Katka píše: (1. 2. 2010, 15.51)

Dobrý den,
Chtěla bych jen napsat pár řádků a o problému, který podle mého přítele je jen ve mě, ale já s tím mám opravdu problém.
jedná se o jeho ex....
jsou spolu pravidelně v kontaktu, nevím jakou formou společně komunikují (skype, telefonáty, meily) nejsem stíhačka a rozhodně se mu nechci hrabat v jeho věcech, proto nevím jak často.
Nicméně pravidelně spolu vyráží na "pokec".Dají si dvojku (čky) červeného a vykládají si tak 4 hodinky.Takhle se stýkají tak 1 do měsíce.
Když přijde domu, tak jen mlčí zkrátka nevím, co spolu řeší, ale pokaždé se vrátí s úsměvem na rtech, který mě dokáže odzbrojit.
Každá si asi dokáže představit, co se ve mě odehrává.
Pokud narazíme na toto téma, tak se mi dostane jen odpovědi, že je to jen jeho kamarádka a že jako kamarádi spolu byli vlastně vždycky, nikdy to mezi nimi (konkrétně z jeho strany) nebylo "partnerství" založené na sexuální přitažlivosti.
Jemu věřím.
V poslední době mě to ale přerůstá přes hlavu, už to nezvládám, jsem na něj protivná.Nemůžu mu nic zakázat, nemůžu mu říct jak mě to trápí, protože v jeho očích bych pak vypadala jak žárlivka (protože přece nemám na co, že )?
Chtěla bych jen požádat o nějakou radu, nebo spíš asi potřebuju od někoho slyšet: " Je to normální, nemusíš se zbytečně kvůli tomu stresovat".

Odpověď: (3. 2. 2010, 11.14)

Milá Katko,
pokud je to jeho kamarádka je jistě přirozené, že vás seznámil, že se k jejich hovoru můžete přidat... když uvidíte, že prudění je volné, jistě je ponecháte, at si i nějaký čas povykládají spolu...

barbar píše: (1. 2. 2010, 13.24)

Vztah dvou lidí, kdy jeden se zcela prokazatelně přiživuje na druhém, pořizuje na něj půjčky, ale sám nic nedluží. Nutí partnera lhát a odstříhává mu cestu k rodině. Jak pomoci někomu, kdo se né vlastní vinou dostává do problémů, ale nechce to slyšet, neboť jeho partner je velmi zdatný manipulátor.

Odpověď: (3. 2. 2010, 11.11)

Hmm - pomáhejme tomu, kdo o to stojí ... holt každý sbíráme zkušenosti, které potřebujeme ....

Petra píše: (1. 2. 2010, 13.21)

Dobrý den,chtěla bych Vás poprosit o radu. Mám 5letou dceru a 2letého syna,se synem je vše v pořádku. Problémy mám s dcerou. Už jsem s ní navštěvovala psychologickou poradnu i paní kinezioložku, ale zdá se mi, že je vše při starém. Dcera byla od malička neposedné dítě, vyžadovala hodně pozornosti, stále se urážila, musela jsem si s ní hrát, potřebovala mě stále u sebe, na druhou stranu však od roku se uměla sama najíst, taky chodila velice brzy, uměla krásně mluvit, ve všem byla rychlejší než ostatní děti, i počítat ve dvou letech. Jak se však narodil syn, šíleně se to zhoršilo, dcera se přestala usmívat, tulit, zavírala se do pokoje, chtěla vždy jen pozornost, když jsem právě kojila nebo přebalovala, nepomohlo jí to vysvětlit, urazila se, vlezla pod postel a plakala nebo se naštvala a byla drzá, pár pohlavků to ještě zhoršilo. Navíc nechce chodit do školky, kope do dětí bezdůvodně, křičí na ně a rozkazuje jim. Nevím, co mám dělat, zdá se mi úplně bez života.

Odpověď: (3. 2. 2010, 11.10)

Milá Petro,
můžete se pustit do systematické rodinné terapie. V RIAPSu Praha bývali specialisté tohoto typu... Přeji hodně trpělivosti, klidu i důslednosti.

