Zde naleznete písemnou psychologickou poradnu. Odpovídá psycholog, psychoterapeut více; dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Psychologická poradna online se uzavře po položení desátého dotazu v týdnu.
Pokud si přejete odpověď mimo psychologickou poradnu online, je třeba uhradit 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.
Pokud si přejete online kontakt s psychologem, ten naleznete zde online psycholog

  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo konzultaci s psychologem online, kontaktujte mne telefonicky: +420 777 588 352 nebo emailem
  • Vše zde napsané bude zveřejněno

Zapomenout

Skákal přes oves

Na zodpovězení čekají: Jan, Pavel Bornfleth, kokino, Jelen Václav

< novější | 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >

Michaela píše: (8. 2. 2010, 16.42)

Hezké odpoledne paní Radano,
s důvěrou se na Vás obracím se svým trápením.... Mám takové tušení, že můj přítel(33) trpí snad až chorobnou potřebou někomu pořád pomáhat a vždycky u toho „ožije“. Můj přítel si také ode mě půjčuje peníze, za 2,5 roku už je to přes 150tis. Zjistila jsem, že zatímco si ode mne půjčuje peníze, protože nemá, půjčuje dokonce i svému synovci atd., rodičům se chlubí a doma ukazuje věci (zakoupené hlavně díky mě), takže tím je oblíbený a poplácávaný po ramenou. Nikdy neřekne – to je díky penězům mojí přítelkyně, díky tomu, že každé ráno vstává a jde do práce. On je živnostník- řemeslník. Nějak mu ale nejde sehnat si práci. Ale mluvit o tom dokáže krásně...  Prý ale už teď ví,  jak shánět zakázky a že to už bude jenom dobré a prosil mě o důvěru a trpělivost. A tak jsem mu začala pomáhat a snad se to k dobrému obrátí. Jenže hlavním problémem asi bude, že se rád „sebeobětuje“ a rád pomáhá (jenže z mých peněz, takže to obětování se přesouvá i na mě). Jakoby se snaží pořád té své rodině a okolí dokazovat, že je schopný. Možná to bude mít i souvislost s jeho sebevědomím. Nevím.. Svých pohledávek má až nad hlavu, ale to ovšem neřeší s takovým zápalem, jako problémy těch ostatních. Vím, že  jako malý byl psychicky týraný od svého otčíma a že také jeho matka se k němu nechovala hezky. Pamatuje si, jak např. za trest lezl po kolenou  a sbíral i s dalšími sourozenci drobečky z koberce do plastového kelímku. Těch nepříjemných zážitků bude určitě více... Mám podezření, jestli tato rodinná atmosféra na něj nezanechala následky.  Špatně se mi s ním žije, jelikož mám pocit, jako kdyby „kopal za jiné družstvo“... a my že počkáme..
Lze s tím prosím něco udělat? Existuje prosím cesta, jak z toho ven? Jakoby spíše tíhnul k neúspěšným lidem, litoval je a pomáhal, žil ty jejich problémy a držel se v depresích. Moc tomu nerozumím...
Velmi děkuji za Vaší radu a názor.
Michaela

Odpověď: (9. 2. 2010, 10.09)

Milá Míšo,
pokud máte pocit, že váš přítel kope za jiné mužstvo, je něco špatně... není to pro partnerství dobré...
 Je možné, že on má problém se sebeúctou, a v důsledku toho pomáhá jiným více než sobě a cizí peří vydává za své... Ale to je jeho problém a může se začít řešit až tehdy, až on bude vědět, že je to problém a že je potřeba nějaké změny.
Vy řešte, zda je to muž partner nebo  vás táhne dolů....
Přeji vše dobré

Darina píše: (8. 2. 2010, 16.33)

Dobry den,
> na stranku vasi poradny jsem se dostala pri hledani informaci na tema
> patologicke lhanii. Touto poruchou osobnosti trpim jiz od detstvi, da se
> rict, ze jsem diky ni prisla o spoustu pratel a nekolikrat si znicila
> zivot. Pred dvema roky jsem odjela z Ceske republiky, hlavne kvuli toho
> abych mohla zacit znova s cistym stitem, ale nepodarilo se mi to. Bohuzel,
> nebo snad bohudik jsem potkala cloveka, na kterem mi moc zalezi, ale uz
> jsem mu stihla napovidat spostu lzi o sve minulosti, o sve rodine, o tom
> jaka jsem. Ted se tim trapim. Svemu priteli jsem povedela o tom, ze jsem
> chronicky lhar, myslim, ze to pochopil, ale nejsem schopna priznat se mu
> ke svym lzim, protoze vim, jak hluboko bych v jeho ocich padla. Chci se
> vylecit z tohohle soukromeho pekla plneho vycitek svedomi a depresi. Jenze
> proste nemam silu. Lzi se pro mne staly kazdodenni drogou a v mem zivote
> neexistuje clovek, kteremu bych nelhala. Uvazovala jsem vratit se do ceska
> a navstevovat psychologickou ambulanci, pred tim, nez na mesice odjedu,
> pokusim se tuto pruchu prekonat sama. Proto Vas zadam o radu a pomoc,
> exituje-li nejaka k tomuto rozhodnuti. Rada bych vedela, zdali existuje
> nejaky system, osnova k tomu jak krok po kroku bojovat. Moc informaci jsem
> na internetu nenasla, vetsinou jsou to vypovedi lidi, kteri se se lhari
> setkali, a bohuzel i vetsina vypovedi na mne sedi.
> Lzu v nepodstastnych vecech, v tom co jsem dneska delala, lzu neustale a
> se lzi se casto uplne stotoznuju. Myslim si, ze podnet k teto poruse bzl v
> mem detstvi, protoze jsem vyrustala v neuplne rodine, kde bylo take
> psychicke nezdrave prostredi. Sebereakci jsem shopna pozorovat, ze me lzi
> vetsinou tihnou k tomu, zmenit si svou image, vydavat se za nekoho kym
> nejsem, byt zajimava, protoze mam natolik slabe sebevedomi, ze si neverim,
> ze bych to zvladla sama se svym originalnim ja.
> Omlouvam se, ze dotaz nebyl vystizny a strucny, tezko vsak o mem problemu
> pisu holymy vetami.
> Dekuji za radu, Darina L

