kirt píše: (25. 1. 2010, 20.06)

Dobrý den, dostal sem na Vás kontakt od mojí kamarádky, máme s přítelkyní krizi a já nevím jak se chovat a co dělat. Přítelkyni je 22 a mě 28. Ona je v 8 měsíci těhotenství, oba jsme si miminko přáli, těšili se na něj. Oba jsme byli štastní, v pohodě, neměli jsme žádnou jinou krizi, nehádáme se, všechno bylo prostě v pohodě. Ted se hodně změnila, už od asi 5 měsíce se začala měnit, nemohl sem se jí skoro ani dotknout, už půl roku jsme se vůbec nemilovali. Ted to vyvrcholilo tím, že mi napsala, že už mě nemá ráda tak jak by měla, že má v hlavě zmatek, že si myslí, že už to nebude nikdy jako dříve, nejsme spolu tak často. Je mi z toho hrozně, trápím se, brečím, nechci o ní přijít. Já prý za nic nemůžu, nic sem neudělal špatně, že prý je to všechno jenom v ní. Rád bych kdybyste mi poradily, jak se mám chovat a co dělat a jestli ty city, to že mě přestala milovat, se zase vrátí zpátky, časem po porodu. Strašně moc vám děkuji za odpověd.

Odpověď: (26. 1. 2010, 21.35)

Milý K,
je to situace nemilá, protože i  vy se na miminko těšíte a vypadá to, že jste odsunut... V tuto chvíli nemusíte dělat rozhodnutí, můžete se chovat jako kamarád a otec dítěte... City se po porodu vrátit nemusí ... ke změně dojít sice může, ale také nemusí a vy se budete postupně rozhodovat, jak se v takové situaci zachováte... Přeji vám všem na té cestě vše dobré...

Míša píše: (25. 1. 2010, 19.12)

Dobrý den,

 mám jeden dotaz ohledně mé matky a rodiny. Je mi 19 let a moje sestra(23)se nedávno odstěhovala a hlavní důvod byl chování mámy. Poslední dobou často pije, pije každý den alkohol a ne v malém možství. Začala pít i ráno a to nikdy nedělala.  Má kvůli tomu problémy s manželem, se kterým žijeme 13 let a chce se od nás také odstěhovat. Jsem si jistá, že je to alkoholička. Mám o ní strach, nechce si s ničím poradit a ani nechce navštívit žádného doktora. Momentálně byla týden na nemocenské s bolesti břicha, ale léčba jí nic neříká. Má psychické problémy, má velké deprese a je to s ní čím dál tím víc horší. Manžel ji před několika lety podvedl s mojí tetou. (mamky sestrou) a jednou velmi známou paní naší rodiny. Nejspíše to má také pořád v sobě a neustále mu to připomínala.Zůstala na mrtvém bodě a nemůže či nechce se hnout z místa. Nemá žádné záliby. Mamky manžel to už nemohl vydržet a odjel za Prahu ke svoji mámě. Dříve máma prožila cévní mozkovou příhodu a ohluchla na jedno ucho. Nevím co mám dělat a nevím jak ji mám přimět k tomu, aby navštívila doktora. Nemáme ani moc finančních příjmů. Máma má podprůměrný plat, mamky manžel má též zdravotní problémy a já jsem student. Tak se tímto Vás ptám prosím na radu.
Mockrát předem děkuji za odpověď

Odpověď: (26. 1. 2010, 21.31)

Milá Míšo,
můžete se objednat do Poradny pro mezilidské vztahy, která je zdarma v každém bývalém okresním městě. Požádat mamku, jestli by tam kvůli vám zašla s vámi zašla. Pokud stále odmítá spolupráci, nezbývá nic jiného než se smířit s tím, že je to mamky volba a mamka si takový život vybrala...
Neberte tíhu jejího života na sebe...
Držím palce

pištulka30 píše: (25. 1. 2010, 18.27)

Dobrý večer,chtěla bych Vás poprosit o radu,jak se zachovat.Chodím s přítelem 2 měsíce.Jsem do něho velmi zamilovaná a nechci ho ztratit.Po všech stránkách nám to z mého hlediska klapalo.Přítel se mi však začal v sexuální oblasti stranit.Nakonec přiznal, že byl v 11 letech zneužit starší slečnou.Já mu ji prý vizážně velmi připomínám. Nevím,jak tuto situaci řešit.Říká, že mě má opravdu hodně rád,ale bojí se,že mi tím moc ubližuje a hrozně se tím trápí a straní se. Připadá si prý trapně a nepřipadá si přede mnou jako chlap.Můžete mi prosím zkusit poradit co dělat dál.Děkuji moc za odpověď a Vás čas.