Marcela.paz píše: (1. 2. 2010, 13.10)

Dobrý den,trápí mě nerozhodnost,která je podmíněná mým empatickým cítěním.Jsem 7 let s přítelem,který jednak pochází z dost narušené rodiny(alkoholismus u otce,dominance matky),má za sebou rozvod a dvě děti a splácení dluhů,které se mu úspěšně daří díky velkému pracovnímu nasazení.To vše způsobilo,že jsme na sebe měly velmi málo času a že váhal pořád s nastěhováním ke mě(opačně by to nešlo kvůli jeho matce,bydlí sice ve svém bytě ale v jednom domě s matkou a otcem,s nimiž po zkušenostech nekomunikuji).Po 5ti letech jsem začla trvat na vytvoření rodiny,možná až moc jsem se na to upnula a dost jsme se kvůli tomu hádaly,je mi 34 let a mám nejvyšší čas si uspořádat život.Před měsícem jsem mu už víceméně dala ultimátum-buď budeme spolu se vším všudy,nebo se rozejdeme.Tvrdí že chce to samé co já,jen mu to trvá déle,to vše přijmout a zachovat se tak(na otázky jestli se mnou chce žít odpovídal až do nedávna ano i ne,popřípadě nevím).Dost jsem váhala dát mu ještě šanci,přeci jen jsme si prožily i pěkné chvíle,jen já si už nejsem jistá,jestli to dokáže(slova pro mě až tak moc neznamenají,skutky jsou o mnohem zásadnější).Dá se ještě náš vztah upevnit(v případě že by se nastěhoval),mám totiž dilema jestli nedat šanci ještě jinému člověku,kterého už chvíli znám a vím,že v sobě má to co já a že by mi dal to co mi tak chybělo?díky,Marcela

Odpověď: (3. 2. 2010, 11.03)

Milá Marcelo,
líbí se mi vaše věta: slova pro mě až tak moc neznamenají,skutky jsou o mnohem zásadnější. (Platí i věta: když žena s mužem něco rozebírá, říká mu, co by potřebovala, tak muž tomu nerozumí, nemají na něho velký dopad. I muž rozumí činům.) Cítíte-li se s druhým mužem dobře, nabízí-li vám spolupráci na tom, co si přejete.... :)
přeji vše dobré

Viťa píše: (1. 2. 2010, 11.34)

Dobrý den,
Chci se zeptat,rozvedl jsem se a bývalá manželka dostala děti.Nyní jsem o ně zažádal já i přesto že děti ke mně nechtějí.Bývalá trpí hlubokou depresí a ještě k tomu má obsedantně kompulzivní obscese (snad jsem to napsal správně.Myslíte si, že mám reálnou šanci na to, aby děti byly svěřeny do mé péče?Děti mají 12 let, jsou to dvojčata.
Děkuji za odpověď Viťa

Odpověď: (2. 2. 2010, 10.58)

To skutečně nevím.
Když k vám 12 leté děti nechtějí, doporučuji to akceptovat. Chcete-li pro ně skutečně to nejlepší, stál by tento moment za podrobnější pozornost. Děti nejsou věci, možná máte pravdu, že podmínky u mámy pro něj nejsou nejideálnější, ale pak skutečně je dobré citlivě vnímat, co děti prožívají. Hodnocení a posuzování z jednoho úhlu pohledu nemusí být to nejlepší.

klára píše: (1. 2. 2010, 9.18)

Hezký den, chci se zeptat zda lze nějakým způsobem odblokovat averzi na muže. Mám za sebou velmi těžké období, z kterého jsem se relativně dostala a dá se říci, že jsem spokojená. Bohužel mi z něho zůstal právě tento pozůstatek. Nemám nejmenší chuť si pustit muže blíže k tělu, sex mi nic neříká a už jen ten fakt, že je někdo mužem mi vadí. Vzhledem k tomu, že jsem vdaná a mám i syna na kterého tyto pocity přenáším, je situace dost těžká. Děkuji

Odpověď: (2. 2. 2010, 10.53)

Milá Kláro,
docela mne pobavila věta: "už jen ten fakt, že je někdo mužem, mi vadí." Ale je fajn, že víte, že tento postoj není v pořádku, že za individuální prohřešení by se neměli odsuzovat další jednotlivci. U vás k tomu patrně došlo po silném citovém ublížení a bylo by tedy třeba  s takovým ublížením zacházet jako s traumatem. Chcete-li uvést svou duši opět do lásky a míru, doporučuji s tímto cílem vyhledat psychoterapeuta. Je třeba vnitřního uzdravení na emoční úrovni. Můžete mne kontaktovat, ráda s vámi budu pracovat.

Jíťa píše: (1. 2. 2010, 8.36)

Dobré ráno,mám 20-ti letého syna u kterého se zjistila schizofrenie a je ted v léčebně.Že si syn z počátku nemoc nepřipouštěl nemusím ani snad psát,ale postupem času(je v léčebně 3měsíce)je na tom podstatně lépe a má i možnost jezdit domů 1x za 14 jezdit domů-samozřejmě v doprovodu.Moc se trápím jeho nemocí,neustále přemýšlím o tom,jak nude žít,jestli si najde holku a jestli bude v pořádku.Ted vypadá úplně v pohodě,sice je uzavřenější,ale to byl vždy.Byl tiché,hodné dítě až v pubertě se chytal"lepších"kamarádů a chodil pít.Ty probdělé noci kdy jsem ho hledala,protože jsem se bála,že někde usne a zmrzne..Nikdy jsem nebyla přecitlivělá matka,ale on se ve vedlejším městě opil a šel pěšky 7km domů(bydlíme na vesnici).Myslím,že má problémy sám se sebou...se svojí osobou.V atace nemoci nám bral oblečení a nosil ho,nebo si patlal na obličej zelenou mast na dásně.Bál se "bubáků"..ted je sice skoro všechno stabilizované,ale lékařům nic neřekne,vše lékařům sděluji já po tom,co mi sám doma řekne.Hodně se mi otevřel a docela mi důvěřuje.Je mi jasné,že je ted utlumený léky..bere ZYPREXA 10mg 2x denně a bojím se,že až je jednou vysadí,že bude tam kde byl.Také si myslím,že bude potřeba psychoterapie po propuštění.Dalo by se takto synovi pomoci?Všichni doma držíme za jeden provaz a chceme synovi pomoci v jeho nemoci myslím,že se trápím nejen já,ale hlavně on a mě to bolí..děkuji za přečtení a odpověď

Odpověď: (3. 2. 2010, 10.46)

MIlá Jíťo,
chápu, že dívat se na nemoc syna je náročné... Ohledně vašich dotazů:
S vynecháváním léků opravdu nepospíchejte... Psychoterapie je užitečná pro toho, kdo se sám rozhodne, že chce na sobě pracovat, práce na sobě je skutečně práce a předpokládá upřímnou touhu být lepším člověkem... Psychoterapii by tedy měl zahájit až když bude vědět, co od ní chce. Zatím si může číst knihy z oblasti rozvoje člověka ... (i pro vás je vaše bolest výzva k nalezení cesty k vlastnímu klidu)
Držím palce

Lenka píše: (26. 1. 2010, 15.23)

Dobry Den!
Chcem sa opytat na spravanie mojho brata.Ma v marci sest rokov.Za posledne obdobie je jeho spravanie divne.Niekedy provokuje, alebo chce nieco co nemoze a potom sa chce bit.A ked sa mu to nedari hadze veci po izbe a neskor chyti strasny zachvat zacne vrestat,pištat,skrabat a kúsat.Neskor sa aj pozvraca.Nevieme ci je taketo spravanie normalne.Za skoru odpoved vopred dakujem.Lenka

Odpověď: (26. 1. 2010, 21.38)

Jeho chování neodpovídá ideální normě a naštěstí ani statistické.

Dáša píše: (26. 1. 2010, 11.50)

Dobrý den, chtěla bych poradit ohledně mojí mamky. Nikdy to s ní nebylo lehké, i když je jinak moc hodná a udělala by pro nás cokoli. To je ten problém, pro ostatní cokoli, pro sebe vůbec nic. Úplně náhodou jí zjistili,že má velmi vysoký tlak. Jenže ona na sobě nic necítí, takže léky skoro nebere. Na gynekologii už nebyla tak možná 30 let a na mamografu nikdy. Když jsem jí objednala se mnou, tak se urazila, že nikam chodit nebude, protože nechce a věci co nechce, tak nedělá. Když se jí snažila domluvit sestra, tak se rozbrečela, že jí vůbec nemáme rádi, když jí posíláme k doktorům. A pak s námi nemluví. Už spoustu let tajně kouří, i když o tom všichni víme, ale děláme jakoby nic. Teď je dva roky v důchodu, je jí 60 let, spoustu let pracovala ve spořitelně a byla velmi oblíbená. Jenže důchodce si nenechávají, takže zůstala doma. Občas chodí na brigádu prodávat, ale jinak se děsně nudí, je doma, nikam nechodí a popíjí víno. Máme o ní všichni strach, ale jak něco s ní začneme probírat, tak to odnese náš taťka, protože mu pak vynadá, že nás navádí.  Jsme z ní opravdu nešťastní, ona je i asi sama ze sebe, ale pořád kolem sebe kope a cokoli vymyslíme, třeba společnou dovolenou, výlet atd., s ničím nesouhlasí. Ona se v tom svém "neštěstí" koupe a nikomu nedovolí, aby jí pomohl. Můžete nám ,prosím, poradit? Děkuji

Odpověď: (31. 1. 2010, 16.23)

Milá Dášo,
vy jste neštastná? Kdo že je za to zodpovědný?
(máma si svůj život tvoří dle svého vědomí a svědomí...tak jako vy ... respektujte to...má k tomu své důvody... své napady jste řekla...)

Lucifer píše: (26. 1. 2010, 11.06)

Dobrý den,
Jsem 11 let s jedním mužem...podotýkám , že je skvělý! V červenci loňského roku jsme se vzali! Doposud bylo vše v pořádku, ale od té toby co jsme se vzali..jsem začala dělat věci , kterým sama nerozumím! Vždy když někam razím bez manžela , dám si pár skleniček..a po těch pár skleničkách ..mám chuť se k někomu přitulit a nakonec to i tak dopadá!!!Ale nakonec zjistím, že tomu muži jde jen o to , aby se pobavil a já hledám ..i když se mi o tom špatně píše..Milence! Človíčka , který se mnou zajde na muzikál, do kina! Můj manžel je skvělý..jen co mi v našem vztahu chybí je , že manžel nemá zapotřebí něco podnikat! Takže většinu času trávíme doma! A já mám potřebu žít! Něco podnikat..bavit se !Poraďte mi co mám dělat, abych se vyvarovala těmto situacím! Stavu úzkosti.., že o mě nikdo nestojí!!
děkuji

Odpověď: (31. 1. 2010, 16.19)

Milá L.,
v průběhu života si lidé vyvíjejí, problém je, když se v partnerské dvojici lidé rovíjí pouze jeden nebo když jsou partneři opačného zaměření v linii introverze - extraverze. Ale z vašeho psaní mi připadá, že toho se Váš problém  týká jen částečně. Jeden problém je, že chcete být aktivní, získávat prožitky mimo domov a druhým problémem jsou stavy úzkosti spojené s vnitřní nevyrovnanotí se sebou, se závislostí na okolí. Potřebujete si urovnat vztah k sobě, ke svému životu.... (můžete v té věci spolupracovat s profesionálem - to doporučuji). Máte děti?

kirt píše: (25. 1. 2010, 20.06)

Dobrý den, dostal sem na Vás kontakt od mojí kamarádky, máme s přítelkyní krizi a já nevím jak se chovat a co dělat. Přítelkyni je 22 a mě 28. Ona je v 8 měsíci těhotenství, oba jsme si miminko přáli, těšili se na něj. Oba jsme byli štastní, v pohodě, neměli jsme žádnou jinou krizi, nehádáme se, všechno bylo prostě v pohodě. Ted se hodně změnila, už od asi 5 měsíce se začala měnit, nemohl sem se jí skoro ani dotknout, už půl roku jsme se vůbec nemilovali. Ted to vyvrcholilo tím, že mi napsala, že už mě nemá ráda tak jak by měla, že má v hlavě zmatek, že si myslí, že už to nebude nikdy jako dříve, nejsme spolu tak často. Je mi z toho hrozně, trápím se, brečím, nechci o ní přijít. Já prý za nic nemůžu, nic sem neudělal špatně, že prý je to všechno jenom v ní. Rád bych kdybyste mi poradily, jak se mám chovat a co dělat a jestli ty city, to že mě přestala milovat, se zase vrátí zpátky, časem po porodu. Strašně moc vám děkuji za odpověd.

Odpověď: (26. 1. 2010, 21.35)

Milý K,
je to situace nemilá, protože i  vy se na miminko těšíte a vypadá to, že jste odsunut... V tuto chvíli nemusíte dělat rozhodnutí, můžete se chovat jako kamarád a otec dítěte... City se po porodu vrátit nemusí ... ke změně dojít sice může, ale také nemusí a vy se budete postupně rozhodovat, jak se v takové situaci zachováte... Přeji vám všem na té cestě vše dobré...

Míša píše: (25. 1. 2010, 19.12)

Dobrý den,

 mám jeden dotaz ohledně mé matky a rodiny. Je mi 19 let a moje sestra(23)se nedávno odstěhovala a hlavní důvod byl chování mámy. Poslední dobou často pije, pije každý den alkohol a ne v malém možství. Začala pít i ráno a to nikdy nedělala.  Má kvůli tomu problémy s manželem, se kterým žijeme 13 let a chce se od nás také odstěhovat. Jsem si jistá, že je to alkoholička. Mám o ní strach, nechce si s ničím poradit a ani nechce navštívit žádného doktora. Momentálně byla týden na nemocenské s bolesti břicha, ale léčba jí nic neříká. Má psychické problémy, má velké deprese a je to s ní čím dál tím víc horší. Manžel ji před několika lety podvedl s mojí tetou. (mamky sestrou) a jednou velmi známou paní naší rodiny. Nejspíše to má také pořád v sobě a neustále mu to připomínala.Zůstala na mrtvém bodě a nemůže či nechce se hnout z místa. Nemá žádné záliby. Mamky manžel to už nemohl vydržet a odjel za Prahu ke svoji mámě. Dříve máma prožila cévní mozkovou příhodu a ohluchla na jedno ucho. Nevím co mám dělat a nevím jak ji mám přimět k tomu, aby navštívila doktora. Nemáme ani moc finančních příjmů. Máma má podprůměrný plat, mamky manžel má též zdravotní problémy a já jsem student. Tak se tímto Vás ptám prosím na radu.
Mockrát předem děkuji za odpověď

Odpověď: (26. 1. 2010, 21.31)

Milá Míšo,
můžete se objednat do Poradny pro mezilidské vztahy, která je zdarma v každém bývalém okresním městě. Požádat mamku, jestli by tam kvůli vám zašla s vámi zašla. Pokud stále odmítá spolupráci, nezbývá nic jiného než se smířit s tím, že je to mamky volba a mamka si takový život vybrala...
Neberte tíhu jejího života na sebe...
Držím palce

pištulka30 píše: (25. 1. 2010, 18.27)

Dobrý večer,chtěla bych Vás poprosit o radu,jak se zachovat.Chodím s přítelem 2 měsíce.Jsem do něho velmi zamilovaná a nechci ho ztratit.Po všech stránkách nám to z mého hlediska klapalo.Přítel se mi však začal v sexuální oblasti stranit.Nakonec přiznal, že byl v 11 letech zneužit starší slečnou.Já mu ji prý vizážně velmi připomínám. Nevím,jak tuto situaci řešit.Říká, že mě má opravdu hodně rád,ale bojí se,že mi tím moc ubližuje a hrozně se tím trápí a straní se. Připadá si prý trapně a nepřipadá si přede mnou jako chlap.Můžete mi prosím zkusit poradit co dělat dál.Děkuji moc za odpověď a Vás čas.

Odpověď: (26. 1. 2010, 21.25)

Milá P.,
mno, bylo by skutečně dobré, kdyby mne přítel vyhledal, aby mohl provést korekci svého zážitku správným směrem. Evidentně ho tento zážitek velmi ovlivňuje...
Držím palce

bára píše: (25. 1. 2010, 17.50)

Dobrý den,

prosím o radu ohledně mého problému. V létě, to jsem ještě nevěděla, že jsem
těhotná se mi při jízdě na kole udělalo strašně špatně, nakonec sem cestu
domů zvládla, když mi bylo špatně i nadále zašla jsme k lékaři a následně
zjistila, že jsem těhotná, přidalo se takové to klasické motání hlavy a
stavy na omdlení, které částečně ustoupily. Od té doby mám vždy špatný
pocit, když musím jít někam sama, že se mi udělá špatně a že to nezvládnu,
nakonec se vždy donutím dojdu třeba do obchodu nebo k rodičům, ale vždy jdu
s tím, že se mi udělá nevolno, nevím jak mám s tímto pocitem bojovat,
logicky sem si to už snad 100krát vysvětlila, ale když vyrážím sama z domu
nemůžu se toho pocitu , že se něco stane zbavit. Děkuji za Váš názor. Bára

Odpověď: (26. 1. 2010, 21.23)

Milá Báro,
bylo by dobré provést abreakci toho prožitku, proměnit tu slabost v sílu, léčebná meditace na míru by byla užitečná... Můžete se objednat.

Jana K. píše: (25. 1. 2010, 13.57)

Dobrý den,
V cervnu to budou dva roky, co jsem po celkovém odstraneni stitné žlázy a vlastně od operace nevím co to je radost. Před operací jsem byla v pohodě, ke štěstí mi opravdu stačily běžné maličkosti. Ráno jsem se těšila jak si užiji den. Nyní jsem permanentně bez nálady, na nic se netěším, jen tak přežívám ze dne na den a ráno se těším, až půjdu večer spát. Říkala jsem to již dvakrát za sebou endokrinoložce (vždy po půl roce), také to, že mám stále pocity úzkosti, točí se mi hlava, třesou se mi nohy, tlačí mě v hlavě, v uších, potím se, nemůžu se na nic soustředit, nemám sílu něco plánovat, v noci se budím mírně zpocená a nemohu usnout....někdy mám pocit, že mi už přeskočí... ona na to vůbec nereaguje. Jako bych nic neříkala. Nemám se tomu prý tak poddávat, ať jsem ráda, že uzel nebyl zhoubný atd. atd... hodnoty hormonu mám prý ideální a hlavně stabilní (beru 150 letrox). Mám si dojít k psychologovi. Normálně pracuji (vedu malý celkem prosperující obchod), mám malé dítě, hodného manžela. běžný život, nepociťuji, že bych potřebovala něco měnit, ani nemyslím na to, co bylo nebo co bude, nikdo mi neubližuje. Ani koníčky mi nepřinášejí žádnou radost, dělám je jednak proto, že vím, že když se nepřemůžu, bude mi ještě hůř (2x týdně jízda na koni, kolo, v zimě rotoped, lehce 1x týdně posilovna,ale tam se mi pokaždé děsně začne točit hlava a je mi na omdlení). Před operací měl na mě pohyb a fyzická zátěž blahodárný vliv, nyní funguji tak na 30 procent. Co já bych dala za to, kdybych se dokázala obyčejně umordovat, svalit se večer k televizi a říct: "Fuj, to jsem utahaná" ... a necítit se tak permanentně vystresovaná a tzv. mimo.... Jana K.

Odpověď: (26. 1. 2010, 21.21)

Pohledejte třeba EAV, můžete se objednat k http://www.hrabica.unas.cz/ind…
(Je v těle nějaká nerovnováha, budete-li připravena na náročnější psychoenergetickou práci, můžete mne kontaktovat.)
Přeji vše dobré

Petra píše: (25. 1. 2010, 13.38)

Dobrý den, měla bych na Vás dotaz,který se týká mého přítele.Trpí vnitřním neklidem už dlouhodobě.Bývá nervozní i z banálních věcí,které dělává denně.Pocit sevřeného břicha jako když jde člověk na nějakou zkoušku.Ráda bych mu nějak pomohla-snažím se s ním o věcech muvit,aby se trošku uvolnil,ale je pořád v určitých věcech uzavřený v sobě.Řekla jsem mu ať navštíví odborného lékaře,ale neudělá to,proto hledám nějakou cestu,kterou bych mu pomohla a aby se alespon částečně zbavil těch pocitů neklidu.Nedokáže se uvolnit.Je mu 37 let a neví co vlastně od života chce,tak jestli třeba i to nemá něco společného s jeho stavem.Když je nervozní víc než normálně,tak se ho zeptám na cokoli a hned mi nadá.Potom se omlouvá,že mi vlastně nechtěl ani nadat,že je nervozní atd...K žádnému lékaři ho nedonutím jít,tak jestli by jste mi poradili jak k němu přistupovat,aby se jeho stres neodrážel na našem vztahu a hlavně,aby měl jednou pocit "pohody". Předem děkuji za odpověď..

Odpověď: (26. 1. 2010, 21.15)

Nojono, když vy budete mít hlad, pomůže, že se nají váš přítel? Nepomůže. Svůj problém musí poctivě řešit on. Když to pro sebe udělat nechce, je na vás, zda to budete akceptovat ... Samozřejmě, že cesta je, ale on ji musí chtít nalézt, uvidět a vydat se po ní. (Když bude chtít mít hezké svaly, bude muset cvičit... s psychikou je to stejné)
Mějte se co nejlépe a řešte zase sebe, co vás trápí, jak sebe netrápit...
Držím palce

Ivana píše: (25. 1. 2010, 9.51)

Dobrý den,
chtěla bych Vás touto cestou požádat o pomoc při řešení manželských rozepří. Jsem vdaná 2 roky a před půl rokem se nám narodili dvojčátka. Jsou to hodné a úžasné děti, ale přeci jen mám s nimi celý den co dělat. A možná tím to všechno začíná. Od minulého týdne vedeme s manželem neustálé hádky a mám pocit, že stále o jednom a tom samém. Začalo to už minulý rok na konci listopadu, kdy mi umřela maminka a tatínek sem začal tak jednou až dvakrát týdne dojíždět na návštěvu. Většinou tu byl maximálně 3 hodiny, když byl manžel v práci, ale nyní po novém roce mi dal manžel najevo, že tady je prostě moc často, což já si tedy nemyslím a chápu, že je táta doma sám, je to pro nás všechny velká bolest. Už dvakrát po sobě, když přišel manžel s práce a táta tu byl, tak se prostě choval jako normálně (zapnul si počítač a šel si hrát šachy, manžel mi řekl, že má prostě nějaký svůj plán a když je tu někdo často, tak už to není návštěva a bude se tedy chovat  dle svého programu), táta se mě pak ptal, jestli to nebylo blbý, že sem asi nebude tedy jezdit více než jednou týdně, že si všude připadá, že otravuje. Největší hádka byla minulý týden v úterý. Mám šílený výjezd z kočárkárny, tak jsem manžela prosila, jestli by mi to mohl prohrnout. Poprvé jsem ho požádala v 5 a ono 8 večer a on stále nic, nejdříve přišel domů a spal hodinu před televizí, pak si šel na počítač a pak šel dělat přípravy do školy (učí na gymnáziu), což mě dopálilo a vyjela jsem na něj, jestli mi to teda prohrne, a vypnula jsem zvuk na televizi, aby mě vnímal, pohádali jsme a řekl mi, že sit o mám prohrnout sama nebo ať si řeknu tatínkovi. Oponovala jsem, že on tu se mnou nebydlí a že by mi jako manžel mohl pomoci on. Pak se to tak zvrtlo, že pro změnu já se nemohla dívat na televizi, pořád mi jí dálkou vypínal, tak jsem schválně něco říkala až mi hodil na hlavu knížku (sice s měkkýma deskama), ale to mě dopálilo. Šla jsem s pláčem spát. Druhý den na mě nemluvil, následující den jsem šla s dětma k doktorovi, tak mi ve 4 volal, jak jsme dopadly a řekl, že přijede v 6. Bylo skoro půl sedmé, volám mu, že děti budou poprvé jíst, ši, vytípnul mi telefon a nakonec jsem mu psala, když usnuly, že prochlastal jejich první krmení a že doufám, že mu neujede autobus jako minulý týden. Následovala smska, že s nadávkou, kterou jsem u v předtím řekla a že bude spát u kolegy, že mu to ujelo (jasně, že schválně). Pak jsme si volali a opilej mi sdělil, že má svojí hrdost a já mu nebudu pořád nařizovat, že si prostě jednou za týden zajde do hospody a že si rozmyslí, jestli s námi bude. Druhý den hned ráno psal smsku, pak jsme si volali a nic si z toho nepamatoval. O víkendu další hádky, že je nastydlej, nechce chodit k dětem, což chápu atd. Za další den byla asi jedna z posledních kapek - táta mě dovezl s dětma k doktorovi (manžel neřídí kvůli vadě zraku, já nemám na autě zimní gumy, tak jsem byla ráda, že nemusím tak komplikovaně jezdit sama). Manžel mi pořád říká, že jsem nesamostatná, rozmazlená, neustále dávám někomu úkoly (neuklízí si po sobě talíře, hrníčky, má poházené po bytě trička a ponožky, což mě štve a neustále mu to říkám, tak to bude uklízet až se mu bude chtít - jako student na bytě to dělal jednou týdně, další varianta odpovědi - je to tvoje domácnost, tak to máš uklidit a mlčet, to je tvůj problém), prý vždycky, když si něco naplánuju, tak to tak musí být a to on tak zase nedodržuje, nechápe, proč bychom měli být rádi, že nás táta vezme na nákup, on to bude raději tahat v ruce, pak jsem prý také ukecaná a všem všechno říkám (i cizím lidem - tak úplně to není, ale já to někomu říct musím a je jedno jestli kamarádce, nedokážu to v sobě držet). Vždycky, když po něm něco chci, tak to pak vzejde v hádku, protože já to chci hned a on má čas, on by to prý nakonec udělal. Když po něm něco chci a hodně naléhám, tak se pak naštve a natruc to neudělá nebo udělá opak, aby nebylo po mém. Nebude se prý přizpůsobovat, když já písknu, myslí si, že pro děti dělá dost (ale že ho někdy poprosím, aby hlídal a malej třeba brečí a on si u toho hraje šachy, to mě fakt štve, prý přece nebude lítat, jak si dítě zařve, já je nerozmazluji, ale nechat ho brečet delší dobu...  ). Dle jeho slov si také často stěžuji, že jsem unavená, bolí mě záda, já se to snažím minimalizovat. Výtka je i k sexu, kdy jsem za ním snad nikdy nepřišla, ale já mu vyhovím skoro vždy, kdy si řekne, sama na to ale nemám po té celodenní honičce moc chuť. Dneska to shrnul tím, že si mám najít někoho jiného, jestli mi to nevyhovuje, ale on se kvůli mně měnit nebude, na mateřské mi údajně změknul mozek (to mě urazilo, já jsem ve 30. týdnu těhotenství dodělala vysokou školu a celou dobu jsem studovala dálkově při práci, byla jsem zvyklá si plánovat a musela jsem taky něco obětovat, ale to on nezná). Prosím poraďte mi, jakou mám tedy zvolit taktiku, co dělám špatně? Připadá mi, že se mnou moc nemluví, nezajímám ho (jenom na sex nebo jídlo a jako matka, co se stará o děti - to mi tedy neupírá, že toho mám hodně, ale je to prý také moje práce, tak si nemám pořád stěžovat, od toho jsem doma). Velice děkuji za rady a těším se na odpověď.

Odpověď: (26. 1. 2010, 21.10)

Milá Ivano,
z Vašeho psaní mám dojem, že spolu válčíte místo toho, abyste spolupracovali, přestože spolupráce je jedna z nejcennějších položek spokojeného manželství, partnerství. Boj vede partnerství postupně do únavy a postupně do záhuby. Vy nemůžete spolupracovat za dva. Míra spolupráce v partnerství se řídí tím, kdo ji chce méně.
S manželem souhlasím v tom bodě, že člověk má právo si připravit svůj plán a doma se chovat přirozeně.... To je manželova oprávněná potřeba. To nevylučuje zaintegrování tatínka do domácnosti... je třeba se v té věci vzájemně respektovat.
Hypotézy a domněnky: manžel se může cítit v domácnosti nadbytečný, opomíjený a bojuje nevhodným způsobem nebo také mu můžete připomínat jeho některého rodiče, vůči kterému nevyrostl z pubertálního boje a proto je vůči vám ve vzdoru. Návštěva manželské poradny, manželského psychoterapeuta by pro vás mohla být užitečná.
Přeji vše dobré.

Vašek píše: (18. 1. 2010, 22.24)

Dobrý den, měl bych na vás dotaz ohledně mého problému s komunikací, hlavně s dívkami, seznámil jsem se s několika holkama, psali jsme si smskyvše bylo fajn, ale jak přišlo na volání či rande úplně jsem ztratil řeč, nevěděl jsem o čem mluvit, nebyl jsem ničeho schopný, takže to skončilo totálním fiaskem... píšu si s další holkou a mám opět tentýž problém a nechci o ní přijít, můžete mi poradit jak z mého problému ven? nebo na koho bych se měl obrátit?

Děkuji

Odpověď: (23. 1. 2010, 10.36)

MIlý Vašku,
jste-li z okolí, můžete mne kontaktovat :).
Dobré by bylo posílit sebejistotu a sebelásku. Důležitá je přirozenost, to přitahuje.
Držím palce.

Monika píše: (18. 1. 2010, 21.36)

Dobrý den,
mám destiletou dceru, kterou poslední dva roky často pobolívá hlava. Lékaři po vyšetřeních nezjistili žádné závažné příčiny. Bolesti hlavy, migrény... jsou v rodině mého manžela.
V poslední době má dcera zvláštní až děsivé myšlenky, kdy jakoby přeje v duchu někomu něco špatného, ale zároveň nepřeje a je vidět, že je těmito myšlenkami znepokojena. Já sama mám velké obavy. Nedávno jí zemřeli dva křečci,pro které hodně plakala a jejich uhynutí bylo pro ni šokem. Mohlo by to mít nějakou spojitost?Děkuji mnohokrát za odpověď. Monika

Odpověď: (23. 1. 2010, 10.33)

Milá MOniko,
spojitost tu být může, ale nebude to jediná příčina. Můžete své dceři dopřát spolupráci s odborníkem?

Martina píše: (18. 1. 2010, 21.24)

Dobrý den,
je mi 17 let a mám takový problém, který mi ale přijde velice zbytečný, jenže nevím, jak si mám pomoct. Mám hodně velké problémy s mluvením v jakékoliv situaci. Stává se mi například, že mám jakoby "zásek" a nemůžu mluvit, nedostanu ze sebe ani hlásku. Trvá to různou dobu, někdy chvíli, někdy třeba 4 hodiny. V tu dobu jen kývu, ale vnímám. Nebo třeba když mluvím s přítelem, a on se mě na něco zeptá, tak mu nedokážu odpovědět. Odpověď vím, znám jí, mám ji lidově řečeno na jazyku, ale nepovím jí. Říkám si ji prostě pro sebe. V minulém roce jsem byla dost zamilovaná do jednoho kluka, ale on si ze mě rok utahoval a hrál si se mnou. Z toho už jsem venku, ale teď mám skoro rok nového přítele a to mlčení a nemluvení mě strašně mrzí, protože mám pocit, že to tím kazím. A hlavně mám pořád strach, strach, že mě opustí, strach, že se něco stane. Bojím se maličkostí, které ani neexistují. A dost věcí vidím černě, i když takové nejsou. Strašně moc bych prosila jen o jedinej názor, protože už nevím, co s tím mám dělat.
Děkuju Vám mockrát.

Odpověď: (23. 1. 2010, 10.31)

Milá Martino,
spolupráce s psychologem by vám jistě prospěla. Dobré by bylo kombinovat rovnání myšlenek, sebepoznání, léčebné meditace a trénink. Rozpustit někkteré bloky by bylo jistě opravdu dobré s odborníkem. Také můžete nalézt inspiraci v knihách o komunikaci a knize Miluj svůj život.
Držím palce