maja píše: (15. 2. 2010, 13.50)

Dobrý den,mám problém sama ze sebou. Už od dětství jsem zažívala strachy jako ze tmy, ze strašidel, z nemoci.Objevila se nějaká choroba např. meningitida a já se začala bát že bych ji mohla dostat a umřít. S těmito strach jsem neustále obtěžovala i rodiče. Byla jsem i u psychiatra Nějak se to zklidnilo ale stjeně se vždy něco objevilo. Nyní se mi dostala do mysli obava, či nutkání něčím hodit něco rozbít Až mě to děsí prostě jako bych v sobě měla nějakou bombu která se chytá vybuchnout,někdy se to převede že aj v klidu, když sedím u přítele tak mě tak napadne že bych ho praštila.Prostě v sobě cítím takovej divnej pocit, že bych ho potřebovala někde vybít. Měla jsem i myšlenky o tom že když vidím že když se lid pohádají jak je lehké vzít nůž a bodnout.Tak jsem začala řešit co když se to stane i mně co když mě tak naštve a já bych to mohla taky někdy udělat.Přešlo to v to že když jsem viděla nůž tak jsem dostala uplně strach že bych ho mohla vzít a bodnout.Nevím proč se mi takové myšlenky do hlavy vtírají.Prostě nevím proč si já tyto myšlenky do hlavy dávám a přemýšlím co bych mohla Asi každej by mohl ale nepřemýšlí o tom.Mě to až děsí proč neřeším raděj příjemnější věci.JE ve mně nějaký stres či strach či zlost nevím. Jsem normální už si říkám že asi ne.Je mi 29 a mám myšlenky někdy jak ta 10leta.Minulý rok jsem se rozešla po 8letech s přítelem ale nyní již žiji s novým. Minulý rok byl dosti náročný po této stránce..Tak nevím zda to souvisý?? Prostě se mi dostane do hlavy nějaká myšlenka a já ji musím pitvat a zabývat se jí než abych ji hodila za hlavu. Přeci mám přítele ráda a je mi s ním dobře tak proč řeším tohle? Začalo to i tím když jsme se s přítelem v prosinci pohádali a já se tak naštvala, a teda pak v soukromí mrskla sklenicí o zed.. že mě to až vyděsilo.. A spíš jsem si říkala, proč to tak řeším a vyhrocuji, že se zas bojím jak se příště zachovám.A tak jsem se začala bát sama sebe.. Jsme v obchodě s nářadím a když vidím nějaký ostrý předmě tak mě napadají děsivé myšlenky.. Jako by ve mně vězela ještě nějaká agresivní část.Včera mě to poprvé popadlo v obchodě,že mě popadla myšlenka či chuť co kdybych praštila toho člověka vedle mě, prostě co by se stalo.Prostě mě to až vyděsilo proč mě tohle napadá.Připadám si jak nějaký agresor uzavřený v mém těle a čeká kdy prostě vybuchne.Nevím zda takové myšlenky jsou normální, mně to příjde děsivé.Už se aj bojím sama sebe že prostě něco takového fakt udělám.A to jsem žena která určitě vypadá křehce a často se tak cítí ale tohle co se mi ted děje mě až děsí.Fakt jsem asi cvok či co...Děkuji

Odpověď: (21. 2. 2010, 15.32)

Milá Majo,
pustte se do sebepznání, poznejte svůj vztek, proměnujte ho, sublimujte ho...
Doporučuji v té věci pravidelnou spolupráci s psychoterapeutem (cca 2 roky).
korespondenčně to nevyřešíme.
Přeji vše dobré

alkohol1 píše: (15. 2. 2010, 13.43)

Dobrý den, můj otec má problém s alkoholem, který si nehodlá připustit, připadá mi, že je to pro něj hra - jestli ho někdo přistihne či chytí, jde třeba nakoupit a přijde mírně opilý a všem tvrdí, že nic nepil, že přece nikde nebyl! I autem jezdí s alkoholem v krvi a tvrdí, že je střízlivý. Už nevíme, co máme dělat. Tvrdí nám, že on přece nic nepije.

Odpověď: (21. 2. 2010, 15.30)

Pokud vás ta hra baví, tak ji s ním  hrajte dál, dál budte policajtem, vyšetřovatelem, zachráncem ... Pokud vás tato hra nebaví, přejte mu jeho volbu. A zeptejte se, jak se má, co ho baví, co si myslí ... (bez vychovatelské intonace)

Petra píše: (15. 2. 2010, 13.10)

Hezké odpoledne, paní Radano.

Už asi dva roky řeším svůj problém zapadnout do kolektivu. Mám pořád pocit, že jsem tam osamnělá jako cizinec, který je pro ostatní vzduchem. Denodenně pláču doma, že tam nejsem šťastná a nevím co dělat. Nevím, co si s nima třeba povídat nebo dělat, aby se se mnou někdo bavil... Občas si vymýšlím z důvodu, abych měla co říct a neseděla tam jen tak, ale i to je nejspíš k ničemu. Snažila jsem se tam zapadnout, opravdu snažila sem být jako ostatní, ale z nějakého důvodu mé snahy přichází v niveč. Z toho strachu tam být jsem začala být i fyzicky nemocná a vyhýbat se škole. Došla jsem i k závěrům, že změním prostředí, odejdu ze školy a začnu pracovat. Několikrát mi bylo řečeno, že bych měla tohle řešit s odborníkem, ale já vždy odmítla ze strachu, aby se někdo z mojí rodiny nedozvěděl, že chodím k psychologovi...
Prosím poraďte...

Odpověď: (21. 2. 2010, 15.27)

Milá Petro,
i já hlasuju pro spolupráci s psychoterapeutem :).  Petro, strach je opravdu špatný rádce a závislost na mínění ostatní zrovna tak. Dělej taková rozhodnutí, která budou dobrá pro tebe (a druhé nepoškodí - tento dovětek v tuto chvíli ty vůbec neřeš). Udělej pro sebe to, co považuješ za správné, jinak ztratíš sama sebe a budeš smutná ještě víc.
Držím palce

Claire píše: (15. 2. 2010, 12.31)

Dobrý den. Moji rodiče se rozvedli zhruba před osmi lety, od té doby jsem se začala pomalu uzavírat do sebe. Vše vyvrcholilo, když jsem nastoupila na střední školu. Nezapadla jsem do kolektivu a zasedl si na mě učitel. z jeho strany jsem zažívala teror. Se starými přáteli jsme se přestali stýkat, poněvadž oni si našli nové. Teď jsem úplně bez přátel. Jsem pořád doma, poněvadž nejsem tolik sebevědomá, abych si např do kina vyrazila sama. Mám šílený strach chodit do školy. Někdy se tak bojím, že prostě zůstanu doma a potom mám problémy i s matkou. O svých problémech jsem jí řekla, ale ona s tím nic dělat nehodlá. Před půl rokem jsem se zamilovala do jednoho muže. Problém je, že je asi o pět let starší. Kvůli tomu, abych se s ním seznámila, jsem si vymyslela kamaráda, který by nás dal dohromady. Bohužel teď už přestávám rozeznávat realitu s tím, co jsem si vymyslela. S ,,kamarádem" si občas i telefonuji a povídám, žiju s ním jiný život. Poslední dobou mívám i halucinace. Vidím ,,kamaráda" nebo mou lásku tam kde prostě nemůže být. Nedávno jsem četla o schizofrenii. Mám strach, že se u mně začíná rozvíjet.
Děkuji za vaši radu.

Odpověď: (21. 2. 2010, 15.23)

Milá Claire,
mamka tvé problémy vyřešit nemůže. Bylo by možná dobré, kdyby sis našla kamarády třeba kolem čajovny, budhistů... Imaginární přítel v pubertě a adolescenci není až tak neobvyklý. Pokud si skutečně myslíš, že se jedná o schizorfrenii, prokonzultuj své potíže s psychiatrem. Pokud máš možnost, vyhledej psychoterapeuta.
Držím palce.

olina píše: (15. 2. 2010, 12.30)

Dobry den,chtela jsem se zeptat,jak se mam chovat ke sve matce,byla jsem sama s dcerou a nasla jsem si pritele,zacla na nej zarlit,tak jsem se odstehovala,ona zustala sama a od te doby mi vola a vyhrozuje sebevrazdou.zmenila jsem si telefonni cislo,ale dal mi vola do prace na pevnou linku. Dekuji za odpoved.

Odpověď: (21. 2. 2010, 15.17)

Milá Oli,
to je moc podivná situace. Maminka má problém. Navrhuji Vám, abyste si našla specialistu, psychoterapeuta, který vám bude připadat příjemný (to nejlépe zjistíte osobním kontaktem) a poprosila svou mamku, aby k němu s vámi kvůli vám zašla, že jste na pokraji sil a prosíte ji tímto o pomoc. To je odpoved pro vás, pokud myslíte vážně, že si chcete pomoci vzájemně. Možná bude třeba několika setkání. Specialista by měl vést dialog k tomu, aby došlo k rozvolnění závislosti vaší mámy na vás.

nikitka2 píše: (15. 2. 2010, 10.31)

Dobrý den.Mám problém s mamkou.Od puberty mě pořád hodně peskovala a byla dost přísná.Ještě mám 2 st.sourozence,ale opravdu si nejsem vědoma,že by na ně byla,také tak přísná.Já nevím,proč tomu tak bylo a je.Když se mi v 25 letech narodili děti,tak se ten docela ledový vztah trošku zlapšil-začali jsme se bavit o dětech a zdálo se mi,že mě maminka už tolik nedává na jevo,že jsem neschopná a k ničemu.Nyní je dětem 3 a pul roku a zdá se mi,že se opět vše vrací do normálu(ledového vztahu).Jsem s toho dost smutná a i v noci kvůli tomu nemohu spát a pořád přemýšlím,kde dělám chybu a mám hrozné výčitky,že dělám já něco špatně.Myslím,že i dost v tom hraje roli moje st.sestra,která s maminkou bydlí+ její 2 děti a já bydlím 30km daleko.Mamka pořád mluví o sestře a jejich dětech,jak je to s nima všechno fajn a když přijedu já s manželem a dětma,tak je všechno špatně.My bydlíme v nájmu-to je špatně.My máme ubrečené děti-to je špatně,My neděláme na zahradě-my se válíme v bytovce-to je špatně.Prostě,už se bojím,cokoli říct.Už se mi na návštěvy ani moc nechce jezdit.Ale mám šílený výčitky-vždyt je to moje máma!Poradíte,co mám dělat?Díky za Vaši radu.

Odpověď: (21. 2. 2010, 15.10)

Milá Nikito,
obecně platí, že mezi dětmi a rodiči je pouto. To pouto však často nebývá čistou láskou. Také se stává, že děti, které jsou milovány méně, své rodiče milují a stále se snaží sebe změnit tak, aby se rodičům zalíbili, přestože sebe tím mohou poškodit. Nemusíte špatně dělat nic. Je potřeba přijmout stav takový jaký je. Doporučovala bych vám léčebné meditace na uzdravení zraněného srdce, které by měly vést ke smíření a dobrému spánku. Důležité je, aby vy jste si vážila sama sebe, nebičovala se výčitkami... (mmj. vzpomeňme na týrané děti, které své rodiče bezmezně milují, považujete to za zdravé?) Budet-li chtít se mnou na uzdravení spolupracovat, můžete mne samozřejmě kontaktovat.
Přeji vše dobré.

Michal píše: (15. 2. 2010, 0.38)

