kandyta píše: (7. 12. 2009, 19.13)

Dobrý den,
Nevím ani jak pořádně začít ale nějak to zkusím. Před rokem a půl jsem začala obdivovat svého učitele. Líbil se mi jako muž. Nic jiného to tehdy nebylo. Byl sympatický, milý, měl krásný úsměv.. časem jsem si uvědomila, že k němu cítím něco více. Teď vím, že je to silnější nežli já. Nedokážu na něj zapomenout. Důvodem je, že je ode mne pár let a vím, že mám šanci. Sám mi to řekl. Ale nevím, jestli je to zrovna to správné řešení. Mám ho moc ráda, ale bojím se toho. Nevím přesně čeho, ale bojím. Snažila jsem se odmilovat, najít si kluka. To vše neúspěšně. Kluky absolutně odmítám a nedokážu se do žádného zamilovat, nelíbějí se mi kluci. Jen on. Vidím to jako strašnou chybu. Vidím jen jeho. Co mám dělat?prosím

Odpověď: (8. 12. 2009, 12.44)

Milá K.,
vašemu příběhu nerozumím zcela. Jsi vysokoškolačka, středoškolačka (nebo žačka?) - kolik roků před ukončením školy? Kdyby si nyní s vámi něco začal, ohrozil by tím pravděpodobně svoji karieru. Aby žena byla tou, která nadbíhá, to není moc dobrý začátek vztahu. Muž by měl o svou lásku aspon trochu zabojovat. Brát svůj cit jako chybu však není dobré. Odmilování může proběhnout jinak než tím, že se ten cit zakáže. Zákaz nefunguje, zabíjí schopnost milovat. Je to taková vnitřní artistika. Dobré je tu lásku dát a když se nevrací, své srdce ošetřit. Prožít, vizualizovat v několika etapách: "Vidím, že jsi úžasná bytost, mé srdíčko k tobě vyskočilo, musím ho však celé k sobě natáhnout zpět, přeji ti hezký život a já se otáčím a dívám se do svého království a vidím v něm spoustu nových a hezkých lidiček, kteří ke mně přicházejí...Těším se z toho..." Učit toto emailem nepovažuji za vhodné. Je třeba zkušenosti, zhmotnění, cviku, pochopení...
Držím palce

Jirka píše: (7. 12. 2009, 19.02)

Dobry den. Rad bych vylicil sve pocity a problemy, jenze vlastne nevim kde mam zacit. Nasel jsem si pritelkyni, jsme spolu pul roku a myslime to spolu vazne. Planujem deti a vse co k tomu patri. Jsem do ni hodne zamilovan. Problemem je to, ze bydlime u me matky, ktera se stara jeste o svou nemocnou matku a zije tu nekolik let jako v ponorce, protoze se nemuze hnout od sve nemocne matky. Od 14 tu spis zastavam roli jejiho muze nez syna co se tyce reseni problemu, praci atd. Nema v hlave moc pozitiv. Jen se objevim, stale neco chce mam pocit, ze mi bere nejen mou silu ale silu i me pritelkyne. Mezi mou matkou, pritelkyni a mnou je poslednich asi 8 dni velke napeti. Jsem jiz uplne vycerpany. Je mi stale smutno a pritelkyne se odeme da se rict tak trochu odvraci. Ma take dlouhe smeny a nemuzeme poradne spat. Muj nejvetsi problem je ted asi nedostatek sebevedomi, protoze tim stresem co je kolem nas se nedokazu ani pomilovat, protoze mi to zkratka nejde a tolik bych chtel. Je mi uz trapne a pritelkyne me v tom podporuje, ze se to stat muze a ze bude vse zas v poradku, ale ja se tak necitim. Kdyz bych uz treba mohl, tak se ji bojim rici, protoze mam pred ocima sve predesle nezdary a bojim se ze to opet nevyjde. Je to pro mne strasne a moc mne to ubiji. Je mi po ni neustale smutno i kdyz jsme treba spolu. Vubec tomu nerozumim. Jde z nas obou takove neprijemne napeti. Pred temi 8 dny jsme se milovali kazdy den treba 4 za den a smali jsme se. Byli jsme uz v takove fazi, ze jsme si z toho delali i legraci, smali jsme se i pri sexu a byli jsme vyrovnani a stastni. Je to Obrat o 360 stupnu a ja bych chtel vse vratit do starych koleji. Strasne se snazim, ale nejde mi to. Hledam bydleni aby jsme se mohli odstehovat nekam pryc, kde se budeme moci svobodne nadechnout a veci si delat podle sveho. Ale moc se bojim aby nas to do te doby nepolozilo nebo aby nebylo pozde. Vzdy jsem si vsechno vyresil sam, ale ted citim, ze jsem opravdu na dne. Snazim se sam sebe podporovat, najel jsem i na meditace pri svickach, koncentruji svou mysl a myslim na pozitiva, ze me starosti a trable odplouvaji pryc. Dnes jsem se z niciho nic rozplakal a musel zastavit svou jizdu automobilem, protoze jsem nebyl v tu chvili schopny niceho. Pritelkyne se vrati zas az vecer a ja se musim snazit nebyt negativni aby jsme to na sebe stale neprenaseli. Chybi mi jeji kontakt a mazleni. Jsme oba velice citlive osoby ve znameni Panny, radi pomahame lidem ale ted kdyz sam potrebuji pomoci, pripadam si tak sam. Ubyvaji mi sily a pri tom to musim vzit trosku do ruky a chovat se jak chlap a nebyt tak precitlively. Jsem celkem uspesny v praci, nejsem zadnej blbec a pres to vsechno si nevim rady. Miluji to, kdyz vidim jak ji delam dobre a behaji ji jiskricky stesti v ocich a ja po kazdem sexu ziskam nove sebevedomi, ktere je ted fuc. Poradte mi prosim jak tuto slozitou situaci mam resit. Jsem maximalne uprimny a mali to byt nejaky odbornik, kdo mi pomuze, tak se urcite nebojim o cemkoli hovorit, protoze mam zajem tuto situaci vyresit a to kladne. Predem Vam dekuji za par radek.

Odpověď: (14. 12. 2009, 15.01)

Milý Jirko,
z psaní je poznat, že se skutečně snažíte a hledáte sílu a uvolnění. Osobní kontakt by byl výrazně přínosnější, protože v tu chvíli se již neděje pouze formulování myšlenek, ale práce s aktuálním stavem.
Takže obecně: To, že se chystáte odstěhovat je rozumné a moc neotálejte. To, že se člověk rozbrečí považuji za lidštější než chodit ze stresu ztuhlý (jako moc lidí kolem). Pravděpodobně potřebujete uvolnit, nechat odtéci, smutek i bolest.  Pracovat s emocemi v meditativním naladění mysli je velmi přínosné, ale pravděpodobně pracujete ve svých meditacích pouze s myslí, nikoliv s emocemi... (zastavte se...:)) Problém s důvěrou v sebe s tím rovněž souvisí...
Přeji vše dobré a držím palce.

Verča píše: (7. 12. 2009, 19.02)

Dobrý den, potřebovala bych poradit, co se záchvaty vzteku. Mám totiž tendence se naštvat i kvůli sebemenší maličkosti. Nevím jestli je to normální, ale dívala jsem se různě na internetu a lidé co trpí tímto problémem, mají třeba záchvaty agrese jen 1x do měsíce, ale já je mám třeba několikrát týdně. Je mi 15 let, takže by to teoreticky mohlo být pubertou, ale myslím, že takhle často to ani snad není normální. Musím ovšem přiznat, že svoje pocity v sobě držím tzv. "pod pokličkou" a tím se asi intenzita vzteku ještě zvyšuje. Už jem to zkoušela několikrát nějak překonat, ale nikdy ne s úspěchem.

Odpověď: (8. 12. 2009, 10.55)

Milá Verčo,
hledat poctivě, na co se člověk zlobí, agresi vykřičet, namalovat...vydýchat... smířit se s těmi maličkostmi "akceptuji je" ... ale protože to jsou dovednosti, které se ve škole neučí, doporučuji zastavit se na konzultaci.
Držím palce v rozhodnutí "nebýt nevypočitatelnou bombou pro sebe ani své okolí"

Káťa píše: (7. 12. 2009, 15.20)

Je mi 20 a už dlouho odsuzuji lidi,co se rozhodli mít děti,nemůžu děti ani vidět ani jejich matky či otce.Vadí mi to a cítím k nim odpor,vadí mi také mí rodiče,sama si tak říkám,proč lidé chtějí mít děti,dyt je to jen trápení a také rodit to a nosit to v sobě,co je na tom skvělého?Já sama bych tohle nesnesla,nějakého parazita,co se přiživuje..Nechápu,proč mi to přijde takové,nechápu proč ženy chtějí děti?Protože to tak je dáno biologicky,aby nevymřel rod?

Odpověď: (8. 12. 2009, 10.51)

Milá Káťo,
přemýšlím, proč jste mi napsala. Možná, že cítíte, že váš postoj není zcela zdravý, protže odporuje přirozenému toku života. Kdyby takový postoj měla vaše máma, nenarodila byste se. Pravděpodobně nemáte dobrý vztah ani ke svému životu. Láska - co to je? Přejte druhým cestu, kterou si vyberou. Přeji vše dobré.

Andrea píše: (7. 12. 2009, 12.55)

Paní Radano,
dobrý den. Nevím,jak se mám v práci postavit k tzv. sebehodnotícím dotazníkům, hodnocením mých nadřízených a celé organizace. Vše je probíráno s mým nadřízeným, tedy žádná anonymita. Jak dalece mohu být otevřená, mám sebe i vše kolem jen chválit, nebo uvést nějaké nedostatky? V závěru se to pak obrátí proti mně. Jakou máte radu, zkušenosti a také by mě zajímalo, jestli to není v rozporu s nějakými mými právy zaměstnance. Moc děkuji za odpověď.

Odpověď: (14. 12. 2009, 14.49)

Milá Andreo,
sebehodnotící dotazníky jsou v současné době rozšířenou formou péče o rozvoj zaměstnance a pokud se týká pracovních záležitostí, nejsou v rozporu s právy zaměstnance. Nevím, v jakém oboru pracujete ani jaké jsou vztahy na pracovišti, proč se jich tak bojíte. Samozřejmě se pochavalte, napište, kam směřujete, co byste v práci v následujícím čase ráda, být si vědoma svých zlepšujícících se možností je dobré. Jiné možnosti má člověk v tvořivé profesi a jiné u pásu. O svých nejistotách ohledně dotazníku můžete mluvit se šéfem (je-li alespoň trochu komunikativní). pracujete-li např. v zařízení s mentálně postiženými, je možné říci, na jaké školení se chystáte a jaké nové dovednosti byste se naučila.

Jana píše: (7. 12. 2009, 10.18)

> Dobrý den...už nevím jak dál a vlastně co už mám dělat?Prosím zda
> byste mi nějak nepomohla.Z prvního vztahu mám 7let starého
> syna,který je v mé péči.Jeho otec si pro něj dojede tak 2krát za
> týden,protože je i jeho trenér ve fotbale.Vždy mi napíše nebo
> zavolá.Nynější přítel kterému je 33let,ale to nějak nechápe.Máme
> ročního syna,a jsme spolu už si tři roky.Ze začátku byl
> jiný,hodný,nenadával a měl rád i mého syna,ale najednou se to
> otočilo,už od té doby co jsem otěhotněla s druhým synem.Říká,že
> mě miluje,ale jako by to bylo nějak jinak.Když jdu do obchodu
> nebo ven s dětma s kteýma jsem stále všude sama,protože on
> dojíždí do práce 30km.Jsem pro něj jen ku...,coura,dělám to s
> každým i z bývalým,protože ten mi třeba napíše,že si dojde pro
> syna ven atd.když se pohádáme,potom je jiný.Stále mě sprostě
> uráží,že jsem ta ata a přitom já mám svědomí uplně čisté.Moc mě
> to bolí,nevím jak dál,jak se mám chovat aby byl jiný,aby toho
> nechal??Říkala jsm,že by mněl jít k psychologovi,ale on že se mám
> jít léčit já!Pomozte mi prosím aspon radou jak s ním mám
> komunikovat,nechci ten náš vztah tak zahodit,ale mám strach,že mi
> nic jiného nakonec nezbyde.Nechci se zesypat já i
> psychicky,hlavně kvůli dětem.děkuji za Vaši radu a
> moc.Sám věděl,že mám syna a jak to bude,že jeho otec si pro něj bude chodit,už mám strach chodit k známým nebo s někým venku promluvit aby zas nenadával.Asi nejsem normální,že s ním jsem?

Odpověď: (8. 12. 2009, 10.46)

Milá Jano,
lavírujete mezi určením priorit. Doporučuji stanovit si jako prioritu "nechci se sesypat, chci být samostatná vyrovnaná žena a máma" a tomu své konání podřídit. Myslím, že by pro vás bylo užitečné vyhledat psychoterapeutickou konzultaci, která pro vás může být oporou, kde můžete promyslet a probrat strategii adekvátní situaci. Vnímám, že jste velmi nejistá, že pochybujete o sobě, o tom, co je normální, co můžete.... K vaší otázce, jak s ním komunikovat: zdravě sebevědomě, nenechat se zastrašit. Na hrubou komunikaci nepřistoupit. I on může přijít o domov, o syna...
Držím palce, když budete chtít, ozvěte se.

Izzz píše: (7. 12. 2009, 0.06)

Nevím proč,ale mívám často stavy,že jsem někdo jiný,najednou neznám tu holku co tu byla,vidím jí jako někoho kdo tu byl,ale žil jinak,najednou se cítím jako někdo,koho jsem znala,nebo znám.Dokonce si až myslím,že jsem on,a sebe nebo spíše tu slečnu?Nebo jak to nazvat vidím jako někoho s kým jsem něco prožil/a.Cítím jako bych se převtělil,jsem žena,ale často mívám pocity,že jsem muž,že mi je 20,žil jsem jinak,jsem zvyklý jinak žít,jako bych do tohohle těla nepatřil,při tom mi je 16,tomuhle tělu je 16..Lidé mi říkají,že jsem někdo jiný,že se často jen tak změním.Ale já cítím změnu,někdy jsem ona,někdy někdo jiný...Ale jsem to vše vůbec já?Mám i halucinace...Jen chci vědět jestli je to nějak normální nebo ne?

Odpověď: (8. 12. 2009, 10.38)

Milá Izzz,
není podstatné, co je statisticky normální, důležité je, zda se v tom cítíte dobře. Mám pocit, že se vám to tak trochu líbí. Chcete s tím něco dělat? Já to za zcela optimální nepovažuji, může to výrazně komplikovat život.  Doporučuji  ukotvit sebe sama ve své jedinečnosti a přítomnosti. Doporučuji zajít si na konzultaci...
Přeji vše dobré

L* 25 píše: (30. 11. 2009, 23.00)

Dobrý den. Tak mi to nedalo a musím Vám napsat, co se mi stalo letos v létě za zvláštní věc. Bylo strašný vedro, přítel spal tu noc u mě. Leželi sme a ani jeden nemohl usnout (horko, těžko z jídla). Tak sem se položila na záda,zavřela oči a po chvilce mi začali tělem produdit takový zvláštní vlny. Od nohou až do hlavy, kde se jakoby roztříštily a zase od nohou až do hlavy. Začaly nabírat na intenzitě, (nikdy sem nic podobnýho nezažila, bylo to opravdu hodně intenzivní). Pamatuji si, že sem se snažila mermomocí pohnout (třeba jen prstem), ale vůbec to nešlo, ať jsem dělala, co sem mohla. Snažila jsem se i promluvit. To také nešlo. Vážně sem se snažila a nic. Nešlo ani promluvit ani pohnout. Tělo sem vůbec ale vůbec necítila. Těžko odhadnout, jak dlouho to mohlo trvat. 4-6 minut možná. Nakonec sem začala sténat,pak vzlykat a rozbrečela sem se. Přítel mi namlouval, že se mi jen něco zdálo. Že to je tím horkem a těžkem od žaludku z jídla. Ale já vím, že to sen nebyl. Prostě sem ležela jako paralyzovaná.
Jen podotknu, že s meditací ani jinými podobnými praktikami nemám vůbec žádnou zkušenost.
Chci se jen zeptat, nevíte co to mohlo být? Mám to opravdu považovat za sen nebo se něco podobného stává? Víte, dost často se mi stává, že lehnu večer do postele a velmi rychle a snadno přestanu cítit tělo. Jako bych ho vůbec neměla. Co to je?
Moc děkuji za jakékoliv (byť jen částečné) objasnění.

Odpověď: (2. 12. 2009, 15.59)

Milá L.,
doporučuji naučit se pro začátek  právě v meditaci pracovat s energií čtyř základních živlů (země - pro vás v tuto chvíli nejdůležitější). Bylo by dobré zjistit si jak fnguje tělo, psychično, duše. Chcete-li se pustit do takového studia, můžete mne kontaktovat...
Přeji vše dobré

Fernando píše: (30. 11. 2009, 21.19)

Dobrý den(17 let),mám problém s třesem rukou.Sportuji,studuji,nekouří­m,nepiji a žádný problémy nemám naopak je všecko v pořádku,ale ruce se mi třesou furt.Minerály mi nechybí a štítnou žlázu mám taky v pořádku.Doma v klidu když neco píši,nebo když jsem s blízkýma koho důvěrně znám,tak s tím problém nemám,ale když mám něco vyplňovat nebo podepisovat,tak se mi hrozně třesou např.na úřadě,na veřejnosti.Mám už to od narození,je to možná trošku lepší,ale moc se to nezlepšuje.Zajímavý je,že při požítí alkoholu se mi třes zmírní nebo vymizí úplně.Chci se zeptat,jak to mohu léčit.Děkuji za každou radu,protože mě to trápí a zneklidňuje.

Odpověď: (2. 12. 2009, 15.50)

Milý F.,
jsem trochu na vážkách s tím, jak si mám váš třes představit - souvisí s psychickým vnímáním (jak popisujete situace, kdy se vám to děje, tak to tak vypadá) nebo je to neurologického původu (o tom je věta: ruce se třesou furt od dětství). Souvisí-li třes se situacemi, bylo by odbré vyhledat psycholéčitelskou pomoc (můžete mne kontaktovat a za několik sezení patrně zvládneme nebo výrazně zlepšíme)jedná-li se o stálý, častý třes, pak prostudujte: http://parkinsonova-choroba.cz…­.
Přeji vše dobré

Péťa píše: (30. 11. 2009, 20.17)

Ahoj,mám hroznej problém:-(Je mi 15 let.S Davidem chodím už dva roky,je mu 22let.asi před rokem mě chodil podvádět,rozešli sme se spolu,ale daly se zase dohromady,Slíbil mi,že už mi nikdy nebude lhát a já se ted po dálším roce dozvídám,že náš vztach byl zjeho strany plnej lží:-(Pořád mi říká,že mě miluje,ale já mám dojem,že už mě jenom zneužívá.Já ho strašně moc miluju je to první kluk se kterým sem spala a do kterýho sem se opravdu zamilovala.nedokážu se ho vzdát i když vím,že lepší už to nebude.Hodněkrát sem se kvůli němu pokusila zabít a přála bych si to i ted,protože nevím co mám dělat.Vím,že sem jenom blbej naivní puber´ták ale já to nezvládám:-(
určitě mi budete psát,at se snim rozejdu,jenže já to nedokážu,nemám za kym jinym bych šla,všichni kamarádi se na mě kvůli němu vykašlali.Strašně moc vás prosím pomocte mi:-(prosím vás

Odpověď: (2. 12. 2009, 13.35)

Milá Péto,
chápu, že to bolí. Je třeba, aby jsi se chovala tak, jak by jsi poradila kamarádce, kdyby byla na tvém místě. Asi by jsi ji řekla, ten kluk si tě neváží, to přeci nemáš zapotřebí, aby se k tobě takhle někdo choval, aby tě zneužíval... Udělej, pro sebe, prosím tě, to co by jsi jiné poradila. Obnovit kamarádství určitě bude možné... jen se do toho pustit.
Držím palce a pohlad si srdíčko, dej si tu lásku, kterou by jsi ráda od něj...

Hela píše: (30. 11. 2009, 20.04)

Jmenuji se Helena,je mi 34let,jsem vdaná a mám 2 syny.Jednomu je 2.5a 8.5.roku.Potřebovala bych poradit se starším synem.Je hyperaktivní.Pořád běhá skáče,což by ani nevadilo,ale problém je,že nemá hlad.Do jídla ho musíme nutit,ráno snídá půl hodiny jeden rohlík,oběd jí klidně hodinu.Rád plave,proto jsme ho přihlásily na kroužek plavání a myslela jsem,že začne jíst,bohužel.Po tréninku mu stačí jen rohlík,teplé jídlo nechce a to plavou i 20 bazénů.Zkusily jsme i finanční odměnu,když sní oběd za 20min.,vše marně.Ve škole je nepozorný,roztěkaný,má problém se soustředit.Venku si na něj děti dovolují,on se někdy pere také.Většinou prohraje,protože nemá takovou sílu jako ostatní.Pak se stává,že si ostatní stěžují,že jim sprostě nadává a plive po nich.Měří128cm a 24kg.V jedné pedagogickopsychologické poradně mi řekli,že ikdyž sní za celý den jeden rohlík,nic se neděje-dokud prý nezkolabuje.Byla bych ráda,kdybyste mi poradila,co s tím.Děkuji.

Odpověď: (2. 12. 2009, 13.31)

Milá Heleo,
doporučuji společně pracovat na umění např. léčebných meditací, vyhledání bloků, čištění bloků (kinezilogie, psycholéčitelství). Vhodný může být také biofeedback (např. http://www.agenturavlasta.cz/ ).

Karel píše: (30. 11. 2009, 18.20)

Dobrý den,
prosím o radu a pomoc. Nevím, zda jsem nenormální já, či má přítelkyně! Jsme spolu půl roku, miluji ji a ona prý také. Ovšem problém tkví v tom, že se stále stýká se svým bývalým a jeho rodinou. Často a pravidelně. Dokonce
s nimi tráví celé víkendy .Bývalý přítel navíc Janinu stále atakuje, volá jí, zve na schůzky, myslím, že se s rozchodem nesmířil a doufá, že dostane druhou šanci. Přítelkyně vždy odpovídá, reaguje, mně ale tvrdí, že jen ze slušnosti, že nechce nikomu ubližovat. PRÝ O NIC NEJDE, ZŮSTALI JEN PŘÁTELI A JÁ JSEM ŽÁRLIVÝ BLÁZEN A SOBEC...Prý jde o naprosto standardní záležitost, kterou všichni chápou, jen já jsem zbytečně tenzní .V našem vztahu se však objevila trhlina, snažím se nedělat scény, ale podivuji se jejímu chování
a občasné kritice situace se neubráním...Tak nevím, jsem vážně sobec
a žárlivec a všichni okolo by se s tímto chováním snadno smířili ? Jeden víkend já a druhý "dobrý kámoš"?       Děkuji za odpověď  
                                           Karel 22 let

Odpověď: (2. 12. 2009, 13.26)

Milý Karle,
opravdu to není standardní to, že jeden víkend vy, druhý "kámoš", a pokud vy nejste tou dobou "na fotbale či služebce" je to zcela jenoznačné... Doporučuji vám, stáhnout se...

Barbora píše: (30. 11. 2009, 15.49)

Dobrý den, můj problém je asi jeden z častých- nemohu se smířit s rozchodem s partnerem.
Partner byl rozvedený, hodně vázaný na své dítě, které ale vídá docela často, má ho v péči bývalá žena. Bylo pro mě náročné se sžít s mnoha věcmi, ke konci vztahu jsem neviděla snahu partnera o kompromisy a tak jsem se rozhodla odejít z důvodu, že mu na mě nezáleží tolik, co by asi mělo. Nic na to neřekl. Později jsem chtěla vztah zkusit znova, uvědomila jsem si neěkteré své chyby a doufala jsem, že on své taky. Nechtěl, že by to byla ztráta času, že náš vztah byl špatně a že to jde lépe. Vím to, přesto jsem to chtěla lépe zkusit s ním. Nemohu se zbavit myšlenek na něj, nesoustředím se na věci ostatní, sice mám hodně aktivit, ale nebaví mi. Chce to jen čas a vytrvalost? Rozešli jsem se v srpnu, druhý pokus jsem navrhovala před měsícem. Všichni okolo mě mají již rodiny, snažím se hledat jiný okruh lidí, ale jde to těžko. Děkuji za odpověd, Barbora

Odpověď: (2. 12. 2009, 13.23)

Milá Báro,
je třeba se skutečně smířit s tím, že to pro vás nebyl vhodný partner, že vás nemiloval tak jako vy jeho. Obrečet a pustit. Pak je třeba uložit do svých polách pozitivní programy a negativní čistit ... (je třeba pracovat i na jiných úrovních než je racionální úroveň)
Držím palce

Jaraka píše: (30. 11. 2009, 11.50)

Dobrý den nevim jestli to co se mi děje patří pod psychologickou poruchy ale nevim kam se obrátit a k lékaři jít nechci aby neřekl že si třeba vymýšlím.když jdu do hosdpůdky nebo do restaurace najednou se  mi udělá na zvracení a špatně se mi dýchá a snažim se mít u sebe nějaké pálivé bombony abych to nějak přežila aby se mi líp dýchalo. začíná se mi to stávát čím dál častěji i když jsem třeba mezi více lidmi. Občas si dám i kinedril abych se uvolnila a pomáhá mi to do jisté míry ale takto to nechci řešit poradí te mi na koho se obrátit nebo co to se mnou vlastně je? předem děkuji za odpověď

Odpověď: (2. 12. 2009, 13.20)

Milá Jarako,
nosíme v sobě různé bloky, ke kterým jsme přišly v půběhu věků. Vypadá to, že jeden takový se vám aktivoval. Dobré by bylo vyhledat třeba psycholéčitele (např. mne nebo šikovného kineziologa) Můžete se dohovořit i s psychiatrem na vhodných lécích pro vás. Přeji vše dobré.

petr píše: (30. 11. 2009, 11.13)

Dobrý den,nedávno jsem se rozvedl a přes mojí snahu o střídavou péči jsem neuspěl a syna získala do výhradné péče moje bývalá žena.Žena na mě podávala trestní oznámení pro psychický teror,že jezdím autem pod vlivem alkoholu a neustále si na mě stěžovala na sociálním odboru.To vše jen proto aby získala byt a co nejvíc mi znemožnila styk se synem.Při posledním předávání syna po víkendu který trávil se mnou jsem jí oznámil,že požádám soud o rozšíření styku se synem.Okamžitě podnikla opatření a spojila se s vedoucí sociálního odboro péče o dítě,která je mimo jiné kamarádkou její matky.U syna vyvolává pocit provinění z kontaktu s osobami mě blízkými a řela mu také,že jí ho chci ukradnout a vymýšlí si další různé věci kterými kluka stresuje!Byl jsem ted se synem o víkendu a byl to úplně jiný člověk,ze 14 dní je z něj bojácná osůbka,která se bojí říct co si myslí a pořád říká,že se o "tom ted nechce bavit".Evidentně se bojí matky a nechce to připustit.

                                     Děkuji předem za pomoc Petr

Odpověď: (2. 12. 2009, 16.07)

Milý Petře,
můžete nalézt inspiraci i zde: http://www.iustin.cz/art.asp?a…
Ale povím vám ještě jeden příběh ze Starého zákona:
Král Šalamoun se proslavil svými moudrými rozhodnutími. Jednoho dne za ním přišly dvě ženy a prosily o pomoc. První žena řekla: „S touto ženou žiji ve stejném domě. Před pár dny se nám oběma narodilo dítě. Její dítě zemřelo, ale ona ukradla to moje a nyní tvrdí, že patří jí.“

„Ne, to tvoje dítě zemřelo!“ vykřikla druhá žena. „Tohle dítě patří mně, poznám přece, že je moje!“ „Přineste mi meč!“ přikázal král Šalamoun jednomu ze svých strážců. Když ho muž donesl, král Šalamoun prohlásil: „A teď to dítě rozsekni na dvě poloviny a každé ženě dej jednu půlku.“

Jedna z žen zvolala: „Ano, zab to dítě, ať ho nemůže mít ani jedna z nás!“ Ale druhá žena zaprosila: „Můj pane, nezabíjej to dítě. Dej ho té druhé ženě a nech ho žít.“ Král Šalamoun poznal, že tohle je skutečná matka, a vrátil jí dítě.

text převzat z: http://deti.vira.cz/Bible-pro-…
------------------------------­------------------------------­----------------
Často  pustit běh událostí je nejlepší řešení. Můžet stát v povzdálí. Nezapomenout na narozeniny... a syn třeba jednou v klidu k vám najde cestu.

Luna píše: (30. 11. 2009, 10.49)

Dobrý den. Je to mi tak trochu blbé, ptát se po internetu, ale nic jiného mi v momentální chvíli nezbývá. Je mi 13 a jsem hodně citlivá a hodně agresivní na mé rodiče. Nejsem jedináček, mám dvě sestry ( 30,36 ) a také mám rodiče, kterým je 58,63 let...
Dřív než se odehrál můj problém, můj otec pil, mamka na mě neměla moc času, protože chodila do práce a jediný kdo se semnou nejvíc bavil, byl zbytek mé rodiny.
Svým rodičům jsem řekla o svém klukovi( Svým rodičům říkám o svých přítelích ). Byla a jsem šíleně zamilová a věřím že je můj přítel ta pravá láska, ale trochu jsem to stím zamilováním přehnala. Provolala jsem větší částku peněz. A po nějakou dobu jsem tyhle hovory opakovala :) .. ale u každé pohádky musí být konec … já však netušila že bude mít tak velké následky
Když se to mí rodiče dozvěděli.. začali na mě řvát, je to tak asi 14 dní zpět. Jelikož mí rodiče jsou starší a vyrosli v jiné době .. tak i můj ohled a přístup ke práci je jiný.. … Nemohu se stím, že věci berou jinak než já smířit a neustále se hádáme … moje máma je agresivní, milá a hrozně šetrná dáma... ale dokáže být velice přísná.. Můj táta jak jsem se už na začátku zmiňovala je také agresivní a dřív pil ( což mě hodně poznamenalo ) je také i hodný.. Ve škole mívám dá se říct dobré známky, ale také nemám moc kamarádu, protože mě většina lidí pomlouá .. ale mezi nimi se najdou i jiní .. ikdyž né z mé školy do které chodím ani ze třídy, ale spíše z mého rodného města.. a většina je starší generace. Svou agresivitu jsem zdědila po svých rodičích, avšak se mi to vůbec nelíbí a chtěla bych a také se snažím svou agresivitu tlumit.. Moc mi to nejde, protože musím mít vždy poslední slovo .. avšak mé poslední slovo nevychází z agresivity … Trápí mě to delší dobu... Když se vrátím k mým utraceným penězům. Rodiče mi to připomínají i po 14-ti dnech … Pokusila jsem se rodičům říct že jim to zaplatím a vše vynahradím .. avšak  když jsem se pokusila jim něco vysvětlit odešla jsem s brekem do svého pokoje.. Kvůli problému s mou rodinou brečím skoro každý den … Jednou jsem odešla i z domu .. celá vynervačená z toho že mi pořád dokola opakují jedno a to samé .. ikdyž není to všechno .. do dnes to neví moje starší sestra .. ( o kterou se nejvíc bojím, že jí kvůli tomuhle ztratím) mé mladší sestře to už řekl můj táta .. řekla mi že mi pod stromeček mi dají faktury účtů, které jsem protelefonovala a že to bude můj dárek .. Vánoce si nezakládám na dárcích, ikdyž také patří k vánocům, avšak určitě to není hlavní věc vánoc … jsou to svátky klidu,míru a lásky .. téhož názoru je i můj přítel .. bohužel mí rodiče o vánocích vidí jen stres, uklid, utracené peníze... Protože má mladší sestra bydlí ve Frýdku Místku... Ještě jsem se za tento měsíc s ní nesetkala takže počítám stím že mě pořádně seřve a řekne to mé starší sestře... Svým rodičům jsem řekla že na vánoce si přeji peníze na mobil .. samozdřejmě to nechci na mobil … ale na zaplacení mých účtů. To co jsem udělala mě strašně mrzí .. ale přitom .. ty chvíle strávené se svým přítelem .. ty jsou nezapomenutelné .. Kdyby bydlel někde poblíž .. Hned za ním jedu a neutrácím peníze za mobil ale jelikož je ode mne přes celou republiku .. nic si asi nezmůžu..
Chtěla bych se tedy zeptat... Co dělám špatně .. Je chyba na mé straně nebo na straně jejich ?

Odpověď: (2. 12. 2009, 13.15)

Milá Lunu,
je cítit, že ti záleží na vztazích v rodině, bylo by dobré, aby jsi třeba starší sestře řekla zhruba to, co jsi mi napsala, že ti na nich záleží, že jsi se dostala do náročné situace, že si nevíš rady, že zamilovanost je silná, že se cítíš doma špatně a jestli by ti nějak nemohly pomoci.
Agresivita často bývá, když se člověk cítí zahnaný do kouta. Mylsí si, že se musí bránit. Může mít pocit, že mu druzí křivdí. (někdy je i taková, která chce toho druhého zničit, zastrašit, ale nemyslím, že to se tě netýká ) Postupně se zajímej o to, jak pracovat a proměnovat své emoce, např. technika fokusing (focusing), léčebné meditace,  kniha Svět bez hranic. Věřím, že někdo z rodiny ti může být oporou a pochopí tě. (nemůžete s milým luvit přes skype?)
Držím palce.

karina píše: (30. 11. 2009, 10.15)

Dobrý den,
můj manžel si našel milenku. Přišla jsem na to, když jsem našla jeho druhý telefon a přečetla si zprávy. Manželovi jsem řekla, že o tom vím a že to vyřešíme mezi sebou, abychom do toho nezatahovali děti. Manžel na to nechtěl přistoupit a nakonec to řekl starší dceři, která něco tušila. První den vypadal, že ho to mrzí a řekl, že se omlouvá. Ale další dny již dělal takzvaného mrtvéh brouka, kdy on žádný problém přece nemá, ukončil to a tím to pro něj končí. Tvářil se, že se nic neděje. Byla jsem ochotna to nějak řešit, ale nebyl ochotný o tom mluvit, nebo jít do poradny. Po pár dnech, kdy jsem s ním o tom chtěla diskutovat, začal více pít a vše házet na mě. Neboť se mám nad sebou zamyslet, protože mám všude nepořádek, nemluvím s ním, jak by si představoval a začal vytahovat věci, které se stali v našem mládí. Již si nevím rady, co mám dělat. Dceru i mě to trápí, nevíme, jak se zachovat. Děkuji mnohokrát za radu.

Odpověď: (2. 12. 2009, 13.05)

Milá Karin,
z toho co píšete to vypadá tak, že mezi vámi je mnoho nevyřčeného a na emocionální úrovni nevyčištěného (pocity nepochopení, zranění, nedocenění) Ano, doporučovala bych společnou návšťevu (několikrát) u odborníka. Můžete zajít sama, třeba se pak přidá, když mu řeknete, že terapeut si přeje mluvit i  s ním, tak jestli by to pro vás mohl udělat.  Jinak doporučuji slyšet, co vám říká, nevyčítat, přát druhému, aby se cítil hezky....
Přeji vše dobré

jarmila píše: (23. 11. 2009, 15.43)

Můj syn odmítá žít,rozešla se s ním partnerka.Jemu je 52 roků, jí 26,je již jednou rozvedený.Pokusil se o sebevraždu,ale rychlé pomoci podepsal reverz.Nemohu ho dostat k psychiatrovi(doporučení RP)ale stále mně do věci zatahuje, abych jí domluvila a donutila jí s ním být.Celé dny a hlavně večery zkouším telefonem, zda ještě žije, nejsem v jeho dosahu a on odmítá být u mně.Nevím, kdy si co řeknou, protože ona s ním teď nežije, ale on jí stále k sobě volá a čeká v jejím bytě.Klíče má jen ona a on.
Jsem už pomalu na dně a nevím si rady.Chtěla bych aby s léčil, protože rozchod byl poslední ranou. Přecházelo tomu krach jeho firmy (60 zaměstnanců),finanční problémy, veškeré peníze šly na její konto(zařídil jí 3 byty, jeden v Austrálii, koupil auto, ale neměl na běžnou platbu.Poraďte prosím na koho se mám obrátit, kdo mi s tím pomůže

Odpověď: (28. 11. 2009, 14.31)

Milá Jarmilo,
chápu vaše přání, jste konfrontována s tím, že každý může ovlivnit maximálně sebe a svůj život, to je třeba přijmout. Synovi můžete přát, aby se mu dařilo dobře, ale je třeba, abyste mu dopřála svobodnou volbu, pustila ho... a svou bolest, která s tím souvisí ošetřila. Syn je šikovný a když bude chtít, pomoc si dokáže vyhledat, může se třeba obrátit i na mne. (syn je závislý na exmilence, myslí si, že nemůže být bez ní štastný, nespojujte své štěstí s jeho vobou) Držím palce

holecatko píše: (23. 11. 2009, 15.40)

Dobrý den,
mám problém se svojí psychikou... Je mi 28, jsem vdaná, máme 3letého syna a jsem v 7 měsíci těhotenství. Všechno by bylo ideální, jenže se mnou není k vydržení. Pořád jsem předrážděná, všechno mě okamžitě vytočí a na manžela i na kluka pořád jen "řvu". Nevím proč, těhotenstvím to není, jelikož tyto nálady jsem měla již před otěhotněním. Mám prostě návaly vzteku a agrese a odnášejí to manžel, syn i pes... jsem s toho špatná, protože nevím, proč se mi to děje. Mám navštívit lékaře?

Odpověď: (25. 11. 2009, 12.34)

Milé Holecátko,
ona péče o duši vyžaduje systematický přístup (i zuby si čistíme každý den, a ani angličtinu se nenaučíme ze dne na den).  Kdybyste opravdu své vzteky a nálady chtěla proměnit, vyhledáte psychoterapeuta, psychologa. Jste-li z okolí, ráda s vámi na proměně budu spolupracovat. Držím palce k odvaze i vytrvalosti.

Lenka píše: (23. 11. 2009, 13.56)

Dobrý den ,
Nevím jestli to sem patří ,ale už nevím sama rady .Jsem 5 let doma s matkou o kterou se starám ,tak se nikam nedostanu mezi lidi ,je mi 30 ,nemam žadné přátelé ,většinu dne sem sama ,mamka skoro cely den prospí a když nespí tak stejně se mnou nemluví .Sem tam si vyjedu na kole a když jí řeknu že se vrátím  za hodinu tak jí to nevadí ,tuhle sem zase byla  přijela sem asi o 15 min. déle a hned na mě začala křičet , že sem měla byt dávno doma . Už nevím co mám dělat skoro každy den brečím ,někdy mě napadají i ty nejhorší myšlenky ,že kdybych si  něco udělala tak to pro mě bude vysvobození.
Děkuji za odpověď a pokud to se mnepatří tak se omlouvám .

Odpověď: (25. 11. 2009, 10.44)

Milá Lenko,
to téma sem patří.Bylo by dobré, abyste začala být pro sebe důležitá a dělala věci, které chcete, které vás baví. To myslím zcela vážně. Obnovte kontakty, najděte si nové známé, najděte si kurzy, semináře. Máte právo na svůj život. Mějte se ráda i svět kolem ... Třeba by pro vás bylo i přínosné, nalézt si psychoterapeuta v okolí.
Držím palce :)