Odpověď: (9. 2. 2010, 10.02)

Milá Darino,
o osnově nevím (to neznamená, že neexistuje). Zkusíme ji tedy spolu vytvořit?
Rozhodnutí máte na 100%?
1. Každopádně potřebujete odvahu.
2. Potřebujete se zamilovat sama do svého skutečného já.
A ted je potřeba naplnit tyto dva body. Napište si, co se může stát, když začnete mluvit pravdu. Jste ochotná toto riziko podstoupit? Řeknete pravdu příteli o své minulosti a rodině? Jak moc si pravdy vážíte? Pokud do toho rizika nejste ochotná jít, "vyléčení" není blízko. Samozřejmě je nutné přijmout svou minulost, rodinu taková, jaká je... (za vaše  lhaní není zodpovědný nikdo jiný než vy)
Když zjistíte a prokážete, že odvahu máte, můžeme pracovat dál.
Držím palce

LilieKralovska píše: (8. 2. 2010, 16.06)

dobrý den..tak nějak už nevím co s tím...před lety jsem se léčila z depsesí a ted je pocituji zpět...nepocituji..jsou zpět.začíná to nezdarem partnerství...žiji sama s dětma..vždy když by to vypadalo na vztah..skonči to tím,že mám hodně dětí..3.takže sama...živobytí,hypotéka a nakonec začaly problémy s dětma.Zjistily,že jsem na ně krátka..tak že mne nebudou poslouchat...dělají si co chtějí..z toho u mne už vyplynulo,že mladší holku"vrátím"otci at pozná co dokáže.zatím otce berou jako super prádninový odpočinek kde po nich téměř nikdo nic nechce.tady mi musí hlídat nejmladší jejich sestřičku-2 roky...starším je 12 a 14 let..chodím k večeru na 3 hod do práce,ještě k tomu si vozím práci i domů s kterou mi pomáhají a samozřejmě dostávají peníze...ale...prej se nechovám k nim jako matka..chci po nich moc práce..natož že si vůbec na ně dovolím promluvit..a zákazy??,co si to vůbec dovoluji...a alimenty???prej ti  tatka dává dost na to abys nám mohla všechno zaplatit...dokáží psych.deptat...nehledě na to,že v prosinci mi končí mateřská a budu bez druhého platu..takže nezvládnu platit...já už fakt nevím co dál.prášky???myslím,že tohle by nebyl problém...ale byla bych pak schopna chodik do práce???????nebyla..vím ,že bych jich vzala víc..až moc..mně by to bylo jedno..a co pak děti..já nevím co s nima bude..psychický tlak je hrozný..ruce se mi klepou..návaly potu..strach..a promluvit si o tom s někým???s kým???jsem tu ve městě sama...zcela sama...nikdo kdo by mne podržel...

Odpověď: (9. 2. 2010, 9.50)

Milá Lilie,
život není peříčko, ekonomické tlaky na lidi hodně doléhají a vám se k tomu připojují starosti s výchovou. Zkusila bych vymyslet, jak by se dala řešit ekonomická situace, nebát se řešení, které třeba nebude zcela pohodlné/elegantní, ale přinese úlevu od neschopnosti poplatit střechu nad hlavou.  Můžete mi zavolat, třeba vám doporučím nějakého specialistu nebo poskytnu jiné informace, které by vám mohli pomoci.
 Strachem a úzkostí se situace nevyřeší, jsou to  tedy zbytečné emoce, které vás paralyzují.  Udržovat sama sebe ve vnitřním klidu je dovednost, kterou je obvykle třeba trénovat a učit se ji. Kdybyste byla z okolí, můžeme se do toho pustit spolu, pohledejte třeba někoho ve svém okolí. Telefonicky poskytnu konkrétnější informace i v tomto ohledu, co je třeba hledat a chtít.
Větší množství prášků - je útěk - a způsobíte bol jiným a sobě taky (nesmrtelná duše existuje...)
Dětmi se deptat nenechejte: pokud  se jim něco nelíbí, mohou jít jinam... Ohledně peněz doporučuji, abyste si s nimi sedla a rozpočet (příjmy, výdaje) si otevřeně ukázali.
Držím palce a věřte, že každá situace má řešení, i když je někdy náročné ho uvidět a nemusí být snadné.

Andrea píše: (8. 2. 2010, 12.14)

dobry den chci se zeptat na myho pritele se kterym jsem 7 let..byli sme spolu v klubu a stali tam i z nasimi dvoma znamyma a ja si vsimla jak se otaci porad za sebe kde sedela pul metru od nej takova velice hezka 18ctka.My sme tam stali a povidlai si ale kdyz se na ni zacel porad otacet a usmivat se a ona na nej uz me to bylo neprijemne..citila jsem se trapne..chtela jsem se ho nenapadne zeptat proc to dela tak sem mu rekla ze muzu se te neco zeptat a on me rekl at se ho zeptam pred vsema...takovy trapas radej sem byla ticho..pak kdyz sme stali jinde a ona uz odchazela se na sebe koukali a usmivali se jako kdyby se do sebe zamilovali mne to bylo velice neprijemne jelikoz si to vsimla i  pritelkyne od jeho kamarada rekli si ahoj a to se vubec nezanli..ja mam 28 takze sem byla urazena ze flirtuje z 18ctkou v moji pritomnosti..on rika ze to neni flirt a ze si vymyslim ale videli to i jeho kamosi jak na ni kouka a usmiva se.. a on ze mne udelal blbce a ze prej se na ni 2 x usmal a podival a ze se dival na vsechny kolem.. ale to neni pravda i slepy by si vsimnul ze kouka jenom na ni jelikoz tam byla jenom ona..byl opily a ja mam taky dojem ze si to ani moc nepamatuje nebo co alebo cast z toho jo ale nechce priznat jakym stylem se na ni koukal to nebyl jen tak obycejny usmev..pak kdyz sem mu to vycitala a rekla ze uz s nim nikam nebudu chodit tak me rekl z eto ni cnebylo ze si namyslim a pak ze sem tak blba ze sem si nevsimla ze tam nekoho hctyl za zadek a ona jeho..kdyz sem se ho na to zeptala o den pozdej jako co to melo bejt me rekl ze  to neni pravda.. a ja jsme presvedcena ze si to nepamatuje..protoze kdyz sem se hoptala proc si to rekl rekl ze nevi..a ze jestli musi znat na vsechno odpoved co rekne.. ja uz z nej magorim mam taky dojem ze my spolu nikam nemuzem jet naposledy byl povesen do nejaky 20ky a vzdy sa mota na akci kolem mladych slecen..nemuzu s nim nikam chodit mi prijde ve 38 letech nevybourenej co mam delat.. je normalni kdyz flirtuje z ame pritomnosti a pred jeho kamosema z jinou?a muze byt usmev a pohled flirt?? ja myslim ze ano dekuji z ba odpoved porad tohle resime a se me nechcel ani omluvit za to ze me tim ublizil a ze prej neudelal nic spatnyho..musim dodat u ze je velmi sobecky a uz jsme mluvili i o tom ze pujdeme do poradny jen kuli tomu aby  nam rekli  proc se kdo tak chova ja vim ze su trocha zarliva ale to co on dela v moji pritomnosti je na mne moc.. vubec nebere na me ohledy..proc tedy se mnou je?jo minulej rok me udelal to ze sem mu nahodou objevila profil na interentu .. kde mel mail ktery nepouziva.. pak se ukazalo z e v tom mailu si dopisoval z nakyma mladyma zabkama.. a ja si precetla jenom kousek co si psal z jednou holkou a tam stalo  jestli by se ji libilo kdyby se ji vystrikal na pusu.. tohle kdyz sem si precetla sem byla ohromena do akeho extremu zasel.. ja si nebyla jista jestli z nekym spi nebo ne.. tak sem byla celkem chladna celej rok.. ted sme vlastne odvtedy spolu nespali lebo uz to nebylo ono..a kdyz sem ho zacla mit rada tak me udelal tohle v tym klubu..pred tym rokem mel na to jedine vysvetleni ze to byl ulet ze to byli holky ze sexseznamky a ze s nima nespal a nesetkal se..nevim si s nim dat rady uz mu nemuzu nic verit protoze me uplne ve vesm lze..i  v uplnych banalnostech..a dalsi jeho velka chyba je to ze nikdy nedokaze priznat chybu ani vinu.. tohle nechapu..radej vsechno hodi na me nez by rekl ze udelal chybu..ja si pak pripadam jak blazen protoze to uz se neda vydrzet kdyz na vas pritel porad rika ze jste hysterka a domyslite si zatim co on si to treba nepamatuje a tym maskuje tu svou slabost.. co si  o tom myslite muzu byt z takovym chlapem vubec nekdy stastna? nebo tohle delaji vsichni??dekuji za odpoved

Odpověď: (9. 2. 2010, 9.33)

Milá Andreo,
vyjadřuje přítel vám, že jste jedinečná, že jste jeho bohyní? Chování, které popisujete nevyjadřuje vůči vám úctu. Pokud přítel neumí přiznat, že je omylný, je to pro partnerství skutečně problém. Jste se svým přítelem více štastná nebo více neštastná?... Vážíte si ho? Za co? Přeji vše dobré.

Hanka píše: (8. 2. 2010, 5.34)

Je mi třicet, jsem panna, rande jsem měla jednou v životě, pár hodin na inzerát, tenkrát jsem se toho lekla, nic zvláštního se nestalo, byla jsem jen mladá, zvědavá, tak jsem se chvíli líbala a hned to zase skončila, i když to nebylo nepříjemný, naopak, ale rozmyslela jsem si to. Pak už nikdy žádný sexuální vztah, tedy skutečný, platonických spousty.  Asi jsem čekala, že si bude někdo namlouvat mě, bohužel, nejsem žádná krasavice ani extrovert, takže mě ani nenapadne se před někým nakrucovat. Taky jsem bez přátel, pár známých, ale lidi, o které bych stála já, o mě nestojí, a jiní ostatně taky ne. V době, kdy vrstevníci chodili po diskotékách, já se doma učila a sledovala kvalitní tvorbu v televizi, bavilo mě to. Ranné sexuální „zážitky“ si vybavuji dva. Jednou, když jsem nesla sousedům kousek koláče, nevím kolik mi bylo, snad kolem deseti, jedenácti, zaklepala jsem, otevřela mi sousedka ve spodním prádle, čekala muže, mohlo jí být kolem padesáti, krásná dáma. Od té doby jsem na ni koukala nějak jinak. Podruhé v jakémsi městském autobuse, když jsme byli na návštěvě u příbuzných, asi v přibližně stejném věku, seděl proti mně starší muž, padesátník, šedesátník, dívala jsem se na něj a celá se roztřásla, pamatuji si ho také dodnes. Tenkrát jsem nevěděla, co se děje. Pak jsem chvíli přebírala idoly od své starší sestřenice, ale žádný zápal v tom nebyl, vzdychala nad časopisy ona, vzdychala jsem já, ale už za chvíli jsem měla poznat, že to bylo jen jako. Přišel můj třináctý rok a přišel seriál v televizi a v něm muž, zhruba pětapadesátiletý, laskavý, moudrý, gentleman, autorita, a já byla ztracená – srdce poskakovalo, chvíli se mi chtělo smát, chvíli brečet, vystřihovala jsem noviny a probrečela každý konec dílu (video jsme tenkrát ještě neměli). A nastal čas podivných platonických lásek, které trvají prakticky dodnes. Totéž jsem o něco málo později prožívala ve vztahu k učiteli ve zhruba stejném věku. Ten mi vydržel celou základní školu, pochopila jsem, že je to má jistá forma zamilovanosti, a pochopila jsem, že jsem divná, a že bude lepší se nikomu nesvěřovat. Pak jsem osm let dojížděla do školy a osm let milovala řidiče autobusu, stejný případ – přes padesát, moudrý, hodný, autorita, ten to asi i věděl, naštěstí měl rozum, a já si kromě „zírání“ a pár slov o počasí na víc netroufla. K tomu mé lásky filmové a televizní, učitelské, na střední to byl jeden muž a jedna žena. Pak ještě chvíli škola a další platonický domov důchodců. Konečně práce, to už se blížím k současnu, jsem devět let na jednom místě, a téměř celou dobu jsem zamilovaná do zprvu vůbec sympatického šéfa, zase platonicky, tentokrát to doufám ani netuší, snažím se trpět tiše v koutě, a k tomu stále lásky filmové, televizní, divadelní – muži i ženy 50+.  Jsem stále větší samotář žijící ve svém světě snů, ale v poslední době docela nesnesitelně cítím svoji reálně prázdnou náruč. Jak mám já nesmělá,  ne úplně blbá, ale taky ne nejchytřejší, zajímavá snad pouze svou ošklivostí, najít nějakou moudrou laskavou autoritu pro přátelství i erotiku? A i kdyby, abych se pak odstěhovala na druhý konec republiky, protože žít ve třiceti s nějakým „dědkem“ (gentlemanem) nebo nedej bože s babkou (dámou) chce odvahu, kterou nemám, ale taky pomalu ztrácím sílu to potlačovat. A aby to nebylo tak jednoduché, opravdu nevím, zda mě přitahují muži nebo ženy. Vlastně k celé této analýze mě vede nedávný zážitek, kdy jsem zase nemile překvapila sama sebe. Náhodou jsem viděla dokument o jedné herečce, je jí přes sedmdesát, ale vypadá dobře, je to dáma, budí respekt, moudrá, profesionálka s citlivou duší. Nikdy mi nebyla nijak zvlášť sympatická, ale v tom dokumentu mě zaujala, tak jsem hledala nějaké další informace na internetu a našla její částečně odhalenou fotku, podotýkám, že ze současnosti, teď si připadám poněkud úchylně, ale přiznám, strašně mě ta fotka vzrušuje a ve fantazii si dovedu představit leccos. To mě zavedlo k další části seberozebírání. Nikdy mě nijak zvlášť nevzrušoval viděný (jak jsem se již zmínila, z vlastní zkušenosti nevím) sex „tvrdý“, to upocené spojování těl, drcení a výkřiky, ale jsem hotová z jemné erotiky, když se někdo mně milý něžně líbá, hladí, rozepíná šaty…ještě když je to starší muž a mladší žena, nebo naopak mladší muž a starší žena…Každopádně hledám nějakou autoritu, která mě laskavě povede, dá užívat své moudrosti a něžnosti. Hledám asi všechno dohromady, ochranu, přátelství i erotiku, jde to vůbec? Co můžu nabídnout já? Kde hledat? Ještě jedna zajímavá věc, během měsíce, asi podle toho, jak se mnou mlátí hormony, mívám tři fáze, kdy intenzivně cítím přitažlivost ke staršímu muži, starší ženě a k nikomu. Když se zamiluji do muže, začíná to většinou obdivem, uznáním toho, co dokáže, jak se chová, pak se bouřlivě rozproudí vášeň a sexuální touha, která se po nějakém čase trápení přetransformuje v přátelství a sympatii, samozřejmě to vše bez protistrany. V erotických fantaziích o mužích se on dotýká mě. U ženy to je buď stejné – obdiv, úcta…nebo se mi ale také tu a tam stává to, že mě přitahuje pouze na pohled – když nad nějakou starší dámou stojím v tramvaji nebo třeba když se nade mnou naklání zubařka a já jim koukám do „pomuchlaného“ záňadří s touhou si sáhnout. V erotických fantaziích o ženách se dotýkám já jich. Na jednoho je to trochu moc. Vyrůstala jsem v normální průměrné rodině, žádný negativní zážitek v tomto směru si nepamatuji, tak proč? Co s tím?

Odpověď: (9. 2. 2010, 9.27)

Milá Hanko,
cesta k lidem může být pro někoho skutečně náročná a je na ní  potřeba dělat postupné promyšlené kroky jako při výstupu na Everest. Přestat se bát odmítnutí, začít u obyčené konverzace o počasí, jet na seminnář, naučit se koketovat... Přejít od života ve fantazii k životu v realitě.

Bára píše: (8. 2. 2010, 0.05)

Dobrý den,
prosím Vás o radu. Je mi 19 let mám podezření, že trpím depresemi. Už jako dítě jsem trpěla strachem ze smrti, někdy jsem celé dny nemohla myslet na nic jiného. V poslední době si během dne diagnostikuji dvě až tři smrtelné choroby, jsem přesvědčená, že nějakou trpím a úzkostlivě pozoruji změny na svém těle. Kromě toho bývám často plačtivá, sebelítostná, někdy dlouho jen sedím a nejsem schopná nic dělat. Špatně spím a často mě bolí hlava. Nejvýraznější je však můj strach ze smrti. Ten je možná navíc podpořený ještě tím, že jsem si našla partnera, kterého velmi miluji a bojím se, že zemřu a tím pádem ho opustím. Také trpím strachem o něj. Když byl dítě, zabil se mu otec při autonehodě, já se ztotožňuji s jeho bolem. Nevím, zda to jsou běžné stavy, nebo mám vyhledat pomoc odborníka. Velmi Vám děkuji za pomoc.

Odpověď: (9. 2. 2010, 9.19)

Milá Báro,
píšete, že Vaše trápení trvá již od dětství, z toho mi vyplývá, že sama jste to nevyřešila. Je tedy vhodné začít spolupracovat s odborníkem a nebát se nových myšlenek, úhlů pohledu na sebe, na život... Smrt existuje, bez smrti by nebylo ani filosofie...

Markéta píše: (2. 2. 2010, 8.07)

Dobrý den,
potřebovala bych se poradit, jak pomoci svému příteli. Je nám oběma skoro 50 let, oba sice nejsme rozvedení, ale již delší dobu se svými zákonnými protějšky nežijeme. On s manželkou nežije již 5 let, známe se asi půl roku a je nám spolu moc dobře. Přítel má dcery 22 a 20 let, které mu po Novém roce daly nůž na krk: Buď se vrátíš k mámě nebo nás už nikdy neuvidíš. O našem vztahu tehdy nevěděly. Přítel byl z toho velice rozrušený a vlastně se se mnou kvůli tomu rozešel. Dcerám slíbil, že se pokusí k jejich matce znovu najít cestu. Dlouho to ale nevydržel a začali jsme spolu opět chodit do divadel, na koncerty (nic víc). Pak mě pozval na víkend, který jsme strávili v úžasné atmosféře souznění. Zatím jsem se ho nechtěla ptát, co se změnilo. Nechtěla jsem otevírat ránu, kterou se zřejmě snaží nějak hojit. Víkend jsme strávili v kraji, odkud pochází jeho manželka a pravděpodobně nás někdo viděl, takže již v neděli večer přišla SMS, že s ním chce mluvit. V pondělí prý za ním přišla - nevím, co řešili, nechci vyzvídat, ale od mladší dcery mu prý přišla SMS, že ho už nikdy nechce vidět. Toto všechno mi řekl až o přestávce představení, na kterém jsme spolu po krásném víkendu byli. Do začátku představení se choval stejně vášnivě jako o víkendu. O přestávce se jeho chování změnilo jako mávnutím proutku. Mluvili jsme o tom ještě dlouho po představení, ale nepodařilo se mi ho alespoň trochu uklidnit.
Vůbec to nechápu, nevím, jak se chovat. Chvílemi mám i pocit, že minimálně některé detaily jeho vztahu s manželkou a dcerami si vymýšlí. Možná je to ale už jen moje zjitřené vnímání vůči němu. Zatím se snažím ho uklidňovat, být pozitivní, snažím se krotit jeho nenávistné proslovy na adresu jeho manželky (mluví o ní opravdu hodně ošklivě). Teď už si alespoň uvědomuje, že dcery by s ním bydlely stejně už jen pár let, mladší dcera studuje mimo bydliště, obě mají už své partnery.
Nerozumím tomu, proč mohou děti svého otce takto citově vydírat. Nerozumím tomu i proto, že jsem také při rozchodu s manželem měla strach, jak to moje děti přijmou. Nadšené nebyly a nejsou, ale jsme stále v kontaktu a myslím, že by je něco podobného ani nenapadlo.
Nevím, co mám dělat. Mám se s ním rozejít, aby se necítil naším vztahem svázaný a mohl se rozhodnout nezávisle na mně, co dál? Mám se ho snažit rozptýlit a odvést od myšlenek na chování jeho dcer? Samozřejmě bych nechtěla, abychom se rozešli. Mám ho ráda, ale raději obrečím náš vztah než aby se kvůli našemu vztahu trápil, abych byla příčinou toho, že na něj dcery zanevřou. Radila jsem mu i návštěvu psychologa, což odmítl (Nebudu cizímu člověku ličít své intimní trable!). Nevím, jak z toho ven!!

Odpověď: (3. 2. 2010, 11.34)

Milá Markéto,
oceňuji, že tomu koho máte ráda přejete štěstí at je svázáno s vámi nebo ne.
Proto vám věřím, že ho máte opravdu ráda. Souhlasím s vámi i v bodě, že není zdravé, aby děti diktovali rodiči, jak má žít. Není ani v pořádku, že partner vykazuje takovou závislost na jejich hodnocení.... Neumí se vůči nim vymezit  a nedat jim šanci k vydírání. Nenávist také není optimální ladění člověka... (a po 5 letech odloučení.?.?.) Má pocit, že vše zvládne bez pomoci druhého člověka, tak mu to přejme... "Z mého pohledu má ten člověk na sobě práce jak na kostele", být s ním nemusí být úplně snadné ... uvidíte, jak se bude vztah vyvíjet, berte si z něj to hezké ...
Držím palce

Markéta píše: (1. 2. 2010, 19.24)

Dobrý večer!Odmaturovala jsem a nastoupila jako sociální pracovnice do domova důchodců.Moje spolupracovnice u mě vidí konkureci taky jí je 55let tak o mě začně šířit pomluvy.Mám tam zůstat nebo odejít??prosím poraďte jak mám prostě dojít k tomu aby mi dala konečně klid!děkuju

Odpověď: (3. 2. 2010, 11.23)

Mno, situace nelehká a věřím, že nečekáte, že za vás udělám rozhodnutí ;). Pohledejte něco o mobbing a návrzích, jak takovou situaci řešit. Musíte také odhadnout, jaké je šéfovstvo ... Jednejte otevřeně, nebojte se přímé komunikace s kolegyní...

Gargamelka píše: (1. 2. 2010, 15.52)

Dobrý den,

potřebuji Vaši radu. Jsem v 6.měsíci těhotenství a můj manžel se se mnou odmítá milovat od té doby, co mi narostlo bříško z důvodu strachu a ublížení našeho miminka uvnitř v bříšku. Několikrát jsme o tom spolu debatovali na toto téma,já po něm sex vyžaduji min. jednou týdne, ovšem odpověď je vždy stejná, bojím se, že malé tím ublížím a je mu to proti srstia bohužel se mu ani nepostaví! Je možné, že ho už nevzrušuji? Těhotenství se mnou prožívá poprvé a ujišťuje mě, že po porodu bude zase vše v normálu.
Je podnikatel v neustálém stresu a napětí,tutíž je často unavený a vyčerpaný. Chápu ho, ovšem já se milovat potřebuji. Co mi radíte? ...