Dobrý den, chci poprosit o radu. Začnu od začátku. Rozešel jsem se před třemi měsíci s přítelkyní. Byli jsme spolu téměř 14 let. Poznali jsme se v 16-ti a hned jsme se do sebe zamilovali. Naše mládí bylo divoké a tak se občas vyskatla nevěra jak u ní, tak i u mě. Po vojně jsem se nastěhoval k ní do města, kde jsem nikoho neznal. V té době bývalá přítelkyně začla mluvit i o svatbě a já tomu nechával tak nějak volný průběh, takže jsme se nevzali. Poté otěhotněla a jak byla v osmém měsící těhotenství, poznal jinou ženu v práci a měl s ní poměr. Ona na to přišla a já se chtěl odstěhovat, ale nakonec jsem zůstal - nevěru mi odpustila. Od té doby jsem se zařekl, že už k tomu nesmí dojít a taky nedošlo, i když příležitostí jsem měl dost, ale byl jsem už rozumný. Po narození syna jsme měli spokojený vztah. Po mateřské nastoupila jako servírka a začala chodit pozdě z práce, kolikrát opilá a já žárlil. Možná zbytečně. Potom na jedné oslavě padla otázka, kdy bude svatba a už tehdy řekla, že si mě nikdy nevezme. Ani se ji nedivím ....., ale dost mě to zarazilo. Po dvou letech co pracovala jako servírka, už nebyl náš vztah jako dříve. Pořád byla s něčím nespokojená a na něco naštvaná .... kolikrát jsem si chtěl promluvit o našich problémech, ale ona na to neměla nikdy náladu. Poté chtěla druhé dítě. Já byl na pochybách, ale nakonec jsem svolil v naději, že náš vztah se zlepší. V práci se mi dařilo nosil jsem domů slušné peníze a tak jsme si vzali hypotéku a koupili si větší byt, který jsme si spravili. Jenže rok po narození dcery, začla chodit vypomáhat jako servírka svému bratru do restaurace. Od té doby náš vztah začal uvadat. Poslední rok jsem slyšel jenom nadávky a milování bylo pro ní ritunou. Milovali jsme se spolu jednou a dva měsíce, ale já byl trpělivý, protože do toho měla i nějaké zdravotní problémy. V březnu jsem přišel o práci (vlastní blbostí) a do toho začly i finanční problémy. Vyčítala mi, že kvůli mě musí chodit do práce atd...... Já si našel nové zaměstnání za měsíc a půl, ale musel jsem dost daleko dojíždět, stejně jsem výčitky slyšel pořád. Když jsem přišel domů místo Ahoj jsem slyšel co jsem udělal špatně a jaký jsem chlap na h......a že jí to se mnou nebaví a že se mám odstěhovat. Když jsem si chtěl s ní o tom promluvit, vzal jsem si papír ať mi řekne co dělám špatně, tak mi řekla, že jí vadí, že neustále opakuje co jí vadí. Půlroku jsem byl buď v práci anebo se staral o děti, protože přítelkyně pracovala u svého bratra. Opět začali pozdní příchody, náštěvy diskoték ....dokonce i na ples šla sama, se mnou nechtěla jít(připadal jsem si, že se za mě stydí - já jí to toleroval do doby, kdy jsem její chování  nevydržel  a v novém zaměstnání jsem si našel milenku. To jsem ji upřímně přiznal, ona s kamennou tváří řekla AHA. Situace vygradovala, v prosinci kdy jsem se k milence odstěhoval, protože to už se vážně vydržet nedalo. Ptal jsem se přítelkyně jestli chce abych zůstal, ona nechtěla. Se současnou přítelkyní už tři měsíce žiju ve společné domácnosti s jejím synem a s jejími rodiči. Děti mám co 14dní na víkend. No a problém je v tom, že stále miluji svou bývalou přítelkyni a chtěl bych se vrátit. Strašně mě bolí u srdíčka je mi po něch strašně smutno a moc my chybí. Se současnou přítelkyní máme krásný vztah, je moc hodná - její rodiče mě taky super přijali, ale já k ní necítím to co k bývalé. Mám jí rád, ale to je vše. Nevím co mám dělat, uvažuji o nějakém zaměstnání v zahraničí, ale to bych asi bez dětí nevydržel. nedokážu se smířit s tím, že bývalá už mě asi nemiluje. Poradíte ? Děkuji

Odpověď: (19. 2. 2010, 13.26)

Milý Michale,
zkoušel jste vylít mléko z lahve a pak ho dát zpět?  Zhruba v takovém stavu je váš vztah. Vnímám, že původní vztah jste nedokončili, pak se nelze divit tomu, že v novém nejste kompletní. Víte, mohla bych tu napsat i pět vět k tomu, co dál, ale připadá mi to na tomto místě nevhodné a nic neřešící. Kdybyste chtěl sebe a svou situaci probrat osobně, můžete mne kontaktovat.

petr píše: (14. 2. 2010, 8.46)

DOBRÝ DEN.
chtěl bych poradit.Já už skoro 9 let mám takoví problém.Mám alespoň si myslim vsugerovaný pocit že když někam jdu nebo někde jsem tak musim myslet na to kam si zajdu na toaletu.Možná to vypadá směšně ale nikomu bych to nepřál.Je to takoví že když někam přijdu a jak zjistim že tam neni toaleta tak začnu bejt nervozní a přemejšlym kam si zajdu na toaletu když se mi bude chtít a v tom se mi prostě najednou chce.Věřte mi že to je něco hroznýho.Zhruba tak na rok jsem se toho zbavil ale teď mě to znova pronásleduje.Nemužu ani nikam jít a je to opravdu šílená věc.Mám děti a chci s nima chodit ven a být zase v klidu.Je nějaká cesta jak z toho ven?Děkuji moc

Odpověď: (19. 2. 2010, 13.09)

Milý Petře,
doufám, že Vám nedošla trpělivost v čekání na odpověď. Chtěla jsem Vám poslat tento odkaz: http://cz.lundbeck.com/cz/publ… ,ale neměla jsem ho dříve po ruce. Na uvedeném webu vpravo naleznete ke stažení publikace, které vás mohou inspirovat. Samozřejmě doporučuji samoastudium zkombinovat se spoluprací s psychoterapeutem.

veronika píše: (8. 2. 2010, 20.58)

Dobrý den,
mám problém v tom,že si často mluvim pro sebe.Představuju si jak přede mnou někdo sedí a já mu něco vyprávím, představuju si odpovědi.Je mi teprve 15 let, začalo to asi před čtyřmi lety a stále se to zhoršuje.Začínám se do toho příběhu doopravdy vžívat.Myslim si že je to zkutečnost.Bojím se o tom komukoliv vyprávět dokonce i rodičům.Tak trochu si myslim že je to vina toho že doma se cítím jako ve vězení.Mezi mnou a rodiči je to celkem v pohodě, samozřejmně to někdy skřípe.Ale rodíče se o mě až moc bojí.Skoro mě nepouští ven s kamadády, jenom s jednou holkou protože znají její rodiče.Taky si myslím že mi chybí vztah.Doopravdický vztah.Proto si také představuju jak se seznamuju.Strašně se bojim toho jak to dopadne.Jestli se to ještě nezhorší.Nevím co mám dělat.

Odpověď: (9. 2. 2010, 10.18)

Milá Veroniko,
že v době dospívání je fantazijní svět aktivní, je důležité. Vidím, že si uvědomuješ rozdíl mezi fantazijním světem a realitou.  Tvůj úkol bude odejít z toho vězení a žít v realitě... kdy a jak to budeš řešit, nevím.... Seznamuj se v realitě - držím ti palce...

