Robi píše: (18. 2. 2008, 12.39)

Dobrý den, stále se psychicky nemohu srovnat se skutečností, že po 13 letech spokojeného manželství bez hádek mi manželka před týdnem oznámila, že se rozhodla žít s novým přítelem, kterého zná 3 měsíce.Manželce i mě je 30 let a máme spolu 11 letou dcerku.Přiznala se mi k nevěře s tímto přítelem a protože ví, že udělala chybu má výčitky svědomí se mnou dál žít.Vycházeli jsme spolu velice dobře.Nedokážu jí pochopit.Dcerka zůstala u mě a oba se s tím neskutečně pereme.Může to být tím, že jsem jí řekl, ještě než k nevěře došlo, že pokud to udělá ať počítá s rozvodem?Nevím zda jí mám přimět se vrátit, nebo se co nejdřív rozvést.Nechci udělat ukvapený rozhodnutí, ale vím, že ji pořád miluju a nedokážu se smířit s tím, že už je pryč.Musím na ní pořád myslet a nejde to vymazat.Co mám prosím dělat?
Děkuji předem za odpověď.

Odpověď: (5. 3. 2008, 10.19)

Milý Robi,
vše je velmi čerstvé...považuji za dobré, že dcerka zůstala s vámi. Máte-li sílu jednat tak, aby váš vztah s manželkou prošel k co nejharmoničtějšímu vývoji, jednejte v tuto chvíli jako přítel, nechte ji otevřené dveře hovořte s ní o tom, co prožívá... (nemyslím, že pro ni je to zcela snadné)- najděte literaturu od Mudr.Plzáka, který popisuje velmi funkční strategie v takových případech.

Loana píše: (18. 2. 2008, 10.03)

Dobrý den,
Je mi 37 let, sama se starám od dvě děti, 4 a 2 roky, pokaždé se mi rozpadne vztah nejdéle po roce. Právě jeden takový rozchod prožívám, jsem hodně nešťastná a nemám chuť už ani žít. Pořád si říkám, že jsou tu děti, že mne potřebují a že nikdo jiný mi nestojí za trápení, jenže to prostě nezvládám. Děti miluji, ale veškeré pocity přenáším na ně, pak jsme všichni hodně nervozní. Po každém rozchodu si říkám, že už raději budu sama, pak se někdo vyskytne, zamotá mi hlavu, zamiluju se a on mě opustí. A takhle je to dokola. Říkám si, že tohle už musí být ve mně, ale já když se zamiluji, jsem schopná s tím člověkem snášet všechno, objetovat se pro něj a žít jen pro něj, samozřejmě i pro děti. Nyní jsem v situaci, že nejsem schopná pomalu ani vstát, nemám chuť vyjít s dětma ani ven, nemám chuť komáunikovat a jen koukám do zdi a přemýšlím-PROČ?Proč právě já??Vidím daleko horší ženský, které jsou na své protějšky protivné a dominantní a já se mohu snažit sebevíc, stejně to dopadne špatně. Nechci být sama, nezvládám to!!!Je mi hrozně smutno, děti pořád volají bývalého přítele a ptají se mne, kdy už zase přijde a kdy my za ním pojedeme....nejsem schopná jim bez slz ani odpovědět. Prosím poraďte mi co dál, jak se s tím vyrovnat, jak se prostě už nezamilovat, protože v lásce skutečně vyhrává ten, kdo má rád méně!!Já už se nechci trápit!!! Děkuji za odpověď.

Odpověď: (5. 3. 2008, 10.11)

Milá Leono,
jsem ráda, že máte ráda své děti a že víte, že pro ně jste nenahraditelná. V tuto chvíli je dobré aktivovat svou sílu a nejde-li to jinak, můžete požádat lékaře o antidepresíva pro to nejhorší období... Možná je na čase pochopit, že vaši hodnotu neurčuje vztah k druhému člověku, ale že nejdůležitější je vztah sama k sobě a začít tu lásku a péči, kterou poskytujete svým partnerům poskytovat sobě. Udělejte pro sebe něco hezkého, co vás potěší...výlet... třeba víkend za kamarádkou... a asi by nebyla od věci pravidelná psychoterapie...

Adéla píše: (18. 2. 2008, 8.21)

Hezký den, žiju s přítelem druhým rokem. Vím, že občas kouká na nějaké porno stránky, občas se díváme i spolu. Když je jeden doma sám, tak si po návratu prohlídneme v počítači "historii" a popř. se škádlíme, copak jsme to dělali na tom počítači, když jsme byli sami doma.. jenže já tam včera našla stránky "Cesta k rozkoši", kam si šel zachatovat s nějakýma lidma..  Problém je v tom, že jsem mu o tom řekla, že jsem to viděla, on se nezmohl ani na slovo.. druhý den dělal jakoby nic. Mě to ale v hlavě stále vrtá, jestli dělám něco špatně, že si potřebuje jít "popovídat" s jinýma holkama, který ho "uspokojí"... mě samotné by svědomí tohle nikdy nedovolilo..připadá mi to jako by mi "zahýbal"..nevím jak se toho nepříjemného pocitu zbavit :-(

Odpověď: (5. 3. 2008, 10.01)

Dobrý den,
chování vašeho přítele ve vás vyvolává nejistotu. Bylo by dobré - prozkoumat blíže tuto nejistotu - z čeho pramení - jak se týká vás a jak celého vašeho vztahu a pak hledat řešení. Korespondenční cestu k tomu nevidím jako vhodnou.

S. píše: (18. 2. 2008, 1.59)

dobrý den,potřebuji poradit.je mi 30let,jsem vdaná 4roky a mam deti ve veku 5 a 3let.mam problem po druhem porodu mit s  manželem pohlavni styk.z gynekologickeho hlediska jsem v poradku.ze začatku se me to zdalo byt normalni-bolesti k porodu atd.ale nechut k pohlav.styku nezmizela dosud. dotyky mi jsou čim dal vic nepřijemne .manžel ma nocni praci,to mi taky vadi a vi to.proste si to jednou za mesic ci dva odbydu pro klid.myslim,že mi neni neverny,aspon to tvrdi.ale me tato myslenka občas prepadne ,i kdyz neverna nejsem.spis mu vadi muj problem. taky jsem vic zacla chodit bavit a hadky a neduvera vrcholi. zacinam si myslet že jeho obraceny režim mi k rodine nevyhovuje.myslim na manželskou poradnu,ale  bojim se,ze mizi moje laska k nemu.mam pocit ze to smeruje k rozvodu.

Odpověď: (5. 3. 2008, 9.57)

Milá S.,
abych pravdu řekla, místy pro mne vaše psaní není zcela logické. V manželství máte několik problémů, snad vás stále spojuje láska, ale hledat cestu k řešení by bylo popření lásky? Zkuste popřemýšlet, jaké jednání k čemu pravděpodobně směřuje - co vede k lásce a k harmonii a co k napětí, odcizení a třeba i rozluce...

Markéta píše: (18. 2. 2008, 1.21)

Dobrý den,je mi 14 let a mám takový problém po rozvodu rodičů jsem se začala chovat úplně jinak než jsem se chovala předtím, ale to jenom k mamce s tátou se vvýdám 1 týdně.Mamka se asi s tátovým odchodem ještě nevyrovnala,ze začátku se o tátovi doma hodně mluvilo zvlášt babicka s mamou tatu hodne pomlovali,a to mi hodne vadilo,s babickou nemám vubec dobry vztah - nemuzu s ni byt ani v jedne mistnosti abych se sni nezacala hadat,podle me tatu nemela nidky tatu rada ale nikdy mu to nerekla do oci,no a kdyz odesel tak si to zacala vylevat na me,a na sestru jsem taky hodne zla s maminkou se hodne hadame a to jsem driv vubec nedelali,já mám od te doby co odesel tata takovou hodne smutnou naladu a tu si pak vylevam na sestre a na mamince,byla jsem stím uz i u psychologa stou pani jsem si chvilku povidala a ta me pak poslala k psychiatrovi a pani psychiatricka mi napsala nejakeleky ale ty mi vubec nezabirají,porad jsemtakova smutna a uz to trva asi rok,uz opravdu nevim co mam delat,uz nechci byt na vsechny zla,uz i holky ve tride se me ptaly co se semnou deje, ale s holkama ze tridy se bavit nemuzu, protoze to nejsou opravdove kamaratky jenom se na ne hrajou.prosim poradtemi co mam delat.dekuji .Markéta  

Odpověď: (5. 3. 2008, 9.53)

Milá Markétko,
pravděpodobmně jsi se zapletla do emocionálních propletenců mezi dospělými. V takovém případě nebývají léky to pravé řešení. Je třeba nalézt, uvidět to zapletení a vystoupit z něj. Doporučovala bych ti návštěvu psychoterapeuta, protože ani opravdové kamarádky většinou neznají řešení vedoucí k úlevě. Jsi-li z okolí, můžeš mne kontaktovat.

Jaruška píše: (18. 2. 2008, 0.11)

Dobrý večer,jsem z Libereckého kraje a je mi 26let.Potřebuji moc poradit.Jsem sama se svojí dvouletou holčičkou a před rokem,jsem se přestěhovala k rodičum,moje maminka od nás v září loňského roku beze slova odešla,nejspíš nevěděla kudy kam,protože se hodně zadlužila.Vše o čem jsme s tátou veděly jsme poplatily,ale bohužel jsou věci o kterých jsme nevěděly a ty se teď na mamku sypou.Odstěhovala se ke svým rodičům,ale po 4měsících měla pocit,že tam překáží a že jí tam nechtěj.Odstěhovala se ke svojí sestře,která bydlí ve stejné vesnici,ale podle informací,nastal tentýž problém.Mamka má opět pocit,že je tam navíc a že na ní všicni koukaj skrz prsty a s nikým nekomunikuje.Vůbec nevíme jak jí rozmluvit,prý vede řeči o tom,že spolu se synam Martinem(můj 6letý bratr)umřou,protože je na tomhle světě nikdo nechce. Nevím jak jí můžeme s její sestrou pomoci,komunikujeme mezi sebou,ale už nevíme jak na ní.Chtěly bysme jí moc pomoci,ale bohužel nevíme jak na to.Prosím porďte nám.

Odpověď: (29. 2. 2008, 18.23)

Milá Jaruško,
nevím, zda dobře rozumím vašemu příběhu...Mamka žila s tátou a jejich společným synem (vaším bratrem) a odešla? A vy i otec jste mámě návrat navrhovali? Jestli je tomu tak, zvažovala bych, co můžete udělat pro šestiletého brášku. Za mamku rozhodovat nemůžete, ale je třeba zvážit, co prospívá šestiletému klukovi. Je to depresivní mamka a bezdomovecké putování? Také je možné, že se u mamky jedná o depresi... a bylo by dobré, aby navštívila psychiatra a  alespoň dočasně brala léky (a třeba k tomu docházela na psychoterapii - když bude chtít)

Michaela píše: (17. 2. 2008, 21.01)

Dobrý den, potrebovala bych poradit co mam delat. Rodice se budou rozvadet, protoze se jenom hadaji. Tata si nasel nejakou zenskou jenom na sex a mama se bude potom vdavat ale to jenom kvuli penezum. Taky mi vcera rekla ze se napul odstehuje do nejakyho baracku za prahou ale pry jenom na vikendy. To by mi az tak tolik nevadilo ale my mame chatu kousek od prahy a tam sem vzdycky jezdila s mamkou kazdy vikend od jara do podzimu. Ale ona mi rekla ze uz tam jezdit nebude, protoze je to tatova chata a pry tam budu jezdit s tatou a s tatou tam jezdit nebudu tak casto jako s mamou protoze ma hodne prace. A ja mam chatu mnohem vic rada nez domov v praze. Mam tam kamarady za ktere bych klidne i dejchala a oni za me taky a hlavne tam mam svoji zivotni lasku. Tak bych potrebovala poradit jak mam udelat, abych se s toho nezhroutila. Mimochodem je mi 14. Ja sem strasne smutna a porad bych brecela protoze sem si vzdycky myslela ze budu mit normalni rodinu a ona jde takhle sprominutim do haje. Dekuji predem za odpoved

Odpověď: (29. 2. 2008, 18.13)

Milá Míšo,
to se v dnešním světě stává velmi často, že rodiny se rozpadají... a často to bývá opravdu smutné... Tak když přijde trocha slz, tak je nech vytéci... a postupně se dívej na to, že oba rodiče mají rádi tebe a ty začínáš dospívat a i pro tebe jsou důležití lidé mimo rodinu. Přeji ti, abyste našli řešení, jak se na chatu za Prahu dostat co nejčastěji. (A Míšo, sebehroucením nepomůžeš ani sobě ani nikomu jinému...)

desperado píše: (17. 2. 2008, 20.49)

"Krásný večer"....Nacházím se v týdenní "izolaci",kdy mne opustila žena i se synem po více než roční její averzi vůči mě,kdy jsem onu averzi od ní za poslední čtvrt roku chytil také,přesto zůstávám,pro mě z neznámého důvodu,jí milující...Nicméně jsem ve fázi obránce a snažím se zachránit nemožné,přičemž posledním rozhodnutím jejího kroku byl nový movitější přítel...Na povrch se jí donesla i informace,kde jsem před naším vztahem měl i krátkodobý vztah s její sestrou.Zde se chci zeptat,zda-li mám tento dávný vztah potvrdit či zapírat,abych zachoval onu naději na záchranu,byť třeba i v čase budoucím,blíže nespecifikovaném...Naše manželství trvá pět let,jsem o osm let starší,její nový přítel dokonce o roků osmnáct...Nechci se dostat do fáze vzteku a vzájemného obviňování,kdy jeden druhému budeme "přilévat do ohně",abychom si ublížili navzájem víc a tím se nám ulevilo,přičemž za hodinu toho lituji a nevím,jak dál...Prosím o radu. Děkuji...

Odpověď: (29. 2. 2008, 17.55)

Milý Desperádo,
situace nelehká. Spíše vás čeká období smiřování se s realitou a nalézání nového životního rytmu. Ohledně vašeho vztahu s její sestrou bych doporučovala stručnou pravdu, protože být za lháře,  není dobré. Určitě vám držím palce, abyste nepodléhal vzteku. Vztek je obrana před bolestí (a té stejně neutečete) a ničí to hezké, co mezi vámi bylo. Když mezi vámi zůstane úcta, bude to to nejlepší pro vaše dítě.

Soneri píše: (17. 2. 2008, 20.26)

Dobrý den,
chtěla bych se vás zeptat na nějaké informace. Už od mala jsem měla problémy s prostorovou orientací (dojít někam do města a podobně).Do dneška nejsem schopna nakreslit plánek nějaké cesty. Nevybavím si cestu, ale jen pro mě orientační body (kostel, krámek na rohu, zelený dům,...).Všichni mě musí složitě vysvětlovat cestu, neptám se na ulice, ale co tam je zajímavého. Je to pro mě nepříjemné, dokonce pokud někdo chce podradit cestu většinou se vymluvím,že nejsem zdejší.
Chtěla bych se vás zeptat, jestli je možné s mým problémem něco dělat. Moc by mi pomohlo vědět třeba kam se mám obrátit, nebo jestli to můžu nějak zlepšit.
Studuji na vysoké škole a je těžké to někomu pořád vysvětlovat, že když se můžu naučit jiné složité věci, proč se nenaučím orientaci. Do auta si budu muset pořídit GPS jinak to nebude možné.Jsem z toho docela bezradná.

Moc vám děkuji za váš čas a odpověď

Odpověď: (19. 2. 2008, 11.40)

Milá S.,
tak mne napadá, že  moderní technika je opravdu fajn... Mno - ohledně prostorové orientace - nevím, v jaké formě je váš mozek - zda se jedná o organické či funkční oslabení. Možná by bylo dobré zkusit one-brain u zkušeného terapeuta. A nedojde-li ke změně, tak se s tím smířit - vždyť nikdo nejsme dokonalí.

Lenka píše: (17. 2. 2008, 19.31)

Dobrý den,
rozhodla jsem se se svými trablíky někam obrátit. Jen, kde nejlépe začít. Asi popořádku. Je mi 34 let, mám dvě děti - syn 17 let, dcerka 12, jsem cca 5 let rozvedená. To období mne už dávno přebolelo. Po "útěku" manžela od rodiny jsem žila sama s dětmi a měla nějaké známosti. Nakonec jsem se seznámila s člověkem do kterého jsem se zamilovala a zůstali jsme spolu, bydlel u mne a stavěl domek, kam jsme se měli přestěhovat a založit novou rodinu a sezdat se, mé děti ho měly rady i on je. Osud mi nebyl nakloněn a po necelých 3 letech vztahu na náhlé vážné onemocnění zemřel. Velmi psychicky jsem to špatně nesla a také navštívila psycholužku, která mě nasměrovala na pozitivnější cestu, brala jsem i uklidňující léky. Ztráta přítele mne velmi duševně poznamenala. Nedlouho po jeho smrti jsem se seznámila s mužem se kterým si mám životně mnoho říct. A tady nastává kámen úrazu. Jsme každý z jiného města cca 30 km od sebe, ale to by natolik nevadilo. Je podnikatel, ale s časovým harmonogramem nemá problém. Po většinu času se vídáme o víkendu. Zprvu jsem to vítala, ale postupem času bych chtěla častější kontakt. Jenže on chce vše pomalu, postupně. Mě však nepřipadá, že bych na něj naléhala, abychom se stýkali více. Připadá mi to hodně hlemíždí krok, na to, že jsme spolu rok. Mám pocit, že nadarmo plýtvám pak časem. Také bych chtěla po něm společné soužití, což nevylučuje, ale opět jakoby se zdráhal i o tom se mnou mluvit.Je svobodný pětatřicetiletý muž, který víceméně s nikým nežil a měl přítelkyně jen tak a prý je ani nemiloval. Mě tvdí, že mě miluje, že je introvertní člověk, proto potřebuje pomalé posuny. Já se tím trápím a vlastně nevím jak na něj, abychom si byli stále blíž a moc se tím trápím, večer bývám plačtivá a kolikrát upadnu do depresivních nálad, kdy mě přestává všechno bavit a začnu být apatická vůči okolí. Jsou to je chvilkové stavy s kterých se opět dostanu. Ráda bych nenásilně navázala životní nitku tam, kde mi ji osud odstřihl a nějak se mi to nedaří anebo chci příliš vše rychle, což z mého poledu mi nepřipadá. Neumím si poradit, nevím jak s ním hnout. Také jsem si říkala, že mne má "jen tak", ale pak jsem si to zavrhla. Děkuji za odpověď. Pokud by bylo třeba , abych uvedla více informací, ráda napíšu znova.

Odpověď: (19. 2. 2008, 11.33)

Milá Lenko,
nezapomínejte na lásku k sobě. Určitě můžete být hrdá na sebe, že jste dokázala zvládnout i složité životní situace. Ohledně vztahu s novým přítelem mne jen napadá otázka - je on ze své podstaty schopen, dát vám to, co vy od něj chcete?

Martin píše: (17. 2. 2008, 13.59)

Dobrý den,
mám takový problém který mě tíží.je mi 20 let a rok jsem byl zavislej na marihuaně.před pár dny mi řekli že mám špatné plíce a od té doby to začalo.jsem si vsugeroval strach z plicních a srdečních onemocnění,stavy úzkosti,strach,motání hlavy,vysoká potivost,bolest břicha(dědičně citlivý žaludek na podnět nervů),únava.Byl jsem i na rtg plic,střev,měření tlaku a všechno bylo v pořádku ale pořád trpim tlakem(spíše nepříjemným než bolestivým) na hrudi,únavou a velkou potivostí.řekl jsem si že až mi bude dobře všeho nechám a začnu jiný životní styl.lituju toho že jsem to vůbec vyzkoušel a začal s tim:-(
Předem děkuji za pomoc

Odpověď: (19. 2. 2008, 11.12)

Milý Martine,
nerozumím zcela vaší somatické diagnóze. Jedná-li se však z velké části o psychosomatické potíže, v oblasti psychiky se jedná o panické stavy, které lze psychoterapií opravdu řešit. Doporučuji vám, abyste tyto potíže vzal jako výzvu a našel odvahu, sílu k návštěvě psychoterapeuta a pravidelné spolupráci s ním po nějaký čas.

Dada píše: (17. 2. 2008, 9.35)

DObry den,mila pani Roveno, chtěla jsem se zeptal, jestli jde najit nějakou duševni rovnovahu. Před 7 lety mi tragicky zahynul syn, těžce se s tim vyrovnavam, ale mam malou vnučku a chci byt naprosto v pohodě někdy se mi to daři víc, někdy mín. Nyni mam problém i s mým dlouholetým přitelem, nějak jsme si přestaly rozumět. S dcerou už vůbec nekomunikuji, našla si přitele o 24 let staršiho s 5letým synem ve vlastni péči a je hrozny. Mala je většinou u mne, to je dcery dcerka a tatinek neznamy. Mam pocit, že všechno jsem to zavinila ja, že jsem udělala ve výchově nejakou chybu. Ctěla bych vztahy se svými nejbližšimi nejak zvládnout a nedaři se, je na to nějaka rada, jak na to, asi ne, přesto se ptám.Mockrát děkuji.

Odpověď: (19. 2. 2008, 11.06)

Milá Dádo,
jednoduchá rada neexistuje, za život se vám nahromadilo mnoho prožitků, které vás ovlivňují. Své situaci však rozhodně nepomůžete, když si budete dávat vinu za všechny problémy členů v rodině. Takže si uvědomte, že jste vše dělala tak, jak jste nejlépe uměla. Abyste pro sebe nalezla rovnováhu v aktuální rodinné situaci, doporučuji několik návštěv u psychoterapeuta.

Piccolina píše: (17. 2. 2008, 0.34)

Dobrý večer,chtěla bych vás poprosit o radu,mám problém který se netýká mě, ale mých rodičů. Je mi 29,většinu času nepobývám v ČR, pracuji v zahraničí a velice mě trápí vztah mých rodičů, protože neustále přibívá hádek a došlo i na fyzické ublížení. Nedokážu a nevím jak šetrně oznámit mému otci, aby opustil byt ve kterém bydlí s mojí matkou a vrátil se do svého rodného města. Mám strach, když mu to navrhnu, že se opět utrhne na moji mamku a bude to ještě horší než předtím. Mám doopravdy strach aby to nedošlo ještě dál a vážně nedošlo k nějakému neštěstí. Tím, že bych chtěla, aby odešel ho neviním ze všeho co se stalo, ale doopravdy si myslím, že by to bylo nejlepší řešení. Když mu to navrhne moje matka, tak jí začne nadávat a vše opět končí hádkou.Děkuji Vám za radu

Odpověď: (19. 2. 2008, 10.58)

Milá P.,
můžete svému otci napsat dopis a v něm vyjádřit lásku a pochopení pro něj i pro matku a napsat váš pohled. Ale je zcela na rodičích (a zvláště, když jste již dospělá), jak svůj život žijí. A pro  vás je důležité toto přijmout jako fakt.

klara píše: (16. 2. 2008, 20.43)

ja uz to fakt nevydrzim :( ja uz mam fakt dost..matka na me porad jen rve a vse mi zakazuje..nesmim se stykat s kamarady,nesmim chodit ven..dokonce uz ani s kosem nesmim..musim sedet doma..je uz jedno co delam ale porad na me rve ze jsem idiot,zasranej hajzl atd..a to ja musim trpet kazdy den..chci umrit!!uz to nevydrzim!uz toho mam opravdu dost..porad na me jen a jen rve! porad! a sproste! dyt ja cele dny jen probrecim!:( chci utect z domova nekam pryc ale mam strach ze by me potom zbila!

Odpověď: (16. 2. 2008, 22.59)

Klárko,
opět - nevím, odkud jsi, z jaké školy, jaké jsou u vás možnosti. Bylo by dobré nalézt dospělého, který ti může pomoci - může to být školní psycholog, teta?, babička? táta?. Můžeš mi napsat na mobil, mejl a  můžeme různá řešení probrat  třeba na icq. Máš pravdu, rodičovská krutost opravdu bolí, i když mamka si to asi moc neuvědomuje. Určitě se ozvi.

riri22 píše: (15. 2. 2008, 23.33)

Dobrý den, chtěla bych Vás požádat o radu. Loni na podzim jsem nastoupila na vysokou školu-lékařskou fakultu. O výběru této školy jsem dlouho přemýšlela a myslím, že moje rozhodnutí přihlásit se ke studiu medicíny bylo ovlivněno také mými rodiči a prarodiči, kteří jsou všichni doktoři. V dřívějších letech jsem o lékařském povolání nikdy neuvažovala, v posledním ročníku gymnázia jsem se rozhodovala mezi studiem na filozofické fakultě a lékařské. Věděla jsem, že mě baví spíše humanitní předměty než přírodní vědy, přesto jsem si myslela, že předměty, které se vyučují na medicíně-chemie, fyzika pouze jeden rok nějak překousnu a zbylé předměty by mě mohly bavit. Měla jsem pouze pochybnosti o tom, zda zvládnu pitvy. Rodiče i prarodiče mě ale přesvědčovali o tom, že to není tak strašné. Ovšem po absolvování prvního semestru zjišťuji, že začínám mít z  této školy deprese a psychicky ji prostě nezvládám, navíc mě vůbec nebaví a předpokládám, že ani budoucí práce by mě příliš neuspokojovala. Rodiče mi doporučili, ať zajdu k psychiatrovi, beru antidepresiva a dokončím školu. Také se mi snaží tvrdit, že např. studium jazyků na filozofické fakultě není dostatečné a že bez titulu MUDr. nezískám žádnou pořádnou práci, navíc, když řeknu, že mě ta škola nebaví, tvrdí, že mě nebude bavit žádná, což ovšem není vůbec pravda. Nedá se s nimi už vůbec nějak konstruktivně mluvit.Neustále se hádáme. Mám pocit jakoby jim na mně vůbec nezáleželo, že pouze chtějí mít v rodině dalšího doktora za každou cenu. Vždycky když se rozhodnu, že odejdu, přepadnou mě pochybnosti, že rodiče zklamu, že jsem nevděčná a sobecká atd. ikdyž si myslím, že jim prostě nedlužím to, že musím vystudovat medicínu. Nedokážu se však zatím odhodlat k tomu, jim to říct. Myslíte, že bych měla školu se sebezapřením dokončit a nezklamat rodiče nebo odejít jinam? Děkuji za odpověď.

Odpověď: (18. 2. 2008, 19.47)

Milá R.,
postoj rodičů mi nepřipadá korektní. Jsem zvyklá radit se se svým tělem a nabídnout mu místo toho antidepresíva mi připadá dost sebepoškozující. Myslím, že i ty sama víš, že na tomto světě mají práci i jiní lidé, než lékaři. čím dříve vezmeš odpovědnost za svůj život do svých rukou, tím pro tebe lépe. Zda k tomu patří  studium medicíny nebo jiného oboru, to ponechám na tobě.

Tomino píše: (15. 2. 2008, 13.05)

Dekuji za radu!ale ja bydlim strašne daleko od vás!jinak bych už přišel!ja se ted snažim nejak zmenit ale je to těžky akort když jste sam a přemysli te pořad nad tim co delate špatně!jinka moc dekuji budu se nejak snažit zvladnout.

Odpověď: (18. 2. 2008, 19.39)

Milý T.,
odkud jsi? I v tvém okolí určitě je možné nalézt někoho, kdo by tě mohl něco podobného naučit.

Markéta píše: (15. 2. 2008, 12.09)

Dobrý den, je mi 26 let a řeším problém, se kterým si nevím rady. Mám přítele, se kterým jsem 8 let, 1,5 roku žijeme ve společné domácnosti. V prosinci jsem otěhotněla, ale bohužel minulý týden jsem musela podstoupit revizi dělohy, protože plod se nevyvíjel. Nevím jestli je problém ve mně nebo v našem vztahu, ale během těhotenství jsem měla hrozné stavy úzkosti, kterých jsem se nedokázala zbavit - přítel byl neustále v práci a ja jsem měla pocit, že jsem na vše sama. Absolutně jsem se nedokázala povznést nad hlouposti a užívat si příjemné chvíle. Pořád jsem od něj čekala podporu. Takové pocity jsem měla i dříve, ale po určité době odezněly. Vím, že takhle se žít nedá, protože ubližuji sobě i jemu. Partner je jinak velmi hodný, klidný až flegmatický, pracovitý (až moc), má mě rád, je na rozdíl ode mě vyrovnaný a raduje se z maličkostí, hodně volného času trávíme spolu, ale co mu neřeknu, neudělá. Jsem na sebe velmi přísná, musím být všude na čas a nedokážu si jakoby užívat života,nechávám si často od lidí ubližovat a pak se trápím. Musím pořád něco dělat a když nic nedělám, tak si vyčítám, že se flákám. A můj přítel je pravý opak. Ráda bych vše vyřešila a žila normální život. Děkuji Vám za odpověd..

Odpověď: (18. 2. 2008, 19.35)

Milá Markéto,
ted by bylo dobré postupně odtruchlit potrat, rozloučení s miminkem a to nejlépe společně s partnerem. Stavy úzkosti by bylo dobré prozkoumat v kontextu vašeho života. Mívají kořeny v minulosti.  Když člověk začne s touto potíží docházet na psychoterapii, daří se ji obvykle docela dobře zvládnout.

Jana M. (kebulka) píše: (15. 2. 2008, 11.00)

Dobrý den, moc Vás prosím o radu. Naše skoro 2letá dcera stále opakuje stejné výrazy-např. po probuzení,při usínání i během dne,aniž by byl důvod či jí to něco připomělo -říká-"číča drápe" nebo "nepij to" či "auto velký" a plno dalších-někdy jsme jí vysvětlovali, že kočička má drápy a nebo, aby nepila vodu ve vaně při koupání, nebo že naše auto je veliký.Další věcí je, že pokud se jí zeptáme, zda chce napít či najíst odpovídá vždy převráceně - "nechceš" nebo zda má bobka "nemáš". Neříká nemám,ale mluví ve druhé osobě. Mám hrozný strach, aby to nebyly nějaké prvky autistického chování.Jinak do očí se nám kouká, s dětmi si moc nehraje, spíše si vystačí sama. Jinak s mluvou to je myslím OK, slovní zásobu má velikou a  spojuje i 3 slova. Dokáže namalovat kolo a tvary rozpoznává a pojmenovává také. Na nočník si klidně sedne, ale potřebu neudělá, používáme stále plíny, přestože ví, že bobík se dělá do nočníku, ale sama si o něj neřekne. Také špatně jí, spíše nejí, je to vždy boj, aby snědla pár lžic.Vím, že radit takhle na dálku je těžké, ale prosím alespoň o radu, zda máme vyhledat nějakého odborníka a zda případně nevíte o nějakém v Pardubickém kraji.MOC MOC předem děkuji za dopověď. Jana

Odpověď: (18. 2. 2008, 19.15)

Milá Jano,
spíše vnímám vaši úzkostnost. Ve vámi popisovaných jevech neshledávám patologii - malé dítě si teprve mezi 2-3 rokem tvoří představu o já. Doporučuji např. knihu od Matějčka: Co a jak ve výchově dětí nebo jinou literaturu z vývojové psychologie.

Soňa píše: (15. 2. 2008, 1.04)

Dobrý den,
stojím sice opět na nohou, ale mám pocit, že už to nejsem já. V mým životě jsem nesčetně padla až na dno a vždycky jsem našla sílu se znovu postavit. Můžu říct, že mě to pokaždé i posílilo. Ale to jsem věděla s čím se mám poprat a znala jsem i překážky. Teď sice stojím, ale mám pocit,že už nemám sílu se s životem poprat. Zlomily mě intriky a pomluvy, proti kterým jsem se neubránila. Nejdříve v osobním životě a o rok později pak v pracovním. Čím víc jsem se snažila a angažovala, o to horší to bylo. Moje veškeré snahy a více než dobré výsledky se naopak obrátily proti mě. Nakonec jsem se z toho složila a skončila v nemocnici na intenzivní péči.  Následně jsem byla přeřazena na jinou práci, která mě sice baví, ale já už nedokážu být sama sebou. Ta bezmocnost proti bezpráví, ta mě podlomila.  Jsem nesoustředěná, dělám chyby a navíc nechám se sebou orat. Jinak tomu není ani v životě osobním. Začínám sebou pohrdat, ale chybí mě síla a vlastně už i chuť se tomu postavit. Čekala jsem, že pravda vyjde najevo, ale to se nestalo. Tady vidítě, jak jsem ve svých 52.letech pořád ještě bláhová. Vlastně blbá. Tak jak mě to nedávno řekl jeden můj starý kamarád, že jsem teď tak hodná až jsem blbá! Má pravdu, ale já jsem získala asi tou špatnou zkušeností tolik pochopení pro druhé, že mám pocit, že musím každému pomoci. Jsem z toho všeho nejen vyčerpaná, ale už nemám ani kousek sebevědomí. Ke všemu jsem začala dost zapomínat a navíc jsem pěkně ztloustla. Nechci se utápět v sebelítosti, ale neumím se s tím nějak vypořádat. Bojím se, že zase příjde další pomluva nebo intrika a že proti ní stejně není žádná obrana. Proč bych se tedy měla namáhat. Vím, že to je blbost, ale já to tak cítím.
S pozdravem Soňa  

Odpověď: (18. 2. 2008, 19.12)

Milá Soňo,
když člověk zapomene pečovat o sebe, nechá si ubližovat, opravdu se může stát, že i to sehrává roli v prožnosti mozku a celkového zdraví organismu (mmj. symbolicky tuk staví ochranu). Dopručuji vám rozhodnout se, že se chcete naučit, jak pečovat a rozvíjet sebe a začít chodit k psychoterapeutovi.

Susmevem píše: (14. 2. 2008, 19.26)

Dobrý den,

mám následující problém: Spolu s dvěma tetami/strýci spoluvlastním dům v Praze, ve kterém je restaurace a několik bytů, které obývají "známí" těchto mých příbuzných - platí sice nájem, ale tento je jim v rámci nákladů na údržbu domu na konci roku vracen. Na slušnou žádost o kopie nájemních smluv se mi dostalo dosti hrubých nadávek a posléze zavěšený telefon. Restauraci spravuje bratranec - opět nájem činí malý zlomek obvyklého nájemného (nemluvě o tom, že předchozí nájemci bratrancem doporučení, byli vesměs tuneláři spjatí s ODS).
Co mám v daném případě dělat? Snažím se na to nemyslet - člověk je na světě tak krátký čas, že kazit si jej podobnými problémy je opravdu škoda. Na druhou stranu mám pocit, že bych se bezpráví a podobným praktikám měl postavit (zjistil jsem, že když to člověk neudělá, lidé se, bohužel, chovají čím dál bezostyšněji).
Asi bych měl podotknout, že, kromě této záležitosti, byly vždy vztahy mezi námi poměrně přátelské.
Za odpověď předem děkuji a přeju hezkého Valentýna.

Odpověď: (18. 2. 2008, 19.09)

Dobrý den,
sice zcela vašemu problému nerozumím, ale jestliže se vám děje bezpráví, je dobré začít jednat věcně. Věci dokladovat a postupovat právně správně. Podporovat gaunery není dobré. Avšak podržte si od toho emoční odstup - postupujte logicky, věcně.