkoholem v krvi a tvrdí, že je střízlivý. Už nevíme, co máme dělat. Tvrdí nám, že on přece nic nepije.

Odpověď: (21. 2. 2010, 15.30)

Pokud vás ta hra baví, tak ji s ním  hrajte dál, dál budte policajtem, vyšetřovatelem, zachráncem ... Pokud vás tato hra nebaví, přejte mu jeho volbu. A zeptejte se, jak se má, co ho baví, co si myslí ... (bez vychovatelské intonace)

Petra píše: (15. 2. 2010, 13.10)

Hezké odpoledne, paní Radano.

Už asi dva roky řeším svůj problém zapadnout do kolektivu. Mám pořád pocit, že jsem tam osamnělá jako cizinec, který je pro ostatní vzduchem. Denodenně pláču doma, že tam nejsem šťastná a nevím co dělat. Nevím, co si s nima třeba povídat nebo dělat, aby se se mnou někdo bavil... Občas si vymýšlím z důvodu, abych měla co říct a neseděla tam jen tak, ale i to je nejspíš k ničemu. Snažila jsem se tam zapadnout, opravdu snažila sem být jako ostatní, ale z nějakého důvodu mé snahy přichází v niveč. Z toho strachu tam být jsem začala být i fyzicky nemocná a vyhýbat se škole. Došla jsem i k závěrům, že změním prostředí, odejdu ze školy a začnu pracovat. Několikrát mi bylo řečeno, že bych měla tohle řešit s odborníkem, ale já vždy odmítla ze strachu, aby se někdo z mojí rodiny nedozvěděl, že chodím k psychologovi...
Prosím poraďte...

Odpověď: (21. 2. 2010, 15.27)

Milá Petro,
i já hlasuju pro spolupráci s psychoterapeutem :).  Petro, strach je opravdu špatný rádce a závislost na mínění ostatní zrovna tak. Dělej taková rozhodnutí, která budou dobrá pro tebe (a druhé nepoškodí - tento dovětek v tuto chvíli ty vůbec neřeš). Udělej pro sebe to, co považuješ za správné, jinak ztratíš sama sebe a budeš smutná ještě víc.
Držím palce

Claire píše: (15. 2. 2010, 12.31)

Dobrý den. Moji rodiče se rozvedli zhruba před osmi lety, od té doby jsem se začala pomalu uzavírat do sebe. Vše vyvrcholilo, když jsem nastoupila na střední školu. Nezapadla jsem do kolektivu a zasedl si na mě učitel. z jeho strany jsem zažívala teror. Se starými přáteli jsme se přestali stýkat, poněvadž oni si našli nové. Teď jsem úplně bez přátel. Jsem pořád doma, poněvadž nejsem tolik sebevědomá, abych si např do kina vyrazila sama. Mám šílený strach chodit do školy. Někdy se tak bojím, že prostě zůstanu doma a potom mám problémy i s matkou. O svých problémech jsem jí řekla, ale ona s tím nic dělat nehodlá. Před půl rokem jsem se zamilovala do jednoho muže. Problém je, že je asi o pět let starší. Kvůli tomu, abych se s ním seznámila, jsem si vymyslela kamaráda, který by nás dal dohromady. Bohužel teď už přestávám rozeznávat realitu s tím, co jsem si vymyslela. S ,,kamarádem" si občas i telefonuji a povídám, žiju s ním jiný život. Poslední dobou mívám i halucinace. Vidím ,,kamaráda" nebo mou lásku tam kde prostě nemůže být. Nedávno jsem četla o schizofrenii. Mám strach, že se u mně začíná rozvíjet.
Děkuji za vaši radu.

Odpověď: (21. 2. 2010, 15.23)

Milá Claire,
mamka tvé problémy vyřešit nemůže. Bylo by možná dobré, kdyby sis našla kamarády třeba kolem čajovny, budhistů... Imaginární přítel v pubertě a adolescenci není až tak neobvyklý. Pokud si skutečně myslíš, že se jedná o schizorfrenii, prokonzultuj své potíže s psychiatrem. Pokud máš možnost, vyhledej psychoterapeuta.
Držím palce.

olina píše: (15. 2. 2010, 12.30)

Dobry den,chtela jsem se zeptat,jak se mam chovat ke sve matce,byla jsem sama s dcerou a nasla jsem si pritele,zacla na nej zarlit,tak jsem se odstehovala,ona zustala sama a od te doby mi vola a vyhrozuje sebevrazdou.zmenila jsem si telefonni cislo,ale dal mi vola do prace na pevnou linku. Dekuji za odpoved.

Odpověď: (21. 2. 2010, 15.17)

Milá Oli,
to je moc podivná situace. Maminka má problém. Navrhuji Vám, abyste si našla specialistu, psychoterapeuta, který vám bude připadat příjemný (to nejlépe zjistíte osobním kontaktem) a poprosila svou mamku, aby k němu s vámi kvůli vám zašla, že jste na pokraji sil a prosíte ji tímto o pomoc. To je odpoved pro vás, pokud myslíte vážně, že si chcete pomoci vzájemně. Možná bude třeba několika setkání. Specialista by měl vést dialog k tomu, aby došlo k rozvolnění závislosti vaší mámy na vás.

nikitka2 píše: (15. 2. 2010, 10.31)

Dobrý den.Mám problém s mamkou.Od puberty mě pořád hodně peskovala a byla dost přísná.Ještě mám 2 st.sourozence,ale opravdu si nejsem vědoma,že by na ně byla,také tak přísná.Já nevím,proč tomu tak bylo a je.Když se mi v 25 letech narodili děti,tak se ten docela ledový vztah trošku zlapšil-začali jsme se bavit o dětech a zdálo se mi,že mě maminka už tolik nedává na jevo,že jsem neschopná a k ničemu.Nyní je dětem 3 a pul roku a zdá se mi,že se opět vše vrací do normálu(ledového vztahu).Jsem s toho dost smutná a i v noci kvůli tomu nemohu spát a pořád přemýšlím,kde dělám chybu a mám hrozné výčitky,že dělám já něco špatně.Myslím,že i dost v tom hraje roli moje st.sestra,která s maminkou bydlí+ její 2 děti a já bydlím 30km daleko.Mamka pořád mluví o sestře a jejich dětech,jak je to s nima všechno fajn a když přijedu já s manželem a dětma,tak je všechno špatně.My bydlíme v nájmu-to je špatně.My máme ubrečené děti-to je špatně,My neděláme na zahradě-my se válíme v bytovce-to je špatně.Prostě,už se bojím,cokoli říct.Už se mi na návštěvy ani moc nechce jezdit.Ale mám šílený výčitky-vždyt je to moje máma!Poradíte,co mám dělat?Díky za Vaši radu.

Odpověď: (21. 2. 2010, 15.10)

Milá Nikito,
obecně platí, že mezi dětmi a rodiči je pouto. To pouto však často nebývá čistou láskou. Také se stává, že děti, které jsou milovány méně, své rodiče milují a stále se snaží sebe změnit tak, aby se rodičům zalíbili, přestože sebe tím mohou poškodit. Nemusíte špatně dělat nic. Je potřeba přijmout stav takový jaký je. Doporučovala bych vám léčebné meditace na uzdravení zraněného srdce, které by měly vést ke smíření a dobrému spánku. Důležité je, aby vy jste si vážila sama sebe, nebičovala se výčitkami... (mmj. vzpomeňme na týrané děti, které své rodiče bezmezně milují, považujete to za zdravé?) Budet-li chtít se mnou na uzdravení spolupracovat, můžete mne samozřejmě kontaktovat.
Přeji vše dobré.

Michal píše: (15. 2. 2010, 0.38)

Dobrý den, chci poprosit o radu. Začnu od začátku. Rozešel jsem se před třemi měsíci s přítelkyní. Byli jsme spolu téměř 14 let. Poznali jsme se v 16-ti a hned jsme se do sebe zamilovali. Naše mládí bylo divoké a tak se občas vyskatla nevěra jak u ní, tak i u mě. Po vojně jsem se nastěhoval k ní do města, kde jsem nikoho neznal. V té době bývalá přítelkyně začla mluvit i o svatbě a já tomu nechával tak nějak volný průběh, takže jsme se nevzali. Poté otěhotněla a jak byla v osmém měsící těhotenství, poznal jinou ženu v práci a měl s ní poměr. Ona na to přišla a já se chtěl odstěhovat, ale nakonec jsem zůstal - nevěru mi odpustila. Od té doby jsem se zařekl, že už k tomu nesmí dojít a taky nedošlo, i když příležitostí jsem měl dost, ale byl jsem už rozumný. Po narození syna jsme měli spokojený vztah. Po mateřské nastoupila jako servírka a začala chodit pozdě z práce, kolikrát opilá a já žárlil. Možná zbytečně. Potom na jedné oslavě padla otázka, kdy bude svatba a už tehdy řekla, že si mě nikdy nevezme. Ani se ji nedivím ....., ale dost mě to zarazilo. Po dvou letech co pracovala jako servírka, už nebyl náš vztah jako dříve. Pořád byla s něčím nespokojená a na něco naštvaná .... kolikrát jsem si chtěl promluvit o našich problémech, ale ona na to neměla nikdy náladu. Poté chtěla druhé dítě. Já byl na pochybách, ale nakonec jsem svolil v naději, že náš vztah se zlepší. V práci se mi dařilo nosil jsem domů slušné peníze a tak jsme si vzali hypotéku a koupili si větší byt, který jsme si spravili. Jenže rok po narození dcery, začla chodit vypomáhat jako servírka svému bratru do restaurace. Od té doby náš vztah začal uvadat. Poslední rok jsem slyšel jenom nadávky a milování bylo pro ní ritunou. Milovali jsme se spolu jednou a dva měsíce, ale já byl trpělivý, protože do toho měla i nějaké zdravotní problémy. V březnu jsem přišel o práci (vlastní blbostí) a do toho začly i finanční problémy. Vyčítala mi, že kvůli mě musí chodit do práce atd...... Já si našel nové zaměstnání za měsíc a půl, ale musel jsem dost daleko dojíždět, stejně jsem výčitky slyšel pořád. Když jsem přišel domů místo Ahoj jsem slyšel co jsem udělal špatně a jaký jsem chlap na h......a že jí to se mnou nebaví a že se mám odstěhovat. Když jsem si chtěl s ní o tom promluvit, vzal jsem si papír ať mi řekne co dělám špatně, tak mi řekla, že jí vadí, že neustále opakuje co jí vadí. Půlroku jsem byl buď v práci anebo se staral o děti, protože přítelkyně pracovala u svého bratra. Opět začali pozdní příchody, náštěvy diskoték ....dokonce i na ples šla sama, se mnou nechtěla jít(připadal jsem si, že se za mě stydí - já jí to toleroval do doby, kdy jsem její chování  nevydržel  a v novém zaměstnání jsem si našel milenku. To jsem ji upřímně přiznal, ona s kamennou tváří řekla AHA. Situace vygradovala, v prosinci kdy jsem se k milence odstěhoval, protože to už se vážně vydržet nedalo. Ptal jsem se přítelkyně jestli chce abych zůstal, ona nechtěla. Se současnou přítelkyní už tři měsíce žiju ve společné domácnosti s jejím synem a s jejími rodiči. Děti mám co 14dní na víkend. No a problém je v tom, že stále miluji svou bývalou přítelkyni a chtěl bych se vrátit. Strašně mě bolí u srdíčka je mi po něch strašně smutno a moc my chybí. Se současnou přítelkyní máme krásný vztah, je moc hodná - její rodiče mě taky super přijali, ale já k ní necítím to co k bývalé. Mám jí rád, ale to je vše. Nevím co mám dělat, uvažuji o nějakém zaměstnání v zahraničí, ale to bych asi bez dětí nevydržel. nedokážu se smířit s tím, že bývalá už mě asi nemiluje. Poradíte ? Děkuji

Odpověď: (19. 2. 2010, 13.26)

Milý Michale,
zkoušel jste vylít mléko z lahve a pak ho dát zpět?  Zhruba v takovém stavu je váš vztah. Vnímám, že původní vztah jste nedokončili, pak se nelze divit tomu, že v novém nejste kompletní. Víte, mohla bych tu napsat i pět vět k tomu, co dál, ale připadá mi to na tomto místě nevhodné a nic neřešící. Kdybyste chtěl sebe a svou situaci probrat osobně, můžete mne kontaktovat.

petr píše: (14. 2. 2010, 8.46)

DOBRÝ DEN.
chtěl bych poradit.Já už skoro 9 let mám takoví problém.Mám alespoň si myslim vsugerovaný pocit že když někam jdu nebo někde jsem tak musim myslet na to kam si zajdu na toaletu.Možná to vypadá směšně ale nikomu bych to nepřál.Je to takoví že když někam přijdu a jak zjistim že tam neni toaleta tak začnu bejt nervozní a přemejšlym kam si zajdu na toaletu když se mi bude chtít a v tom se mi prostě najednou chce.Věřte mi že to je něco hroznýho.Zhruba tak na rok jsem se toho zbavil ale teď mě to znova pronásleduje.Nemužu ani nikam jít a je to opravdu šílená věc.Mám děti a chci s nima chodit ven a být zase v klidu.Je nějaká cesta jak z toho ven?Děkuji moc

Odpověď: (19. 2. 2010, 13.09)

Milý Petře,
doufám, že Vám nedošla trpělivost v čekání na odpověď. Chtěla jsem Vám poslat tento odkaz: http://cz.lundbeck.com/cz/publ… ,ale neměla jsem ho dříve po ruce. Na uvedeném webu vpravo naleznete ke stažení publikace, které vás mohou inspirovat. Samozřejmě doporučuji samoastudium zkombinovat se spoluprací s psychoterapeutem.