Klára píše: (8. 2. 2010, 20.33)

Dobrý večer,
psala jsem Vám 18.1. ohledně problému svého přítele (voják po misi)... Chtěla jsem se zeptat, zde je možné, že tento stav, který ste popicovala jako jkési ,,obrnění´´ bývá dočasný nobo neměnný...
S přítelem jsem se před týdnem rozešla s tím, že si snad vše uvědomí a začne na sobě pracovat, místo toho však přestal komunikovat a uzavřel se snad ještě více do sebe...
Chtěla bych s ním být, avšak za jiných podmínek...
Předem děkuji za odpověď

Klára

Odpověď: (9. 2. 2010, 10.15)

MIlá Kláro,
on třeba není schopen jiných podmínek, on to jinak neumí, takže pak vy musíte přijmout fakt, že vám to společně nevyšlo... a jemu popřát hodně štěstí do dalšího života
Přeji vám vše dobré.

Iveta píše: (8. 2. 2010, 18.49)

Dobry den,jsem rozvedena 7let.Mam 2 detia vlastnim byt.Mam pritele se kterym zijeme ve spolecne domacnosti jiz 3rokem. Ve vztahu jsem stastna i me deti si s pritelem rozumi.Jsem pred rozhodnutim stavet s pritelem dum a svuj byt timto prodat,ale mam strach co a jak prinese budoucnost.V minulem vztahu jsem prisla o vsecny nasporene penize,diky dluhum byvaleho manzela.Zachranila jsem prave jen ten byt.Prosim o radu jak jit dal a nebat se riskovat dekuji.

Odpověď: (9. 2. 2010, 10.12)

Milá Iveto,
to je konzultace na právníka, sepište rozdělení majetku... Nebojte se o tom mluvit s přítelem a udělejte to. Vaše obava je oprávněná, je podložená zkušeností ...
Držím palec k tomuto kroku

Michaela píše: (8. 2. 2010, 16.42)

Hezké odpoledne paní Radano,
s důvěrou se na Vás obracím se svým trápením.... Mám takové tušení, že můj přítel(33) trpí snad až chorobnou potřebou někomu pořád pomáhat a vždycky u toho „ožije“. Můj přítel si také ode mě půjčuje peníze, za 2,5 roku už je to přes 150tis. Zjistila jsem, že zatímco si ode mne půjčuje peníze, protože nemá, půjčuje dokonce i svému synovci atd., rodičům se chlubí a doma ukazuje věci (zakoupené hlavně díky mě), takže tím je oblíbený a poplácávaný po ramenou. Nikdy neřekne – to je díky penězům mojí přítelkyně, díky tomu, že každé ráno vstává a jde do práce. On je živnostník- řemeslník. Nějak mu ale nejde sehnat si práci. Ale mluvit o tom dokáže krásně...  Prý ale už teď ví,  jak shánět zakázky a že to už bude jenom dobré a prosil mě o důvěru a trpělivost. A tak jsem mu začala pomáhat a snad se to k dobrému obrátí. Jenže hlavním problémem asi bude, že se rád „sebeobětuje“ a rád pomáhá (jenže z mých peněz, takže to obětování se přesouvá i na mě). Jakoby se snaží pořád té své rodině a okolí dokazovat, že je schopný. Možná to bude mít i souvislost s jeho sebevědomím. Nevím.. Svých pohledávek má až nad hlavu, ale to ovšem neřeší s takovým zápalem, jako problémy těch ostatních. Vím, že  jako malý byl psychicky týraný od svého otčíma a že také jeho matka se k němu nechovala hezky. Pamatuje si, jak např. za trest lezl po kolenou  a sbíral i s dalšími sourozenci drobečky z koberce do plastového kelímku. Těch nepříjemných zážitků bude určitě více... Mám podezření, jestli tato rodinná atmosféra na něj nezanechala následky.  Špatně se mi s ním žije, jelikož mám pocit, jako kdyby „kopal za jiné družstvo“... a my že počkáme..
Lze s tím prosím něco udělat? Existuje prosím cesta, jak z toho ven? Jakoby spíše tíhnul k neúspěšným lidem, litoval je a pomáhal, žil ty jejich problémy a držel se v depresích. Moc tomu nerozumím...
Velmi děkuji za Vaší radu a názor.
Michaela

Odpověď: (9. 2. 2010, 10.09)

Milá Míšo,
pokud máte pocit, že váš přítel kope za jiné mužstvo, je něco špatně... není to pro partnerství dobré...
 Je možné, že on má problém se sebeúctou, a v důsledku toho pomáhá jiným více než sobě a cizí peří vydává za své... Ale to je jeho problém a může se začít řešit až tehdy, až on bude vědět, že je to problém a že je potřeba nějaké změny.
Vy řešte, zda je to muž partner nebo  vás táhne dolů....
Přeji vše dobré

Darina píše: (8. 2. 2010, 16.33)

Dobry den,
> na stranku vasi poradny jsem se dostala pri hledani informaci na tema
> patologicke lhanii. Touto poruchou osobnosti trpim jiz od detstvi, da se
> rict, ze jsem diky ni prisla o spoustu pratel a nekolikrat si znicila
> zivot. Pred dvema roky jsem odjela z Ceske republiky, hlavne kvuli toho
> abych mohla zacit znova s cistym stitem, ale nepodarilo se mi to. Bohuzel,
> nebo snad bohudik jsem potkala cloveka, na kterem mi moc zalezi, ale uz
> jsem mu stihla napovidat spostu lzi o sve minulosti, o sve rodine, o tom
> jaka jsem. Ted se tim trapim. Svemu priteli jsem povedela o tom, ze jsem
> chronicky lhar, myslim, ze to pochopil, ale nejsem schopna priznat se mu
> ke svym lzim, protoze vim, jak hluboko bych v jeho ocich padla. Chci se
> vylecit z tohohle soukromeho pekla plneho vycitek svedomi a depresi. Jenze
> proste nemam silu. Lzi se pro mne staly kazdodenni drogou a v mem zivote
> neexistuje clovek, kteremu bych nelhala. Uvazovala jsem vratit se do ceska
> a navstevovat psychologickou ambulanci, pred tim, nez na mesice odjedu,
> pokusim se tuto pruchu prekonat sama. Proto Vas zadam o radu a pomoc,
> exituje-li nejaka k tomuto rozhodnuti. Rada bych vedela, zdali existuje
> nejaky system, osnova k tomu jak krok po kroku bojovat. Moc informaci jsem
> na internetu nenasla, vetsinou jsou to vypovedi lidi, kteri se se lhari
> setkali, a bohuzel i vetsina vypovedi na mne sedi.
> Lzu v nepodstastnych vecech, v tom co jsem dneska delala, lzu neustale a
> se lzi se casto uplne stotoznuju. Myslim si, ze podnet k teto poruse bzl v
> mem detstvi, protoze jsem vyrustala v neuplne rodine, kde bylo take
> psychicke nezdrave prostredi. Sebereakci jsem shopna pozorovat, ze me lzi
> vetsinou tihnou k tomu, zmenit si svou image, vydavat se za nekoho kym
> nejsem, byt zajimava, protoze mam natolik slabe sebevedomi, ze si neverim,
> ze bych to zvladla sama se svym originalnim ja.
> Omlouvam se, ze dotaz nebyl vystizny a strucny, tezko vsak o mem problemu
> pisu holymy vetami.
> Dekuji za radu, Darina L

