Zde naleznete písemnou psychologickou poradnu. Odpovídá psycholog, psychoterapeut více; dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Psychologická poradna online se uzavře po položení desátého dotazu v týdnu.
Pokud si přejete odpověď mimo psychologickou poradnu online, je třeba uhradit 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.
Pokud si přejete online kontakt s psychologem, ten naleznete zde online psycholog

  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo konzultaci s psychologem online, kontaktujte mne telefonicky: +420 777 588 352 nebo emailem
  • Vše zde napsané bude zveřejněno

Vážený pisateli,

tento týden již bylo položeno mnoho dotazů a není v mých silách odpovědět na více. Máte-li zájem, vyčkejte, poradna se otvírá vždy v neděli o půlnoci pro 10 dotazů.
 Pokud máte zájem o zodpovězení dotazu mimo poradnu on-line, zašlete dotaz na email: radana@rovena.info a 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.

Na zodpovězení čeká: Jan

[175] 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >

Ryuuki píše: (16. 9. 2014, 15.13)

Myslela sem že každý člověk je ochotný pomáhat. Zjistila sem že to není pravda, lidi jsou lhostejní, nepomáhají ani když je o to požádate. Možná né všichni ale mé sklamání mi už zabraňuje někomu ještě věřit, snad jen na chvíli ale stačí maličkost a já se stáhnu. Obávam se dalšího zranení a naopak bych chtěla někomu opravdu beze strachu věřit nebo taky se s tím smířit a spoléhat jen na sebe.

Odpověď: (18. 9. 2014, 9.22)

Milá Ryuki,
spoléhat na sebe je užitečné. Když přijde něco z okolí, budme vděčni a berme to jako bonus navíc... Není třeba to brát zranujícím způsobem... najít takový zdravý odstup i důvěru vám přeji a umění pracovat se svým nitrem.
Držím palce

alenav. píše: (16. 9. 2014, 14.59)

Potřebovala bych poradit.
Sem dospělá ale jěšte studuju, nemám čas si vydělávat peníze. Žiju s matkou v bytě. Obě sme asi psychicky labilní. Já všechno moc citlivě prožívam, často sem frustrovaná a nezvládam stavy když je toho na mě moc, mám depresivní období kdy myslím na to jak si ublížit i když vím že bych na to nenašla odvahu.
Matce zas všechno vadí, vyčíta mi i věci jako že toho moc sním. Když ji ale něco štve tak to neřekne hned,sprvu jen taková pasivní agrese. Říka věci co jsou úplne hlouposti a nesmysli a často překrucuje má slova a nebo že ona něco vubec neřekla a že já si vymýšlim. Pak na sebe taky křičíme a jako bych za všechno mohla já, říka že mě má ráda jaká sem a já se pak cítim vinná a zlá. Vykřičela mi že sem rozmazlené decko, psychopat horší jako muj otec který ji bil, lenivá a nesamostatná a jiné.  Opravdu mě vytáčí až si myslím že se z ní zbláznim. Když sem byla jednou u psychiatričky a ona chtěla mluvit s mou mámou tak jí nakecala takové hlouposti o mě že jsem se tam rozbrečela.
Taky říka že by se mnou chtěla mat dobrý vztah ale to že mi ubližuje to jí nedochází. Co mám dělat prosím?

Odpověď: (18. 9. 2014, 9.18)

Milá Alo,
to je těžké... myslím, že by vám prospělo samostatné bydlení, získání prostorového odstupu, který by snadněji vedl odstupu emočnímu. To říkáte, že nejde... pak zkusit rodinného terapeuta, mediaci. Naučit se meditovat, sama si najít psychologa.
Přeji vše dobré.

Nela M. píše: (16. 9. 2014, 14.31)

Zdravím. Prosím Vás o radu ohledně mé situace. Střídají se u mě pořád období kdy mám velkou potřebu být s lidma, vypisuju na internetové seznamky, píšu s lidma o všem možném, dohaduji si střetnutí a hledám kam jít. Pak ale tá chuť najednou zmizí a já těm lidem ani neodepisuju, neberu telefon, nic. Jdu ven a lidi jakoby neexistovali, teda jako překážka na cestě jinak nezájem, odpovídam stroze nebo vubec. Vlastně jen pár krát sem se s lidma z netu opravdu střetla,tak dlouho má sociálni nálada nevydrží,tak buď sem si našla výhovorku nebo nenapsala nic. Opravdové kamarády nemám. Nebo jen na chvíly. Teď na mě zas jde nálada že chci být venku s někým, mluvit o všem a mít srandu. Naposledy sem tu osobu ale ani nevnímala, usmívala sem se a snažila se být milá ale jinak nic. Zdá se mi že pokud tá osoba nemá se mnou něco jako souznení duší tak s ní neumím ani jak mluvit, je to nuda nebo trapné. Nevím co to mám za povahu, vadí mi že sem taková a neumím se kamarádit i když to chci. Když ale teď mívam ty asociálni chvilky tak si tohle moc vyčítam a sem smutná a přála bych si aby mě někdo našel a všechny ty naivní představy.

Odpověď: (18. 9. 2014, 9.11)

Milá Nelo,
je fajn, že pozoruješ s vyhodnocuješ, co se s tebou děje. Začni jezdit na nějaké sebepoznávací kurzy, poznáš tam lidi, kteří také něco řeší... hledejte ve svém okolí, http://www.maitrea.cz/akce/kal…  http://cestyksobe.cz/ tady třeba najdete nějakou inspiraci...
Přeji vše dobré.

Kesidy píše: (16. 9. 2014, 13.53)

Dobrý den. Už dlouho mě trápi že si všechny hezké pocity musím dát sama. Jako že když potřebuju utěšit tak si v hlavě říkam milá slova a je mi líp, taky se sama rozesmívam, nebo se zabalím do deky jako objetí. Někdy se mi zdá že sem si v hlavě vytvořila dvě postavy co se navzájem baví, utěšují, mají rádi nebo se taky hádají. Vím že nejsou skutečné, to co si dávam je sice fajn ale nestačí mi to. Nechápu proč se nikdo reálny neobtěžuje být na mě milý. Začala sem se mít ráda jaká sem ale nikdo jiný mě rád nemá. Když třeba ve škole promluvím ke spolužačkám tak vidím že je otravuju, máma je sice fajn ale cítim to zní spíš jako povinnost než upřímnost a moc ji nezajíma jak se mám, sestra si furt něco najde proč mě okřiknout, přestěhovala sem se tak v novém městě kamarády nemám ale starý se už neozývají, sem sama. Nemám takové zájmy že bych šla do nejakého kroužku nebo spolku. Spíš se ráda jen bloumám po městě nebo lese a přemýšlim. Jako člověk cítim potřebu být milována jinou lidskou bytostí a teď na podzim se má samota a melancholie znásobují a mě je hrozně smutno a nevím co dělat.

Odpověď: (17. 9. 2014, 22.38)

Milá Kesi,
jsi úžasná květinka - udělala jsi pro sebe moc... pokus se do melancholie neupadat - prostě věci tak jsou...
máš pravdu, člověk je tvor stádní... a v čr se moc nestáduje - napříč věkovými skupinami slyším postesky nad samotou, nad absencí vztahů...
Rozhlížej se, lidí, kterým chybí kamarád, kamarádka je fakt hodně... věřím, že i ve škole, někdo chodí na chaty třeba mrkni http://rovena.info/jak-se-sezn… - pod článkem nějaké odkazy...
Přeji vše dobré.

Ivana píše: (16. 9. 2014, 13.49)

Dobrý den,

žádám prosím o radu. Před několika lety jsem měla vztah s partnerem, který mi byl dvakrát nevěrný. Velice těžce jsem to nesla a ztratila jsem důvěru a přestala jsem věřit. Nyní mám partnera s kterým jsem velice šťastná a jsme spolu dva roky, ale vždy když přijde situace, že má někam jít sám s kamarády, nebo na nějakou akci, jsem z toho nesvá, bojím se že mi bude partner nevěrný a že mi ublíží, jako ten předchozí. Nevím, jak se tohoto pocitu zbavit. Byla jsem na návštěvě u psychologa a hodně jsem se otevřela a vše jsme probrali a udělala jsem velký krok vpřed. Snažím se získat důvěru a věřit partnerovi, ale vždy když jsem sama nebo bez něj a nevím co se děje, když je sám, tak se utápím v pocitu strachu a bezmoci. Prosím poraďte mi jak začít opět věřit a užívat si jinak krásného a plnohodnotného vztahu. Děkuji Vám.

Odpověď: (17. 9. 2014, 21.57)

Milá Ivi,
V on-line poradně řešit strach a bezmoc?
To s knihami to bude lepší: OSHO: O strachu; ?: Poznej svůj strach a překonej ho.
Na úrovni prožitkové mohu pomoci:­http://rovena.info/kognitivne-…
Přeji vše dobré.

