Petra píše: (18. 1. 2010, 20.47)

Dobrý den, chtěla bych se zeptat, zda je normální, že náš 7 letý syn má tak jednou za 14 dní záchvaty vzteku. Probíhá to tak, že ho kolikrát rozčílí nějaká maličkost, začne křičet, brečet, bouchat dveřmi a přidá mi, že ztrácí sebeovládání. Jinak je hodný, velice rozumný a ve škole s ním problémy nejsou, to vše probíhá jen doma.Máme navštívit psychologa? Děkuji za odpověď

Odpověď: (23. 1. 2010, 10.27)

Můžete navštívit dětského psychologa a pracovat s ním na změně. Bude třeba několika návštěv.

SARKA píše: (18. 1. 2010, 19.20)

Dobry den.Rada bych se zeptala,jak resit drby ktere nejsou pravda.Mam 20 letou dceru,kdysi ma kamaradka prohlasila ze ji nemam s mym manzelem.Vse je holy nesmysl a drby se siri jak lavina,co mam v tomto pripade delat,jak se mam branit zlych pohledu lidi.Navic dcera je uplna kopie manzela.Dekuji za odpoved

Odpověď: (23. 1. 2010, 10.26)

Milá Šárko,
doporučuji řešit je jako Karel Gott, tzn. přehlížet je.

Nika píše: (18. 1. 2010, 17.03)

Dobrý den, mam už hodně dlouho psychický problém s klíštatama.všechno si prohlížím protože si myslím že sou všude.že je mam na oblečení,na věcech, na sobě.před chvílí sem přišla ze školy domů a na chodbě kolem mě šel soused,měl na sobě vaťák , takovej divnej kabát a já prostě že na něm sou klíštata.tak sem přišla domů a rozbrečela sem se.a musela sem hned všechno prohlížet.věci který sem měla na sobě když šel kolem mě.pak sem je uklidila do skříně a musela sem vyndat všechny věci ze skříně a prohlídnout je.pak sem je tam v klidu mohla uklidit zpátky.to oblečení,sem si položila na stůl než sem to prohlídla.takže sem pak musela prohlídnout celý stůl,protože to oblečení naněm leželo.takže sem si prohlídla ty věci co sem měla na sobě,pak skříň a stůl a taky sebe.a ted sem docela v klidu.ale klid mam na tak pět deset minut.pak uvidim na stole něco černýho a už si myslim že je to klíště.třeba je to jen špína nebo mam vidiny.ale když se tam podívám potom tak už to tam neni.a když to tam neni tak podle mě je to hned klíště.takže věci musim zase prohlídnout.abych byla v klidu.jinak v klidu nejsem..s timhle žiju už několik let...ze začátku to bylo utrpení...po několika letech to bylo lepší ale posledních pár měsíců to je zase hrozný jako na začátku..a já už nevim co mam dělat..chodim za psycholožkou..jesli máte nějakou radu napište mi jí budu ráda.
Děkuju za odpověď. Nashledanou....

Odpověď: (23. 1. 2010, 10.25)

Milá Niky,
pohledejte informace o fobiích... a pak se pusťte do práce....

Pepa P. píše: (18. 1. 2010, 16.44)

Mivam naprosto stejne stavy uzkosti a zoufalstvi jako Licie25  co tady dala svuj prispevek 11.1.  Bojuju s tim zatim bezuspesne. Zacinam taky hledat rady a pomoc prvne pres internet vubec si nedovedu predstavit situaci ze prijdu k psychologovi (psychiatrovi ) ....  cim zacit vubec nevim sem malinko bezradny

Odpověď: (23. 1. 2010, 10.24)

Milý Pepo,
důležité je nebát se. Jděte k tomu, komu důvěřujete. Opravdu nejste s podobnými starostmi sám, proto specialista vás nebude soudit jako divného. Můžete začít tím, že se rozhodnete, že pro sebe chcete něco udělat, že vyhledáte specialistu (na PC se specialisté objednávají běžně, že?) Prostě nebojte se a třeba mi zavolejte.

Petrolín píše: (18. 1. 2010, 13.27)

Dobrý den,chtěl bych požádat o radu,jak se zbavit závislosti na prášcích na spaní konkrétně lexaurinu. Měl sem před čtyřmi lety poměrně velké nervy a začal sem užívat lexaurin a teď se ho nemůžu zbavit i když má životní situace je víc než dobrá. Mám spokojený život,pěknou rodinu,dostatek peněz,dobrou práci,akorát ten lexaurin mě trápí. Poradíte mi jak se ho nejlépe zbavit...

   děkuji

Odpověď: (23. 1. 2010, 10.18)

Přestat je brát.
(mmj. nevím, jaké máte abstinenční příznaky)
To zvládnete.

Martin píše: (18. 1. 2010, 9.45)

Dobrý den, mám následující problém se svojí matkou, která trpí tzv."stihomamem", nebo nevím jak to nazvat. Má neustálý pocit, že jí někdo něco krade, vyměňuje věci nebo je poškozuje. Bydlí sama v rodinném domku, já s rodinou bydlím o 4 km dále a klíče od jejího bytu nemáme. Je velmi pravděpodobné, že nikdo jiný do bytu přístup nemá. Jde mi o to, jak v tomto případě postupovat a jak se k ní mám chovat, popř. spolupůsobit. Odbornou péči odmítá. Děkuji Vám  za odpověď.

Odpověď: (23. 1. 2010, 10.17)

Milý Martine,
bohužel my opravdu nemáme moc druhého měnit. V těchto příbězích se "stihoman" věkem obvykle zhoršuje. Berte ji svým způsobem jako nemocnou, neberte osočování osobně.
Přeji dost trpělivosti.

Klára píše: (18. 1. 2010, 0.26)

Dobrý den,
po přečtení některých příspěvků, jsem se rozhodla se na Vás také obrátit se svým problémem (resp. s problémem svého přítele).
Před rokem byl jakožto voják z povolání na více jak půl roku na misi v Afghánistánu... Je docela vysoce postavený, a tak byl i za většinu problémů zodpovědný. Když se z mise vrátil, zdálo se, že je vše jak má být. Těšili sme se na sebe a tak sme byli šťastni, že sme zase spolu. Jenže postupem času jsem si začala všímat změn... Za ten rok co je zpět spolu nevedeme zrovna úspěšně náš jak sexuální, tak ani běžný život. Docela dlouho mi trvalo než jsem z něj dostala alespoň část jeho problémů. Svěřil se mi, že když odjíždděl, tak si nedokázal představit, že by ho to tak dostalo. A popravdě- nedokázala jsem si to představit ani já. On je (nebo spíše býval) vtipný, veselý, řekla bych velice inteligentní muž, u kterého nikdo nečekal, že by se mohl touto životní zkušeností změnit. Jenže opak byl pravdou. Teď je věčně bez nálady, občas ani neodpovídá, na druhou stranu před přáteli je pořád stejný, takže nikdo kromě mě a jeho blízké rodiny změnu nepoznal. Někdy mi přijde, že o mě nestojí. O svých pocitech nechce mluvit, jen je v sobě dusí a já pak vidím, že se trápí... Když mu řeknu, že mě to mrzí, že mu chci pomoct a že k odborníkovi klidně půjdu s ním, tak se mi vysměje, že jsem sama jako psycholožka... Celá tahle situace mě mrzí, ale taky už přestávám mít sílu být pořád tou s dobrou náladou a otevřenou náručí, když mě odbíjí... Řekla jsem mu, že může dojít také k tomu, že se rozhodnu odejít, pokud situaci nezačne řešit. Na to mi odpověděl, že zažil horší věci a že když nejde o život... Na druhou stranu se pak ten den večer opil a svěřil se mi se svým trápením... Že ho sex nenaplňuje jako dřív, že nemá chuť a že si sám se sebou neví rady. Pak se na mě podíval a řekl, že jsem skvělá ženská a že o mě nechce přijít, že se pokusí se sebou něco udělat. Jenže je to jako v bludném kruhu. Druhý den měl opět po vystřízlivění tu svou tvrďáckou náladu. Je hrozně tvrdý, jak ke mě, tak i k sobě. Uzavírá se přede mnou a já nevím jak dál. Taky mi řekl, že nikdy nebyl zvyklý se svěřovat ani rodičům, proto je to pro něj těžké, ale jak mu mám pomoci? Co tito muži po misích v zahraničí prožívají? Jak ho přimět k tomu aby vyyhledel pomoc odborníka?

Předem moc děkuji za odpověď.

Klára

Odpověď: (23. 1. 2010, 10.14)

Milá Kláro,
válečná zkušenost nebo prožití hromadného neštěstí v člověku vyvolává v podstatě traumatickou reakci, musí se obrnit, "říznout", protože při plném kontaktu s bolestí by "zešíleli". Tento proces se děje automaticky a pak se stává, že "obrnění", potlačení bolesti vede k tomu, že je obtížné prožívání i intimity, blízkosti. U vašeho přítele vše je ještě kombinováno s tím, že on ani před odjezdem vědomě nepracoval se svými pocity. Je třeba se naučit pracovat  se sebou a máte pravdu, že člověk se to sám učí velmi ztuha.
Druhého donutit ke změně nelze.
Vaše dávání by mělo být v rovnováze s tím, co přijímáte.
Láska akceptuje, přijímá svět, druhého, takový, jaký je.
Přeji vše dobré a držím palce.

Kamila Č. píše: (11. 1. 2010, 14.49)

Dobrý den, velmi ráda bych se zeptala, jestli je nějaká šance, že můj partner opustí svoji přítelkyni a potomka, když jsou spolu 9 let a klukovi je rok a pul?! Ona uz neco tusi, ale zatim to nezacala nijak resit. Je celkem dobre financne zajistena, takze si myslim, ze to neresi kvuli penezum. Myslite, ze bych to radeji mela ukoncit nebo s nim byt dal a cekat?

Odpověď: (12. 1. 2010, 21.53)

Milá Kamilo,
právě prožíváte zkušenost, že vstoupit do milostného vztahu se zadaným mužem, není dobré.
Když vztah ukončíte, dáte příběhu jeho rodiny šanci řešit jejich starosti a klukovi šanci žít s tátou.
Pro sebe získáte sebeúctu, klidné nervy a možnost navázat vztah s mužem s vyřešenou minulostí.

Simona 22 píše: (11. 1. 2010, 13.57)

Dobrý den, chtěla jsem se zeptat jestli jde nějakým způsobem pomoci i druhému, aby třeba nemusel nikam do poradny?
Jedná se o mojí maminku.Problémů je víc, ale jeden ten největší se týká její mámy.Bydleli jsme s babi v rodinném baráku, ale dělala naschvály tak dlouho až jme se postupně odstěhovali.(vypínala nám teplou vodu, topení na chalupě kácela sama stromy aj...) Za babi skoro nikdo nechodí jen občas já pro poštu.Chová se jako by nic, ale podle mě je nemocná. Když tam přijde máma nadává jí do všeho možného a je hrozně zlá.Navíc má v kuchyni na volno puštěnou slepici jako kamarádku a podobné věci.
Řikáme mamce ať tam nechodí, ale je to její máma a nemůže to překonat. Probrečela zase celý víkend a to už jsou odstěhovaní tak čtvrt roku.
Mám ještě 2 sestry všichni i s tátou se máme rádi a stojíme při ní.Co by jsme měli udělat?Děkuji

Odpověď: (12. 1. 2010, 21.48)

Milá Simono,
respektujte její rozhodnutí... z nějakého svého důvodu to chce dělat tak, jak dělá. Kdyby máma chtěla změnit vnitřní postoj k situaci, jistě by řešení hledala.
Skutečně musíme respektovat přání druhých žít život dle svého.

Lucie25 píše: (11. 1. 2010, 13.45)

Dobrý den, chtěla bych Vám poděkovat za tuto poradnu, a i já bych měla na Vás jeden dotaz.Zkoušela jsem hledat ve starších příspěvcích, ale nenašla jsem... Můj problém je STRACH, který mě ale začíná obtěžovat v běžném životě.Můj první strach z "nečeho" mi začal asi před 10 lety, kdy jsme měli s kamarády malou nehodu v autě, a zřejmě mi to vyvolalo nepříjemný zážitek z dětství, kdy do nás narazil autobus a já byla asi 10-15min mimo sebe z šoku.Můj strach se začal projevovat tím, že velice špatně nesu jízdu jako spolujezdec(jako řidičce mi to nevadí) kdy jsem nervózní, potí se mi ruce a mám vnitřní neklid.Samozřejmě moje "obranná" pozice je, že pokud nemusím nikam s nikým nejezdím, ale to samozřejmě není vždy možné takže se tomu nevyhnu.Když bych mohla jet na dovolenou dále autem, tak nepojedu, protože se mi začnou vybavovat všechny možné nepříjemné scénáře s nabouráním, které by se po cestě mohly stát.Raději tedy nejedu což samozřejmě normální není.Když jsem poprvé letěla letadlem zmocnila se mě stejná úzkost a panický strach, že to spadne, že nedoletíme, jaké to bude když budu umírat, že už nikoho neuvidím...prostě panická hrůza-při turbulencích jsem byla schopna klidně nechát letadlo přistát(ale pořád jsem si uvědomovala kolik by mě to stálo peněz) a pořád jsem si opakovala, že všichni kdo tady sedí chcou žít, i piloti i letušky...nepomáhalo ani uklidňování přítele...při druhém letu to bylo stejné a kdybych letěla po 3 tak asi opilá nebo nevím...podotýkám, že jsem "skoro" abstinent kdy si dám třeba 1x za měsíc max. 3 dvojky vína a někdy ani to ne za měsíc...Tohle není normální, ale pořád si tady můžu pomoct(i když samozřejmě špatně) že se této situaci vyhnu.Pokud jde o fóbie-vyvolala jsem si je sama nebo kde je příčina? Druhý problém, který mě trápí mnohem víc je neopodstatněný strach o své blízké, o sebe...Třeba když jedou naši na dovolenou autem, mám špatný pocit celou dobu, pokud nedojedou-a stále se mi vrývají myšlenky co když nabourají,co bude aby se jim nic nestalo, co když mi někdo zavolá a pořád dokola.Nemůžu se na nic soustředit a uleví se mi až mi zavolají jsme na místě.Tohle je třeba dané příčinou-někam jedou, ale stává se mi, že i bez příčiny se mi začnou vrývat nepříjemné situace co by se jim tak vše mohlo stát...Tohle je nepravidelné.Jsem třeba v pohodě a najednou mě sevře úzkostný pocit, že se něco stane a jsem jak na trní.A když v této chvíli někdo třeba zaúpí třeba jen au, že se třeba bouchl tak vyletím s bušením srdce co se stalo...Jak jsem řekla, tohle je nepravidelné a nikdy nevím, kdy mě tento pocit přepadne.Co mě překvapilo třeba v poslední době bylo, že jsem jela v přeplněné tramvaji a najednou se mi vrylo do hlavy, že co kdyby zastavila, nešly otevřít dveře a začlo třeba hořet...Obecně mám strach ze smrti blízkých a sebe.Bojím se toho.Zajímalo by mě, kde jsou příčiny tohoto, protože když to někomu řeknu, tak na mě kouká, že to opravdu normální není.A já to samozřejmě vím, ale nevím co s tím mám dělat, proč se mi takové nepříjemné věci samy vrývají do hlavy a na jaké pracoviště se obrátit.Jestli psychologii, psychiatrii apod...Předem Vám mockrát děkuji za Vaši případnou odpověď.

Odpověď: (12. 1. 2010, 21.45)

Milá Lucie,
abreaktivní technikou by bylo možné vyřešit některé Vaše potíže. Dále by bylo užitečné urovnat si i některé myšlenky a přijmout svět i sebe. Jak to popisujete, je to na "chvíli" aktivní práce na sobě. Můžete vyhledat psychologa ve vašem okolí, kdybyste byla z okolí, určitě mne můžete kontaktovat. Byly by stavy pro vás k nesnesení, je možné dojít si pro medikaci k psychiatrovi a kombinovat medikaci s psychologickým přístupem k vnitřnímu světu. Bylo by užitečné, abyste absolvovala léčebné meditace "na míru".
Přeji vše dobré

evik píše: (11. 1. 2010, 13.15)

Dobrý den přítel mně mlátí a já uvažuji o sebevraždě nevím jak z toho ven. Pomůžete mi?

Odpověď: (12. 1. 2010, 21.33)

Milá Evo,
to bych ráda, myslíte, že byste mi mohla zatelefonovat?

Jakub píše: (11. 1. 2010, 11.55)

Dobry den,
Před Vánoci jsem se dostaval do velkeho stresu,a to vedlo k potižím s jidlem chováním atd. Přesto že už je to lepší nemužu se toho nějak zbavit stresu a napětí. Existuje na to nějaká pomoc??Děkuji

Odpověď: (11. 1. 2010, 12.05)

Existuje :),
je třeba naučit se pracovat se sebou, věřte nebo nevěřte, osobní konzultace vám může přinést řešení, několik řádek zde, nikoliv. (kdyby se mne někdo zeptal: Lze se naučit čínsky, odpovím ano a myslíte, že tím, že vám doporučím učebnice, to sám snadno zvládnete?) Takže: ráda vás na cca 3-4 konzultacích naučím základy.
Přeji vše dobré

kety píše: (11. 1. 2010, 11.50)

Dobrý den,

můžete-li prosím poraďte. V domě kde žiji 7 let mě od začátku šikanovaly děti ve věku asi 10 let. Spouštěčem byla starší sestra /18 let/ v jedné rodině, která zřejmě chtěla můj byt /obecní/, neboť byla svobodná matka s kojencem. Agrese: zesměšňování, bránění vchodu do domu, ležení na schodech, rozšiřování pomluv, zapojování širší skupiny vrstevníků a puberťáků, následně nadávky "cizích" puberťáků Krávo, Píčo. Neodpovídala jsem a nereagovala. To nepřestalo, protože rodiče nyní již téměř dospělých dětí převzaly jejich mínění a názory na mou osobu a nekomunikují nebo napadají mé návštěvy, kritizují a dívají se na mě jako na viníka všech potíží a vnímají mě dokonce jako ohrožení?!?. Dá se říci, že jsem stále provokována, odsuzována, komentována. Nevím lepší způsob jak se bránit než si toho co nejlépe nevšímat, ale ono si to žije svým životem. V našem domě je 8 partají z toho jen dvě nemají tyto děti. Nikdy jsem žádné problémy se sousedy neměla. Jelikož nekomunikují nemohu se s nimi nějak dohodnout, což jsem byla celý svůj život zvyklá dělat a dá se říci, že úspěšně. Mám dobré vzpomínky na všechna svá předchozí bydliště. Je to tu malé město, takže "zaručené" zprávy o mě má širší okruh lidí. Drby. Mrzí mě to. Pokouším se naučit se pozitivnímu myšlení a skutečně loni jsem prožila uspokojivé tři měsíce, protože jsem se léčila z nemoci a nemohla jsem si dovolit být rušena ze sebeúzdravy...Neustále jsem se odreagovávala a držela v klidu, myslela na něco hezkého, používala jsem hudbu, četbu, autogenní trénink a dietu. Přesto jsem registrovala frustraci, která se v hlavách  mých sousedů kupila a kupila v podobě naštvanosti...Přišlo mi, že jsou snad samonasírací... Mohu říci, že můj převládající pocit je údiv. Co je lepší tvářit se odmítavě až naštvaně nebo si nevšímat ani ataků? Jeden mi zabral půdu. Trvala jsem na tom aby dodržel mé hranice /teď je naštvanej ale vyklidil mi můj prostor/ jsou to už tři měsíce. Pořád je naštvanej. S dalším jsem se dala do řeči když dům vykradli, protože mi také rozkopli sklep. Zaregistrovala jsem překvapení v jeho výrazu ve smyslu vždyť je to fajn ženská, ale pak jakoby se opravila vzápětí připomněl v řeči svou holku /dceru/ a nejen, že mi nepomohl, ale o dva dny později mě napadl slovně: On byl u vchodu, zjistil, že není zamčeno a já jsem před svým bytem telefonovala, neboť jsem ztratila doklady a právě mi volal nálezce, takže jsem ho vnímala jen periferně. Vůbec jsem na něj nereagovala. Byl strašně naštvanej...

Tedy myslím to takhle, když jsou to moji sousedi a já si přeji mít s nimi dobré vztahy, mám na agresivní útok reagovat či nereagovat vůbec /dívat se stranou, mluvit do telefonu, zpívat si/? Tu druhou možnost střídavě s výpady dělají sousedi. Nebo reagovat metodou zrcadla? Jak ty na mě tak já na tebe? Nebo Stop! Pozor ať mě nepraštíš tou lopatou? To jsem dnes řekla jedné šestnáctce, která s ní mávala výhružně u vchodu  /otočila se a čekala jestli uskočím/. Většina lidí, když jim to vyprávím, to bagatelizuje. Jaký je Váš názor?

Odpověď: (12. 1. 2010, 21.31)

Milá Kety,
bohužel jen v posledním měsíci jsem se setkala s podobným příběhem u dalších dvou lidí. Jedna možnost je podat stížnost na městský úřad, kde to bude řešit přestupková komise, může udělit napomenutí a pokutu. No, když ale zvážíme konkrétní dopad na reálnou situaci, tak to stav příliš neřeší.
Reagovat tak, aby z vás čišela osobnost, neuhnout, přímý pohled od očí a přímý dotaz, přímé sdělení - to je možný způsob ukončení ataků.
Další možností je: odstěhovat se a nebrat to jako osobní prohru - prostě někdy se stane, že člověk narazí do klubka blbosti...
Držím palce

LN píše: (11. 1. 2010, 11.45)

když je mi 21 let, je těžké být v zaraničí, bez přátel, rodiny, přítele, objevila jsem tady část sebe, které vůbec nerozumím, před odjezdem jsem si našla přítele(25let), kterého jsem hledala celý život, ale místo toho abych byla šťastná, chovám se tak jako jsem se nikdy nechovala... Pořád rýpu, žárlím a i když vím, že to náš vztah ničí, nedokážu se ovládnout... Vždycky jsem byla člověk přátelský, otevřený, co jsem tady, tak se lidem spíš vyhýbám, jsem uzavřená, raději zůstávám sama na pokoji než jít někam ven a nevím proč, nikdy jsem taková nebyla... Stále mám strach, že přítele najednou ztratím, pořád přemýšlím co by bylo kdyby, a to přítele štve nejvíc, snaží se mi hrozně moc pomoci, je mi obrovskou oporou, ale občas to má se mnou těžké... Občas mě popadne nálada, kdy jenom brečím a mám pocit, že si ho nezasloužím, že on by si zasloužil lepší přítelkyni, která na něj nebude ošklivá... Mám pocit, jako kdyby ve mě byl někdo další, jeden člověk, který je spokojený, věří mu a je šťastný a druhý, který je nešťastný a šílený pesimista. a žárlivec... Já sama nechápu nálady, které mě popadají, přijdou z ničeho nic z minuty na minutu a hlavně tu pesimistickou prostě nedokážu oládnout :-( Nerada bych si svým chováním ten krásný vztah zničila, před přítelem je mi trapně, nechci jít k psychologovi, aby neměl pocit, že má vedle sebe nevyrovnaného člověka... Nevím, jestli mi vůbec něco dokáže pomoci, ale byla bych moc štastná... Teď jen doufám, že se ve mě něco změní po příjezdu domů, doufám, že tyto stavy mám jen kvůli tomu odloučení - před odjezdem strach z odloučení a teď stres z té dlouhé doby, co jsme se neviděli... Jsme spolu půl roku a z toho já 4měsíce tady :-( Přítel tady za mnou byl a prožili jsme tady něco úžasného, nepopsatelného, ale čím déle je to od jeho odjezdu, tím je to horší :-(

Odpověď: (12. 1. 2010, 21.24)

Milá L.,
jste konfrontována se svojí vnitřní stabilitou, jistotou či spíše nejistotou. Bylo by dobré tyto své nejistoty lépe poznat, nebát se je pojmenovat, z čeho, že člověk má strach, v čem že si nevěří a to postupně proměňovat. Možná by byla vhodná i vnitřně obrazová hra s podoosobnostmi, které zmiňujete. Je to postupná práce a považuju ji za důležitou, proto bych spolupráci s psycholoterapeutem doporučovala, a máte-li pocit, že to příteli říci nechcete, tak mu to neříkejte.

Katka píše: (11. 1. 2010, 10.11)

Dobrý den,chtěla bych se prosím zeptat.1.12 jsem se rozešla s přítelem.Pořád jsme se hádali a já už nevěděla kudy kam.Tak jsem to vyřešila rozchodem.Jenže to lepší není.Přítel rozchod obrečel,byl z toho hodně zničený.Pak jsem zjistila,že mě chybí(připadnu si jako kdyby mě bylo 15let a ne 32 let).Je možný,aby někdo po rozchodu,který ho tak zničil byl schopný do 14 dnů si najít novou přítelkyni a strašně moc se do ní zamilovat?Přitom mě říká,že mu není jedno,když mě vidí jak se trápím a,že mě má pořád rád,ale ji miluje.Já bych nebyla schopna po takovým rozchodu navázat nový vztah.Nevím co si o tom mám myslet.Je možný,aby se do 14 dnů opravdu zamiloval?Přitom nevyloučil,že se ke mě nikdy nevrátí.A já nevím jak z toho ven.Prosím poraďtě mě.Předem děkuji

Odpověď: (12. 1. 2010, 21.15)

Milá Katko,
tvrdí-li přítel, že je nyní zamilovaný, je třeba mu to věřit. Lidské příběhy bývají vskutku různorodé.
 Vám doporučuji zařídit se dle toho.

hlupačka píše: (11. 1. 2010, 8.44)

Již jsem jednou psala. Nakonec je všechno jinak. Z jednou ze svých milenek se nerozešel nikdy. Tři roky udržovali tajný vztah. Vše vyvrcholilo, letos na vánoce, kdy chtěl odejíl, jako kvůli svobodě. Když jsem se dozvěděla o koho se jedná a že to trvá tak dlouho, že mi 3 roky lhal a dokonce i ona, protože jsme se občas potkali ve fitku, rozhodla jsem se rozvést. Během těch 3 let jsem vůbec nic netušila, stačila otěhotnět a porodit syna, kterému jsou 2 roky. A on mi celou dobu lhal. Při podepisování rozvodových papírů, chtěl šanci. Že odejde na půl roku do zahraničí, aby spolu nebyli v práci,a já měla klid. přistoupila jsem na to. A on dnes otočil, že nedostane už tak dobrou práci, jak má teď a že mu musím prostě věřit, že to ukončil. A jsem v tom znovu. Dal mi šanci a po týdnu mi ji vzal. Jsem na pokraji zhroucení. Jak dál? Jak získat sebeúctu, jak dál žít, jak se zvednout.

Odpověď: (11. 1. 2010, 12.01)

Milá ?,
dejte mu podepsat ty rozvodové papíry.
Bylo by dobré, kdybyste mohla přijít z důvodů, které uvádíte v závěru (takové "věci" emailem nepořešíme)

Helena píše: (11. 1. 2010, 8.35)

Dobrý den,
ráda bych Vás požádala o Váš názor. Po dlouhém vztahu s ženatým cizincem jsem nyní svobodnou matkou 2,5 letého syna. Přítel o dítěti věděl, ale nechtěl s námi žít a v rodném listu dítěte není uveden. Nyní žiju se synem sama u mých rodičů v ČR a otec dítěte se s námi setkal pouze 1x, když bylo synovi 1,5 roku. Od té doby ztratil práci, náš kontakt (telelfon, skype) značně prořídl a zatím si jen občas píšeme e-mailem. Žije se nám dobře, o otci zatím nijak nemluvíme, ale vím, že přijde brzy doba, kdy mu bude nutné vysvětlit, proč nemá tátu a nestýká se s námi. Nechtěla bych do syna zasít jakékoliv sémě nevraživosti k otci nebo ke mě nebo případně viny az vzniklou situaci. Poradila byste mi, jakým způsobem dítěti situaci vysvětlit? Děkuji za odpověď.Helena

Odpověď: (11. 1. 2010, 12.16)

Milá Heleno,
on otce samozřejmě má. Nevraživost v něm nezasejete, pokud i ve vás bude vztah k jeho otci pozitivní ve smyslu: jsem ráda, že jsem s ním otěhotněla... a beru svůj příběh s tímto mužem vyrovnaně. Pro začátek říci srozumitelnými slovy následující obsah: "ano, tatínek existuje, ale protože má jiné povinnosti, nemůže s námi být. Rozhodl se pro život bez nás a já to tak respektuji, přesto jsem ráda, že jsem ho potkala." Nevím, jaký má otec vztah k vašemu synovi, pošle mu občas něco, ptá se na něj? Neuvést ho v rodném listě hmm :(?.

Eva píše: (5. 1. 2010, 14.36)

Dobrý den.Nevím jak začít,tak asi od začátku.Před šesti lety manžel začal podnikat a neměl na mě vůbec čas,dcera už byla dospělá a já to řešila ženatým milencem,moc jsem se na něj upnula,byl mi vším.Manželovi začala krachovat firma a já se to dozvěděla až od soudu,měla jsem různá tušení,ale na mé dotazy jsem vždy byla ubezpečena že je vše OK a nemám se starat.Část dluhů,které se musely zaplatit,aby jsme nepřišli o byt,nám zaplatili rodiče.Mé nervy začaly pracovat,noční nespavost,zvracení,ale byla tady má "berlička" milenec,který mě,z mého pohledu držel nad vodou,alespon podporou.Jenže jsem měla tušení,pocit,že i s milencem se něco děje,prý mam být v klidu,vše je OK.Ale nebylo,byla tam ještě jiná,kterou jsem dobře znala.Dušička dostala hodně zabrat a když je člověk raněný,dělá různé chyby.Začala jsem se doprošovat,ponižovat....Se svým kamarádem na mě sehráli divadlo a ukázali jak jsem hloupá...A já se tak začala cítit,do hlavy mi jdou různé bludy,které nemůžu dostat ven a já ted nevím,jak ze začarovaného kruhu.Začaly mi padat i vlasy,což na mé psychice nepřidalo.

Odpověď: (8. 1. 2010, 14.15)

MIlá Evo,
z vašeho psaní moc moudrá nejsem. Jediné co chápu, že se necítíte dobře. Proto doporučuji pro sebe začít něco dělat. Kniha např. Miluj svůj život, spolupráce s psychoterapeutem, prostě být cennou sama pro sebe a dělat si radost, třeba víkendem pro ženy..., seminářem.....
Držím palce a nezanedbávejte se.

pipka píše: (5. 1. 2010, 13.42)

Dobry den ,prosim Vas o radu uz asi rok jsem zacala trpet naladovosti a prestavam chodit ven mam furt skleslou naladu a nevim jak ven z tohoto kruhu prestava me bavit vse co jsem mela drive rada

Odpověď: (8. 1. 2010, 14.11)

Milá neznámá,
příčiny mohu být různorodé, chtělo by to osobní konzltaci případně spolupráci.

ubrečená holka píše: (5. 1. 2010, 13.06)

dobrý den, nevím jak začít tak to skusím nějak postupně.Rozešla jsem se s přítelem po 7mi letech a máme spolu 6ti měsíčního chlapečka.od jeho narození se náš vztah začal asi v jeho 3měsících kazit.Výčitky co jsme prožili za tu celou dobu spolu, to, že on někomu píše sms i já, odlišní kamarádi a že každý víkend nechci trávit u jeho matky .Tady jsme si zařídili byt v baráku u mých rodiču ale bydlíme sami na hoře a naši dole. .Shodli jsem se na rozchodu.To mě tak moc už netrápí ale to, že zničeho nic začnu brečet a ani nevím proč...malej mi začne plakat a já pláču s ním a proklínám otce dítěte...
Včera jsem byla za kamarádem a obejmuli se a já z ničeho nic začala brečet.Řekl mi, že to není normální.mě to tak trápí....děkuji za jakoukoli radu

Odpověď: (8. 1. 2010, 14.10)

Milá mladá maminko,
že by vás taková situace netrápila by mne přišlo docela podivné. Je potřeba své cítění převést na vědomou úroveň a na ní s ní pracovat. Proklínáním sobě i synovi ubližujete.
Jste-li z okolí, můžete se samozřejmě objednat.