Odpověď: (26. 1. 2010, 21.25)

Milá P.,
mno, bylo by skutečně dobré, kdyby mne přítel vyhledal, aby mohl provést korekci svého zážitku správným směrem. Evidentně ho tento zážitek velmi ovlivňuje...
Držím palce

bára píše: (25. 1. 2010, 17.50)

Dobrý den,

prosím o radu ohledně mého problému. V létě, to jsem ještě nevěděla, že jsem
těhotná se mi při jízdě na kole udělalo strašně špatně, nakonec sem cestu
domů zvládla, když mi bylo špatně i nadále zašla jsme k lékaři a následně
zjistila, že jsem těhotná, přidalo se takové to klasické motání hlavy a
stavy na omdlení, které částečně ustoupily. Od té doby mám vždy špatný
pocit, když musím jít někam sama, že se mi udělá špatně a že to nezvládnu,
nakonec se vždy donutím dojdu třeba do obchodu nebo k rodičům, ale vždy jdu
s tím, že se mi udělá nevolno, nevím jak mám s tímto pocitem bojovat,
logicky sem si to už snad 100krát vysvětlila, ale když vyrážím sama z domu
nemůžu se toho pocitu , že se něco stane zbavit. Děkuji za Váš názor. Bára

Odpověď: (26. 1. 2010, 21.23)

Milá Báro,
bylo by dobré provést abreakci toho prožitku, proměnit tu slabost v sílu, léčebná meditace na míru by byla užitečná... Můžete se objednat.

Jana K. píše: (25. 1. 2010, 13.57)

Dobrý den,
V cervnu to budou dva roky, co jsem po celkovém odstraneni stitné žlázy a vlastně od operace nevím co to je radost. Před operací jsem byla v pohodě, ke štěstí mi opravdu stačily běžné maličkosti. Ráno jsem se těšila jak si užiji den. Nyní jsem permanentně bez nálady, na nic se netěším, jen tak přežívám ze dne na den a ráno se těším, až půjdu večer spát. Říkala jsem to již dvakrát za sebou endokrinoložce (vždy po půl roce), také to, že mám stále pocity úzkosti, točí se mi hlava, třesou se mi nohy, tlačí mě v hlavě, v uších, potím se, nemůžu se na nic soustředit, nemám sílu něco plánovat, v noci se budím mírně zpocená a nemohu usnout....někdy mám pocit, že mi už přeskočí... ona na to vůbec nereaguje. Jako bych nic neříkala. Nemám se tomu prý tak poddávat, ať jsem ráda, že uzel nebyl zhoubný atd. atd... hodnoty hormonu mám prý ideální a hlavně stabilní (beru 150 letrox). Mám si dojít k psychologovi. Normálně pracuji (vedu malý celkem prosperující obchod), mám malé dítě, hodného manžela. běžný život, nepociťuji, že bych potřebovala něco měnit, ani nemyslím na to, co bylo nebo co bude, nikdo mi neubližuje. Ani koníčky mi nepřinášejí žádnou radost, dělám je jednak proto, že vím, že když se nepřemůžu, bude mi ještě hůř (2x týdně jízda na koni, kolo, v zimě rotoped, lehce 1x týdně posilovna,ale tam se mi pokaždé děsně začne točit hlava a je mi na omdlení). Před operací měl na mě pohyb a fyzická zátěž blahodárný vliv, nyní funguji tak na 30 procent. Co já bych dala za to, kdybych se dokázala obyčejně umordovat, svalit se večer k televizi a říct: "Fuj, to jsem utahaná" ... a necítit se tak permanentně vystresovaná a tzv. mimo.... Jana K.

Odpověď: (26. 1. 2010, 21.21)

Pohledejte třeba EAV, můžete se objednat k http://www.hrabica.unas.cz/ind…
(Je v těle nějaká nerovnováha, budete-li připravena na náročnější psychoenergetickou práci, můžete mne kontaktovat.)
Přeji vše dobré

Petra píše: (25. 1. 2010, 13.38)

Dobrý den, měla bych na Vás dotaz,který se týká mého přítele.Trpí vnitřním neklidem už dlouhodobě.Bývá nervozní i z banálních věcí,které dělává denně.Pocit sevřeného břicha jako když jde člověk na nějakou zkoušku.Ráda bych mu nějak pomohla-snažím se s ním o věcech muvit,aby se trošku uvolnil,ale je pořád v určitých věcech uzavřený v sobě.Řekla jsem mu ať navštíví odborného lékaře,ale neudělá to,proto hledám nějakou cestu,kterou bych mu pomohla a aby se alespon částečně zbavil těch pocitů neklidu.Nedokáže se uvolnit.Je mu 37 let a neví co vlastně od života chce,tak jestli třeba i to nemá něco společného s jeho stavem.Když je nervozní víc než normálně,tak se ho zeptám na cokoli a hned mi nadá.Potom se omlouvá,že mi vlastně nechtěl ani nadat,že je nervozní atd...K žádnému lékaři ho nedonutím jít,tak jestli by jste mi poradili jak k němu přistupovat,aby se jeho stres neodrážel na našem vztahu a hlavně,aby měl jednou pocit "pohody". Předem děkuji za odpověď..

Odpověď: (26. 1. 2010, 21.15)

Nojono, když vy budete mít hlad, pomůže, že se nají váš přítel? Nepomůže. Svůj problém musí poctivě řešit on. Když to pro sebe udělat nechce, je na vás, zda to budete akceptovat ... Samozřejmě, že cesta je, ale on ji musí chtít nalézt, uvidět a vydat se po ní. (Když bude chtít mít hezké svaly, bude muset cvičit... s psychikou je to stejné)
Mějte se co nejlépe a řešte zase sebe, co vás trápí, jak sebe netrápit...
Držím palce

Ivana píše: (25. 1. 2010, 9.51)

Dobrý den,
chtěla bych Vás touto cestou požádat o pomoc při řešení manželských rozepří. Jsem vdaná 2 roky a před půl rokem se nám narodili dvojčátka. Jsou to hodné a úžasné děti, ale přeci jen mám s nimi celý den co dělat. A možná tím to všechno začíná. Od minulého týdne vedeme s manželem neustálé hádky a mám pocit, že stále o jednom a tom samém. Začalo to už minulý rok na konci listopadu, kdy mi umřela maminka a tatínek sem začal tak jednou až dvakrát týdne dojíždět na návštěvu. Většinou tu byl maximálně 3 hodiny, když byl manžel v práci, ale nyní po novém roce mi dal manžel najevo, že tady je prostě moc často, což já si tedy nemyslím a chápu, že je táta doma sám, je to pro nás všechny velká bolest. Už dvakrát po sobě, když přišel manžel s práce a táta tu byl, tak se prostě choval jako normálně (zapnul si počítač a šel si hrát šachy, manžel mi řekl, že má prostě nějaký svůj plán a když je tu někdo často, tak už to není návštěva a bude se tedy chovat  dle svého programu), táta se mě pak ptal, jestli to nebylo blbý, že sem asi nebude tedy jezdit více než jednou týdně, že si všude připadá, že otravuje. Největší hádka byla minulý týden v úterý. Mám šílený výjezd z kočárkárny, tak jsem manžela prosila, jestli by mi to mohl prohrnout. Poprvé jsem ho požádala v 5 a ono 8 večer a on stále nic, nejdříve přišel domů a spal hodinu před televizí, pak si šel na počítač a pak šel dělat přípravy do školy (učí na gymnáziu), což mě dopálilo a vyjela jsem na něj, jestli mi to teda prohrne, a vypnula jsem zvuk na televizi, aby mě vnímal, pohádali jsme a řekl mi, že sit o mám prohrnout sama nebo ať si řeknu tatínkovi. Oponovala jsem, že on tu se mnou nebydlí a že by mi jako manžel mohl pomoci on. Pak se to tak zvrtlo, že pro změnu já se nemohla dívat na televizi, pořád mi jí dálkou vypínal, tak jsem schválně něco říkala až mi hodil na hlavu knížku (sice s měkkýma deskama), ale to mě dopálilo. Šla jsem s pláčem spát. Druhý den na mě nemluvil, následující den jsem šla s dětma k doktorovi, tak mi ve 4 volal, jak jsme dopadly a řekl, že přijede v 6. Bylo skoro půl sedmé, volám mu, že děti budou poprvé jíst, ši, vytípnul mi telefon a nakonec jsem mu psala, když usnuly, že prochlastal jejich první krmení a že doufám, že mu neujede autobus jako minulý týden. Následovala smska, že s nadávkou, kterou jsem u v předtím řekla a že bude spát u kolegy, že mu to ujelo (jasně, že schválně). Pak jsme si volali a opilej mi sdělil, že má svojí hrdost a já mu nebudu pořád nařizovat, že si prostě jednou za týden zajde do hospody a že si rozmyslí, jestli s námi bude. Druhý den hned ráno psal smsku, pak jsme si volali a nic si z toho nepamatoval. O víkendu další hádky, že je nastydlej, nechce chodit k dětem, což chápu atd. Za další den byla asi jedna z posledních kapek - táta mě dovezl s dětma k doktorovi (manžel neřídí kvůli vadě zraku, já nemám na autě zimní gumy, tak jsem byla ráda, že nemusím tak komplikovaně jezdit sama). Manžel mi pořád říká, že jsem nesamostatná, rozmazlená, neustále dávám někomu úkoly (neuklízí si po sobě talíře, hrníčky, má poházené po bytě trička a ponožky, což mě štve a neustále mu to říkám, tak to bude uklízet až se mu bude chtít - jako student na bytě to dělal jednou týdně, další varianta odpovědi - je to tvoje domácnost, tak to máš uklidit a mlčet, to je tvůj problém), prý vždycky, když si něco naplánuju, tak to tak musí být a to on tak zase nedodržuje, nechápe, proč bychom měli být rádi, že nás táta vezme na nákup, on to bude raději tahat v ruce, pak jsem prý také ukecaná a všem všechno říkám (i cizím lidem - tak úplně to není, ale já to někomu říct musím a je jedno jestli kamarádce, nedokážu to v sobě držet). Vždycky, když po něm něco chci, tak to pak vzejde v hádku, protože já to chci hned a on má čas, on by to prý nakonec udělal. Když po něm něco chci a hodně naléhám, tak se pak naštve a natruc to neudělá nebo udělá opak, aby nebylo po mém. Nebude se prý přizpůsobovat, když já písknu, myslí si, že pro děti dělá dost (ale že ho někdy poprosím, aby hlídal a malej třeba brečí a on si u toho hraje šachy, to mě fakt štve, prý přece nebude lítat, jak si dítě zařve, já je nerozmazluji, ale nechat ho brečet delší dobu...  ). Dle jeho slov si také často stěžuji, že jsem unavená, bolí mě záda, já se to snažím minimalizovat. Výtka je i k sexu, kdy jsem za ním snad nikdy nepřišla, ale já mu vyhovím skoro vždy, kdy si řekne, sama na to ale nemám po té celodenní honičce moc chuť. Dneska to shrnul tím, že si mám najít někoho jiného, jestli mi to nevyhovuje, ale on se kvůli mně měnit nebude, na mateřské mi údajně změknul mozek (to mě urazilo, já jsem ve 30. týdnu těhotenství dodělala vysokou školu a celou dobu jsem studovala dálkově při práci, byla jsem zvyklá si plánovat a musela jsem taky něco obětovat, ale to on nezná). Prosím poraďte mi, jakou mám tedy zvolit taktiku, co dělám špatně? Připadá mi, že se mnou moc nemluví, nezajímám ho (jenom na sex nebo jídlo a jako matka, co se stará o děti - to mi tedy neupírá, že toho mám hodně, ale je to prý také moje práce, tak si nemám pořád stěžovat, od toho jsem doma). Velice děkuji za rady a těším se na odpověď.

Odpověď: (26. 1. 2010, 21.10)

Milá Ivano,
z Vašeho psaní mám dojem, že spolu válčíte místo toho, abyste spolupracovali, přestože spolupráce je jedna z nejcennějších položek spokojeného manželství, partnerství. Boj vede partnerství postupně do únavy a postupně do záhuby. Vy nemůžete spolupracovat za dva. Míra spolupráce v partnerství se řídí tím, kdo ji chce méně.
S manželem souhlasím v tom bodě, že člověk má právo si připravit svůj plán a doma se chovat přirozeně.... To je manželova oprávněná potřeba. To nevylučuje zaintegrování tatínka do domácnosti... je třeba se v té věci vzájemně respektovat.
Hypotézy a domněnky: manžel se může cítit v domácnosti nadbytečný, opomíjený a bojuje nevhodným způsobem nebo také mu můžete připomínat jeho některého rodiče, vůči kterému nevyrostl z pubertálního boje a proto je vůči vám ve vzdoru. Návštěva manželské poradny, manželského psychoterapeuta by pro vás mohla být užitečná.
Přeji vše dobré.

Vašek píše: (18. 1. 2010, 22.24)

Dobrý den, měl bych na vás dotaz ohledně mého problému s komunikací, hlavně s dívkami, seznámil jsem se s několika holkama, psali jsme si smskyvše bylo fajn, ale jak přišlo na volání či rande úplně jsem ztratil řeč, nevěděl jsem o čem mluvit, nebyl jsem ničeho schopný, takže to skončilo totálním fiaskem... píšu si s další holkou a mám opět tentýž problém a nechci o ní přijít, můžete mi poradit jak z mého problému ven? nebo na koho bych se měl obrátit?

Děkuji

Odpověď: (23. 1. 2010, 10.36)

MIlý Vašku,
jste-li z okolí, můžete mne kontaktovat :).
Dobré by bylo posílit sebejistotu a sebelásku. Důležitá je přirozenost, to přitahuje.
Držím palce.

Monika píše: (18. 1. 2010, 21.36)

Dobrý den,
mám destiletou dceru, kterou poslední dva roky často pobolívá hlava. Lékaři po vyšetřeních nezjistili žádné závažné příčiny. Bolesti hlavy, migrény... jsou v rodině mého manžela.
V poslední době má dcera zvláštní až děsivé myšlenky, kdy jakoby přeje v duchu někomu něco špatného, ale zároveň nepřeje a je vidět, že je těmito myšlenkami znepokojena. Já sama mám velké obavy. Nedávno jí zemřeli dva křečci,pro které hodně plakala a jejich uhynutí bylo pro ni šokem. Mohlo by to mít nějakou spojitost?Děkuji mnohokrát za odpověď. Monika

Odpověď: (23. 1. 2010, 10.33)

Milá MOniko,
spojitost tu být může, ale nebude to jediná příčina. Můžete své dceři dopřát spolupráci s odborníkem?

Martina píše: (18. 1. 2010, 21.24)

Dobrý den,
je mi 17 let a mám takový problém, který mi ale přijde velice zbytečný, jenže nevím, jak si mám pomoct. Mám hodně velké problémy s mluvením v jakékoliv situaci. Stává se mi například, že mám jakoby "zásek" a nemůžu mluvit, nedostanu ze sebe ani hlásku. Trvá to různou dobu, někdy chvíli, někdy třeba 4 hodiny. V tu dobu jen kývu, ale vnímám. Nebo třeba když mluvím s přítelem, a on se mě na něco zeptá, tak mu nedokážu odpovědět. Odpověď vím, znám jí, mám ji lidově řečeno na jazyku, ale nepovím jí. Říkám si ji prostě pro sebe. V minulém roce jsem byla dost zamilovaná do jednoho kluka, ale on si ze mě rok utahoval a hrál si se mnou. Z toho už jsem venku, ale teď mám skoro rok nového přítele a to mlčení a nemluvení mě strašně mrzí, protože mám pocit, že to tím kazím. A hlavně mám pořád strach, strach, že mě opustí, strach, že se něco stane. Bojím se maličkostí, které ani neexistují. A dost věcí vidím černě, i když takové nejsou. Strašně moc bych prosila jen o jedinej názor, protože už nevím, co s tím mám dělat.
Děkuju Vám mockrát.

Odpověď: (23. 1. 2010, 10.31)

Milá Martino,
spolupráce s psychologem by vám jistě prospěla. Dobré by bylo kombinovat rovnání myšlenek, sebepoznání, léčebné meditace a trénink. Rozpustit někkteré bloky by bylo jistě opravdu dobré s odborníkem. Také můžete nalézt inspiraci v knihách o komunikaci a knize Miluj svůj život.
Držím palce

Petra píše: (18. 1. 2010, 20.47)

Dobrý den, chtěla bych se zeptat, zda je normální, že náš 7 letý syn má tak jednou za 14 dní záchvaty vzteku. Probíhá to tak, že ho kolikrát rozčílí nějaká maličkost, začne křičet, brečet, bouchat dveřmi a přidá mi, že ztrácí sebeovládání. Jinak je hodný, velice rozumný a ve škole s ním problémy nejsou, to vše probíhá jen doma.Máme navštívit psychologa? Děkuji za odpověď

Odpověď: (23. 1. 2010, 10.27)

Můžete navštívit dětského psychologa a pracovat s ním na změně. Bude třeba několika návštěv.

SARKA píše: (18. 1. 2010, 19.20)

Dobry den.Rada bych se zeptala,jak resit drby ktere nejsou pravda.Mam 20 letou dceru,kdysi ma kamaradka prohlasila ze ji nemam s mym manzelem.Vse je holy nesmysl a drby se siri jak lavina,co mam v tomto pripade delat,jak se mam branit zlych pohledu lidi.Navic dcera je uplna kopie manzela.Dekuji za odpoved

Odpověď: (23. 1. 2010, 10.26)

Milá Šárko,
doporučuji řešit je jako Karel Gott, tzn. přehlížet je.

Nika píše: (18. 1. 2010, 17.03)

Dobrý den, mam už hodně dlouho psychický problém s klíštatama.všechno si prohlížím protože si myslím že sou všude.že je mam na oblečení,na věcech, na sobě.před chvílí sem přišla ze školy domů a na chodbě kolem mě šel soused,měl na sobě vaťák , takovej divnej kabát a já prostě že na něm sou klíštata.tak sem přišla domů a rozbrečela sem se.a musela sem hned všechno prohlížet.věci který sem měla na sobě když šel kolem mě.pak sem je uklidila do skříně a musela sem vyndat všechny věci ze skříně a prohlídnout je.pak sem je tam v klidu mohla uklidit zpátky.to oblečení,sem si položila na stůl než sem to prohlídla.takže sem pak musela prohlídnout celý stůl,protože to oblečení naněm leželo.takže sem si prohlídla ty věci co sem měla na sobě,pak skříň a stůl a taky sebe.a ted sem docela v klidu.ale klid mam na tak pět deset minut.pak uvidim na stole něco černýho a už si myslim že je to klíště.třeba je to jen špína nebo mam vidiny.ale když se tam podívám potom tak už to tam neni.a když to tam neni tak podle mě je to hned klíště.takže věci musim zase prohlídnout.abych byla v klidu.jinak v klidu nejsem..s timhle žiju už několik let...ze začátku to bylo utrpení...po několika letech to bylo lepší ale posledních pár měsíců to je zase hrozný jako na začátku..a já už nevim co mam dělat..chodim za psycholožkou..jesli máte nějakou radu napište mi jí budu ráda.
Děkuju za odpověď. Nashledanou....

Odpověď: (23. 1. 2010, 10.25)

Milá Niky,
pohledejte informace o fobiích... a pak se pusťte do práce....

Pepa P. píše: (18. 1. 2010, 16.44)

Mivam naprosto stejne stavy uzkosti a zoufalstvi jako Licie25  co tady dala svuj prispevek 11.1.  Bojuju s tim zatim bezuspesne. Zacinam taky hledat rady a pomoc prvne pres internet vubec si nedovedu predstavit situaci ze prijdu k psychologovi (psychiatrovi ) ....  cim zacit vubec nevim sem malinko bezradny

Odpověď: (23. 1. 2010, 10.24)

Milý Pepo,
důležité je nebát se. Jděte k tomu, komu důvěřujete. Opravdu nejste s podobnými starostmi sám, proto specialista vás nebude soudit jako divného. Můžete začít tím, že se rozhodnete, že pro sebe chcete něco udělat, že vyhledáte specialistu (na PC se specialisté objednávají běžně, že?) Prostě nebojte se a třeba mi zavolejte.

Petrolín píše: (18. 1. 2010, 13.27)

Dobrý den,chtěl bych požádat o radu,jak se zbavit závislosti na prášcích na spaní konkrétně lexaurinu. Měl sem před čtyřmi lety poměrně velké nervy a začal sem užívat lexaurin a teď se ho nemůžu zbavit i když má životní situace je víc než dobrá. Mám spokojený život,pěknou rodinu,dostatek peněz,dobrou práci,akorát ten lexaurin mě trápí. Poradíte mi jak se ho nejlépe zbavit...

   děkuji

Odpověď: (23. 1. 2010, 10.18)

Přestat je brát.
(mmj. nevím, jaké máte abstinenční příznaky)
To zvládnete.

Martin píše: (18. 1. 2010, 9.45)

Dobrý den, mám následující problém se svojí matkou, která trpí tzv."stihomamem", nebo nevím jak to nazvat. Má neustálý pocit, že jí někdo něco krade, vyměňuje věci nebo je poškozuje. Bydlí sama v rodinném domku, já s rodinou bydlím o 4 km dále a klíče od jejího bytu nemáme. Je velmi pravděpodobné, že nikdo jiný do bytu přístup nemá. Jde mi o to, jak v tomto případě postupovat a jak se k ní mám chovat, popř. spolupůsobit. Odbornou péči odmítá. Děkuji Vám  za odpověď.

Odpověď: (23. 1. 2010, 10.17)

Milý Martine,
bohužel my opravdu nemáme moc druhého měnit. V těchto příbězích se "stihoman" věkem obvykle zhoršuje. Berte ji svým způsobem jako nemocnou, neberte osočování osobně.
Přeji dost trpělivosti.

Klára píše: (18. 1. 2010, 0.26)

Dobrý den,
po přečtení některých příspěvků, jsem se rozhodla se na Vás také obrátit se svým problémem (resp. s problémem svého přítele).
Před rokem byl jakožto voják z povolání na více jak půl roku na misi v Afghánistánu... Je docela vysoce postavený, a tak byl i za většinu problémů zodpovědný. Když se z mise vrátil, zdálo se, že je vše jak má být. Těšili sme se na sebe a tak sme byli šťastni, že sme zase spolu. Jenže postupem času jsem si začala všímat změn... Za ten rok co je zpět spolu nevedeme zrovna úspěšně náš jak sexuální, tak ani běžný život. Docela dlouho mi trvalo než jsem z něj dostala alespoň část jeho problémů. Svěřil se mi, že když odjíždděl, tak si nedokázal představit, že by ho to tak dostalo. A popravdě- nedokázala jsem si to představit ani já. On je (nebo spíše býval) vtipný, veselý, řekla bych velice inteligentní muž, u kterého nikdo nečekal, že by se mohl touto životní zkušeností změnit. Jenže opak byl pravdou. Teď je věčně bez nálady, občas ani neodpovídá, na druhou stranu před přáteli je pořád stejný, takže nikdo kromě mě a jeho blízké rodiny změnu nepoznal. Někdy mi přijde, že o mě nestojí. O svých pocitech nechce mluvit, jen je v sobě dusí a já pak vidím, že se trápí... Když mu řeknu, že mě to mrzí, že mu chci pomoct a že k odborníkovi klidně půjdu s ním, tak se mi vysměje, že jsem sama jako psycholožka... Celá tahle situace mě mrzí, ale taky už přestávám mít sílu být pořád tou s dobrou náladou a otevřenou náručí, když mě odbíjí... Řekla jsem mu, že může dojít také k tomu, že se rozhodnu odejít, pokud situaci nezačne řešit. Na to mi odpověděl, že zažil horší věci a že když nejde o život... Na druhou stranu se pak ten den večer opil a svěřil se mi se svým trápením... Že ho sex nenaplňuje jako dřív, že nemá chuť a že si sám se sebou neví rady. Pak se na mě podíval a řekl, že jsem skvělá ženská a že o mě nechce přijít, že se pokusí se sebou něco udělat. Jenže je to jako v bludném kruhu. Druhý den měl opět po vystřízlivění tu svou tvrďáckou náladu. Je hrozně tvrdý, jak ke mě, tak i k sobě. Uzavírá se přede mnou a já nevím jak dál. Taky mi řekl, že nikdy nebyl zvyklý se svěřovat ani rodičům, proto je to pro něj těžké, ale jak mu mám pomoci? Co tito muži po misích v zahraničí prožívají? Jak ho přimět k tomu aby vyyhledel pomoc odborníka?

Předem moc děkuji za odpověď.

Klára

Odpověď: (23. 1. 2010, 10.14)

Milá Kláro,
válečná zkušenost nebo prožití hromadného neštěstí v člověku vyvolává v podstatě traumatickou reakci, musí se obrnit, "říznout", protože při plném kontaktu s bolestí by "zešíleli". Tento proces se děje automaticky a pak se stává, že "obrnění", potlačení bolesti vede k tomu, že je obtížné prožívání i intimity, blízkosti. U vašeho přítele vše je ještě kombinováno s tím, že on ani před odjezdem vědomě nepracoval se svými pocity. Je třeba se naučit pracovat  se sebou a máte pravdu, že člověk se to sám učí velmi ztuha.
Druhého donutit ke změně nelze.
Vaše dávání by mělo být v rovnováze s tím, co přijímáte.
Láska akceptuje, přijímá svět, druhého, takový, jaký je.
Přeji vše dobré a držím palce.

Kamila Č. píše: (11. 1. 2010, 14.49)

Dobrý den, velmi ráda bych se zeptala, jestli je nějaká šance, že můj partner opustí svoji přítelkyni a potomka, když jsou spolu 9 let a klukovi je rok a pul?! Ona uz neco tusi, ale zatim to nezacala nijak resit. Je celkem dobre financne zajistena, takze si myslim, ze to neresi kvuli penezum. Myslite, ze bych to radeji mela ukoncit nebo s nim byt dal a cekat?

Odpověď: (12. 1. 2010, 21.53)

Milá Kamilo,
právě prožíváte zkušenost, že vstoupit do milostného vztahu se zadaným mužem, není dobré.
Když vztah ukončíte, dáte příběhu jeho rodiny šanci řešit jejich starosti a klukovi šanci žít s tátou.
Pro sebe získáte sebeúctu, klidné nervy a možnost navázat vztah s mužem s vyřešenou minulostí.

Simona 22 píše: (11. 1. 2010, 13.57)

Dobrý den, chtěla jsem se zeptat jestli jde nějakým způsobem pomoci i druhému, aby třeba nemusel nikam do poradny?
Jedná se o mojí maminku.Problémů je víc, ale jeden ten největší se týká její mámy.Bydleli jsme s babi v rodinném baráku, ale dělala naschvály tak dlouho až jme se postupně odstěhovali.(vypínala nám teplou vodu, topení na chalupě kácela sama stromy aj...) Za babi skoro nikdo nechodí jen občas já pro poštu.Chová se jako by nic, ale podle mě je nemocná. Když tam přijde máma nadává jí do všeho možného a je hrozně zlá.Navíc má v kuchyni na volno puštěnou slepici jako kamarádku a podobné věci.
Řikáme mamce ať tam nechodí, ale je to její máma a nemůže to překonat. Probrečela zase celý víkend a to už jsou odstěhovaní tak čtvrt roku.
Mám ještě 2 sestry všichni i s tátou se máme rádi a stojíme při ní.Co by jsme měli udělat?Děkuji

Odpověď: (12. 1. 2010, 21.48)

Milá Simono,
respektujte její rozhodnutí... z nějakého svého důvodu to chce dělat tak, jak dělá. Kdyby máma chtěla změnit vnitřní postoj k situaci, jistě by řešení hledala.
Skutečně musíme respektovat přání druhých žít život dle svého.

Lucie25 píše: (11. 1. 2010, 13.45)

Dobrý den, chtěla bych Vám poděkovat za tuto poradnu, a i já bych měla na Vás jeden dotaz.Zkoušela jsem hledat ve starších příspěvcích, ale nenašla jsem... Můj problém je STRACH, který mě ale začíná obtěžovat v běžném životě.Můj první strach z "nečeho" mi začal asi před 10 lety, kdy jsme měli s kamarády malou nehodu v autě, a zřejmě mi to vyvolalo nepříjemný zážitek z dětství, kdy do nás narazil autobus a já byla asi 10-15min mimo sebe z šoku.Můj strach se začal projevovat tím, že velice špatně nesu jízdu jako spolujezdec(jako řidičce mi to nevadí) kdy jsem nervózní, potí se mi ruce a mám vnitřní neklid.Samozřejmě moje "obranná" pozice je, že pokud nemusím nikam s nikým nejezdím, ale to samozřejmě není vždy možné takže se tomu nevyhnu.Když bych mohla jet na dovolenou dále autem, tak nepojedu, protože se mi začnou vybavovat všechny možné nepříjemné scénáře s nabouráním, které by se po cestě mohly stát.Raději tedy nejedu což samozřejmě normální není.Když jsem poprvé letěla letadlem zmocnila se mě stejná úzkost a panický strach, že to spadne, že nedoletíme, jaké to bude když budu umírat, že už nikoho neuvidím...prostě panická hrůza-při turbulencích jsem byla schopna klidně nechát letadlo přistát(ale pořád jsem si uvědomovala kolik by mě to stálo peněz) a pořád jsem si opakovala, že všichni kdo tady sedí chcou žít, i piloti i letušky...nepomáhalo ani uklidňování přítele...při druhém letu to bylo stejné a kdybych letěla po 3 tak asi opilá nebo nevím...podotýkám, že jsem "skoro" abstinent kdy si dám třeba 1x za měsíc max. 3 dvojky vína a někdy ani to ne za měsíc...Tohle není normální, ale pořád si tady můžu pomoct(i když samozřejmě špatně) že se této situaci vyhnu.Pokud jde o fóbie-vyvolala jsem si je sama nebo kde je příčina? Druhý problém, který mě trápí mnohem víc je neopodstatněný strach o své blízké, o sebe...Třeba když jedou naši na dovolenou autem, mám špatný pocit celou dobu, pokud nedojedou-a stále se mi vrývají myšlenky co když nabourají,co bude aby se jim nic nestalo, co když mi někdo zavolá a pořád dokola.Nemůžu se na nic soustředit a uleví se mi až mi zavolají jsme na místě.Tohle je třeba dané příčinou-někam jedou, ale stává se mi, že i bez příčiny se mi začnou vrývat nepříjemné situace co by se jim tak vše mohlo stát...Tohle je nepravidelné.Jsem třeba v pohodě a najednou mě sevře úzkostný pocit, že se něco stane a jsem jak na trní.A když v této chvíli někdo třeba zaúpí třeba jen au, že se třeba bouchl tak vyletím s bušením srdce co se stalo...Jak jsem řekla, tohle je nepravidelné a nikdy nevím, kdy mě tento pocit přepadne.Co mě překvapilo třeba v poslední době bylo, že jsem jela v přeplněné tramvaji a najednou se mi vrylo do hlavy, že co kdyby zastavila, nešly otevřít dveře a začlo třeba hořet...Obecně mám strach ze smrti blízkých a sebe.Bojím se toho.Zajímalo by mě, kde jsou příčiny tohoto, protože když to někomu řeknu, tak na mě kouká, že to opravdu normální není.A já to samozřejmě vím, ale nevím co s tím mám dělat, proč se mi takové nepříjemné věci samy vrývají do hlavy a na jaké pracoviště se obrátit.Jestli psychologii, psychiatrii apod...Předem Vám mockrát děkuji za Vaši případnou odpověď.

Odpověď: (12. 1. 2010, 21.45)

Milá Lucie,
abreaktivní technikou by bylo možné vyřešit některé Vaše potíže. Dále by bylo užitečné urovnat si i některé myšlenky a přijmout svět i sebe. Jak to popisujete, je to na "chvíli" aktivní práce na sobě. Můžete vyhledat psychologa ve vašem okolí, kdybyste byla z okolí, určitě mne můžete kontaktovat. Byly by stavy pro vás k nesnesení, je možné dojít si pro medikaci k psychiatrovi a kombinovat medikaci s psychologickým přístupem k vnitřnímu světu. Bylo by užitečné, abyste absolvovala léčebné meditace "na míru".
Přeji vše dobré