Viktor(20) píše: (16. 9. 2014, 13.03)

Nebaví ma žiť. Budúcnosť pre seba nevidím vôbec dobre. Všetko sa mi zdá bezvýznamné. Zvykol som byť smutný a každý večer plakať ale teraz som už prázdny. Necítim nič konkrétne, tie pocity akoby už nepatrili mne, nie sú dôležité. Nemám motiváciu ďalej žiť. Držím sa tu len pre citové vydieranie rodiny " Ak sa zabiješ, pôjdem za tebou", nechcem nikoho raniť ani spôsobovať problémy. Aj sa bojím trochu bolesti ale aj mi bude ľúto toho kto nájde moje telo. Chcel som si podrezať žily doma v kúpelni ale teraz uvažujem že sa obesím niekde hlboko v lese. Mám ale dilemu, rozmýšľam či neskúsiť aké by to bolo mať chuť žiť. Aby sa nepovedalo že som sa nepokúšal dostať sa z toho. Sám to ale neviem, psychiatrička pri ktorej som bol mi dala len lieky a nezáujem. Potrebujem niekoho čo by vo mne prebudil život ale každý mi hovorí že to musím ja sám. Nikto mi s tým nevie pomôcť? Keď tú silu neviem nájsť tak nech si umriem?

Odpověď: (17. 9. 2014, 21.54)

Milý Viky,
je to někdy dost těžké. Dostat se z toho, to může být výzva - raději bych s vámi mluvila nebo alespon psala na email - mohla bych vám poslat inspirativní článek, který napsal člověk, který "to dal"... takové téma řeší více lidí... cesty jsou různé... vytvalost, hledání, víra... láska...
napište, at se potkáme alespon na skypu či viberu...
email: radana@rovena.info
Držím palce a budu se těšit.

verbascum píše: (15. 9. 2014, 15.11)

Dobrý den, předem děkuji za Vaši práci. Chci se poradit, zda mám vyhledat odbornou pomoc, nebo je to jen malichernost, co ani nemám řešit (toto mně radí přátelé). Mám problém v práci, moje kolekgyně/byla kamarádkou, ale od té doby co jsem povýšila se její vztah ke mně změnil. Kolegové v práci i přátelé tvrdí, že je prostě zlá a neunesla to moje povýšení, ale já tomu pořád nemůžu uvěřit a moc se touz situací trápím. Nejprve to začalo tak, že já jí řekla něco co se jí dotklo (řekla jsem jí, že se za vše urazí) a ona se za to naštvala a 14 dní se mnou nemluvila, hrozně mně to trápilo, protože jsme byly přítelkyně, omluvila jsem se jí, ona tu omluvu nepřijala. Týden jsem do práce chodila s pláčem a často jsem plakala i v práci. Už mě to děsně štvalo, připadala jsem si jako malý tele (je mně přes 35), ale nešlo ten pláč ovládnout. Pak se to nějak uklidnilo a dalo se to, ale teď mně vyčetla, že z toho mého povýšení profituju jen já a všichni ostatní jsou z toho nešťastní a jedna kolegyně kvůli tomu odchází. Já vím, že to není pravda, ale přesto mě to zase tak ublížilo, že jsem opět úplně vykolejená. Jsem v hrozným stresu v práci a připadám si jako blbka, že to nedokážu nějak sama zpracovat. Nechci plakat a vypaat jako že  si tím vynucuju pozornost, ale nejde mně to zastavit. Co mám dělat? Je to taková prkotina a já si s ní neumím poradit. Jsem už úplně zoufalá. Moc děkuji za radu a možnost vypsání :)

Odpověď: (17. 9. 2014, 21.38)

Milá V.,
patrně jste měla kamarádku raději než ona vás. Srdce jste  vůči ní měla otevřené a její chování a nepřátelství, odmítnutí omluvy - ruky k smíru, vás zasáhlo. Doporučuji léčebnou meditaci na uzdravení srdce - ráda vás uvidím. můžete si přečíst knihu Vztahy v zrcadle aury.
Držím palce.

MichalJerabek88@gmail.com píše: (15. 9. 2014, 11.04)

dobrý den.
Mám takový problém s přecitlivělosti, Je mi 26 a jsem muž. Nerozbreci mě ani tak vážné věci ale jen nějaké malichernosti.navíc si všímám ze se mi slzy derou do očí už i při dobrých zprávách. Nevím co s tím mám dělat, přijde mi to už moc přehnané

Odpověď: (17. 9. 2014, 18.20)

Milý Michale,
neumím posoudit - od kdy? co je sentiment a co není?
rozebrat, jaké události vás rozpláčí, kterou emoci ve vás oslovují...
co vás potkalo v životě... co máte společné s těmi situacemi - osobní setkání by bylo přínosnější.
Přeji vše dobré
www.rovena.info

XXX píše: (15. 9. 2014, 10.23)

Dobrý den, som 17 ročny chclapec a mam taky jeden problem za ktorý sa strašne hanbím. Ne viem s kým ho mám konzultovať, či s psychológom, alebo sexuológom, ale skúsim to tu. Strašne ma sexualne vzrušuje ked sledujem dievčatá pri močení, alebo ešte viac ked vykonávajú velkú potrebu.Mám to už od malička,neviem prečo. Už len ked vidím nejaké dievča ako vchádza na WC hned sa vzruším. Najradšej by som sa tejto ucylky zbavil, ale neviem sa nikde na internete dočítať či sa to vôbec da. Da sa niečo takéto liečiť? Mal by som s tým zájsť za nejakým odborníkom? Za akým? Za odpoved velmy pekne dakujem.

Odpověď: (17. 9. 2014, 18.15)

Děkuji za důvěru,
doporučuji www.lsvj.cz

Kamila R. píše: (15. 9. 2014, 10.09)

Dobrý den,
už jsem Vám jednou psala.... Jsem svobodná matka. Když jsem otěhotněla, bylo to s mladším partnerem po půlroční známosti.... Nějak náš to zaskočilo, ale já na potrat nechtěla, tak jsem mu navrhla dopisem, že se rozejdeme... Nereagoval, tudíž jsem měla za to, že s tím souhlasí a vyhovuje mu to.... Po letech jsme se potkali, říkal, že celou dobu čekal, až se mu ozveme...dcerku si zamiloval.... Bohužel ale v té době už byl ženatý... Přesto nás k sobě pořád táhla ta stará láska... Myslím, že s tím docela bojoval... Vždycky sza mnou pár měsíců jezdil a pak - jako by na něj dolehlo svědomí - to zase ukončil, že je ženatý.... Naposledy to trvalo 2 roky - a já to brala, že mě má rád a neptala se, jak to má se ženou... Kvůli němu jsem se i rozešla s přítelem.... Bohužel jsem o tom ale nemluvila, ani o svých pocitech, jak moc ho miluji... Měla jsem pocit, že by se cítil svázaný a třeba to ukončil, což jsem něchtěla... Byla jsem ráda i za ty chvilky, kdy byl s náma a kdy mi dával najevo svou lásku... Asi měl se ženou poslední dobou krizi, více mi volal, ale já se snažila držet odstup... Byla to velká chyba... V době, kdy jsem měla pocit, že je to mezi námi silné, že ta láska zraje najednou zrušil náš společně plánovaný víkend a za další týden mi sdělil, že potkal jinou a tu miluje.... Moc mi chybí a moc si vyčítám, že jsem nebyla upřimná a neřekla mu, že mám už jen jeho, že ho miluju a že o něj stojím.... Mluvil o tom, že hledá lásku....ale já se nezeptala, zda stojí o tu moji... Nějak jsem se pořád stavěla do role, že jsem jaksi "navíc" vedle jeho ženy... A přitom jsem moc toužila po tom, aby byl s náma a já byla jeho jediná.... Nevím, jak se z toho mám teď vymotat.... Pořád si to vyčítám.... A pořád ho moc miluju.... Drtí mě to.... Bojím se, že tohle není na chvilku ( jako když se vracel  ke své manželce )... Že to třeba už je napořád.... Co mám dělat? Vím, že bych měla jít dál...přijmout to...ale nemám sílu.... K.

Odpověď: (17. 9. 2014, 18.14)

Milá Kami,
asi jste mi psala dřív - docela by mne zajímalo, co jsme si psaly... Souhlasím s tím, že druhý by v takovém příběhu jako je váš, měl znát, co k němu cítíte. Stát si za svými city bychom měli umět a být i schopni unést, když druhý je nebude opětovat - dopřáváme mu svobodu volby.
Na stranu druhou: pravděpodbně z vašeho jednání mohl vaši lásku cítit. Otec vašeho dítěte o lásku mnoho nebojoval - dopis od těhotné milenky s návrhem na rozchod nechal bez odpovědi (bojovat o lásku je sice nesmysl, ale vyjádřit se, co cítí a co by chtěl tehdy také bylo na místě)
NIkde není řečeno, že kdybyste mu o svých citech řekla, že by situace byla jiná - protože ho asi právě potkala chemie...
Takže nezbývá nic jiného, než vzít věci tak jak jsou, nelitovat, neyvčítat si, nehrát hru na "kdyby"...
Pokud byste chtěla, pak vás mohu uzdravením provésti, nasměrovat, něco uvolnit ve vztahově emočním propletencI (léčebná meditace a technika KERP)
Držím palce.

helena píše: (11. 9. 2014, 15.54)

Dobrý den, žádám o radu, v našem panelákovém vchodě žijí matka s dcerou, neustále podávají trestní oznámení na své spolubydlící, úmyslně si vybírají starší a slabší osoby. Jedna psychicky slabší slušná žena z nich skončila až na psychiatrii, další se odstěhovaly, měli strach o dítě.Tuhle to zašlo až tak daleko, že rozbily sousedům dveře kladivem, je tam asi 10 děr, dneska oslovily i mne, že prý si manžel když nejsem doma vodí k nám jiné ženy, řekla jsem jim, že vím, že rozbily ty dveře a ony řekly, že pomsta je sladká. Nejhorší je, že jsou obě doma, jelikož mají zřejmě papíry na hlavu, nevím co s tím, mám 12tiletou dceru a chodí sama domů. Mám o ni strach, policie u nich byla již několikrát, neotvírají, nepřebírají poštu, ale nájem platí a mají byt v osobním vlastnictví.Bojím se o dceru, mám pocit, že to zašlo příliš daleko, že jsou nebezpečné, nechci dopustit aby situace došla tak daleko jaho ve Frendštátě. Zároveň jsou v nějaké sektě neboněco podobného, ta dcera kdysi roznášela nějaké pobožné letáčky. Prosím poraďte mi co dělat, děkuji Helena z Mladé Boleslavi

Odpověď: (13. 9. 2014, 10.50)

Milá Helenko,
připadá mi zoufalé, že hledáte pomoc v psycho online poradně... z mého pohledu by to měla řešit policie nebo městský úřad. Policie patrně tvrdí, že nemůže nic...
Podejte sousedé stížnost na městský úřad, zjistěte paragrafy o občanském soužití, konzultujte s právníkem, zápisy z policie vás podpoří... Přestupková komise by mohla být první krok... pokuta za narušování občanského soužití by z mého pohledu neměla být nereálná, ale nežijeme v moc ideální společnosti... Žijeme ve společnosti, která skutky podporuje grázly a pod hláškou o svobodě a demokracii schová vše. Jen spojení statečných a aktivních lidí to může změnit. Tak jimi buďte. Držím palce.

wolmarka píše: (11. 9. 2014, 15.30)

Potřebovala bych poradit.

Mám 19ti letého syna, jeho chování je v poslední době velice divné a po všech možný přečtených článcích mám podeřzení na  nějaké psychycké onemocnění.

Není schopen se vypravit do školy, nic se naučit, je uřvaný, se vším mlátí, má  vykulené oči, vražedný pohled,vše ho hned rozhodí, nádává a je sprostý, je bez kamarádů, nepamatuje si co dělal minulý den, sem tam mi vypráví že vidí létat zlatou mušku, má plno plánů ale nic nic neí schopen zrealizovat atd. je toho tolik že mě v tuto chvíli ani všechno nenapadá.

       Problém je i v tom, že před 5ti lety nás otec opustil kvůli jiné ženě a před rokem nás vystěhoval na ulici. Syna se mi podařilo umístit u rodičů a já sama se tak nějak protloukám. V soucasné době nemám peníze, abych si vzala nějaké bydlení a mohla bydlet s klukem. Myslím že syna trápí že nemá tzv.  trvalé bydliště , že nemá  pocit domova a v tomto období asi vše začalo. Je uživatelem marihuany.

Mám domluveho psychiatra ale tam odmítá jít, podle něho je on je zdráv, ale já bych se měla jít léčit.
Jak bych se měla k němu chovat, jak s ním mluvit .
Vůbec si nevím rady. Myslím, že by byla vhodná nějaká ústavní léčba.

Děkuji

Odpověď: (13. 9. 2014, 10.37)

Milá W,
to je fakt těžká situace. Můžete zavolat záchranku, když budete mít pocit, že sebe či druhé ohrožuje... bylo by to dobré probrat např. s primářkou léčebny...
Držím palce.

nikča píše: (10. 9. 2014, 18.25)

Dobrý den.Myslíte,že mohu mít nějaké následky z toho,že jsem v předešlé práci měla problémy?V práci,kterou jsem dělala tak ráda jsem měla problémy s kolegyněmi(některými).Neustále jsem měla pocit,že pokud jsme rozjeli o přestávce debatu a já se zapojila,tak že když jsem něco říkala,měla jsem pocit,že si myslí,že si vymýšlím.Měla jsem silný pocit,že mě neberou.Pořád se to stupnovalo až jsem se přestala do rozhovoru s nimi zapojovat a přestávky s mými kolegyněmi mi byli silně nepříjemné.Pak už se se mnou každý bavil jen velmi stroze.Přešlo to i v to,že mi kolegyně dělali malé naschváli(taková malá šikana)Museli jsme dělat v týmu a když jsem třeba požádala tu druhou o pomoc,tak pomoc odmítla a nechala mě v tom samotnou.Nejsem ten typ,který by hned letěl za vedoucí a něco žaloval,ale jednou mi povolili nervy a šla jsem říct,co se děje a přišlo velké zklamání.Místo toho,abych dostala povzbuzení nebo radu,tak mi bylo řečeno,že jsem moc citlivá nemám si to tak brát atd.V té době jsem chodila do práce s tím,že jsem měla malé děti 4,6let.měla jsem toho opravdu hodně,ale že bych byla nějak extra na nervy mi tedy nepříjde.Poté,co jsem dostala takovou studenou sprchu od té vedoucí,jsem dala výpověd.Bylo mi líto,že jsem to vzdala,peníze taky potřebujem,ale neviděla jsem to jinak.Ted jsem 3měs.na ÚP a dělám si výčitky,nemůžu najít práci a je fakt,že když se mám jít někam na práci optat,tak se roztřesu,začne se mi klepat hlas a v hlavně mám obavy,aby to zas nebylo,jako předtím :-( Pozoruju,že  se bojím i chodit mezi lidi,každej mě vadí a mám dojem,že se na mě každej dívá skrz prsty.Ted jsem měla jednání ve škole(kvůli družině pro syna) a mluvila jsem úplně nemožně.Zakoktávám se,nemůžu si vzpomenout na některá slova.Manžel mě moc podporuje,je hodný,ale vždycky to je jen konejšení na chvilku,pak mě zas přepadnou černé myšlenky a pocit selhání a nemám do ničeho chut,nic mě nebaví.Děti miluju,ale taky mě dost vyčerpávají.Babičky nefungují,jak mají a já s dětma  trávím maximum času a pozoruju na sobě,že bych potřebovala nějaký oddych.Neumím se odreagovat,pořád mám pocit,že bych něco měla dělat.V noci špatně spím.Prosím,poradte,co mám dělat????Děkuji Vám mockrát.

Odpověď: (13. 9. 2014, 10.33)

Milá Nikčo,
viděla bych to na pár setkání v duchu www.rovena.info/kognitivne-emo… . Jste-li zdaleka, najděte si psychologa u vás... věřím, že vám pomůže srovnat se psychicky....
Držím palce.

Petr píše: (10. 9. 2014, 12.00)

Dobrý den jmenuji se Petr a je mi 34 s partnerkou jsme spolu skoro 10let a máme 1dítě. Od té doby co se nám narodila malá tak spolu neumíme mluvit Já raději koukám na televizi nebo jdu na pivo než abych se staral o rodinu. Ne že bychom se neměli rádi, ale už to asi po těch letech není ono. Chtěl bych něco změnit , ale nevím co,kde se stala ta zásadní chyba. Jak bych měl pokračovat dál aby se to změnilo Díky

Odpověď: (13. 9. 2014, 10.28)

Milý Petře,
děkuji za důvěru, oceňuji, že přemýšlíte a jste na začátku hledání odpovědí... ale neznám váš příběh...
Možnosti jsou různé - ráda Vás poznám osobně.

Ivana píše: (9. 9. 2014, 19.05)

Dobrý den,
můj dotaz se netýká mě, ale mého 18ti letého syna. Chodí do posledního ročníku 3leteho studia. Obor ho moc neoslovil.Po prvním ročníku přešel na nynější školu.
Loni začal v druhém pololetí hodně chodit za školu, nakonec nějak ročník dodělal. Nyní začal nový školní rok a mám podezření, že už opět chodí za školu. Vysvětlování prošení je marné. Má velké plány, udělal si auzoškolu, chce si koupit auto, chodí do florbalu, kde si také musí často kupovat florbalky, protože je v zápase zlomí. Doposud peníze dostal buď ode mě mámy nebo z kapesného nebo co dostal od babišky. O prázdninách chodil na brigádu, ale opravdu moc peněz si nevidělal asi 5000 Kč. Plány má opravdu krásný. Slíbila jsem mu pomoc se školou, smo pokud přijde, ale musíme si říkat pravdu no a dnes se stalo něco co mě opět vytazilo dech. Nechá se zbudet v 5 hodin ráno umyje se nachystá se, dokonce odejde, ale dnes jsem se musela vyjímečně vrátit domů a on jde domů. Nevím jestli toto už není nějaká nemoc. K psychologovi ho nedostanu, to jsem zkoušela už loni. Nevím, zda bych nepokazila něco pokud bych to řešila přes školu. Přivítám jakoukoli radu.

Odpověď: (13. 9. 2014, 10.25)

Milá Ivi,
situace nezáviděníhodná.
Co táta?
Spolupráci se školou doporučuji.
Nemusí chodit do školy, ale musí se živit... trvejte na tom, že ho jako příživníka, lháře a podvodníka nebudete podporovat... to je od vás to nejlepší, co pro jeho dospělost můžete udělat. Hledáním diagnóz mu nepomůžete.
Držím palce.

Jitka píše: (9. 9. 2014, 18.49)

Dobrý den Radano!
Chtěla jsem vás jako psychologa poprosit o váš názor na kineziologií. Děkuji moc. Krásný den přeji

Odpověď: (13. 9. 2014, 10.21)

Prostudujte si její podstatu.
Může napomoci.

Petra píše: (9. 9. 2014, 13.17)

Naši se rozvedli, když mi bylo 18. Otec si založil novou rodinu – dokonalejší kopii té naší. Ve staré rodině měl holku (mě) a kluka, i v nové rodině má holku a kluka – dokonce je mezi nima stejný věkový rozdíl jako mezi mnou a bráškou. Má nevlastní sestra mi je hrozně podobná. Je mi již skoro třicet a pořád se s tím nemohu srovnat. S tím jak na mě neměl čas, jak na mě kašlal. Jeho druhá dcera, má mladší kopie, má všechno. Finanční blahobyt, jeho bezbřehou pozornost. Když na to poukážu, táta říká, že holt byla tehdy jiná doba, měl míň peněz a byl mladší. Žertem říká, že jsem měla smůlu... mám chuť ho přerazit.

Odpověď: (13. 9. 2014, 10.20)

MIlá Petro,
bez akceptace toho, co bylo se daleko nedostanete, zlobí se ve vás málé dítě a vy mu dopřáváte sluchu...
Potřebujete zpracovat svůj vztek na tátu, pohladit  své zranění dítěte a říci vnitřnímu dítěti: dám ti vše, co potřebuješ... tátovi poděkovat za život a říct mu, že život berete tak, jak vám ho dal... táta ze svého úhlu dal, co mohl...
může to být dlouhý proces, ale i vcelku krátký - záleží na vás, jak se do toho pustíte... doporučuji za tím účelem vyhledat odbornou pomoc - např.rovena.info/kognitivne-em­ocni-revitalizace-psychiky-ker­p.html
Přeji přijetí dospělosti...

Martina píše: (8. 9. 2014, 20.29)

Dobrý den,
myslím si, že mám emočně nestabilní poruchu osobnosti...pozoruji na sobě v poslední době pár změn např. nejdříve jednám potom nad tím přemýšlím, ale to už je většinou pozdě, každou noc se budím ve tři ráno a nemůžu spát, kolísají mi nálady a mám pocity prázdnoty, neumím se přemluvit k jednoduchým činnostem během dne, neumím navazovat vztahy, a lidé o mě někdy říkají, že jsem divná...pořád se musím přesvědčovat o tom zda mě mají všichni rádi a když zjistím, že ne mám z toho deprese, nesnesu kritiku, nejradši bych chtěla aby všechno bylo po mým, někdy myslím i na sebevraždu ale to není tak časté, pracuji s lidmi jsem zdravotní sestra a bojím se o sebe...potřebovala bych poradit...děkuji

Odpověď: (13. 9. 2014, 10.13)

Milá Marti,
nečekáte zázračnou radu v online poradně, že?
Pracujte na svém sebepoznání, hledejte cesty... kurzů a seminářů je celá řada... psychologů taky... bez soustavné práce a hledání změny nedojdete.
Přeji vše dobré.

Irča píše: (8. 9. 2014, 19.30)

Dobrý den, potřebuji poradit co se synem. Je mu 25 let, poslední dobou mu na nás všechno vadí i způsob jak ho požádám aby vyvenčil psa. S manželem žijeme ve velmi harmonickém manželství už 28 let. Syn bydlí s námi ve společném domě. Syn je naše druhé dítě. Byl velmi milý a hodný, je velmi inteligentní. Bohužel nyní mi připadá , že na nás vyvíjí psychické týrání.Máme nový dům, syn tady má záhonky, ale nyní se musí kolem domu navézt a vydláždit. On chce mít stále záhonky, tak jsem mu řekla, že se domluvíme a vydláždí se jenom to nejnutnější a záhonky se nechají. Už nechce nic slyšet,vůbec se s námi nechce domluvit. A to ještě před tím, nám poručil abychom přivezli hnůj na jeho záhonky.Jsem bezradná, toto je jenom příklad,tak je to se vším. Velmi děkuji za odpověď a za radu.

Odpověď: (13. 9. 2014, 10.11)

MIlá Irčo,
pokud máte pocit, že v synovi se projevují tyto destruktivní způsoby vůči vám, vykažte ho z domu... mmj. by to v 25letech bylo žádoucí i z pohledu přirozeného vývoje... nedovolte mu parazitující vztah ...­http://zpravy.rozhlas.cz/stred…
Přeji vše dobré.

Jana píše: (8. 9. 2014, 7.13)

Pěkný den, nevím co s tím. Mám 33 let a manžel 51 let, jsme spolu 12 let, ztoho sedm let manželé. Máme dvě děti 6 a 4 roky. Manžel je řidič kamionu, má stále stejnou trasu, v neděli večer vyjede do Francie, ve středu jede přes republiku na Slovensko a Maďarsko a v pátek doma. Někdy v květnu jsem zjistila, že mi lže, tvrdil, že nocuje na Slovensku, přitom spal u Brna, v peněžence jsem našla účet z benzínky na víno a brambůrky, což by nebylo tak divné, ptala jsem se ho na to, proč mi lže, kde byl? Bylo mi řečeno, že si domýšlím, a že to není pravda. Tak jsem se mu podívala do průběhu jízdy a zjistila jsem, že spal u Brna. Minulý týden, mi to nedalo a ze stazek jsem zjistila, že tam nocuje cca 2x do měsíce, a v tlf. vše důkladně vymazáno, jen tam zapoměl vymazat sms o doručení, kde psal nějaké Alence, jak se má, co nového v Rosicích, že jí po páté zavolá, že mu to ve středu nevyjde, že snad v nedělu, jak pojede do Francie. Tak jsem na něj uhodila, řekl mi, že je to spolužačka ze základky, kterou náhodou potkal u Lidlu v Rosicích, že tam jezdívá často nocovat, protože je to kousek od dálnice, ale je tam klid. Že si s ní zašel  vícekrát na vínko, a že jediné co po něm chtěla bylo půjčit peníze, že je nezaměstnaná.Omuvil se, že už v tom květnu mi měl říct pravdu. Teď ve mě hlodá červík pochybnosti. Do toho jsem zjistila, že si na youtube prohlíží náctileté holčičky jak tancují, vrtí se atd., navštěvuje stránky erotické seznamky a dívá se na porno kanály, na to jsem se ho neptala. Ujišťuje mě, že jsem jeho jediná, že miluje jen mě, že milování se mnou je skvělé, za víkend se milujeme i pětkrát. Manžel byl ženatý, když jsem ho potkala, ale s manželkou, už nežil, čekali, až bude jeho dceři 18, aby se rozvedli. Jeho první žena se nechtěla moc milovat, tak si to kompenzoval milenkami. Tak proto si myslím, že se chlap nikdy nezmění, i když se mnou má vše. Od března do září jsem zhubla 25 kg, abych se mu líbila a byla jako když jsme se potkali, jen věk už nikdo nezastaví, manžel za deset let vztahu 20 kg přibral, připadá mi, že u něj začíná krize středního věku. A já v noci nespím, protože o všem přemýšlím, jestli mám spolužačce zavolat, jestli výpověď se bude schodovat nebo se vykašlat na manžela nebo s ním zůstat a věřit v jeho verzi a za dva roky zjistit, že potkal další spolužačku. Nevím, jsem zmatená... Děkuji.

Odpověď: (13. 9. 2014, 10.06)

MIlá Jani,
muže jste si vybrala, vdala jste se, máte děti a muže, který rodinu zajistí a miluje se s Vámi. Ano, zatajování je nedobré, ale píši o tom, co máte dobré, abyste na to nezapomněla...
Doporučuji, abyste se opřela o to hezké mezi vámi a taky o důvěru v sebe... pečujte o sebe, zajděte si k psychologovi, na meditaci, do salonu krásy... potřebujete se zklidnit a nerozvíjet sebedestruktivní myšlenky...
Ze svého klidu pozorujte manželovu sexuální nezralost... když ji dokážete přijmout, můžete o ní začít mluvit...
Přeji vše dobré.

[175] 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >