Zde naleznete písemnou psychologickou poradnu. Odpovídá psycholog, psychoterapeut více; dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Psychologická poradna online se uzavře po položení desátého dotazu v týdnu.
Pokud si přejete odpověď mimo psychologickou poradnu online, je třeba uhradit 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.
Pokud si přejete online kontakt s psychologem, ten naleznete zde online psycholog

  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo konzultaci s psychologem online, kontaktujte mne telefonicky: +420 777 588 352 nebo emailem
  • Vše zde napsané bude zveřejněno

Zapomenout

Skákal přes oves

Na zodpovězení čekají: Jan, pepetra, Vicki, Pavel Bornfleth, elka, Nika, Majka, Linda, Michaela, Liz

< novější | 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >

holecatko píše: (23. 11. 2009, 15.40)

Dobrý den,
mám problém se svojí psychikou... Je mi 28, jsem vdaná, máme 3letého syna a jsem v 7 měsíci těhotenství. Všechno by bylo ideální, jenže se mnou není k vydržení. Pořád jsem předrážděná, všechno mě okamžitě vytočí a na manžela i na kluka pořád jen "řvu". Nevím proč, těhotenstvím to není, jelikož tyto nálady jsem měla již před otěhotněním. Mám prostě návaly vzteku a agrese a odnášejí to manžel, syn i pes... jsem s toho špatná, protože nevím, proč se mi to děje. Mám navštívit lékaře?

Odpověď: (25. 11. 2009, 12.34)

Milé Holecátko,
ona péče o duši vyžaduje systematický přístup (i zuby si čistíme každý den, a ani angličtinu se nenaučíme ze dne na den).  Kdybyste opravdu své vzteky a nálady chtěla proměnit, vyhledáte psychoterapeuta, psychologa. Jste-li z okolí, ráda s vámi na proměně budu spolupracovat. Držím palce k odvaze i vytrvalosti.

Lenka píše: (23. 11. 2009, 13.56)

Dobrý den ,
Nevím jestli to sem patří ,ale už nevím sama rady .Jsem 5 let doma s matkou o kterou se starám ,tak se nikam nedostanu mezi lidi ,je mi 30 ,nemam žadné přátelé ,většinu dne sem sama ,mamka skoro cely den prospí a když nespí tak stejně se mnou nemluví .Sem tam si vyjedu na kole a když jí řeknu že se vrátím  za hodinu tak jí to nevadí ,tuhle sem zase byla  přijela sem asi o 15 min. déle a hned na mě začala křičet , že sem měla byt dávno doma . Už nevím co mám dělat skoro každy den brečím ,někdy mě napadají i ty nejhorší myšlenky ,že kdybych si  něco udělala tak to pro mě bude vysvobození.
Děkuji za odpověď a pokud to se mnepatří tak se omlouvám .

Odpověď: (25. 11. 2009, 10.44)

Milá Lenko,
to téma sem patří.Bylo by dobré, abyste začala být pro sebe důležitá a dělala věci, které chcete, které vás baví. To myslím zcela vážně. Obnovte kontakty, najděte si nové známé, najděte si kurzy, semináře. Máte právo na svůj život. Mějte se ráda i svět kolem ... Třeba by pro vás bylo i přínosné, nalézt si psychoterapeuta v okolí.
Držím palce :)

Mája píše: (23. 11. 2009, 12.57)

Dobrý den,
náš problém spočívá ve vzdoru / záchvatech při oblékání našeho 2,5 letého syna. Už si nevíme rady, na koho se obrátit, protože to trvá více než měsíc, kdy si nechce obléct mikunu/svetr či bundu. Takže i v 5C chodíme ven v tričku, a ani venku ho nedonutíme se obléct.Pokud ho oblečeme "násilím", má úplný záchvat, pláče a sám si to ihned zesleče. Můžete nám prosím poradit s tímto problémem ?
děkuji

Odpověď: (28. 11. 2009, 14.24)

MIlá Májo,
v tomto věku dítě prožívá období dětského vzdoru. Doporučuji vám knihy Zdenka Matějčka např.: Po dobrém nebo po zlém. Přeji vám dost trpělivosti v tomto období.

Daniela píše: (23. 11. 2009, 12.24)

Poraďte mi prosím,co mám dělat,aby mě nevynervovala každá blbina.Stačí dvě,tři maličkosi po ránu a mám zkaženej celej den a už mě nic nerozveselí.Akorát se třesu,křičím,brečim,je mi špatně od žaludku a jen a jen se to stupňuje a večer sem pomalu na zhroucení.
Děkuji za odpověď

Odpověď: (28. 11. 2009, 14.20)

Milá Danielo,
je hezké, že se chcete naučit duševní harmonii. Každá dovednost vyžaduje poznávání zákonitostí, učení se novému a trénink dovedností. Doporučuji vám, abyste hledala učitele v tomto oboru, existují i různé semináře. Duševní život není jednodušší než fungování těla ani než naučení se angličtině. Vydejete se na cestu ke svému pokladu. Např.knihy : Tibetské umění správného života, Miluj svůj život, Léčivá síla mysli, Svět bez hranic... Držím palce k vytrvalosti.

Marcela píše: (23. 11. 2009, 10.37)

Dobrý den,
zhruba tak čtvrt roku máme problém s 4,5 letou dcerou. Dělá problémy s oblékáním. Dříve to začalo jen při odchodu do školky (chodí tam již druhým rokem), nyní je to při odchodu kamkoli. Nejenže se přestala oblékat sama, ale nechce se ani nechat obléct. Křičí, brečí, dělá že neslyší a bývá hrubá jak fyzicky tak verbálně. Takovéto stavy mívá i v jiných situacích, i když ne tak často jako při oblékání. Máme ještě syna 1,5 roku. Děkuji.

Odpověď: (25. 11. 2009, 10.38)

Milá Marcelo,
bylo by dobré konzultovat situaci s profesionálem, podívat se i na vaše pocity, na vaši vzájemnou interakci. Nevím, jak reagujete vy. Nevím, co se děje v rodině. Opravdu byste si zasloužila osobní konzultaci.
Přeji vše dobré

jana píše: (23. 11. 2009, 10.23)

Dobrý den,
Mám problém s osmiletou dcerou.Chodí do třetí třídy,učení jí jde velmi dobře,ale je hodně citlivá a všechno si bere moc k srdci.Dojde to až k tomu,že celou noc nespí a začne jí bolet břicho a je úplně vedle a chce být doma a nejít do školy,Jako ted měli mít ve škole tělocvik a dělat kotouly a svíčku na známku.A tak jí to vzalo že se to div nesesypala.Nevím co mám dělat a jak jít o vysvětlit,že do té školy musí tak i tak.Její pani učitelka mi řekla,že je moc hodná,ale že si moc nevěří a bojí se.
Prosím poradte mi.Děkuji za radu.

Odpověď: (25. 11. 2009, 10.33)

Milá Jano,
bylo by lepší, kdybyste vyhledaly osobně dětského psychologa a s ním spolupracovaly. Můžete sama sebe naučit udržování vnitřní síly na vědomé úrovni a zároveň to učit dceru, psychoterapeut může s dcerou krok po kroku rozpouštět její strachy...

jitule píše: (23. 11. 2009, 10.08)

Dobrý den. Mám takový problém. V poslední době jsem zažívala různé stresy, ale vše se dalo zvládnout. Před 14 dny mi zemřela teta a já u toho byla. Prostě přijela na návštěvu, řekla nám ahoj a najednou to bylo. Začala sténat rychle jsme volali záchranku a ani ta už pak nepomohla. Vypadá to na infarkt ale zatím nevíme. Tři dny potom jsem byla vcelku v pohodě ale pak jedna noc byla pro mě naprosto katastrofální, bušilo mi srdce píchalo mě tam a já si myslela že mám infarkt. Druhý den jsem šla ihned k dr. ten mi řekl že to jsou nervy a že mi infarkt nehrozí, je mi třicet. Jenže mé stavy trvaly dál takže jsem skončila na pohotovosti, změřili mi ekg a vše prý v pohodě. Závěr mi napsala úzkostná ataka. Prosím poraďte jak na to přestat myslet. Strašně se o sebe bojím že tu už zítra nemusím být a natož moje malé děti, manžel či maminka. prostě kdokoliv blízký. Ale hlavně se bojím o sebe. Musím prostě začít fungovat. Beru prášky, prothiaden a v případě nouze neurol. Prosím jak se s tím smířit. Přijde mi to tak nespravedlivé. Snad jsem to nenapsala moc zmateně. Moc děkuji

Odpověď: (25. 11. 2009, 10.29)

Milá Jiťule,
existenční strach, vztah k životu a smrti - to jsou témata, po kterých volá vaše duše po změně. Chcete-li se naučit pracovat sama se sebou, můžete se objednat. Rozsah tématiky přesahuje možnosti této poradny. Prožívejte radost současnosti, nikdy nemáte k dispozici nic jiného než přítomný okamžik, který v sobě má zárodek budoucnosti... Strach ničí přítomnost (tím i budoucnost) Jak proměnit vnitřní mechanismy emailem opravdu nevysvětlím. Přeji vše dobré.

Enela píše: (23. 11. 2009, 10.04)

Dobrý den,začalo to zhruba před měsícem a půl,kdy jsem oslavila své 20 té narozeniny,5dní na to mi zemřel kamarád se ,kterým jsem vyrůstala,navíc doma s matkou také nemáme nejideálnější vztah,jsem půl roku bez práce a neustálý stereotyp doma mě taky na mé psychice asi moc nepřidá.Před měsícem mě na večer chytl tzv.knedlík v krku,bušení srdce,myslela jsem,že už to bude můj poslední den.Tento knedlík v krku trval asi týden,2krát jsem s tím byla u lékařky ta mě poslala k psychologovi.Po týdnu so mi zmizel knedlík jsem měla týden pokoj poté se u mě objevilo bušení srdce,které trvalo asi týden a hnedka na to jsem začala mít takové tlaky v hlavě a bolela mě na rúzných místech.Mám úplně ty samé příznaky jako lidé co trpí panickou poruchou?Něco takového se u mě objevilo poprvé.Může to být panická porucha a co to vlastně je?Děkuji za odpověď.

Odpověď: (25. 11. 2009, 10.23)

Milá Enelo,
může to být panická porucha, prožíváte asi mnoho obav a frustrací, bylo by pěkné, kdybyste hledala cestu, jak pracovat se sebou. Psychický stav je něco, s čím lze pracovat. Doporučuji knihu Miluj svůj život. Porozhlédněte se v místě svého bydliště třeba po akcích čajovny... Dělejte pro sebe něco hezkého...Držím palce

fialka píše: (23. 11. 2009, 5.08)

Dobrý den prosim moc o radu už jsem Vám psala,ale neda mi to a musela jsem napsat ještě jednou.Manželovi jsem přišla před třemi měsici na nevěru ale prý jde jen o sex.Celou tu dobu mě přesvědčuje kdybych na to tak nemyslala že je s ni tak by to u nás bylo v pohode.Sex s nim mě ted vubec nelaka když vim že vlasne chce spat s jinou.Nevim co mám dělat už jsem zkusila všechno i rady od Vás ale nic na něj nezabírá a řekl mi že si stejne bude delat co chce on.Prosim moc jestli by jste mi poradila.Ja vlasne ted nic neresim a snažim se být v pohode ale on mě vždycky dostane tim že se me zeptá jestli jsem nad tim přemýšlela.Krásný den Fialka

Odpověď: (28. 11. 2009, 14.32)

Mé rady jste neprožila.

lylielen píše: (17. 11. 2009, 19.26)

Dobrý den,
Mám problém se svými vnuky. Jejich otec byl vystěhován z bytu a matka žije v bytě se svým mužem a jejích dětmi. Z mnoha dalších důvodů jsou děti hlášeny na úřadě a jedná se o tom, že budou svěřeny do péče mě. Jíž u mě bydlí - mají svůj vlastní pokoj s televizí, dvd a vším co nikdy u rodičů neměli, ale se starším je mnoho problému. Je mu 11 let a je přesvědčen o tom, že ho rodiče mají rádi a že já jsem ta špatná, která je chce od nich odloučit. Občas se s ním dá normálně mluvit, ale z toho mi nadává a říká špatné věci. Je to podle mě zásluha jejich otce, se kterým se stále stýkají. Mladší i když mu je pouze 5 let, se mi zdá rozumnější, ale bratr se ho snaží ovlivnit také. Už nevím co mám dělat jsem vážně zoufalá, vnuk mi dokonce vyhrožuje. Nevím jak mu mám vysvětlit, že to dělám pro jejich dobro a že je klidně můžou dát do děckého domova. Mám si je snad nechat vzít a nechat je na pospas osudu? Mám je ráda a nechci je ztratit, ale zároveň se bojím i o sebe, nevím čeho je jedenáctiletý kluk pod vlivem rodičů schopný udělat. Prosím poraďte mi.

Děkuji za odpověď

Odpověď: (19. 11. 2009, 13.20)

Milá Lilien,
to je skutečně problém. Vy asi opravdu musíte nastavit hranice, co si k vám může dovolit...a "pustit ho" dle pořekadla: kdo chce kam, pomozme mu tam. To neznamená, že se zříkáte kontaktu s ním,  zašla byste za ním a časem by se třeba situace změnila... (nejprve ještě můžete zkusit zařídit, aby rodiče synovi řekli, že si přejí, aby žil s vámi, protože oni momentálně se o ně starat nemohou.) Možná vám rada připadá tvrdá k 11letému chlaci, ale ona takováto situace v sobě má oprvdu nebezpečí jak pro vás, tak pro další vývoj vnuka. Držím palce.

3p píše: (17. 11. 2009, 13.22)

Dobrý den, pane doktore/ko můžete nám poradit, jak můžeme milovanou osobu zbavit afektovaného a vztahovačného chování? Mockrát děkujeme za odpověd. Možná nám tim zachráníte i život.

Odpověď: (19. 11. 2009, 13.14)

Přemýšlejte, jak zachránit sebe. Dotyčná osoba by jako první krok musela učinit rozhodnutí, že chce něco u sebe změnit....

Verca píše: (17. 11. 2009, 11.46)

Dobry den,potrebuji poradit.Je mi 32let.
Vse zacalo minulej patek,tocila se mi hlava,mela jsem zavrate.Jela jsem tedy na pohotovost,na pohotovosti mi rekli ze mam asi jicnovou kylu a at me vysetri ma pani doktorka.Ma pani doktora me poslala na vysetreni a zadnou jicnovou kylu nezjistily.Pak me pani doktorka poslala k neurolozce a ta mi dala 3xdene uzivat neurol.Vzdy kdyz si ho vezmu je mi porad stejne,mam zavrate,srdce mi div nevypadne a mam z toho vseho hruzu protoze mam 3letou dceru s kterou musim byt obcas sama doma.Ma kamaradka mi rikala jestli nemam nahodou zablokovanou pater,tak vlastne ani nevim jestli je to deprese ci ta pater.Bojim se cokoliv rict sve doktorce,jelikoz mi rekla ze kdyz mi na neurologii urcila tuto diagnozu ze bude asi vse tak jak rekla.Co mam tedy delat?Jsem opravdu blatzen?

Odpověď: (19. 11. 2009, 13.12)

Milá Veru,
začátek rozhodně jako deprese nepůsobí. Nějak mi připadá, že nejsou moc udělaná pořádně vyšetření. Najděte si lékaře, který vás vezme vážně a udělá podrobná vyšetření. Nedejte se odbýt.

Lusy píše: (17. 11. 2009, 10.15)

Dobrý den, mám problém týkající  se jídla. Nejsem zrovna dvakrát hubená, spíše trochu oplácaná. Doma jím normálně, ale když mám jíst před přítelem, jeho rodinou, nebo před více lidmi, tak mám pocit, že je to trapné a všichni na mě koukají, jak se cpu, tak vždycky raději řeknu, že nemám hlad, nebo že jsem už jedla. Je mi to kvůli příteli líto a chtěla bych s tím něco udělat,ale nevím, jak se k tomu postavit, nebo kde začít.
Děkuji Vám za odpověď.

Odpověď: (19. 11. 2009, 13.03)

Milá Lusy,
bylo by dobré, kdyby jsi párkrát zašla k psychoterapeutovi...

DAlkac píše: (17. 11. 2009, 0.58)

Ahoj Roman 18 Pred rokem v rijnu sem zbil sveho bejvaleho nejlepsiho kamose, on je totiz hrozny manipulator a rvac a potom co jsem si dovolil(!!!) na nej sahnout me zacal vyhrozovat ze me se svejma kamosema sejme, proste ze si me podaj, ja od ty doby zacal propadat strasny depresi, uz se nebojim ani toho ze by me zbyl-li ale spis toho ze na me vytahne treba 3 roky starou udalost ze mu dluzim treba 200kč nebo ze me poskrabe auto bojim se kontaktu s nim on totiz dobre manipuluje s lidma,policie mi nepomohla a uz uplynul rok ja se s nim potkal asi 5x pokecali sme nic se nestalo ale ja zacal vzdy hrozne panikarit, rok sem nechodil ven jenom doma hrozne chlastal, kazdy den(sem nezamestnanej) jediny kdyz sem vysel ven tak bylo pro chlast a nebo sem na motorce odjel do zahranici(madarsko,chorvatsko nemecko)ted sem se prestehoval do Prahy ale ty deprese neprestali porad se bojim ze ho nekde potkam, ja uz nevim jestli je to vubec kvuli němu nebo kvuli alkoholu, nicmene kdyz sem strizlivej tak nemuzu vubec fungovat bojim se jet vlakem do predchoziho bydliste a tak,kdyz piju tak nemam zadny problem, ale na druhou stranu sem prave prisel o Ridicak kvuli alkoholu tak sem si rek ze prestanu pit ale tech depresi se potom neda zbavit vycitam si ze kdybych nemel deprese kvuli tomu hajzlovi tak bych ani neprisel o ridicak

Odpověď: (19. 11. 2009, 13.02)

Milý Romane,
dobré je vztah s tím kámošem narovnat. Připadá mi, že ty deprese máš z toho, že jsi srab, ne v tom smyslu, že se bojíš o sebe, ale v tom, nést následky svého činu. Takže kámoše vyhledej, vrť mu 200Kč, řekni, že pořád myslíš na to, jak jsi ho zbil... řekni, co cítíš (jestli tě to mrzí, že tě asi mrzí, že to mezi vámi takhle dopadlo a že bys rád, abyste zůstali v občasném kontaktu) Až toto uděláš, tak mi napiš a budou-li tvé deprese pokračovat, bylo by dobré, abychom se sešli. O řidičák jsi nepřišel kvůli hajzlovi, ale kvůli sobě...

Jarka píše: (16. 11. 2009, 20.59)

Dobrý den, mám takový problém (pro mě směšný, ale následky již v pohodě nejsou). Jde zřejmě o formu obsedantní neurózy. Musím neustále myslet na to jak dýchám, je to strašné, protože kvůli tomu nemohu vůbec spát, nespala jsem již několik nocí, až asi čtvrtou, kdy jsem usnula zřejmě vyčerpáním, ale jen na pět hodin. Již nemohu, vím, jaký strašný je to nesmysl a přesto. Myslím na to neustále, mám velké doprese, zřejmě únavou. Je to horší o to, že mám roční dcerku a studuji dálkově VŠ a najednou mě toto úplně pohltilo a nic mě nebaví, stále pláču a jsem strašně vyčerpaná. Dříve jsem měla panickou poruchu, občas ještě mívám panickou ataku, ale s tou už si umím tak nějak poradit, ale s touto nutkavou myšlenkou ne. Mám strašný strach, že to nikdy nepřejde, protože dýchat budu do konce života, že to budu neustále vnímat a nikdy se nevyspím. Nechápu, co se to děje, nemám třeba strach jako při panice, že se mi něco stane, že přestanu dýchat, to ne, jen to pořád vnímám a zabraňuje mi to normálně žít. Omlouvám se za takovou hloupost, ale mě to strašně ničí. Můžete mi prosím nějak poradit?

Odpověď: (21. 11. 2009, 13.01)

Milá Jarko,
můžete se inspirovat materiály vlevo na: http://cz.lundbeck.com/cz/publ…
můžete spolupracovat s terapeutem.
držím palce

Anonymka píše: (16. 11. 2009, 20.43)

Dobrý den, potřebovala bych poradit. Mám přítele, který mě má chvíli rád a pak zase ne. Abyste tomu dobře rozuměli, všechno je třeba v pořádku a on začne najednou uvažovat o tom proč se mnou je, když mu samotnému taky bylo dobře (jsem jeho první dívka), že se semnou asi rozejde apod. Ale postupně to s něho odejde. Jinak nemáme žádné problémy,nehádáme se, všechno je ok dokuď mu doslova "nehrábne v hlavě". Teď už se podruhé stalo, že se semnou rozešel a jako důvod mi řekl že mě nemá rád a že semnou nechce být. Že mě v neděli měl rád ale ve středu už ne. Udělal to už podruhé a já nevím co mám dělat, jelikož vím, že ve skrytu duše mě má moc rád, ale že je ovlivněn nějakýma myšlenkama, kterého úplně poblázní a on udělá takovou blbost, které později lituje. Když se semnou rozešel poprvé tak mi hned volal a když jsem sním pak mluvila osobně tak mi řekl, že to řekl jen tak, že mě pocit, že mě rád nemá ale ve skutečnosti, že mě má strašně moc rád...Mám pocit, že to je rozpolcená osobnost ale nejsem si jistá. Jednou je takový podruhé jiný. Jeden den by mě pořád jen měl v náručí a druhý den sotva na mě šáhne. Poraďte mi prosím jak bych mu stím mohla pomoci? Aby náš vztah byl už bez probému a bez jeho myšlenek? Jde to vůbec? Chci mu za každou cenu pomoct jelikož ho miluju, chci abychom už byli šťastní bez jeho myšlenek.Děkuji moc za odpověď.

Odpověď: (19. 11. 2009, 12.54)

Milá Anonymko,
hmm... ono by bylo dobré, aby si přítel začal myšlenky trochu rovnat... Měl by si třeba něco o lásce přečíst (např. E.Fromm: Umění milovat), dojít si někam na konzultaci. Může napsat třeba esej o tom, co je to zamilovanost, láska, partnerský vztah, manželství. V partnerském vztahu je každý zodpovědný za svoji půlku, za něho vy tu práci udělat nemůžete...

Vanda píše: (16. 11. 2009, 14.33)

má přítelkyně mě poprosila,ať se zkusím zeptat jak to řešit. Když jsme spolu začínali chodit naši mě vyhodili z domu. Špatně to nesli. Upřímě větší peklo jsem nezažila.Noc sem strávila venku a zrovna pršelo. Víte sedět tam,brečet a vědět že jste stratila celou rodinu, větší bezmoc bych nikomu nepřála.Ukončila jsem školu,a šla pracovat. Bydlela jsem u mé přítelkyně. Časem se to zlepšovalo a dokonce jsme tam začali jezdi na oběd.Normálně se snámi bavili, jenže kdykoliv tam přijede moje mladší sestra,jsem tam třetí kolo u vozu. Ona bydlí pár kilometrů od našich, takže tam tráví každý víkend. U nás už nebyli 4 měsíce, ani mi nezavolají. Pořád čekám až zazvoní telefon,ono pořád nic.Vím,že to nedokážu řešit otevřeně, všechno si nechám pro sebe a dusí mě to.Jsem pak protivná někdy i agresivní.Když jsem byla menší tak jsem tuhle nevšímavost řešila tím,že jsem se zamkla v koupelně a bušila do sebe dokud mi nebylo líp.Neumím brečet,nějak jsem to v sobě naučila potlačit, aby mě nikdo neslyšel. Co mám udělat, abych se jim zavděčila?, aby si mě trochu!!všimli.Jsem přece taky jejich dcera.a co mám dělat, když ve mě "přeteče pohár".

Odpověď: (19. 11. 2009, 12.48)

Milá Vando,
i když jsme nečí děti, i když rodiče milují sourozence, neznamená to a priory, že budeme milováni také a stejně. Doporučuji smířit se s tím, že sestra je milovanější, přejte to ji i rodičům. Dále doporučuji neusilovat o pozornost rodičů, o zavděčení se jim. Oni vědí, že existujete. Vy sama si dopřejte to, co byste od rodičů ráda. Dospělost je od toho, abychom uměli zabezpečit nejen své materiální, ale i citové potřeby sami (mějte se ráda, aktivně rozvíjejjte proud sebelásky) Když budete mít chuť zajet za rodiči, zatelefonovat jim, udělejte to (a nečekejte na zavolání) Můžete spolupracovat s psychoterapeutem.

fialka píše: (16. 11. 2009, 5.25)

Dobrý den omlouvám se ,ale píši znovu.Je to asi měsíc co jsem psala,že je mi manžel nevěrný a tvrdil že neví jak s tím má přestat,ale říkal že se pokusi.Od te doby mu ,ale nevěřím protože vím,že po ní touží.Tvrdil že je to jen o sexu,ale copak normální ženská to chlapovi povolí a bude klidná.Vždycky když je dlouho v práci myslím na to,že je s NÍ. A hlavně je mezi námi krize a nějak mezi sebou nemužeme komunikovat.Jo bavime se ale jen diky tomu že jsou doma děti.Pořád mi tvrdí at jsem tolerantní a ted přišel s tím že by se s ni stejne chtěl milovat,a že čeká jen na to jestli mu to povolim nebo ne.Vubec nevim jak dal.Prosim moc o radu děkuji

Odpověď: (19. 11. 2009, 12.39)

Milá Fialko,
řekněte, že vy tu nejste od toho, aby jste mu něco povolovala nebo zakazovala. Že vám na manželství záleží, že jeho nevěra narušuje vaši důvěru k němu a že vás to bolí a nevíte, co to dál s vámi udělá..., že byste si přála manželství obnovit a proto navrhujete i společnou návštěvu psychoterapeuta. Neberte na sebe zodpovědnost tu, která patří jemu. Držím palce

Jesi píše: (10. 11. 2009, 10.18)

Dobry den. Je mi to trapne , ale od mych 16 mam problem a trva to dale a dnes je mi 20. Mam problem kamkoliv jit. Sevre se mi zaludek, chodim na zachod je mi spatne a mam jakoby strach i kdyz vim, ze to misto znam vim kam pujdu, ale i presto se mi tohle vzdy stane a to me porad vezni doma. Poradte prosim budu vam moc vdecna.

Odpověď: (10. 11. 2009, 11.42)

Dobrý den,
můžete mne kontaktovat a spolupracovat (cca 15setkání), můžete požádat psychiatra o léky, které by pro vás byly vhodné.

Simona píše: (10. 11. 2009, 10.10)

Dobrý den.
Omlouvám se, že volím takovýto způsob komunikace, ale po včerejším zážitku jsem v situaci, kdy nevím, jak se zachovat a co mám dělat.
Je mi 46 let, jsem rozvedená od června 2007. Mám dva syny - 13 a 16,5 roku, se kterými žiji v bytě 2+1. Letos na jaře jsem se poznala s mužem, na kterém mi záleží a kterého mám ráda. O Velikonocích byl i u nás, seznámil se s mou matkou, babičkou i dětmi. Pak přišlo období, kdy jsme se půl roku neviděli vzhledem k jeho pracovnímu vytížení. V současné době si zařídil práci v blízkosti mého bydliště a měl by zde pracovat minimálně půl roku.
Včera večer jsem pro něj měla jet a synům jsem řekla, že Milana přivezu. Připravila jsem je i na možnost, že se u nás teď bude pravděpodobně objevovat častěji. Mladší syn měl hned připomínky a nelíbilo se mu to. Zeptala jsem se, co po mně vlastně chtějí - zda mám zůstat sama, stejně jako babička (moje matka)... Zůstalo to bez nějaké zvláštní reakce.
Když jsem se vrátila s přítelem, byli kluci u sebe v pokojíku. Otevřela jsem dveře a všichni se pozdravili. Bylo kolem 21.hodiny. S přítelem jsme si povídali a po půl desáté jsem šla synům říct, že by měli jít spát. Ani příliš neprotestovali a když jsem se za nimi šla po nějaké chvíli podívat, měli zhasnuto a leželi. Zhruba po 22. hodině mě přítel v jídelně objal a naše objetí začalo mít intimnější charakter. V tu chvíli se otevřely dveře u kluků a hned zavřely. Odešli jsme tedy do mého pokoje... Pravděpodobně víte, co následovalo. Přítel pak zůstal neoblečený ležet, já si oblékla triko na spaní a povídali jsme si. Asi kolem 23.45 se najednou rozsvítilo světlo v jídelně, otevřely se dveře mého pokoje a tam stála moje matka. Ihned na mě spustila něco v tom smyslu, že mě upozornila, jak se mám chovat (přesně už si nepamatuji) a že mám úplně jinak postavené priority. Prý si dovedu tahat domů jen samé "vošousty" a nemyslím na nic jiného. Kluky, že odváží k nim a že o ně takhle přijdu... Synové mi jen řekli, že jí poslali sms. Víc nic. Když jsem se ptala mladšího, řekl mi, ať ho nechám a starší, když mě ve dveřích míjel, jen řekl - s tebou jsem skončil....
Přítel byl tak v šoku, že vůbec nebyl schopný reagovat... Já jsem celou noc nespala.
Nechci přijít o syny, ale také nechci přijít o přítele. Tolik jsem se těšila, když mi oznámil, že zde bude pracovat, že začneme fungovat jako normální rodina a ukáže se, jestli spolu chceme a můžeme být.
Nevím, co mám dělat.
Podotýkám, že jsem si domů nikdy před dětmi nevodila žádného muže jen pro zábavu... Nyní stojí proti mně má matka a na její straně jsou i mí synové...
Velmi Vás prosím o radu. Poslední dobou jsem na tom nebyla nejlépe. Měnila jsem zaměstnání, musela absolvovat téměř 5 měsíců školy mimo domov, do toho ještě problémy finanční. Konečně jsem doufala, že se vše srovná a budu v klidu. Opak je pravdou. Už nějak nemám sílu... Někdy přemýšlím, zda má pro mě život nějaký smysl...
Prosím, poraďte, co mám dělat, jak se zachovat.
Děkuji.

Odpověď: (10. 11. 2009, 11.41)

Milá Simono,
vaše matka i synové vás nějak nerespektují, považují vás za někoho, kdo jim patří a koho mohu ovládat. To je špatně. Někde se stala chyba... Jste opravdu v náročné situaci, ale nějak mi připadá, že svůj prostor máte právo si vybojovat. Je třeba jasně promluvit s matkou... stanovit hranice a podmínky kontaktu... Bylo by to spíše na osobní setkání, nechcete se stavit?
držím palce

< novější | 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >