Dita píše: (20. 5. 2013, 17.42)

Dobrý den, chci se zeptat, zda jsem normální. Je mi 20 let, doma potíže nemám, škola v pohodě, přítel také, kamarádi super. Ale často, dejme tomu 2x týdně mě chytne jakýsi záchvat. Z minuty na minutu jsem bez nálady, mám záchvaty smutku a nedokážu se nijak rozptýlit. Obvykle u toho na nic nemyslím, jen prostě sedím a koukám. Usmát se nedokážu, jako by mě něco užíralo, ale o ničem nevím, nekouřím, nepiju, drogy neberu, zdraví mám v pořádku, rodinné vztahy jsou v pohodě. Občas mi z toho pěkně šplouchá. Přijde mi, jak kdybych byla na pár hodin někdo jiný. Můžete mi prosím nějak pomoci? Děkuji.

Odpověď: (22. 5. 2013, 21.59)

MIlá Dito,
na tvém místě bych důvěřovala sobě, že v základu jsem v pořádku a pokud se s tebou děje něco, co se ti nelíbí, tak pátrej... pokud jsi z okolí, ozvi se - popátráme spolu... chtělo by to základy psychoenergetické práce, léčebná meditace speciálně vedená by se taky hodila...
Přeji vše dobré.

Metalinda píše: (20. 5. 2013, 16.51)

Dobrý den , 5 let chodím s přítelem, který trpěl epileptickými záchvaty, míval je každý měsíc, týden v tahu, takže to bylo opravdu těžké...doktoři nepomáhali ,jelikož neznali příčinu. Přítel netrpěl epilepsií. Později jsme vyhledali léčitele, který jej začal léčit akupunkturou a změnili jsme životní styl ( bez alkoholu). Vše se zlepšilo, dokonce byl 2 roky bez záchvatu. Byli jsme naprosto šťastni a jediné rozpory jsme měli v bydlení a později s tchýní, po jeho uzdravení na mne totiž začala být nepříjemná. Připadalo mi, že když byl nemocný, byla mi vděčná, ale jakmile se uzdravil, cítila, že už na ni její syn není tolik závislý a chce být hlavně se mnou. Nejprve do mne rýpala za přítelovými zády a pak když jsem si to nenechala, tak i před ním. Zarazilo mne že se mi nezastal a raději mlčel. On vyrůstal jen se svou mámou a dojížděli za prarodiči na velký RD k nám na ves, já jsem vždy věděla, že chci něco dokázat a tak jsem se dala na studia a s přítelem jsme bydleli v Brně, kde si našel práci. Myslela jsem si, že budeme dále ve městě a uspořádáme si život .Od března 2013 se stal zvrat. Opět se mu objevily záchvaty z ničeho nic (psychika).. a začal mne tlačit na bydlení s jeho mámou a babičkou. Já samozřejmě oponovala tím, že přeci nemohu bydlet s člověkem, který mě nemá rád, že bych byla neštastná, nechápal to a pořád mi tvrdil, že si se svou mámou o tom promluvil a nic proti našemu vztahu nemá?! Což samozřejmě nemohla být pravda, když se ke mne každou návštěvu chovala odtažitě, raději odešla z místnosti..jsem hrdý člověk a řekla jsem, že končím a on s lehkým srdcem souhlasil...Nechápu jak tak snadno, myslela jsem , že řekne pojď zařídíme si bydlení tedy samostatně, když mi pořád říkal , že mne miluje a cítila jsem to jako fakt, nejsem naivní člověk s růžovými brýlemi. Prožili jsme spolu nádherných 5 let, bez vzájemných dohadů (až na ten závěr, kdy spíše mlčel a nereagoval na moji prosbu, že nechci hromadné dvougenerační bydlení). Všichni naši společní přátelé to nechápou, tvrdí že je maminčin mazánek a blbec. Já se to ale snažím pochopit, přece bych poznala za těch 5 let, kdyby byl na mámě tak závislý. Potom jsem přišla pátrání po netu na nemoc zvanou:Oipidovský komplex, prý vzniká když vyrůstá syn sám s mámou, může vyvolat epileptické záchvaty a vzniká , když syn někdy v raném dětství pocítil strach že o mámu přijde ( např. když ji přistihne jako dítě s mužem)V dospělosti se potom takto postižení muži snažím vžít do role otce a ochránce své matky a nemohou bez ní žít. Mám stále větší pocit, že jsem narazila hřebík na hlavičku. Je to, ale tak těžké, poznat to až po 5 letech štastného vztahu...

Odpověď: (22. 5. 2013, 21.56)

Milá Metalindo,
rodinné vztahy jsou složité... asi se sešlo několik okolností v čase... chápu, že vás to bolí a mrzí zároveň, milovala jste ho, dala jste mu lásky, co potřeboval... tak mu ji požehnejte a propustte ho jeho cestě... a ošetřete sebe... ničeho nelitujte, ani toho, co se stalo, ani toho, co se nestalo - vše proběhlo, jak nejlépe mohlo... sebe zregenerujte, osvobodte...
Přeji vše dobré.

john píše: (20. 5. 2013, 14.59)

Dobry den chcel by som sa poradit mam problem s nespavostou.Trva mi aj 2 hodiny pokial zaspim,horko tazko.Proste pri zaspavani musim vzdy premyslat.Uz ked ani nechcem tak to nejde vypnut proste ako by mi samo isli myslienky.A velmi casto pri zaspavani alebo pocas zobudzania pocitujem spankovu paralyzu.Niekde pocas paralyzi neviem rozlisit co je sen a co realita.Som v strachu ze co sa to so mnou deje :/

Odpověď: (22. 5. 2013, 21.50)

Milý John,
natrénujte relaxaci - třeba si kupte namluvené cd s relaxační hudbou...
Konkrétní práci pro Vás - osobně na konzultaci s psychoterapeutem....
Přeji vše dobré.

Romana Jandová píše: (20. 5. 2013, 14.31)

Děkuji, předala jsem kontakt na vás dceři,víc ji asi pomoci nemohu.

Odpověď: (22. 5. 2013, 21.48)

:)
zatím nevolala...

sisa píše: (20. 5. 2013, 14.03)

dobry den,moj problem suvisi s tym že som asi velmi precitlivena a všetko chcem mat v 100% stave.Som matkou doch deti.Je medzi nimi 9 ročny vekovy rozdiel,kym u toho mladšieho bojujem s jeho  vzdorovitostou,starši ma vytača svojou pubertou.Na deti som vela krat sama, manžel pracuje  v zahraniči a pride raz za dva mesiace na tyžden domou.Som velmi nervozna a často kričim po detoch,zda sa ako by ma nikto nepočuval,ale vždy to nejak prešlo.Ale stalo sa mi že mi na dvere zazvonil sused aby sme sa stišili a ine škarede reči vyslovil a na moje ospravedlnenie sa mi otočil chrbtom.Pripadala som si ako najhoršia osoba na svete ,nemožem ani spavat,stale na to myslim.Nikomu som nikdy neubližila,ku každemu sa spravam uctivo  a zrazu vyzeram ako blazon,niekedy si aj tak pripadam.Su to susedia ktory možu robit čo chcu ale pre inych to neplati,ked som došla po cisarskom reze domov s babatkom ,tak som ho bola prosit aby aspon hodinku nevrtal do muru že si chcem oddichnut,tak mi povedal že si može robit čo chce   a vela krat sa do mna puštaju ,niekedy mi to pride že naozaj plati nemaš muža - nemáš pravdu.Velmi pekne ďakujem,ak ste si to aspon prečitali.

Odpověď: (22. 5. 2013, 21.47)

Milá Siso,
přečetla :)... a cítím, že byste potřebovala obejmout a pochovat...
....křík je v podstatě strach...
dojděte si na sensuální, relaxační masáž celého těla...
Dopřejte dětem, jejich "pubertální" a jiné hejble - hledte na ně s klidem, důstojností a vytrvalostí i důsledností - případně si dojděte na konzultaci k psychologovi, abyste probrali tato témata... - jak na to vnitřně, jak na tovnějškově...
Sused je hulvát... a máte pravdu ... že přestože je to je již jiné, než před staletími, sama žena je ohroženější... je tak vnímána, a často se cítí i oslabena...
Přeji vše dobré.

Janulka píše: (20. 5. 2013, 13.36)

Dobrý den,
chtěla bych znát Váš názor. Je mi 29 let, s přítelem (30 let) jsme již 7 let a i přes nějaká škobrtnutí jsme se vždy shodli na tom, že je nám spolu dobře. Problém je, že přítel již nějaký ten rok touží mít děti a rodinu zatímco já v manželství nevidím žádný přínos. Jsme spolu již dost douho na to, abychom věděli, že ve své podstatě se nezměníme a máme své chyby, snad proto mi stávající fungování vyhovuje a netoužím po prstýncích a společném příjmení. Větší "vrásky" mi dělají děti. Starší i mladší kamarádky a spolužačky vesele jezdí s kočárky, zatímco u mě jdou biologické hodiny snad pozpátku. :( O sobě bych řekla, že jsem zodpovědná až perfekcionistka, více realista, spolehlivá, mladší sestra, mladší ze dvou dcer, teta dvou synovců... Proti dětem nic nemám, zodpovědnost i starosti s tím spojené si plně uvědomuji a ani s tím nemám problém (když se pro něco rozhodnu, následky si nesu), jen bych chtěla víc "cítit", že děti chci, těšit se že to bude fajn se vším, co k tomu patří, než k tomu přistupovat "je mi třicet, je čas mít dítě - tečka". Chtěla bych se víc těšit na vše, co je s dětmi spojené, a bát se toho, co vše mě čeká, ale je to u mě spíše "racionální". Říkám si "co je se mnou špatně" a jestli je ne/správné se jen "rozhodnout". Jak to se mnou vidíte Vy? :) Děkuji za odpověď Jana

Odpověď: (22. 5. 2013, 9.29)

Milá Janulko,
ženy mívají děti a předcházejí tomu různorodé pocity. I takové, které máte vy.
Když ženy děti mají, obvykle nelitují (nerezignovat po porodu na vlastní život)
Pokud děti nechcete a partner ano, je to vážný problém pro vztah, který bud vede k rozchodu (rychle či pomalu) nebo partner, kterému není umožněno naplnit rodičovství přináší oběť a musí to být vzáno v potaz.
Máte právo nemít dítě, pokud to tak cítíte.
Máte právo odložit rodičovství.
Přeji vše dobré.

LJ píše: (20. 5. 2013, 11.10)

Mám takový problém s hledáním uplatnění se ve své kariéře, již půl roku schánim zaměstnanání a nic.Baví mě práce managerky restaurace, vystudovala jsem ten obor a bohužel nemám  praxi a inzeráty se ukazují 3 x do půl roka jinak jsem oslovila pár firem a nic.Mohla by jste mi dát pár tipů co a jak ?AJ mám středně pokročilou a všude chtějí pokročilý stupeń.Ani se mi neozvali.Dík

Odpověď: (22. 5. 2013, 9.21)

MIlá LJ,
od toho jsou jiní specialisté - třeba konzultanti na ÚP - ne ti u okýnka, ale v jiném patře - poptejte se...
Doporučuji nelpět na místě bydliště ani na České republice a začít i na nižší pozici....vycestovat.
Držím palce.

EK píše: (20. 5. 2013, 10.14)

Dobrý den,ráda bych Vás požádala o Váš názor nebo radu, jak zvládát problémy v rodině, resp. s mou sestrou.S manželem se nám narodil VELMI TĚŽCE postižený syn,bylo to naše 1. miminko a bylo to strašné zklamání,šok a hrůza.Prošli jsme si s ním peklem.V rodině podpora nebyla vůbec žádná,rodina rozhodla, že si malého musíme vzít domů,ale my s manželem se rozhodli jinak a malého umístili do ústavu.Rodina se s námi od narození malého až do jeho umístění přestala bavit nebo nás naopak psychicky vydírala, aby dosáhli svého.Nedosáhli a malý byl umístěný.Po tom všem jsme se rozhodli s manželem se vzít a rozhodli jsme se, že na svatbě chceme být jen my dva - bez rodiny.Když při nás nestáli ve zlém,proč by měli v dobrém.Moje maminka toto rozhodnutí přijala a nakonec se s námi začala opět bavit, ale sestra se kompletně zatvrdila, a to i vůči mamince,že nás také nebojkotuje a komunikuje s námi.Za to, že se sestrou nehraje její hru na náš distanc.Sestra s maminkou normálně komunikuje, ale jezdí si k ní jenom pro peníze,jen ji využívá-jakoby ve stylu:když nejsi se mnou,tak ať z tebe vytěžím,co se dá.Na všech kolem jí přestalo záležet.Hrozně mě to trápí.Navíc,kdykoliv se mnou sestra musí komunikovat, používá velmi bolestivé "ťafky",např. říká,že se v životě nebude stýkat s někým,kdo nechtěl vlastní dítě a tak ho "odložil".Každá takováto její "ťafka"jde skutečně do živého a hrozně mě zraňuje a narušuje moji jakous takous psychickou rovnováhu.Sestra řve i na mého manžela,což mě trápí hrozně moc,protože je to nejhodnější člověk na světě,který při mě stojí vždycky.Prosím poraďte mi, jak chování sestry zvládat,aby se mě nedotýkalo.Mám někdy tak strašnou chuť ji zbít,aby si uvědomila,jak moc nám ubližuje.Děkuji předem.

Odpověď: (22. 5. 2013, 9.17)

Milá EK,
součástí procesu kě tomu, na co se ptáte, je zahojení svého srdce, odpuštění sobě, sestře. Vnímání vlastní celistvosti ve svém centru.
Vhodné: rovena.info/lecebna-meditace-c­esta-k-osobni-sile.html  a http://rovena.info/kognitivne-…
Přeji vše dobré.

Jitka píše: (20. 5. 2013, 6.01)

Dobrý den,
byla u Vás moje kamarádka a říkala, že jste ji učila techniku Kerp. O té jsme neslyšela. Co měla na mysli? Zajímám se o věci kolem psychična, tak bych to ráda věděla. Děkuji.

Odpověď: (20. 5. 2013, 22.01)

Hezký den, Jitko,
díky za otázku, byla aspoň podnětem k tomu, že jsem zveřejnila stručné info právě teď:
http://rovena.info/kognitivne-…
To je stručný popis - když budeš chtít prožít, naučit se - dej vědět.
Hezké dny.
 

Gergi píše: (20. 5. 2013, 1.14)

Dobrý den. Nevím kam se obrátit, tak to zkouším i zde. 6 let jsem byl vojákem z povolání a nejednou jsem vyjel na zahraniční misi. Můj problém spočívá z mise v Iráku, nemám na to pěkné vzpomínky. Z armády jsem odešel a bude tomu 5 let. Do teď jsem nepociťoval žádné potíže až do dnešní doby. Vrací se mi vzpomínky na události spojené se jmenovanou zahraniční misí. Stačí mi trocha alkoholu a dostanu se do deprese, někdy se i rozpláču a cítím se, jako bych vše prožíval z nova a znova.V noci se mi vše poslední dobou zdá a vzbudím se politý potem a zadýchaný jako bych ¨ utíkal¨ .Tohle všechno dění už má dopad i na partnerku se kterou žiju. Ta mi řekla, že má o mě velkou starost abych si něco neudělal. Dokážete mi prosím Vás poradit. Předem Vám moc děkuji

Odpověď: (20. 5. 2013, 13.49)

Milý Gergi,
Děkuju za otázku - s největší pravděpodobností při osobním setkání bych Vám dokázala pomoci (předpokládám několik schůzek 3-5).
Stručně můžeme říci, že je třeba vnitřní dotknutí se traumatu (patrně to vše bude mít symptomy posttraumatické reakce a jako  s takovu je třeba zácházet) - pročištění - a uzdravení - k tomu nám mohou být i nápomocny léčebné meditace
www.rovena.info/lecebna-medita…­‎
Přeji vše dobré a ráda Vás potkám (prostě pomoc písemným slovem vždy nejde - je to o prožitku).

Romana Jandová píše: (20. 5. 2013, 0.53)

Dobrý den, mám dotaz,mohu dát kontakt(osobní konzultaci) dceři a já bych hovory platila ? Dcera je po nimipotratu a nebydlí se mnou.

Odpověď: (20. 5. 2013, 13.51)

Milá Romi,
děkuji za důvěru. Samozřejmě :) - lépe se domluvíme telefonicky.

Denisa píše: (20. 5. 2013, 0.30)

Dobrý den.
Chtěla jsem se Vás zeptat, na jednu pro mě dost důležitou věc.Mám kamaráda,který když se opije, tak má problém se sebekontrolou,jestli to tak mohu nazvat, je agresivní a myslím si že má nějakou psychickou poruchu. je to úplně normální člověk (sangvinik) bavič, má smysl pro humor, vynálezce, chytrý. Ale bohužel když se napije s větší mírou po tvrdém alkoholu, dostane se do stavu, že dělá neobvyklé věci s kterých mi nahání strach!Začne svírat ruce a vydávat zvuky jako když vrčí vzteklý pes. Prostě když si představíte nějaké rozzuřené zvíře. Neovládá se, chce se prát a říká že je mu vše jedno, že všechny zabije a podobně. Dost mě to trápí a nechce zajít k psychologovi aby mu poradil, podle mě je to nějaká psychická porucha, nebo ztráta kontroly nad sebou.Myslíte že ho něco trápí a projevuje to takhle? Byla bych Vám moc vděčná kdyby jste mi poradily, jak mu pomoct. Děsí mě další představa, kdy se zase tohle stane. Moc  díky!!!!

Odpověď: (20. 5. 2013, 6.48)

Milá Deniso,
ty to za něho řešit nemůžeš, máš-li obavy, z toho, co udělá po napití, doporučuji říct mu a držet se toho: "Když budeš pít víc jak dvě skleničky, budu muset vzdálit se, protože to, kým pak jsi, je mi v podstatě odporné a bojím se." Pokoud on by chtěl něco pro sebe udělat, tak má dvě cesty, které je možné zkombinovat. Prostě nepít (a nebo omezit množství a vypustit tvrdej) a ty by ho mohlo zajímat sebepoznání - a poznat svou agresi, svou potlačenou agresi, najít cestu, jak ji poznat a následně uvolnit. Jedna z takových možností je www.konstelace.info , ale může začít od konzultace s psychoterapeutem - i cesta je na něm.
Přeji vše dobré.

Njanka píše: (14. 5. 2013, 8.01)

Dobrý den, jsem velice ráda, že jsem našla tuto poradnu. Chtěla bych se zeptat, jak se naučit být více tolerantní a hlavně věřit. Jsou to již skoro dva roky, co odemne po 6ti letech odešel přítel. Sblížili se s kolegyní z práce a najednou utekl, bez jediného vysvětlení ze dne na den. Následně mě několikrát za následující rok vyhledat, psal mi a volal, že by se rád vrátil, ale já už jsem to nechtěla. Trvalo mi dost dlouho se s tím vyrovnat, protože jsme spolu plánovali miminko a bydlení. V prosinci loňského roku jsem si našla přítele nového, nejsme spolu tedy skoro ani půl roku, ale už jsme se několikrát stihli pohádat. Většinou hádku vyvolám já, jelikož přítel dost často chodí do hospody a nikdy nepřijde střízlivý. Řekne, že jde na tři piva a přijde až ráno úplně namol. Potom na mě křičí, že si může dělat co chce a že já v něm hledám jen to špatné. Přítel není moc komunikativní a jakmile si o tom všem chci v klidu promluvit, je hned uražený a nemluví se mnou třeba celý den. Vím, že po tom, co jsem si s bývalým přítelem prožila mám strach dát do tohoto vztahu úplně vše. Učím se novému příteli věřit, ale není to pro mě snadné. A ještě ke všemu to pití, vysvětluju mu, že mi nevadí, když si dá pár piv, ale když přijde úplně opilý, že sotva mluví, tak že mi to prostě vadí. Je opravdu chyba ve mě? Mám asi hrozně bujnou fantazii, ale představuji si pak, většinou večer, jak spolu žijeme a je z něho alkoholik, bije mě a je na mě zlý:-( Moc prosím o radu. Děkuji moc.

Odpověď: (15. 5. 2013, 22.48)

Milá Njanko,
jedna věc je tolerance a druhá věc je dobrý výběr partnera. Osobně bych od popsané osobnosti současného přítele šla pryč - přiliš riziková osobnost a nevelká pravděpodobnost na harmonický vztah. Podle mého to není člověk, na kterém máš trénovat toleranci a schopnost dát důvěru a otevřít se.
Přeji vše dobré.

QM píše: (14. 5. 2013, 3.40)

Zdravím.
Chtěla bych se zeptat, zda je jakási ,,mez" mezi tím, kdy je člověk charakterem prostě cholerik a tím, že je již cholerik chorobný.
Samozřejmě, že se ptám, protože mě zatěžuje mé vnitřní JÁ. Odhaduji se na cholerika - jsem netrpělivá, hádavá a hlavně velmi soutěživá a cílevědomá. Jde o touhu něco dokázat, něčím být. Účastním se určitých soutěží a nenávidím konkurenci, nedokáži si s ní držet normální vztah. Vždy musím být nejlepší já. A když se třeba nedaří, podléhám jakési panice, třeba dnes jsem se dozvěděla o úspěchu konkurenta a začala jsem se tak nějak třepat, přepadl mě vnitřní neklid a nesoustředěnost. Kladu na sebe přehnané nároky. Možná na to ani nemám. A když se nepodaří, co chci, uvnitř dost trpím, vyčítám si to a nemohu se s tím smířit, ale přesto tam ještě zůstává něco, co mi říká:,,Nene, ty jsi stejně lepší"... Nicméně, ten povzbuzující hlásek třeba jednou utichne. Klesnu ke dnu. A mé představy o tom, že na to nemám mě zničí... Nevyznám se v sobě.

Je tenhle stav normální?
Děkuji

Odpověď: (15. 5. 2013, 22.43)

Milá QM,
hezká analýza - co s ní budeš dělat?
Co chceš? Kým chceš být?
Chceš hledat konstruktivní mechanismy na práci se sebou?
Až to budeš chtít a vědět budeš hledat efektivní cestu, jak se k tomu dopracovat.
Přeji vše dobré.

Anonym1 píše: (13. 5. 2013, 23.47)

Dobrý den
Je mi 15 let a už od začátku tohoto roku se mi každý den vrací myšlenka na něco,možná událost nebo osoba, ale nevím vůbec na co . Je to opravdu zvláštní pocit a trápím se kvůli tomu. Myslím si že se mnou něco není v pořádku. Chci aby to už přestalo. Děsí mně to, že se my tyto,, vzpomínky'' budou vracet ještě dlouho. Poradíte mi prosím jak se toho zbavit nebo jak to řešit.

Odpověď: (15. 5. 2013, 22.40)

Pokud se nedaří neřešit ten pocit, budeš se muset tématem zabývat jinak - třeba arteterpií, imaginací, regresí nebo na psychiatrii medikaci.

Maruška píše: (13. 5. 2013, 19.40)

Prosím,co mám dělat aby si mně lidi konečne všimli? Sem ve 3. ročníku na střední .V 1. to bylo celkem ok,jen seznamování,všichni jsme se bavili,byla jsem veselá ale pak se nejak začeli utvážet skupinky a ja zustala sama. Snažím se komunikovat ale je to prostě jen povrchně a štve mně že všichni si našli kamarády jen já jsem jen někdo s kým se mluví když nikdo jinej není...Skoušela jsem asi všechno,od zapájení se,veselostí,nápomoci,zajímavé obrázky (jsem na umělecký)ale nic.Taky dost bolí když nekoho skouším pozvat ven ale požád mají nejaké výmluvi.Pak sem je skoušela ignorovat taky ale to už jsem byla čistě jako vzduch....Pak mně napadají myšlenky vzít to z druhého konce...Napadla mně semevražda.Tedy jenom pokus o ní.Podžíznout si zápästí,možná si pobudnout několik týdnu na psychiatrii a pak zpátky do školy.co by lidi dělali pak...

Odpověď: (15. 5. 2013, 22.38)

Milá Maruš,
jsi ve věku, kdy vztahy s vrstevníky jsou pro tebe důležité. Oceňuji aktivitu, kterou jsi chtěla rozvíjet kontakt. Chápu tvůj smutek -ale nechápu způsob demonstrativní sebevraždy.
Víš, přemýšlím, proč to tak nejde. Napadá mne, že možná moc tlačíš, že je z tebe znát tendence věšet se a být závislá na lidech... nevím, neviděla jsem tě v kolektivu. Zkus sebrat odvahu a ptát se lidí za vhodné atmosféry, proč tomu tak je, ale raději doporučuji, zajít za psycholožkou a probrat postup...
Taky můžeš hledat vztahy mimo třídu...
Držím palce.

Lůca píše: (13. 5. 2013, 19.06)

Dobrý den. Chtěla bych poradit jak často se vídat s přítelem. Jsem studentka 18 let. Mám jen jednu dobrou kamarádku,potom jen takové ty,co odcházejí a přicházejí..člověk jim toho moc neřekne,navíc bydlí daleko. S mojí nejlepší kamarádkou jsem se pohádala, taky nevím, jestli je to dobré. Ona podvedla svého dlouholetého přítele s mým kamarádem, se kterým jsem ji seznámila, když to udělala po prvé, řekla jsem ji, ať to po 2. neudělá, ale ona to přesto udělala. Má skvělého chlapa, tak jsem jí řekla, že na tohle nemám, nemůžu se před ním tvářit jakoby nic. Můj přítel pracuje od 7 do půl4 odpoledne. Nevím co teď dělat. Maminka mi zemřela, před 6ti lety, proto píši sem.. Nechci být pořád zavřená doma a jen čekat zda se přítel ozve, ještě když vím, že on má své kamarády a chce s nimi trávit čas beze mně. Bohužel nemám ani moc peněz abych chodila někam cvičit. Nerada trávím čas sama..Mám kamarády mužského pohlaví, ale ty mi přítel zakazuje, bojí se.. Jsem z toho už zoufalá, ještě k tomu bydlím na vesnici..S přítelem jsem již 2 roky tak nějak oficiálně, ale předtím jsme spolu tak rok flirtovali apod.  Příteli je 24, mockrát děkuji..

Odpověď: (15. 5. 2013, 22.30)

Milá Lůco,
1.s kamarádkou se rozhádat kvůli tomu, že se vyspala s jiným, nepovažuju za optimální. Můžeš ji říct svůj názor i to, že máš velký problém tvářit se před kamarádem v tichosti a at ti to snad raději příště neříká, abys neměla mravní dilema - což chápu. Kamarádky tu jsou však od toho, aby nás chápaly a nesoudily ;) a maximálně láskyplně řekly, pokud jsou vyzvány, svůj názor.
2. tvůj přítel nemá právo ti zakazovat tvé kamarády - nedej si to! nestaň se, závislá na partnerovi - pracuj na sobě.
3. jak trávit volný čas? - snad tě něco baví - dělej to... uč se něco, rozvíjej své dovednosti, dělej něco hezkého pro jiné.
4. pohyb můžeme i bez peněz - kolo - běh
5. hledat brigádu? naučit se něco, po čem je poptávka?
Luci, nedej se - rozvíjej se místo zoufání a dej vědět, jak to jde, co jsi vymyslela - nejlépe na email.
Držím palce.
A nestaň se, závislá na partnerovi.

Klára píše: (13. 5. 2013, 16.04)

Dobrý deň.Mám 18 rokov,v našej rodine je dedičné že máme prebytok krvi a s tým súvisiace problémi,starší aj rôzne chorobi. Počula som že sa musí chodiť pravidelne na odbery krvi do nemocnice kde sa mi proste chodiť nechce(mám to ďaleko,peniaze atd...).Ale aj veci o tom že si môžem venepunkciu robiť sama doma. Alebo čo keď si napichnem žilu a nechám krv len tak trocha vytiecť alebo rezať napr zápästie,predlaktie? Cítim že moje telo sa tej krvi naviac potrebuje zbaviť,menštruácia nestačí. Len mi bude vadiť že potom budem vyzerať ako nejaký samovrah a trocha sa bojím reakcie ľudí lebo myslím že ma hned začnú odsudzovať a nebudú počúvať ten pravý dôvod že má niekto proste veľa prebytočnej krvi.Inak nemôžem byť ani darca takže nie je čoho ľutovať...Alebo mi neviete poradiť nejakého odborníka lekára na tieto veci?

Odpověď: (15. 5. 2013, 22.18)

Milá Klári,
o této záležitosti čtu prvně.
Sama si pouštět žilou - to pavužuji za dost riskantní - prokonzultujte to se specialistmi - třeba vás to i skutečně naučí... najdete cestu dostupnou - tam kde dělají odběry -  to bývá vzdáleností dostupné - určitě hledejte cestu s lékaři a ptejte se, navrhujte...
Držím palce.

Nerozhodná píše: (13. 5. 2013, 15.00)

Dobrý den,
poprosím o názor z jiného pohledu.Během loňského roku jsem prošla po operaci ještě onko léčbou,do práce chodím/účetní/ ale stále nějak nemůžu najít sama sebe.Mám pocit,že se na mě ze všech stran valí jen povinnosti a rozhodování.Podle mě se i zbytečně "babrám" s věcmi,kdy by to chtělo odpinknout a nevracet se k tomu.
Nyní jsem v rodině naznačila,že už taky občas nestíhám a je toho na mě dost - a protože už vidím, že fyzicky ani psychikou nezvládám starost a péči o naši fenku něm.boxera,chtěla bych pro ni najít novou rodinu.A problém - manžel ,který předtím skoro žádné povinnosti neměl,se k tomu nyní staví jako že mu beru jeho hračku,a já jsem ten problém.Vím,že je toto rozhodnutí sobecké a i tím citově ublížím, ale myslím,že každý,tudíž i já mám své limity.Nakonec je to i pro mě velmi nelehké,je mi psa líto,ale vím,že při prvním problému bude zase vše na mě a já teď mám i dost sama se sebou.A vím,že máme i problém sami mezi sebou s manželem v komunikaci a řešení věcí,kdy většinou se on naštve a řekne tak si to vyřeš.Takže debata nyní ke psovi žádná,naopak mi to přijde trochu jako vydírání, když tu nebude pes,nemusím tu být ani já/manžel/!Už mě nebaví ustupovat,jestliže jsme teda došli spolu tam,že naším pojitkem je pouze pes,tak co jako.....Děti obě z domu,jsem střední věk,30roků spolu.Nějak už se rozhodnout musím, i pro mě bude těžké než si zvyknu bez fenky, je to velký mazel a kámoška,ale snad to ustojím.Končím,pořád bych se opakovala.
Děkuji za jakýkoli názor.

Odpověď: (15. 5. 2013, 22.11)

MIlá nerozhodná,
z psaní cítím únavu a rezignaci... Odpověď se mi nepíše snadno. Nevím, v jakých myšlenkách se "babráte", utápíte... - obecně je užitečné prostě být a věci, které se mne netýkají, neřešit - a věřte, že to co se Vás týká, toho není mnoho... naučit se to rozlišit občas není jednoduché...
Pak také nevím, jak se máte v manželství.
Ani to, do jaké míry je fenka pouze zástupný problém.
Z mého pohledu by skutečně bylo užitečné zajít k psychologovi jak sama tak s manželem, dopřát si regeneraci třeba i v lázních - pozeptat se lékaře, zda by to bylo možné... zregenerovat tělo i zdravou stravou a relaxací...
Zacházet konstruktovně s myšlenkami (poohlédněte se třeba i po knize Debordelizace hlavy, o práci s myšlenkami píši i o několik dotazů níže).
Přeji vše dobré.

Nikča píše: (13. 5. 2013, 9.54)

Dobrý den,
dostala jsem se do blbé situace :( vím, mohu si za to sama, ale potřebuji poradit. Měla jsem styk s manželem i s milencem...teď jsem těhotná a nevím, čí je dítě...mám nepravidelný cyklus (leden 38DC, únor 34DC, březen 26DC, duben 25DC), styk s milencem proběhl 21.4., s manželem 27.4. ... je možné určitě, s kým jsem byla pravděpodobně oplodněna? Podle kalendáře vychází ovulace na 24.-25.4. ale na to nespoléhám. 22.4. jsem si dělala ovulační test a byl pozitivní, jen jsem si já hlupák neudělala test i další den, tak nevím, zda už byl negativní, nebo byl pozitivní víc dní. Nejlepší asi bude počkat na ultrazvuk, který odhadne početí s přesností +- 3 dny.  Ale co potom? Tajit to manželovi (na mimi se těší) a nebo jít s pravdou ven? Chci zůstat s manželem a milenec o mém těhotenství ještě neví. Děkuji za Vaši radu, jsem zoufalá.... :-(

Odpověď: (15. 5. 2013, 21.53)

už jsme si volaly :)