Odpověď: (3. 2. 2010, 11.20)

Milá G.,
k sexu nutit nelze.  Štíhlý pas samičky člověka bývá pro samečky výzva k sexuálnímu ataku, protože je to signál k tomu, že v takové samičce lze spermii umístit... Tento vzorec je v manželovi patrně silně zakořeněn. (sexuální přitažlivost může být i výsledkem intimního emočního sblížení) Stres má rovněž negativní dopad na potenci. Doporučuji, abyste si dělali senzuální masáže...
Uvidíte, jak se váš sexuální život bude vyvíjet po porodu...

Katka píše: (1. 2. 2010, 15.51)

Dobrý den,
Chtěla bych jen napsat pár řádků a o problému, který podle mého přítele je jen ve mě, ale já s tím mám opravdu problém.
jedná se o jeho ex....
jsou spolu pravidelně v kontaktu, nevím jakou formou společně komunikují (skype, telefonáty, meily) nejsem stíhačka a rozhodně se mu nechci hrabat v jeho věcech, proto nevím jak často.
Nicméně pravidelně spolu vyráží na "pokec".Dají si dvojku (čky) červeného a vykládají si tak 4 hodinky.Takhle se stýkají tak 1 do měsíce.
Když přijde domu, tak jen mlčí zkrátka nevím, co spolu řeší, ale pokaždé se vrátí s úsměvem na rtech, který mě dokáže odzbrojit.
Každá si asi dokáže představit, co se ve mě odehrává.
Pokud narazíme na toto téma, tak se mi dostane jen odpovědi, že je to jen jeho kamarádka a že jako kamarádi spolu byli vlastně vždycky, nikdy to mezi nimi (konkrétně z jeho strany) nebylo "partnerství" založené na sexuální přitažlivosti.
Jemu věřím.
V poslední době mě to ale přerůstá přes hlavu, už to nezvládám, jsem na něj protivná.Nemůžu mu nic zakázat, nemůžu mu říct jak mě to trápí, protože v jeho očích bych pak vypadala jak žárlivka (protože přece nemám na co, že )?
Chtěla bych jen požádat o nějakou radu, nebo spíš asi potřebuju od někoho slyšet: " Je to normální, nemusíš se zbytečně kvůli tomu stresovat".

Odpověď: (3. 2. 2010, 11.14)

Milá Katko,
pokud je to jeho kamarádka je jistě přirozené, že vás seznámil, že se k jejich hovoru můžete přidat... když uvidíte, že prudění je volné, jistě je ponecháte, at si i nějaký čas povykládají spolu...

barbar píše: (1. 2. 2010, 13.24)

Vztah dvou lidí, kdy jeden se zcela prokazatelně přiživuje na druhém, pořizuje na něj půjčky, ale sám nic nedluží. Nutí partnera lhát a odstříhává mu cestu k rodině. Jak pomoci někomu, kdo se né vlastní vinou dostává do problémů, ale nechce to slyšet, neboť jeho partner je velmi zdatný manipulátor.

Odpověď: (3. 2. 2010, 11.11)

Hmm - pomáhejme tomu, kdo o to stojí ... holt každý sbíráme zkušenosti, které potřebujeme ....

Petra píše: (1. 2. 2010, 13.21)

Dobrý den,chtěla bych Vás poprosit o radu. Mám 5letou dceru a 2letého syna,se synem je vše v pořádku. Problémy mám s dcerou. Už jsem s ní navštěvovala psychologickou poradnu i paní kinezioložku, ale zdá se mi, že je vše při starém. Dcera byla od malička neposedné dítě, vyžadovala hodně pozornosti, stále se urážila, musela jsem si s ní hrát, potřebovala mě stále u sebe, na druhou stranu však od roku se uměla sama najíst, taky chodila velice brzy, uměla krásně mluvit, ve všem byla rychlejší než ostatní děti, i počítat ve dvou letech. Jak se však narodil syn, šíleně se to zhoršilo, dcera se přestala usmívat, tulit, zavírala se do pokoje, chtěla vždy jen pozornost, když jsem právě kojila nebo přebalovala, nepomohlo jí to vysvětlit, urazila se, vlezla pod postel a plakala nebo se naštvala a byla drzá, pár pohlavků to ještě zhoršilo. Navíc nechce chodit do školky, kope do dětí bezdůvodně, křičí na ně a rozkazuje jim. Nevím, co mám dělat, zdá se mi úplně bez života.

Odpověď: (3. 2. 2010, 11.10)

Milá Petro,
můžete se pustit do systematické rodinné terapie. V RIAPSu Praha bývali specialisté tohoto typu... Přeji hodně trpělivosti, klidu i důslednosti.

Marcela.paz píše: (1. 2. 2010, 13.10)

Dobrý den,trápí mě nerozhodnost,která je podmíněná mým empatickým cítěním.Jsem 7 let s přítelem,který jednak pochází z dost narušené rodiny(alkoholismus u otce,dominance matky),má za sebou rozvod a dvě děti a splácení dluhů,které se mu úspěšně daří díky velkému pracovnímu nasazení.To vše způsobilo,že jsme na sebe měly velmi málo času a že váhal pořád s nastěhováním ke mě(opačně by to nešlo kvůli jeho matce,bydlí sice ve svém bytě ale v jednom domě s matkou a otcem,s nimiž po zkušenostech nekomunikuji).Po 5ti letech jsem začla trvat na vytvoření rodiny,možná až moc jsem se na to upnula a dost jsme se kvůli tomu hádaly,je mi 34 let a mám nejvyšší čas si uspořádat život.Před měsícem jsem mu už víceméně dala ultimátum-buď budeme spolu se vším všudy,nebo se rozejdeme.Tvrdí že chce to samé co já,jen mu to trvá déle,to vše přijmout a zachovat se tak(na otázky jestli se mnou chce žít odpovídal až do nedávna ano i ne,popřípadě nevím).Dost jsem váhala dát mu ještě šanci,přeci jen jsme si prožily i pěkné chvíle,jen já si už nejsem jistá,jestli to dokáže(slova pro mě až tak moc neznamenají,skutky jsou o mnohem zásadnější).Dá se ještě náš vztah upevnit(v případě že by se nastěhoval),mám totiž dilema jestli nedat šanci ještě jinému člověku,kterého už chvíli znám a vím,že v sobě má to co já a že by mi dal to co mi tak chybělo?díky,Marcela

Odpověď: (3. 2. 2010, 11.03)

Milá Marcelo,
líbí se mi vaše věta: slova pro mě až tak moc neznamenají,skutky jsou o mnohem zásadnější. (Platí i věta: když žena s mužem něco rozebírá, říká mu, co by potřebovala, tak muž tomu nerozumí, nemají na něho velký dopad. I muž rozumí činům.) Cítíte-li se s druhým mužem dobře, nabízí-li vám spolupráci na tom, co si přejete.... :)
přeji vše dobré

Viťa píše: (1. 2. 2010, 11.34)

Dobrý den,
Chci se zeptat,rozvedl jsem se a bývalá manželka dostala děti.Nyní jsem o ně zažádal já i přesto že děti ke mně nechtějí.Bývalá trpí hlubokou depresí a ještě k tomu má obsedantně kompulzivní obscese (snad jsem to napsal správně.Myslíte si, že mám reálnou šanci na to, aby děti byly svěřeny do mé péče?Děti mají 12 let, jsou to dvojčata.
Děkuji za odpověď Viťa

Odpověď: (2. 2. 2010, 10.58)

To skutečně nevím.
Když k vám 12 leté děti nechtějí, doporučuji to akceptovat. Chcete-li pro ně skutečně to nejlepší, stál by tento moment za podrobnější pozornost. Děti nejsou věci, možná máte pravdu, že podmínky u mámy pro něj nejsou nejideálnější, ale pak skutečně je dobré citlivě vnímat, co děti prožívají. Hodnocení a posuzování z jednoho úhlu pohledu nemusí být to nejlepší.

klára píše: (1. 2. 2010, 9.18)

Hezký den, chci se zeptat zda lze nějakým způsobem odblokovat averzi na muže. Mám za sebou velmi těžké období, z kterého jsem se relativně dostala a dá se říci, že jsem spokojená. Bohužel mi z něho zůstal právě tento pozůstatek. Nemám nejmenší chuť si pustit muže blíže k tělu, sex mi nic neříká a už jen ten fakt, že je někdo mužem mi vadí. Vzhledem k tomu, že jsem vdaná a mám i syna na kterého tyto pocity přenáším, je situace dost těžká. Děkuji

Odpověď: (2. 2. 2010, 10.53)

Milá Kláro,
docela mne pobavila věta: "už jen ten fakt, že je někdo mužem, mi vadí." Ale je fajn, že víte, že tento postoj není v pořádku, že za individuální prohřešení by se neměli odsuzovat další jednotlivci. U vás k tomu patrně došlo po silném citovém ublížení a bylo by tedy třeba  s takovým ublížením zacházet jako s traumatem. Chcete-li uvést svou duši opět do lásky a míru, doporučuji s tímto cílem vyhledat psychoterapeuta. Je třeba vnitřního uzdravení na emoční úrovni. Můžete mne kontaktovat, ráda s vámi budu pracovat.

Jíťa píše: (1. 2. 2010, 8.36)

Dobré ráno,mám 20-ti letého syna u kterého se zjistila schizofrenie a je ted v léčebně.Že si syn z počátku nemoc nepřipouštěl nemusím ani snad psát,ale postupem času(je v léčebně 3měsíce)je na tom podstatně lépe a má i možnost jezdit domů 1x za 14 jezdit domů-samozřejmě v doprovodu.Moc se trápím jeho nemocí,neustále přemýšlím o tom,jak nude žít,jestli si najde holku a jestli bude v pořádku.Ted vypadá úplně v pohodě,sice je uzavřenější,ale to byl vždy.Byl tiché,hodné dítě až v pubertě se chytal"lepších"kamarádů a chodil pít.Ty probdělé noci kdy jsem ho hledala,protože jsem se bála,že někde usne a zmrzne..Nikdy jsem nebyla přecitlivělá matka,ale on se ve vedlejším městě opil a šel pěšky 7km domů(bydlíme na vesnici).Myslím,že má problémy sám se sebou...se svojí osobou.V atace nemoci nám bral oblečení a nosil ho,nebo si patlal na obličej zelenou mast na dásně.Bál se "bubáků"..ted je sice skoro všechno stabilizované,ale lékařům nic neřekne,vše lékařům sděluji já po tom,co mi sám doma řekne.Hodně se mi otevřel a docela mi důvěřuje.Je mi jasné,že je ted utlumený léky..bere ZYPREXA 10mg 2x denně a bojím se,že až je jednou vysadí,že bude tam kde byl.Také si myslím,že bude potřeba psychoterapie po propuštění.Dalo by se takto synovi pomoci?Všichni doma držíme za jeden provaz a chceme synovi pomoci v jeho nemoci myslím,že se trápím nejen já,ale hlavně on a mě to bolí..děkuji za přečtení a odpověď

Odpověď: (3. 2. 2010, 10.46)

MIlá Jíťo,
chápu, že dívat se na nemoc syna je náročné... Ohledně vašich dotazů:
S vynecháváním léků opravdu nepospíchejte... Psychoterapie je užitečná pro toho, kdo se sám rozhodne, že chce na sobě pracovat, práce na sobě je skutečně práce a předpokládá upřímnou touhu být lepším člověkem... Psychoterapii by tedy měl zahájit až když bude vědět, co od ní chce. Zatím si může číst knihy z oblasti rozvoje člověka ... (i pro vás je vaše bolest výzva k nalezení cesty k vlastnímu klidu)
Držím palce

Lenka píše: (26. 1. 2010, 15.23)

Dobry Den!
Chcem sa opytat na spravanie mojho brata.Ma v marci sest rokov.Za posledne obdobie je jeho spravanie divne.Niekedy provokuje, alebo chce nieco co nemoze a potom sa chce bit.A ked sa mu to nedari hadze veci po izbe a neskor chyti strasny zachvat zacne vrestat,pištat,skrabat a kúsat.Neskor sa aj pozvraca.Nevieme ci je taketo spravanie normalne.Za skoru odpoved vopred dakujem.Lenka

Odpověď: (26. 1. 2010, 21.38)

Jeho chování neodpovídá ideální normě a naštěstí ani statistické.

Dáša píše: (26. 1. 2010, 11.50)

Dobrý den, chtěla bych poradit ohledně mojí mamky. Nikdy to s ní nebylo lehké, i když je jinak moc hodná a udělala by pro nás cokoli. To je ten problém, pro ostatní cokoli, pro sebe vůbec nic. Úplně náhodou jí zjistili,že má velmi vysoký tlak. Jenže ona na sobě nic necítí, takže léky skoro nebere. Na gynekologii už nebyla tak možná 30 let a na mamografu nikdy. Když jsem jí objednala se mnou, tak se urazila, že nikam chodit nebude, protože nechce a věci co nechce, tak nedělá. Když se jí snažila domluvit sestra, tak se rozbrečela, že jí vůbec nemáme rádi, když jí posíláme k doktorům. A pak s námi nemluví. Už spoustu let tajně kouří, i když o tom všichni víme, ale děláme jakoby nic. Teď je dva roky v důchodu, je jí 60 let, spoustu let pracovala ve spořitelně a byla velmi oblíbená. Jenže důchodce si nenechávají, takže zůstala doma. Občas chodí na brigádu prodávat, ale jinak se děsně nudí, je doma, nikam nechodí a popíjí víno. Máme o ní všichni strach, ale jak něco s ní začneme probírat, tak to odnese náš taťka, protože mu pak vynadá, že nás navádí.  Jsme z ní opravdu nešťastní, ona je i asi sama ze sebe, ale pořád kolem sebe kope a cokoli vymyslíme, třeba společnou dovolenou, výlet atd., s ničím nesouhlasí. Ona se v tom svém "neštěstí" koupe a nikomu nedovolí, aby jí pomohl. Můžete nám ,prosím, poradit? Děkuji

Odpověď: (31. 1. 2010, 16.23)

Milá Dášo,
vy jste neštastná? Kdo že je za to zodpovědný?
(máma si svůj život tvoří dle svého vědomí a svědomí...tak jako vy ... respektujte to...má k tomu své důvody... své napady jste řekla...)

Lucifer píše: (26. 1. 2010, 11.06)

Dobrý den,
Jsem 11 let s jedním mužem...podotýkám , že je skvělý! V červenci loňského roku jsme se vzali! Doposud bylo vše v pořádku, ale od té toby co jsme se vzali..jsem začala dělat věci , kterým sama nerozumím! Vždy když někam razím bez manžela , dám si pár skleniček..a po těch pár skleničkách ..mám chuť se k někomu přitulit a nakonec to i tak dopadá!!!Ale nakonec zjistím, že tomu muži jde jen o to , aby se pobavil a já hledám ..i když se mi o tom špatně píše..Milence! Človíčka , který se mnou zajde na muzikál, do kina! Můj manžel je skvělý..jen co mi v našem vztahu chybí je , že manžel nemá zapotřebí něco podnikat! Takže většinu času trávíme doma! A já mám potřebu žít! Něco podnikat..bavit se !Poraďte mi co mám dělat, abych se vyvarovala těmto situacím! Stavu úzkosti.., že o mě nikdo nestojí!!
děkuji

Odpověď: (31. 1. 2010, 16.19)

Milá L.,
v průběhu života si lidé vyvíjejí, problém je, když se v partnerské dvojici lidé rovíjí pouze jeden nebo když jsou partneři opačného zaměření v linii introverze - extraverze. Ale z vašeho psaní mi připadá, že toho se Váš problém  týká jen částečně. Jeden problém je, že chcete být aktivní, získávat prožitky mimo domov a druhým problémem jsou stavy úzkosti spojené s vnitřní nevyrovnanotí se sebou, se závislostí na okolí. Potřebujete si urovnat vztah k sobě, ke svému životu.... (můžete v té věci spolupracovat s profesionálem - to doporučuji). Máte děti?

kirt píše: (25. 1. 2010, 20.06)

Dobrý den, dostal sem na Vás kontakt od mojí kamarádky, máme s přítelkyní krizi a já nevím jak se chovat a co dělat. Přítelkyni je 22 a mě 28. Ona je v 8 měsíci těhotenství, oba jsme si miminko přáli, těšili se na něj. Oba jsme byli štastní, v pohodě, neměli jsme žádnou jinou krizi, nehádáme se, všechno bylo prostě v pohodě. Ted se hodně změnila, už od asi 5 měsíce se začala měnit, nemohl sem se jí skoro ani dotknout, už půl roku jsme se vůbec nemilovali. Ted to vyvrcholilo tím, že mi napsala, že už mě nemá ráda tak jak by měla, že má v hlavě zmatek, že si myslí, že už to nebude nikdy jako dříve, nejsme spolu tak často. Je mi z toho hrozně, trápím se, brečím, nechci o ní přijít. Já prý za nic nemůžu, nic sem neudělal špatně, že prý je to všechno jenom v ní. Rád bych kdybyste mi poradily, jak se mám chovat a co dělat a jestli ty city, to že mě přestala milovat, se zase vrátí zpátky, časem po porodu. Strašně moc vám děkuji za odpověd.

Odpověď: (26. 1. 2010, 21.35)

Milý K,
je to situace nemilá, protože i  vy se na miminko těšíte a vypadá to, že jste odsunut... V tuto chvíli nemusíte dělat rozhodnutí, můžete se chovat jako kamarád a otec dítěte... City se po porodu vrátit nemusí ... ke změně dojít sice může, ale také nemusí a vy se budete postupně rozhodovat, jak se v takové situaci zachováte... Přeji vám všem na té cestě vše dobré...

< novější | 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >