Simona 22 píše: (11. 1. 2010, 13.57)

Dobrý den, chtěla jsem se zeptat jestli jde nějakým způsobem pomoci i druhému, aby třeba nemusel nikam do poradny?
Jedná se o mojí maminku.Problémů je víc, ale jeden ten největší se týká její mámy.Bydleli jsme s babi v rodinném baráku, ale dělala naschvály tak dlouho až jme se postupně odstěhovali.(vypínala nám teplou vodu, topení na chalupě kácela sama stromy aj...) Za babi skoro nikdo nechodí jen občas já pro poštu.Chová se jako by nic, ale podle mě je nemocná. Když tam přijde máma nadává jí do všeho možného a je hrozně zlá.Navíc má v kuchyni na volno puštěnou slepici jako kamarádku a podobné věci.
Řikáme mamce ať tam nechodí, ale je to její máma a nemůže to překonat. Probrečela zase celý víkend a to už jsou odstěhovaní tak čtvrt roku.
Mám ještě 2 sestry všichni i s tátou se máme rádi a stojíme při ní.Co by jsme měli udělat?Děkuji

Odpověď: (12. 1. 2010, 21.48)

Milá Simono,
respektujte její rozhodnutí... z nějakého svého důvodu to chce dělat tak, jak dělá. Kdyby máma chtěla změnit vnitřní postoj k situaci, jistě by řešení hledala.
Skutečně musíme respektovat přání druhých žít život dle svého.

Lucie25 píše: (11. 1. 2010, 13.45)

Dobrý den, chtěla bych Vám poděkovat za tuto poradnu, a i já bych měla na Vás jeden dotaz.Zkoušela jsem hledat ve starších příspěvcích, ale nenašla jsem... Můj problém je STRACH, který mě ale začíná obtěžovat v běžném životě.Můj první strach z "nečeho" mi začal asi před 10 lety, kdy jsme měli s kamarády malou nehodu v autě, a zřejmě mi to vyvolalo nepříjemný zážitek z dětství, kdy do nás narazil autobus a já byla asi 10-15min mimo sebe z šoku.Můj strach se začal projevovat tím, že velice špatně nesu jízdu jako spolujezdec(jako řidičce mi to nevadí) kdy jsem nervózní, potí se mi ruce a mám vnitřní neklid.Samozřejmě moje "obranná" pozice je, že pokud nemusím nikam s nikým nejezdím, ale to samozřejmě není vždy možné takže se tomu nevyhnu.Když bych mohla jet na dovolenou dále autem, tak nepojedu, protože se mi začnou vybavovat všechny možné nepříjemné scénáře s nabouráním, které by se po cestě mohly stát.Raději tedy nejedu což samozřejmě normální není.Když jsem poprvé letěla letadlem zmocnila se mě stejná úzkost a panický strach, že to spadne, že nedoletíme, jaké to bude když budu umírat, že už nikoho neuvidím...prostě panická hrůza-při turbulencích jsem byla schopna klidně nechát letadlo přistát(ale pořád jsem si uvědomovala kolik by mě to stálo peněz) a pořád jsem si opakovala, že všichni kdo tady sedí chcou žít, i piloti i letušky...nepomáhalo ani uklidňování přítele...při druhém letu to bylo stejné a kdybych letěla po 3 tak asi opilá nebo nevím...podotýkám, že jsem "skoro" abstinent kdy si dám třeba 1x za měsíc max. 3 dvojky vína a někdy ani to ne za měsíc...Tohle není normální, ale pořád si tady můžu pomoct(i když samozřejmě špatně) že se této situaci vyhnu.Pokud jde o fóbie-vyvolala jsem si je sama nebo kde je příčina? Druhý problém, který mě trápí mnohem víc je neopodstatněný strach o své blízké, o sebe...Třeba když jedou naši na dovolenou autem, mám špatný pocit celou dobu, pokud nedojedou-a stále se mi vrývají myšlenky co když nabourají,co bude aby se jim nic nestalo, co když mi někdo zavolá a pořád dokola.Nemůžu se na nic soustředit a uleví se mi až mi zavolají jsme na místě.Tohle je třeba dané příčinou-někam jedou, ale stává se mi, že i bez příčiny se mi začnou vrývat nepříjemné situace co by se jim tak vše mohlo stát...Tohle je nepravidelné.Jsem třeba v pohodě a najednou mě sevře úzkostný pocit, že se něco stane a jsem jak na trní.A když v této chvíli někdo třeba zaúpí třeba jen au, že se třeba bouchl tak vyletím s bušením srdce co se stalo...Jak jsem řekla, tohle je nepravidelné a nikdy nevím, kdy mě tento pocit přepadne.Co mě překvapilo třeba v poslední době bylo, že jsem jela v přeplněné tramvaji a najednou se mi vrylo do hlavy, že co kdyby zastavila, nešly otevřít dveře a začlo třeba hořet...Obecně mám strach ze smrti blízkých a sebe.Bojím se toho.Zajímalo by mě, kde jsou příčiny tohoto, protože když to někomu řeknu, tak na mě kouká, že to opravdu normální není.A já to samozřejmě vím, ale nevím co s tím mám dělat, proč se mi takové nepříjemné věci samy vrývají do hlavy a na jaké pracoviště se obrátit.Jestli psychologii, psychiatrii apod...Předem Vám mockrát děkuji za Vaši případnou odpověď.

Odpověď: (12. 1. 2010, 21.45)

Milá Lucie,
abreaktivní technikou by bylo možné vyřešit některé Vaše potíže. Dále by bylo užitečné urovnat si i některé myšlenky a přijmout svět i sebe. Jak to popisujete, je to na "chvíli" aktivní práce na sobě. Můžete vyhledat psychologa ve vašem okolí, kdybyste byla z okolí, určitě mne můžete kontaktovat. Byly by stavy pro vás k nesnesení, je možné dojít si pro medikaci k psychiatrovi a kombinovat medikaci s psychologickým přístupem k vnitřnímu světu. Bylo by užitečné, abyste absolvovala léčebné meditace "na míru".
Přeji vše dobré

evik píše: (11. 1. 2010, 13.15)

Dobrý den přítel mně mlátí a já uvažuji o sebevraždě nevím jak z toho ven. Pomůžete mi?

Odpověď: (12. 1. 2010, 21.33)

Milá Evo,
to bych ráda, myslíte, že byste mi mohla zatelefonovat?

Jakub píše: (11. 1. 2010, 11.55)

Dobry den,
Před Vánoci jsem se dostaval do velkeho stresu,a to vedlo k potižím s jidlem chováním atd. Přesto že už je to lepší nemužu se toho nějak zbavit stresu a napětí. Existuje na to nějaká pomoc??Děkuji

Odpověď: (11. 1. 2010, 12.05)

Existuje :),
je třeba naučit se pracovat se sebou, věřte nebo nevěřte, osobní konzultace vám může přinést řešení, několik řádek zde, nikoliv. (kdyby se mne někdo zeptal: Lze se naučit čínsky, odpovím ano a myslíte, že tím, že vám doporučím učebnice, to sám snadno zvládnete?) Takže: ráda vás na cca 3-4 konzultacích naučím základy.
Přeji vše dobré

kety píše: (11. 1. 2010, 11.50)

Dobrý den,

můžete-li prosím poraďte. V domě kde žiji 7 let mě od začátku šikanovaly děti ve věku asi 10 let. Spouštěčem byla starší sestra /18 let/ v jedné rodině, která zřejmě chtěla můj byt /obecní/, neboť byla svobodná matka s kojencem. Agrese: zesměšňování, bránění vchodu do domu, ležení na schodech, rozšiřování pomluv, zapojování širší skupiny vrstevníků a puberťáků, následně nadávky "cizích" puberťáků Krávo, Píčo. Neodpovídala jsem a nereagovala. To nepřestalo, protože rodiče nyní již téměř dospělých dětí převzaly jejich mínění a názory na mou osobu a nekomunikují nebo napadají mé návštěvy, kritizují a dívají se na mě jako na viníka všech potíží a vnímají mě dokonce jako ohrožení?!?. Dá se říci, že jsem stále provokována, odsuzována, komentována. Nevím lepší způsob jak se bránit než si toho co nejlépe nevšímat, ale ono si to žije svým životem. V našem domě je 8 partají z toho jen dvě nemají tyto děti. Nikdy jsem žádné problémy se sousedy neměla. Jelikož nekomunikují nemohu se s nimi nějak dohodnout, což jsem byla celý svůj život zvyklá dělat a dá se říci, že úspěšně. Mám dobré vzpomínky na všechna svá předchozí bydliště. Je to tu malé město, takže "zaručené" zprávy o mě má širší okruh lidí. Drby. Mrzí mě to. Pokouším se naučit se pozitivnímu myšlení a skutečně loni jsem prožila uspokojivé tři měsíce, protože jsem se léčila z nemoci a nemohla jsem si dovolit být rušena ze sebeúzdravy...Neustále jsem se odreagovávala a držela v klidu, myslela na něco hezkého, používala jsem hudbu, četbu, autogenní trénink a dietu. Přesto jsem registrovala frustraci, která se v hlavách  mých sousedů kupila a kupila v podobě naštvanosti...Přišlo mi, že jsou snad samonasírací... Mohu říci, že můj převládající pocit je údiv. Co je lepší tvářit se odmítavě až naštvaně nebo si nevšímat ani ataků? Jeden mi zabral půdu. Trvala jsem na tom aby dodržel mé hranice /teď je naštvanej ale vyklidil mi můj prostor/ jsou to už tři měsíce. Pořád je naštvanej. S dalším jsem se dala do řeči když dům vykradli, protože mi také rozkopli sklep. Zaregistrovala jsem překvapení v jeho výrazu ve smyslu vždyť je to fajn ženská, ale pak jakoby se opravila vzápětí připomněl v řeči svou holku /dceru/ a nejen, že mi nepomohl, ale o dva dny později mě napadl slovně: On byl u vchodu, zjistil, že není zamčeno a já jsem před svým bytem telefonovala, neboť jsem ztratila doklady a právě mi volal nálezce, takže jsem ho vnímala jen periferně. Vůbec jsem na něj nereagovala. Byl strašně naštvanej...

Tedy myslím to takhle, když jsou to moji sousedi a já si přeji mít s nimi dobré vztahy, mám na agresivní útok reagovat či nereagovat vůbec /dívat se stranou, mluvit do telefonu, zpívat si/? Tu druhou možnost střídavě s výpady dělají sousedi. Nebo reagovat metodou zrcadla? Jak ty na mě tak já na tebe? Nebo Stop! Pozor ať mě nepraštíš tou lopatou? To jsem dnes řekla jedné šestnáctce, která s ní mávala výhružně u vchodu  /otočila se a čekala jestli uskočím/. Většina lidí, když jim to vyprávím, to bagatelizuje. Jaký je Váš názor?

Odpověď: (12. 1. 2010, 21.31)

Milá Kety,
bohužel jen v posledním měsíci jsem se setkala s podobným příběhem u dalších dvou lidí. Jedna možnost je podat stížnost na městský úřad, kde to bude řešit přestupková komise, může udělit napomenutí a pokutu. No, když ale zvážíme konkrétní dopad na reálnou situaci, tak to stav příliš neřeší.
Reagovat tak, aby z vás čišela osobnost, neuhnout, přímý pohled od očí a přímý dotaz, přímé sdělení - to je možný způsob ukončení ataků.
Další možností je: odstěhovat se a nebrat to jako osobní prohru - prostě někdy se stane, že člověk narazí do klubka blbosti...
Držím palce

LN píše: (11. 1. 2010, 11.45)

když je mi 21 let, je těžké být v zaraničí, bez přátel, rodiny, přítele, objevila jsem tady část sebe, které vůbec nerozumím, před odjezdem jsem si našla přítele(25let), kterého jsem hledala celý život, ale místo toho abych byla šťastná, chovám se tak jako jsem se nikdy nechovala... Pořád rýpu, žárlím a i když vím, že to náš vztah ničí, nedokážu se ovládnout... Vždycky jsem byla člověk přátelský, otevřený, co jsem tady, tak se lidem spíš vyhýbám, jsem uzavřená, raději zůstávám sama na pokoji než jít někam ven a nevím proč, nikdy jsem taková nebyla... Stále mám strach, že přítele najednou ztratím, pořád přemýšlím co by bylo kdyby, a to přítele štve nejvíc, snaží se mi hrozně moc pomoci, je mi obrovskou oporou, ale občas to má se mnou těžké... Občas mě popadne nálada, kdy jenom brečím a mám pocit, že si ho nezasloužím, že on by si zasloužil lepší přítelkyni, která na něj nebude ošklivá... Mám pocit, jako kdyby ve mě byl někdo další, jeden člověk, který je spokojený, věří mu a je šťastný a druhý, který je nešťastný a šílený pesimista. a žárlivec... Já sama nechápu nálady, které mě popadají, přijdou z ničeho nic z minuty na minutu a hlavně tu pesimistickou prostě nedokážu oládnout :-( Nerada bych si svým chováním ten krásný vztah zničila, před přítelem je mi trapně, nechci jít k psychologovi, aby neměl pocit, že má vedle sebe nevyrovnaného člověka... Nevím, jestli mi vůbec něco dokáže pomoci, ale byla bych moc štastná... Teď jen doufám, že se ve mě něco změní po příjezdu domů, doufám, že tyto stavy mám jen kvůli tomu odloučení - před odjezdem strach z odloučení a teď stres z té dlouhé doby, co jsme se neviděli... Jsme spolu půl roku a z toho já 4měsíce tady :-( Přítel tady za mnou byl a prožili jsme tady něco úžasného, nepopsatelného, ale čím déle je to od jeho odjezdu, tím je to horší :-(

Odpověď: (12. 1. 2010, 21.24)

Milá L.,
jste konfrontována se svojí vnitřní stabilitou, jistotou či spíše nejistotou. Bylo by dobré tyto své nejistoty lépe poznat, nebát se je pojmenovat, z čeho, že člověk má strach, v čem že si nevěří a to postupně proměňovat. Možná by byla vhodná i vnitřně obrazová hra s podoosobnostmi, které zmiňujete. Je to postupná práce a považuju ji za důležitou, proto bych spolupráci s psycholoterapeutem doporučovala, a máte-li pocit, že to příteli říci nechcete, tak mu to neříkejte.

Katka píše: (11. 1. 2010, 10.11)

Dobrý den,chtěla bych se prosím zeptat.1.12 jsem se rozešla s přítelem.Pořád jsme se hádali a já už nevěděla kudy kam.Tak jsem to vyřešila rozchodem.Jenže to lepší není.Přítel rozchod obrečel,byl z toho hodně zničený.Pak jsem zjistila,že mě chybí(připadnu si jako kdyby mě bylo 15let a ne 32 let).Je možný,aby někdo po rozchodu,který ho tak zničil byl schopný do 14 dnů si najít novou přítelkyni a strašně moc se do ní zamilovat?Přitom mě říká,že mu není jedno,když mě vidí jak se trápím a,že mě má pořád rád,ale ji miluje.Já bych nebyla schopna po takovým rozchodu navázat nový vztah.Nevím co si o tom mám myslet.Je možný,aby se do 14 dnů opravdu zamiloval?Přitom nevyloučil,že se ke mě nikdy nevrátí.A já nevím jak z toho ven.Prosím poraďtě mě.Předem děkuji

Odpověď: (12. 1. 2010, 21.15)

Milá Katko,
tvrdí-li přítel, že je nyní zamilovaný, je třeba mu to věřit. Lidské příběhy bývají vskutku různorodé.
 Vám doporučuji zařídit se dle toho.

hlupačka píše: (11. 1. 2010, 8.44)

Již jsem jednou psala. Nakonec je všechno jinak. Z jednou ze svých milenek se nerozešel nikdy. Tři roky udržovali tajný vztah. Vše vyvrcholilo, letos na vánoce, kdy chtěl odejíl, jako kvůli svobodě. Když jsem se dozvěděla o koho se jedná a že to trvá tak dlouho, že mi 3 roky lhal a dokonce i ona, protože jsme se občas potkali ve fitku, rozhodla jsem se rozvést. Během těch 3 let jsem vůbec nic netušila, stačila otěhotnět a porodit syna, kterému jsou 2 roky. A on mi celou dobu lhal. Při podepisování rozvodových papírů, chtěl šanci. Že odejde na půl roku do zahraničí, aby spolu nebyli v práci,a já měla klid. přistoupila jsem na to. A on dnes otočil, že nedostane už tak dobrou práci, jak má teď a že mu musím prostě věřit, že to ukončil. A jsem v tom znovu. Dal mi šanci a po týdnu mi ji vzal. Jsem na pokraji zhroucení. Jak dál? Jak získat sebeúctu, jak dál žít, jak se zvednout.

Odpověď: (11. 1. 2010, 12.01)

Milá ?,
dejte mu podepsat ty rozvodové papíry.
Bylo by dobré, kdybyste mohla přijít z důvodů, které uvádíte v závěru (takové "věci" emailem nepořešíme)

Helena píše: (11. 1. 2010, 8.35)

Dobrý den,
ráda bych Vás požádala o Váš názor. Po dlouhém vztahu s ženatým cizincem jsem nyní svobodnou matkou 2,5 letého syna. Přítel o dítěti věděl, ale nechtěl s námi žít a v rodném listu dítěte není uveden. Nyní žiju se synem sama u mých rodičů v ČR a otec dítěte se s námi setkal pouze 1x, když bylo synovi 1,5 roku. Od té doby ztratil práci, náš kontakt (telelfon, skype) značně prořídl a zatím si jen občas píšeme e-mailem. Žije se nám dobře, o otci zatím nijak nemluvíme, ale vím, že přijde brzy doba, kdy mu bude nutné vysvětlit, proč nemá tátu a nestýká se s námi. Nechtěla bych do syna zasít jakékoliv sémě nevraživosti k otci nebo ke mě nebo případně viny az vzniklou situaci. Poradila byste mi, jakým způsobem dítěti situaci vysvětlit? Děkuji za odpověď.Helena

Odpověď: (11. 1. 2010, 12.16)

Milá Heleno,
on otce samozřejmě má. Nevraživost v něm nezasejete, pokud i ve vás bude vztah k jeho otci pozitivní ve smyslu: jsem ráda, že jsem s ním otěhotněla... a beru svůj příběh s tímto mužem vyrovnaně. Pro začátek říci srozumitelnými slovy následující obsah: "ano, tatínek existuje, ale protože má jiné povinnosti, nemůže s námi být. Rozhodl se pro život bez nás a já to tak respektuji, přesto jsem ráda, že jsem ho potkala." Nevím, jaký má otec vztah k vašemu synovi, pošle mu občas něco, ptá se na něj? Neuvést ho v rodném listě hmm :(?.

Eva píše: (5. 1. 2010, 14.36)

Dobrý den.Nevím jak začít,tak asi od začátku.Před šesti lety manžel začal podnikat a neměl na mě vůbec čas,dcera už byla dospělá a já to řešila ženatým milencem,moc jsem se na něj upnula,byl mi vším.Manželovi začala krachovat firma a já se to dozvěděla až od soudu,měla jsem různá tušení,ale na mé dotazy jsem vždy byla ubezpečena že je vše OK a nemám se starat.Část dluhů,které se musely zaplatit,aby jsme nepřišli o byt,nám zaplatili rodiče.Mé nervy začaly pracovat,noční nespavost,zvracení,ale byla tady má "berlička" milenec,který mě,z mého pohledu držel nad vodou,alespon podporou.Jenže jsem měla tušení,pocit,že i s milencem se něco děje,prý mam být v klidu,vše je OK.Ale nebylo,byla tam ještě jiná,kterou jsem dobře znala.Dušička dostala hodně zabrat a když je člověk raněný,dělá různé chyby.Začala jsem se doprošovat,ponižovat....Se svým kamarádem na mě sehráli divadlo a ukázali jak jsem hloupá...A já se tak začala cítit,do hlavy mi jdou různé bludy,které nemůžu dostat ven a já ted nevím,jak ze začarovaného kruhu.Začaly mi padat i vlasy,což na mé psychice nepřidalo.

Odpověď: (8. 1. 2010, 14.15)

MIlá Evo,
z vašeho psaní moc moudrá nejsem. Jediné co chápu, že se necítíte dobře. Proto doporučuji pro sebe začít něco dělat. Kniha např. Miluj svůj život, spolupráce s psychoterapeutem, prostě být cennou sama pro sebe a dělat si radost, třeba víkendem pro ženy..., seminářem.....
Držím palce a nezanedbávejte se.

pipka píše: (5. 1. 2010, 13.42)

Dobry den ,prosim Vas o radu uz asi rok jsem zacala trpet naladovosti a prestavam chodit ven mam furt skleslou naladu a nevim jak ven z tohoto kruhu prestava me bavit vse co jsem mela drive rada

Odpověď: (8. 1. 2010, 14.11)

Milá neznámá,
příčiny mohu být různorodé, chtělo by to osobní konzltaci případně spolupráci.

ubrečená holka píše: (5. 1. 2010, 13.06)

dobrý den, nevím jak začít tak to skusím nějak postupně.Rozešla jsem se s přítelem po 7mi letech a máme spolu 6ti měsíčního chlapečka.od jeho narození se náš vztah začal asi v jeho 3měsících kazit.Výčitky co jsme prožili za tu celou dobu spolu, to, že on někomu píše sms i já, odlišní kamarádi a že každý víkend nechci trávit u jeho matky .Tady jsme si zařídili byt v baráku u mých rodiču ale bydlíme sami na hoře a naši dole. .Shodli jsem se na rozchodu.To mě tak moc už netrápí ale to, že zničeho nic začnu brečet a ani nevím proč...malej mi začne plakat a já pláču s ním a proklínám otce dítěte...
Včera jsem byla za kamarádem a obejmuli se a já z ničeho nic začala brečet.Řekl mi, že to není normální.mě to tak trápí....děkuji za jakoukoli radu

Odpověď: (8. 1. 2010, 14.10)

Milá mladá maminko,
že by vás taková situace netrápila by mne přišlo docela podivné. Je potřeba své cítění převést na vědomou úroveň a na ní s ní pracovat. Proklínáním sobě i synovi ubližujete.
Jste-li z okolí, můžete se samozřejmě objednat.

Omdlik píše: (5. 1. 2010, 12.37)

Dobrý den, netuším jestli mi budete moci poradit,ale zkusím to:mám problémy s omdlíváním a ted´už to došlo tak daleko že pokaždé, když mám jít ven začnu kolabovat. Poprvé se mi to stalo v srpnu v práci z ničeho nic. Dostala jsem kvůli tomu výpověd´a šla marodit.Zkolabovala jsem ještě 2krát, ale jinak se mi nic nedělo. Následovala neu. vyšetření ale nic se nenašlo,ale protože jsem otěhotněla zůstala jsem na PN. Ve 4 měsíci jsem potratila a opustil mě přítel a začal čas smutku a pláče, ale i tak jsem to přešla docela v klidu. Neschopenka mi ted´skončila a já myslela že jsem z toho venku a bude dobře. Jenže jsem opět najednou 3 dni po sobě venku zkolabovala a od té chvíle mám strach jít sama ven dělá se mi špatně i doma: bušení srdce ,třes,hučení v uších apod. Obědnala jsem se u psycholožky ,ale ta má volný termín až za měsíc a já nevím jak to přežít!

Odpověď: (8. 1. 2010, 14.07)

Milá Omdlíčko,
s odpovědí docela váhám - ono je jednoduché říci, že je to jen psychické - vy také máte ten pocit? Tlak? Krom toho, při řešení vašeho problému na psychologické úrovni je třeba pracovat i na úrovni emocionálí a jedna návštěva to "neopraví".
(na vašem místě bych hledala cesty celostního přístupu k člověku např.: http://miklanek.alter-med.cz/ + psychoenergetický, psychoterapeutický přístup).
Přeji vše dobré

Martin píše: (5. 1. 2010, 10.28)

Dobrý den, potřebuju se nějak zbavit žárlivosti.Potřebuju poradit a nevím co dělat. Měl jsem manželku, která mi byla věčně nevěrná. Když jsme spolu skončily, našel jsem si přítelkyni, ale ta mi byla taky nevěrná. Bohužel se nemůžu zbavit pocitu, že ženská je věčně nevěrná. Teď mám přítelkyni, která je věrná, v životě by mě nepodvedla- Mám všechno, co si můžu přát a je to úžasný, ale čas od času mě v hlavě zašumí a já se chovám jak idiot a strašně žárlím, čímž potápím náš vztah. Říkala mi, že by se mohlo stát že ji jednou dojdou síly pořád to přecházet. Prosím poraďte mi nějak co dělat, nechci ji ztratit....

Odpověď: (8. 1. 2010, 14.00)

Milý Martine,
co jste ochoten udělat proto, abyste žárlivost rozpustil? Objednáte se? (jste člověk rozumný, rozumně jste si domlouval a patrně beze změny, cítíte, že je to na emocionální úrovni a tu emailem nevyřešíme). Přeji hezké dny.

beruška píše: (5. 1. 2010, 10.13)

Dobrý den, ráda bych se zeptala na váš názor. Již dva roky se léčím na depresy přesná diagnoza je Smíšená anxiózně-depresivní porucha. V tuto dobu mám předepsané antidepresiva Xanax 1-1-1 a Mirtazapin 0-0-1. Měla jsem velké úzkosti, strach, nevysvětlitelný strach, pláč neschopnost se starat o sebe i druhé o domácnost dítě atd. Během těch dvou let jsem měla léků více až tyto  se mi zdály, že opravdu zabraly,ale mám často výkyvy nálad a nemají důvod což mě hrozně štve a už bych brečela zoufalstvím, protože moje stavy nemají příčinu. Žiju spokojeným životem, nic mi nechybí a toto vše začalo porodem, který považuji za příčinu mých stavů. Po porodu jsem měla depresy, kterou jsem se s paní doktorkou na gynekologii snažily tlumit tim, že jsem se jí svěřovala s pocity nechtěla jsem léky kvůli kojeni. Urovnalo se to na dva roky jsem se citila dobře, chut na sex naprosto zmizela a to přetrvává dodnes a to už to jsou 4 roky od porodu. Už se mi to zdá strašně dlouhé, že se to nevyléčilo. Pan doktor psychiatr mi říká, že musím být trpělivá, ale já už jsem zoufalá když víte, že se bojíte usnout, protože víte, že ráno vám bude zase do breku, strach bez důvodu a nebudete pro svou rodinu k užitku neschopná cokoliv dělat, jen myslet na to, že mi není dobře. Neužívám si svého dítěte tak jak bych si přála, nehraju si tak jak bych chtěla a jak chce on, někdy mi to dokonce i vadí jak jsou lidé veselý, spokojený... už chci aby to skončilo...nevím, kde je zakopaný pes, jsem už unavená z toho čekání na zlepšení. Myslíte, že ten porod mohl tak moc všechno pokazit a že bych se měla léčit jinak? Ještě dodávám že se asi 2 roky léčím na štítnou žlázu beru letrox 75mlg. Děkuji za odpověd

Odpověď: (8. 1. 2010, 13.57)

Milá beruško,
co se týče medikce, tak to skutečně nejlépe pořešíte s lékaři (hormony, štítná žláza souvisí skutečně s náladami). Jak váš příběh dokumentuje, člověk opravdu není tvor jednoduchý. Já bych vám doporučila prozkoumat energetické pole, záznamy v tomto poli a jejich očisty např. léčebnými meditacemi. Někdy je to skutečně běh na dlouhou trať, ale výsledky se dostaví, je to však aktivní práce (asi tak, jako když se chcete naučit např. cizí jazyk)
Přeji vše dobré

Jane píše: (5. 1. 2010, 9.55)

Dobrý den, problémů mám víc a nevím jak začít...nevím ani kam jít. Je mi 43let. Před sedmi lety jsem se rozvedla. Mm dvě dcery (24 a 18), obě jsou krásné zdravé holky. Já sama jsem se nedávno znovu vdala. Takhle vše vypadá v pořádku. Ale...po rozvodu starší dcera neunesla náš rozchod a odešla z domu k otci.Jsou to už 4roky. Nikdy za mnou nepřišla a to bydlí o pár bloků dál v bytě, který jsme jí s jejím otcem koupili. On je na tom finančně velmi dobře. Cestuje a starší dceři koupí na co si vzpomene...od vybavení bytu počínaje až po koupi nového auta. Pro neshody s dcerou semnou přestali komunikovat moji rodiče. Stýkají se s ním a s jeho novou ženou. Já to velmi špatně nesu. Nemůžu se s tím smířit. Dceři jsem několikrát volala a zvala ji k nám, ale pokaždé odmítla. Špatně to snáší i mladší dcera...zdá se mi, že život je tak krátký na neustálé dohady a ignorace. Je mi to moc líto, ale bohužel jsem jediná kdo se trápí. Asi bych potřebovala nějakou odbornou pomoc, jen nevím kam se obrátit. Navíc se nechci nikde zviditelňovat. Pracuji jako tisková mluvčí jedné velké společnosti a není jednoduché jít s pravdou ven.

Odpověď: (8. 1. 2010, 13.49)

Milá Jano,
souhlasím s vámi, že je škoda života na ignoraci blízkých a dohady. Bohužel někdy lidé raději volí svoji pravdu a svůj úhel pohledu před vzájemnou láskou. Motivy bývají různě subjektivně zabarvené. Od vás je poctivé, že si přiznáte bolest nad takovou situací (láska a bolest jsou totiž jediné pravé city v životě). Takže je třeba, abyste udělala: 1. respektovala realitu tzn. pohled a rozhodnutí okolí, a zárověň svoje cítění v té souvislosti 2. ošetřila bolest na emocionální úrovni (4. abyste věděla, že v oblasti nastolení míru jste reálně udělala maximum, mmj. to znamená srozumitelnou komunikaci) (3. pokusit se nalézt přijatelná řešení pro zúčastněné)
Jano, ať se obrátíte na kohokoliv v  oboru péče o duši a vztahy, neměl by být problém s udržením diskrétnosti (vždyť ani nemusíte rozkrýt svou identitu) tzn., že  vaše obava ze zviditelnění se nezakládá na realitě.
Přeji vše dobré

fialka píše: (4. 1. 2010, 12.04)

Dobrý den prosím chtěla jsem se zeptat jak se vyrovnat s nevěrou manžela.Sliboval že s tim skončí,ale po 4měsících mi řekl že si bude dělat co sám uzná za vhodné a neustále s ni udržuje kontakt.Nevím jestli mám podat žádost o rozvod nebo co mám dělat.Máme dvě děti a nevím jak oni to vezmou.Už nemae s manželem nic společného jen ty děti.Ignoruje mě a vlastně si nemáme co řict.Děkuji moc

Odpověď: (8. 1. 2010, 13.52)

Milá Fialko,
nezbývá vám nic jiného, než se s jeho rozhodnutím smířit a svůj život si zařídit dle svého. Zvážit, co je pro vás přijatelné, jaké máte varianty, jaké jsou jejich výhody a nevýhody a pro některou variantu se rozhodnout. Získat pocit, že zas máte nad svým životem kontrolu. (myslím, že již dříve jsem vám doporučovala, abyste si své myšlenky a pocity třídila ve spolupráci s profesionálem).

bohůš píše: (4. 1. 2010, 10.17)

Dobrý den.prosím o radu.Jsem s manželkou už 15 let.Máme 3 děti,15,12 a 10 let.Asi 4 roky nam to už neklape,nehádáme se,ale taky spolu moc nekomunikujeme a manželka tohle potřebuje.Vedení rodiny je na ní.Já nosil peníze a manželka se jako starala o domácnost.mužské práce já.Vše začalo gradovat když jsem si všiml že si často povídá v práci s jedním mužem.Promluvili jsme si o tom ale ja nevěřil že mezi nimi nic není.Již v této době jsem se uzavřel(postavil si hlavu) a nechal jsem vše na manželce.Skoro jsme se nebavili.Myslel jsem že příjde a jak se říká odprosí, abych se vrátil.Začal jsem pít a mít z toho deprese.Asi v posledních 2 letech mě potkalo 2x umrtí kamarádů(sebevraždy).A tak jsem to chtěl ukončit také tak.Jenže nedotáhl jsem todo konce.Nyní se chce se mnou manželka rozvést,s tím že už mě nemá ráda.Ale já se rozvést nechci,mám ji stále hodně rád i děti a chci dát rodinu dohromady.Stále přemyšlím o sebevraždě jestli bude chtít stále rozvod.Tohle manželka ví,že mám k tomu sklony.Mám rodinu rád a nechci se rozejít.S těmito sklony jsem manželku zatlačil do kouta,říká že takový konec nechce,tohle dětem neudělá.Nedokážu se normálně rozvést a opustit rodinu.Jak mám postupovat dál???
děkuji za odpověď.

Odpověď: (4. 1. 2010, 10.48)

Milý Bohuši,
vy jste "dílo" ;). Co takhle trochu zodpovědnosti ke svému životu, k dětem...? Přijmout svůj život, zodpovědnost za své jendnání... Spoluzodpovědnost na rozpadu manželství máte oba a vy to víte, tak by od vás bylo docela mužné toto unést. Můžete se kem ně objednat, můžete přijít sám nebo i s manželkou... Chlape, kdyby se zabíjel každý, kdo se rozvede, to by bylo sirotků... a určitě víte, že lepší táta rozvedený než zabitý. Najděte si v životě něco, co je pěkné, co vám dělá radost a neměla by to být manželka ani alkohol, protže to by bylo spíše o závislosti.
Přeji jasné myšlenky a čisté srdce.

Michal píše: (1. 1. 2010, 12.45)

Dobrý den,
dotaz má být formulovám jasně a stručně. To ale v mém případě asi není možné. Takže se předem omlouvám.
Na úvod se asi hodí uvést, že jsem gay (doufám že to není problém), je mi 16 let a navštěvuji gymnázium. Jsem zamilovaný do spolužáka (17let), se kterým sedím v lavici a který ja také gay. Ještě do doby před dvěma týdny bylo vše v pořádku. Chodili jsme spolu dva měsíce. Mimo školu jsme se sice moc neviděli, ale relativně to fungovalo. Já jsem pak, ale před dvěma týdny udělal pod pod tíhou lehké deprese, kdy na mě všechno spadlo, velkou chybu. Napsal jsem mu sms (vím, že je to hnusné), že už dál nemůžu atd. Prostě to byl zkrat. Za dvě minuty, když mi došlo co jsem udělal, jsem to všechno odvolával a omlouval se. Vypadalo to, že se to povede, ale pak se on dostal do toho čemu říká krizovka-prý už to několikrát zažil a je to stav trvající několik měsíců, kdy prý je protivný, necítí lásku, jen přemýšlí o uplynulém období. Vysvětlil mi to tak, že se tak dlouho něco někam (třeba na mísu) ukládá, až je toho příliš a mísa praskne. A pak je z toho krizovka. On je dost přecitlivělý a myslím, že neumí ventilovat negativní emoce, které se v něm ukládají. Nevím, jak mu pomoci, ale nemůžu ho takhle nechat. Potřebuje moji lásku, abych mu pomohl najít rychleji tu jeho potlačenou (věřím, že tam někde je) a překonat to negativní nebo se to uspíšit nedá a mám jen čekat a dát mu čas? Poraďte prosím.
Michal

Odpověď: (4. 1. 2010, 10.40)

Milý Michale,
máte dobré tušení, uspíšit to nemůžete.... můžete mu být na blízku a když bude chtít, tak si povídat. Můžete jít na nějaký "psycho" seminář a někdy mu třeba navrhnout, at jde s vámi. Na seminářích se třeba učí pracovat s negativními emocemi, poznávat je a proměňovat... Držím palce

Evička píše: (1. 1. 2010, 5.51)

Dobrý den,mam problémy se svím přítelem,pořád se hádáme a jsem na tom psychicky hodně špatně,uz nevim co dál.Prosím o radu.Děkuji

Odpověď: (5. 1. 2010, 10.37)

Milá Evo,
bylo by dobré třeba se objednat. Vaše starost by si jistě zasloužila podrobnější pozornost.