Odpověď: (9. 2. 2010, 10.02)

Milá Darino,
o osnově nevím (to neznamená, že neexistuje). Zkusíme ji tedy spolu vytvořit?
Rozhodnutí máte na 100%?
1. Každopádně potřebujete odvahu.
2. Potřebujete se zamilovat sama do svého skutečného já.
A ted je potřeba naplnit tyto dva body. Napište si, co se může stát, když začnete mluvit pravdu. Jste ochotná toto riziko podstoupit? Řeknete pravdu příteli o své minulosti a rodině? Jak moc si pravdy vážíte? Pokud do toho rizika nejste ochotná jít, "vyléčení" není blízko. Samozřejmě je nutné přijmout svou minulost, rodinu taková, jaká je... (za vaše  lhaní není zodpovědný nikdo jiný než vy)
Když zjistíte a prokážete, že odvahu máte, můžeme pracovat dál.
Držím palce

LilieKralovska píše: (8. 2. 2010, 16.06)

dobrý den..tak nějak už nevím co s tím...před lety jsem se léčila z depsesí a ted je pocituji zpět...nepocituji..jsou zpět.začíná to nezdarem partnerství...žiji sama s dětma..vždy když by to vypadalo na vztah..skonči to tím,že mám hodně dětí..3.takže sama...živobytí,hypotéka a nakonec začaly problémy s dětma.Zjistily,že jsem na ně krátka..tak že mne nebudou poslouchat...dělají si co chtějí..z toho u mne už vyplynulo,že mladší holku"vrátím"otci at pozná co dokáže.zatím otce berou jako super prádninový odpočinek kde po nich téměř nikdo nic nechce.tady mi musí hlídat nejmladší jejich sestřičku-2 roky...starším je 12 a 14 let..chodím k večeru na 3 hod do práce,ještě k tomu si vozím práci i domů s kterou mi pomáhají a samozřejmě dostávají peníze...ale...prej se nechovám k nim jako matka..chci po nich moc práce..natož že si vůbec na ně dovolím promluvit..a zákazy??,co si to vůbec dovoluji...a alimenty???prej ti  tatka dává dost na to abys nám mohla všechno zaplatit...dokáží psych.deptat...nehledě na to,že v prosinci mi končí mateřská a budu bez druhého platu..takže nezvládnu platit...já už fakt nevím co dál.prášky???myslím,že tohle by nebyl problém...ale byla bych pak schopna chodik do práce???????nebyla..vím ,že bych jich vzala víc..až moc..mně by to bylo jedno..a co pak děti..já nevím co s nima bude..psychický tlak je hrozný..ruce se mi klepou..návaly potu..strach..a promluvit si o tom s někým???s kým???jsem tu ve městě sama...zcela sama...nikdo kdo by mne podržel...

Odpověď: (9. 2. 2010, 9.50)

Milá Lilie,
život není peříčko, ekonomické tlaky na lidi hodně doléhají a vám se k tomu připojují starosti s výchovou. Zkusila bych vymyslet, jak by se dala řešit ekonomická situace, nebát se řešení, které třeba nebude zcela pohodlné/elegantní, ale přinese úlevu od neschopnosti poplatit střechu nad hlavou.  Můžete mi zavolat, třeba vám doporučím nějakého specialistu nebo poskytnu jiné informace, které by vám mohli pomoci.
 Strachem a úzkostí se situace nevyřeší, jsou to  tedy zbytečné emoce, které vás paralyzují.  Udržovat sama sebe ve vnitřním klidu je dovednost, kterou je obvykle třeba trénovat a učit se ji. Kdybyste byla z okolí, můžeme se do toho pustit spolu, pohledejte třeba někoho ve svém okolí. Telefonicky poskytnu konkrétnější informace i v tomto ohledu, co je třeba hledat a chtít.
Větší množství prášků - je útěk - a způsobíte bol jiným a sobě taky (nesmrtelná duše existuje...)
Dětmi se deptat nenechejte: pokud  se jim něco nelíbí, mohou jít jinam... Ohledně peněz doporučuji, abyste si s nimi sedla a rozpočet (příjmy, výdaje) si otevřeně ukázali.
Držím palce a věřte, že každá situace má řešení, i když je někdy náročné ho uvidět a nemusí být snadné.

Andrea píše: (8. 2. 2010, 12.14)

dobry den chci se zeptat na myho pritele se kterym jsem 7 let..byli sme spolu v klubu a stali tam i z nasimi dvoma znamyma a ja si vsimla jak se otaci porad za sebe kde sedela pul metru od nej takova velice hezka 18ctka.My sme tam stali a povidlai si ale kdyz se na ni zacel porad otacet a usmivat se a ona na nej uz me to bylo neprijemne..citila jsem se trapne..chtela jsem se ho nenapadne zeptat proc to dela tak sem mu rekla ze muzu se te neco zeptat a on me rekl at se ho zeptam pred vsema...takovy trapas radej sem byla ticho..pak kdyz sme stali jinde a ona uz odchazela se na sebe koukali a usmivali se jako kdyby se do sebe zamilovali mne to bylo velice neprijemne jelikoz si to vsimla i  pritelkyne od jeho kamarada rekli si ahoj a to se vubec nezanli..ja mam 28 takze sem byla urazena ze flirtuje z 18ctkou v moji pritomnosti..on rika ze to neni flirt a ze si vymyslim ale videli to i jeho kamosi jak na ni kouka a usmiva se.. a on ze mne udelal blbce a ze prej se na ni 2 x usmal a podival a ze se dival na vsechny kolem.. ale to neni pravda i slepy by si vsimnul ze kouka jenom na ni jelikoz tam byla jenom ona..byl opily a ja mam taky dojem ze si to ani moc nepamatuje nebo co alebo cast z toho jo ale nechce priznat jakym stylem se na ni koukal to nebyl jen tak obycejny usmev..pak kdyz sem mu to vycitala a rekla ze uz s nim nikam nebudu chodit tak me rekl z eto ni cnebylo ze si namyslim a pak ze sem tak blba ze sem si nevsimla ze tam nekoho hctyl za zadek a ona jeho..kdyz sem se ho na to zeptala o den pozdej jako co to melo bejt me rekl ze  to neni pravda.. a ja jsme presvedcena ze si to nepamatuje..protoze kdyz sem se hoptala proc si to rekl rekl ze nevi..a ze jestli musi znat na vsechno odpoved co rekne.. ja uz z nej magorim mam taky dojem ze my spolu nikam nemuzem jet naposledy byl povesen do nejaky 20ky a vzdy sa mota na akci kolem mladych slecen..nemuzu s nim nikam chodit mi prijde ve 38 letech nevybourenej co mam delat.. je normalni kdyz flirtuje z ame pritomnosti a pred jeho kamosema z jinou?a muze byt usmev a pohled flirt?? ja myslim ze ano dekuji z ba odpoved porad tohle resime a se me nechcel ani omluvit za to ze me tim ublizil a ze prej neudelal nic spatnyho..musim dodat u ze je velmi sobecky a uz jsme mluvili i o tom ze pujdeme do poradny jen kuli tomu aby  nam rekli  proc se kdo tak chova ja vim ze su trocha zarliva ale to co on dela v moji pritomnosti je na mne moc.. vubec nebere na me ohledy..proc tedy se mnou je?jo minulej rok me udelal to ze sem mu nahodou objevila profil na interentu .. kde mel mail ktery nepouziva.. pak se ukazalo z e v tom mailu si dopisoval z nakyma mladyma zabkama.. a ja si precetla jenom kousek co si psal z jednou holkou a tam stalo  jestli by se ji libilo kdyby se ji vystrikal na pusu.. tohle kdyz sem si precetla sem byla ohromena do akeho extremu zasel.. ja si nebyla jista jestli z nekym spi nebo ne.. tak sem byla celkem chladna celej rok.. ted sme vlastne odvtedy spolu nespali lebo uz to nebylo ono..a kdyz sem ho zacla mit rada tak me udelal tohle v tym klubu..pred tym rokem mel na to jedine vysvetleni ze to byl ulet ze to byli holky ze sexseznamky a ze s nima nespal a nesetkal se..nevim si s nim dat rady uz mu nemuzu nic verit protoze me uplne ve vesm lze..i  v uplnych banalnostech..a dalsi jeho velka chyba je to ze nikdy nedokaze priznat chybu ani vinu.. tohle nechapu..radej vsechno hodi na me nez by rekl ze udelal chybu..ja si pak pripadam jak blazen protoze to uz se neda vydrzet kdyz na vas pritel porad rika ze jste hysterka a domyslite si zatim co on si to treba nepamatuje a tym maskuje tu svou slabost.. co si  o tom myslite muzu byt z takovym chlapem vubec nekdy stastna? nebo tohle delaji vsichni??dekuji za odpoved

Odpověď: (9. 2. 2010, 9.33)

Milá Andreo,
vyjadřuje přítel vám, že jste jedinečná, že jste jeho bohyní? Chování, které popisujete nevyjadřuje vůči vám úctu. Pokud přítel neumí přiznat, že je omylný, je to pro partnerství skutečně problém. Jste se svým přítelem více štastná nebo více neštastná?... Vážíte si ho? Za co? Přeji vše dobré.

Hanka píše: (8. 2. 2010, 5.34)

Je mi třicet, jsem panna, rande jsem měla jednou v životě, pár hodin na inzerát, tenkrát jsem se toho lekla, nic zvláštního se nestalo, byla jsem jen mladá, zvědavá, tak jsem se chvíli líbala a hned to zase skončila, i když to nebylo nepříjemný, naopak, ale rozmyslela jsem si to. Pak už nikdy žádný sexuální vztah, tedy skutečný, platonických spousty.  Asi jsem čekala, že si bude někdo namlouvat mě, bohužel, nejsem žádná krasavice ani extrovert, takže mě ani nenapadne se před někým nakrucovat. Taky jsem bez přátel, pár známých, ale lidi, o které bych stála já, o mě nestojí, a jiní ostatně taky ne. V době, kdy vrstevníci chodili po diskotékách, já se doma učila a sledovala kvalitní tvorbu v televizi, bavilo mě to. Ranné sexuální „zážitky“ si vybavuji dva. Jednou, když jsem nesla sousedům kousek koláče, nevím kolik mi bylo, snad kolem deseti, jedenácti, zaklepala jsem, otevřela mi sousedka ve spodním prádle, čekala muže, mohlo jí být kolem padesáti, krásná dáma. Od té doby jsem na ni koukala nějak jinak. Podruhé v jakémsi městském autobuse, když jsme byli na návštěvě u příbuzných, asi v přibližně stejném věku, seděl proti mně starší muž, padesátník, šedesátník, dívala jsem se na něj a celá se roztřásla, pamatuji si ho také dodnes. Tenkrát jsem nevěděla, co se děje. Pak jsem chvíli přebírala idoly od své starší sestřenice, ale žádný zápal v tom nebyl, vzdychala nad časopisy ona, vzdychala jsem já, ale už za chvíli jsem měla poznat, že to bylo jen jako. Přišel můj třináctý rok a přišel seriál v televizi a v něm muž, zhruba pětapadesátiletý, laskavý, moudrý, gentleman, autorita, a já byla ztracená – srdce poskakovalo, chvíli se mi chtělo smát, chvíli brečet, vystřihovala jsem noviny a probrečela každý konec dílu (video jsme tenkrát ještě neměli). A nastal čas podivných platonických lásek, které trvají prakticky dodnes. Totéž jsem o něco málo později prožívala ve vztahu k učiteli ve zhruba stejném věku. Ten mi vydržel celou základní školu, pochopila jsem, že je to má jistá forma zamilovanosti, a pochopila jsem, že jsem divná, a že bude lepší se nikomu nesvěřovat. Pak jsem osm let dojížděla do školy a osm let milovala řidiče autobusu, stejný případ – přes padesát, moudrý, hodný, autorita, ten to asi i věděl, naštěstí měl rozum, a já si kromě „zírání“ a pár slov o počasí na víc netroufla. K tomu mé lásky filmové a televizní, učitelské, na střední to byl jeden muž a jedna žena. Pak ještě chvíli škola a další platonický domov důchodců. Konečně práce, to už se blížím k současnu, jsem devět let na jednom místě, a téměř celou dobu jsem zamilovaná do zprvu vůbec sympatického šéfa, zase platonicky, tentokrát to doufám ani netuší, snažím se trpět tiše v koutě, a k tomu stále lásky filmové, televizní, divadelní – muži i ženy 50+.  Jsem stále větší samotář žijící ve svém světě snů, ale v poslední době docela nesnesitelně cítím svoji reálně prázdnou náruč. Jak mám já nesmělá,  ne úplně blbá, ale taky ne nejchytřejší, zajímavá snad pouze svou ošklivostí, najít nějakou moudrou laskavou autoritu pro přátelství i erotiku? A i kdyby, abych se pak odstěhovala na druhý konec republiky, protože žít ve třiceti s nějakým „dědkem“ (gentlemanem) nebo nedej bože s babkou (dámou) chce odvahu, kterou nemám, ale taky pomalu ztrácím sílu to potlačovat. A aby to nebylo tak jednoduché, opravdu nevím, zda mě přitahují muži nebo ženy. Vlastně k celé této analýze mě vede nedávný zážitek, kdy jsem zase nemile překvapila sama sebe. Náhodou jsem viděla dokument o jedné herečce, je jí přes sedmdesát, ale vypadá dobře, je to dáma, budí respekt, moudrá, profesionálka s citlivou duší. Nikdy mi nebyla nijak zvlášť sympatická, ale v tom dokumentu mě zaujala, tak jsem hledala nějaké další informace na internetu a našla její částečně odhalenou fotku, podotýkám, že ze současnosti, teď si připadám poněkud úchylně, ale přiznám, strašně mě ta fotka vzrušuje a ve fantazii si dovedu představit leccos. To mě zavedlo k další části seberozebírání. Nikdy mě nijak zvlášť nevzrušoval viděný (jak jsem se již zmínila, z vlastní zkušenosti nevím) sex „tvrdý“, to upocené spojování těl, drcení a výkřiky, ale jsem hotová z jemné erotiky, když se někdo mně milý něžně líbá, hladí, rozepíná šaty…ještě když je to starší muž a mladší žena, nebo naopak mladší muž a starší žena…Každopádně hledám nějakou autoritu, která mě laskavě povede, dá užívat své moudrosti a něžnosti. Hledám asi všechno dohromady, ochranu, přátelství i erotiku, jde to vůbec? Co můžu nabídnout já? Kde hledat? Ještě jedna zajímavá věc, během měsíce, asi podle toho, jak se mnou mlátí hormony, mívám tři fáze, kdy intenzivně cítím přitažlivost ke staršímu muži, starší ženě a k nikomu. Když se zamiluji do muže, začíná to většinou obdivem, uznáním toho, co dokáže, jak se chová, pak se bouřlivě rozproudí vášeň a sexuální touha, která se po nějakém čase trápení přetransformuje v přátelství a sympatii, samozřejmě to vše bez protistrany. V erotických fantaziích o mužích se on dotýká mě. U ženy to je buď stejné – obdiv, úcta…nebo se mi ale také tu a tam stává to, že mě přitahuje pouze na pohled – když nad nějakou starší dámou stojím v tramvaji nebo třeba když se nade mnou naklání zubařka a já jim koukám do „pomuchlaného“ záňadří s touhou si sáhnout. V erotických fantaziích o ženách se dotýkám já jich. Na jednoho je to trochu moc. Vyrůstala jsem v normální průměrné rodině, žádný negativní zážitek v tomto směru si nepamatuji, tak proč? Co s tím?

Odpověď: (9. 2. 2010, 9.27)

Milá Hanko,
cesta k lidem může být pro někoho skutečně náročná a je na ní  potřeba dělat postupné promyšlené kroky jako při výstupu na Everest. Přestat se bát odmítnutí, začít u obyčené konverzace o počasí, jet na seminnář, naučit se koketovat... Přejít od života ve fantazii k životu v realitě.

Bára píše: (8. 2. 2010, 0.05)

Dobrý den,
prosím Vás o radu. Je mi 19 let mám podezření, že trpím depresemi. Už jako dítě jsem trpěla strachem ze smrti, někdy jsem celé dny nemohla myslet na nic jiného. V poslední době si během dne diagnostikuji dvě až tři smrtelné choroby, jsem přesvědčená, že nějakou trpím a úzkostlivě pozoruji změny na svém těle. Kromě toho bývám často plačtivá, sebelítostná, někdy dlouho jen sedím a nejsem schopná nic dělat. Špatně spím a často mě bolí hlava. Nejvýraznější je však můj strach ze smrti. Ten je možná navíc podpořený ještě tím, že jsem si našla partnera, kterého velmi miluji a bojím se, že zemřu a tím pádem ho opustím. Také trpím strachem o něj. Když byl dítě, zabil se mu otec při autonehodě, já se ztotožňuji s jeho bolem. Nevím, zda to jsou běžné stavy, nebo mám vyhledat pomoc odborníka. Velmi Vám děkuji za pomoc.

Odpověď: (9. 2. 2010, 9.19)

Milá Báro,
píšete, že Vaše trápení trvá již od dětství, z toho mi vyplývá, že sama jste to nevyřešila. Je tedy vhodné začít spolupracovat s odborníkem a nebát se nových myšlenek, úhlů pohledu na sebe, na život... Smrt existuje, bez smrti by nebylo ani filosofie...

Markéta píše: (2. 2. 2010, 8.07)

Dobrý den,
potřebovala bych se poradit, jak pomoci svému příteli. Je nám oběma skoro 50 let, oba sice nejsme rozvedení, ale již delší dobu se svými zákonnými protějšky nežijeme. On s manželkou nežije již 5 let, známe se asi půl roku a je nám spolu moc dobře. Přítel má dcery 22 a 20 let, které mu po Novém roce daly nůž na krk: Buď se vrátíš k mámě nebo nás už nikdy neuvidíš. O našem vztahu tehdy nevěděly. Přítel byl z toho velice rozrušený a vlastně se se mnou kvůli tomu rozešel. Dcerám slíbil, že se pokusí k jejich matce znovu najít cestu. Dlouho to ale nevydržel a začali jsme spolu opět chodit do divadel, na koncerty (nic víc). Pak mě pozval na víkend, který jsme strávili v úžasné atmosféře souznění. Zatím jsem se ho nechtěla ptát, co se změnilo. Nechtěla jsem otevírat ránu, kterou se zřejmě snaží nějak hojit. Víkend jsme strávili v kraji, odkud pochází jeho manželka a pravděpodobně nás někdo viděl, takže již v neděli večer přišla SMS, že s ním chce mluvit. V pondělí prý za ním přišla - nevím, co řešili, nechci vyzvídat, ale od mladší dcery mu prý přišla SMS, že ho už nikdy nechce vidět. Toto všechno mi řekl až o přestávce představení, na kterém jsme spolu po krásném víkendu byli. Do začátku představení se choval stejně vášnivě jako o víkendu. O přestávce se jeho chování změnilo jako mávnutím proutku. Mluvili jsme o tom ještě dlouho po představení, ale nepodařilo se mi ho alespoň trochu uklidnit.
Vůbec to nechápu, nevím, jak se chovat. Chvílemi mám i pocit, že minimálně některé detaily jeho vztahu s manželkou a dcerami si vymýšlí. Možná je to ale už jen moje zjitřené vnímání vůči němu. Zatím se snažím ho uklidňovat, být pozitivní, snažím se krotit jeho nenávistné proslovy na adresu jeho manželky (mluví o ní opravdu hodně ošklivě). Teď už si alespoň uvědomuje, že dcery by s ním bydlely stejně už jen pár let, mladší dcera studuje mimo bydliště, obě mají už své partnery.
Nerozumím tomu, proč mohou děti svého otce takto citově vydírat. Nerozumím tomu i proto, že jsem také při rozchodu s manželem měla strach, jak to moje děti přijmou. Nadšené nebyly a nejsou, ale jsme stále v kontaktu a myslím, že by je něco podobného ani nenapadlo.
Nevím, co mám dělat. Mám se s ním rozejít, aby se necítil naším vztahem svázaný a mohl se rozhodnout nezávisle na mně, co dál? Mám se ho snažit rozptýlit a odvést od myšlenek na chování jeho dcer? Samozřejmě bych nechtěla, abychom se rozešli. Mám ho ráda, ale raději obrečím náš vztah než aby se kvůli našemu vztahu trápil, abych byla příčinou toho, že na něj dcery zanevřou. Radila jsem mu i návštěvu psychologa, což odmítl (Nebudu cizímu člověku ličít své intimní trable!). Nevím, jak z toho ven!!

Odpověď: (3. 2. 2010, 11.34)

Milá Markéto,
oceňuji, že tomu koho máte ráda přejete štěstí at je svázáno s vámi nebo ne.
Proto vám věřím, že ho máte opravdu ráda. Souhlasím s vámi i v bodě, že není zdravé, aby děti diktovali rodiči, jak má žít. Není ani v pořádku, že partner vykazuje takovou závislost na jejich hodnocení.... Neumí se vůči nim vymezit  a nedat jim šanci k vydírání. Nenávist také není optimální ladění člověka... (a po 5 letech odloučení.?.?.) Má pocit, že vše zvládne bez pomoci druhého člověka, tak mu to přejme... "Z mého pohledu má ten člověk na sobě práce jak na kostele", být s ním nemusí být úplně snadné ... uvidíte, jak se bude vztah vyvíjet, berte si z něj to hezké ...
Držím palce

Markéta píše: (1. 2. 2010, 19.24)

Dobrý večer!Odmaturovala jsem a nastoupila jako sociální pracovnice do domova důchodců.Moje spolupracovnice u mě vidí konkureci taky jí je 55let tak o mě začně šířit pomluvy.Mám tam zůstat nebo odejít??prosím poraďte jak mám prostě dojít k tomu aby mi dala konečně klid!děkuju

Odpověď: (3. 2. 2010, 11.23)

Mno, situace nelehká a věřím, že nečekáte, že za vás udělám rozhodnutí ;). Pohledejte něco o mobbing a návrzích, jak takovou situaci řešit. Musíte také odhadnout, jaké je šéfovstvo ... Jednejte otevřeně, nebojte se přímé komunikace s kolegyní...

Gargamelka píše: (1. 2. 2010, 15.52)

Dobrý den,

potřebuji Vaši radu. Jsem v 6.měsíci těhotenství a můj manžel se se mnou odmítá milovat od té doby, co mi narostlo bříško z důvodu strachu a ublížení našeho miminka uvnitř v bříšku. Několikrát jsme o tom spolu debatovali na toto téma,já po něm sex vyžaduji min. jednou týdne, ovšem odpověď je vždy stejná, bojím se, že malé tím ublížím a je mu to proti srstia bohužel se mu ani nepostaví! Je možné, že ho už nevzrušuji? Těhotenství se mnou prožívá poprvé a ujišťuje mě, že po porodu bude zase vše v normálu.
Je podnikatel v neustálém stresu a napětí,tutíž je často unavený a vyčerpaný. Chápu ho, ovšem já se milovat potřebuji. Co mi radíte? ...

Odpověď: (3. 2. 2010, 11.20)

Milá G.,
k sexu nutit nelze.  Štíhlý pas samičky člověka bývá pro samečky výzva k sexuálnímu ataku, protože je to signál k tomu, že v takové samičce lze spermii umístit... Tento vzorec je v manželovi patrně silně zakořeněn. (sexuální přitažlivost může být i výsledkem intimního emočního sblížení) Stres má rovněž negativní dopad na potenci. Doporučuji, abyste si dělali senzuální masáže...
Uvidíte, jak se váš sexuální život bude vyvíjet po porodu...