Zde naleznete písemnou psychologickou poradnu. Odpovídá psycholog, psychoterapeut více; dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Psychologická poradna online se uzavře po položení desátého dotazu v týdnu.
Pokud si přejete odpověď mimo psychologickou poradnu online, je třeba uhradit 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.
Pokud si přejete online kontakt s psychologem, ten naleznete zde online psycholog

  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo konzultaci s psychologem online, kontaktujte mne telefonicky: +420 777 588 352 nebo emailem
  • Vše zde napsané bude zveřejněno

Vážený pisateli,

tento týden již bylo položeno mnoho dotazů a není v mých silách odpovědět na více. Máte-li zájem, vyčkejte, poradna se otvírá vždy v neděli o půlnoci pro 10 dotazů.
 Pokud máte zájem o zodpovězení dotazu mimo poradnu on-line, zašlete dotaz na email: radana@rovena.info a 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.

Na zodpovězení čekají: Jan, Pavel Bornfleth, kokino

[181] 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >

Jana H. píše: (18. 12. 2014, 14.48)

Dobrý den, měla jsem hodně přísné rodiče, kteří mně vychovali stylem "my máme vždycky pravdu". Celý život trpím nízkým sebevědomím a hlavně přílišným respektem před autoritami (například když si mně zavolá ved. v práci, celá se rozklepu), když na mně někdo zvýší hlas, nedokážu se prosadit a oponovat,  i když vím, že mám pravdu. Podobně je to i doma s manželem. Prosím poraďte, jestli se s tím dá něco dělat. Je mi 42 let. Děkuji, zároveň Vám přeji vše nejlepší do nového roku.

Odpověď: (20. 12. 2014, 11.30)

Milá Jani,
doporučuji seberozvojové knihy, semináře a trénink v realite.
Témata: Vnitřní díte, osobní síla, léčení minulosti...
Když budete mít chuť, ráda Vás potkám a začnu s Vámi pracovat.
http://rovena.info/kognitivne-…
Přeji vše dobré.

Dano píše: (18. 12. 2014, 10.31)

Dobry den ,,potreboval by som poradit ...asi pred mesiacom sa mi stal jeden problem ohladom internetu ...vyzeralo to že som mal platit velke peniaze ale ludia ma uistovali že nič z toho nebude ..pracujem v zahraniči .asi 3 tyzdne nebolo nič vsetko ok ,,,tak som prisiel na dalsi turnus a zacalo ma to brat ..myslel som nato v kuse ..vyvolaval som domou s obavami aj ked nič sa nestalo ..neveril som už ničom bol som aj na stranke kde sa online zaraba a bal som sa že ma okradnu a tak ...ptm už som len cele dni chodil v strese ..v noci spim stanem cca o 5 rano a tak nemožem zaspat aj ked nato už tak nemyslim ..neviete mi poradit ? beriem Persen Forte ,,ak mi esce mozte nieco poradit bol by som rad

Odpověď: (20. 12. 2014, 11.27)

Milý Dano,
tak úplně dotazu nerozumím.
Dobré je umět koncentrovat mysl a vnímat v sobě existenciální jistou... to je pro spánek dobré.

Louise Courbet píše: (17. 12. 2014, 19.58)

Dobrý den, obracím se na Vás, jakožto na psycholožku/psychologa s poněkud netradičním dotazem, ale věřím, že odborník na znalost lidské psychiky mi dokáže poradit nejlépe. Já osobně psychické problémy nemám - ale píšu knihu. Ne, že bych z ní někdy nebyla deprivovaná, ale nyní mi jde o psychologii jedné z hlavních postav. Zkrátka a dobře, potřebovala bych poradit, jakým způsobem by se pravděpodobně chovala v té situaci, se kterou se setkala. Stručně řečeno, jedná se o příběh zasazený do doby lidového povstání roku 1871 v Paříži, které bylo brutálně a krvavě potlačeno vládními vojáky, kteří vnikli do města a začali "čistit ulice" - všechny skutečné i domnělé povstalce, muže, starce, ženy i děti, hromadně střílet u zdi a jinak masakrovat. A v této otřesné době se ocitne na scéně malý Victor Boulanger, syn chudého bohémského malíře, také povstalce, kterého měl velice rád, protože s ním všejilak blbnul a zastával se ho před svou ženou, Victorovou poněkud příliš ochranářskou matkou, která chlapce milovala až přespříliš a nechtěla jej nikam pouštět. Victor prožíval poměrně normální dětství, ale v deseti letech jej zastihlo obléhání Paříže a o několik měsíců později právě vpád vládních vojáků. Při vstupu do domu si otec nesundal odznak, kvůli kterému jej hned poznali a před zraky Victora, kterého přivolal křik, jej na místě zastřelili. Chlapec se vrhl k otci a poté zuřivě na vojáka, ten na něj namířil zbraň, matka se mu ji jala vyrvat z ruky, a druhý voják ji také zastřelil. Nato namířili pušky znovu na Victora, aby ho zastrašili a ten uprchnul pryč. Po půl hodině zoufalého strachu se dostal do domu pana Droueta, který organizoval něco jako odboj a tajnou podzemní chodbou převáděl odbojáře do čtvrti, kde se ještě bojovalo na barikádách. Protože dovnitř měla každou chvíli vtrhnout hlídka, schoval chlapce  a svou šestiletou dceru v oné tmavé chodbě, jenže hlídka si otce odvedla a děti zůstal v chodbě zavřené - putují tmavou chodbou, dostávají se ven přímo doprostřed boje, na barikádu, ta padne a při útěku se dají dohromady s partou podobně opuštěných dětí, snaží se v rozbouřeném městě nějak přežít, drží spolu, snaží se pátrat po zmizelých příbuzných a někteří se také zapojí do "odbojové činnosti" aby pomstili smrt svých rodičů. A já se chtěla zeptat - co asi vnitřně prožívá takové dítě? Zastřelení rodičů - to musel být šok. Ale přesto se s ním o tom nikdo nebaví, nikdo nemá čas ho litovat a všichni to berou, uprostřed bojů, jako samozřejmost. Navíc v temné chodbě má "na starosti" malou Aničku, a pak se ocitají u barikády, kde je okamžitě zapojí do práce a nikdo se s nimi nepáře - co se musí odehrát v tom dítěti, aby to ustálo? A má vůbec čas o tom nějak přemýšlet? Lze za ten den jednat tak, jakoby si ani neuvědomil, co se vlastně stalo, a uvažovat střízlivě, když na něho číhá nebezpečí? Těžko psát dobrodružnou knihu o tom, jak se Victor u pana Droueta psychicky zhroutil, začal hystericky brečet a držet se ho kolem krku, přičemž všichni přítomní by se mu věnovali, zatímco venku zuří boje, a navíc to by jej pak vojáci zatkli s Drouetem, byl by popraven a zvonec, pohádky je konec. Je nutné, aby se s tím, alespoň na ten den, dokázal nějak psychicky vyrovnat a zdůvodnit si, proč "si nemůže dovolit dělat to, co by asi v takových případech bylo obvyklé".
Přikládám úryvek z části, kdy Victor sedí u odbojáře Droueta, který je co nevidět schová do chodby. Myslíte, že takto by to šlo?
Děkuji mockrát za váš případný čas.
Louise Courbet.

"Půlhodina pryč. Victor, sedíce na židli s koleny pod bradou a vyjukaným výrazem, střídavě sledoval kukačkové hodiny a pokukoval po skupince mužů v modrém kolem tatíka Droueta. Jedni z posledních obránců lidové Paříže. Ale Victor se na ně přece mračil: Přivlastnili si Droueta.
"„Pitomci! Ani těma dělama neuměj pořádně mířit!“ sepjal ruce gardista, „Ta řacha, to byl šrapnel, voni si z hradeb vodstřelujou vlastní vojáky!“
„Nechápu co je k smíchu. Už se drží jenom Belleville. Nikdo se nedostane ven ani dovnitř. Všecko obklíčený, zleva, zprava, všude.“
„Chlapi, jestli padne barikáda v Ramponneau, je to definitivní.“
„Dyť už je to dávno v háji.“
„Ba, celá Paříž obsazená, no krásně nám to versajáci „čistej“ město!“
„Chlapy, ženský, starý, děti, každej je podezřelej! Stačí gardistický boty a alou ke zdi!“
„Všecko to pozatýkaj a dybyste viděli, co se děje v Lucemburskejch zahradách – jakobínskej tribunál je proti tomu hadr!“
„Dabrowského dostali. Na barikádě. A Vaillanta na radnici.“
Victor se cítil poněkud odstrčený. Vždyť jemu před chvilkou zastřelili rodiče! Čekal to, co se přece v takových případech vždycky dělá, žádnou zkušenost s tím nikdy neměl, ale přece jen tušil, jak je tomu obvykle: děti brečí, ostatní poskakují kolem nich, tiší je, utírají jim slzy a říkají jim, že to bude všechno zase dobré, načež sirotci srdceryvně pláčou, že to teda už nadosmrti nebude. Victor měl taky slzy neustále na krajíčku a utíral si nos do rukávu – kdyby se nabízela nějaká tišící náruč, tak by do ní skočil. Ale tady si ho vůbec nevšímali. Jakoby se mu vůbec nic převratného nestalo. Jakoby to bylo úplně normální, běžná věc, jaképak s tím cavyky, vždyť to se přece tak běžně stává, že vojáci střílejí dětem táty a mámy před domem! bouřilo se to ve Victorovi.
Ironií osudu však je, že přesně tak to bylo. Vždyť versailleská vojska jen za včerejšek dokázala popravit na sedm set lidí! Ale Victor byl zaslepený svým vlastním trápením, neviděl mrtvé v příkopech, neviděl zdi proděravěné od kulek a neslyšel jinou střelbu, než ty dvě rány, které patřily rodičům a ještě pořád mu zněly v uších. V tátově dílně, na půdě nebo na zahradě si neuvědomoval hrůzy války – až teď. A když se zaposlouchal do rozhovoru gardistů s tatíkem Drouetem, začínal to celé pomalu chápat. Že asi nesmí brečet. Že není sám, kdo o někoho přišel. Že takových kluků musí být plné město a kdyby měli všichni takhle brečet, bylo by to slyšet na míle daleko. Cítil pořád, že by se nejradši rozeřval na celé kolo, ale jen polkl slzu a zastyděl se.Není mu přece pět. Ale, když on teď nemá, kam by se vrátil! Co s ním bude? „Ty, Colasi?“ posmrknul a zatahal toho jediného, který se o to nějak zajímal, za kabát.“Colasi, ale já nevím, co teďkom mám dělat!“
„Přál jsem ti k jedenáctinám, no to už seš skoro chlap. Utři si nos, chlapi nebrečí.“
„No ale Colasi...co teda dělají chlapi?“
„Jako kdy? Jako když se jim stane ňáká takovádle křivda? No co dělaj...vykasaj si rukávy – a bijou se! Třeba zrovna teďka bránit barikády v Bellevillu. Já by sem šel hned! Ale táta...“
„No jo, ale já...“
„Bojíš se?“
„Bojím.“ přiznal zkroušeně Victor. A červenal se, že to na sebe prozradil. Žádný hrdina nikdy nebyl.
„No jo, ty seš v takovým blbým věku.“ pokrčil rameny Nicolas, „To ti je nejhorší, já to znám. Ani tak malej, aby se nebál brečet, ale ne tak velkej, aby se nebál bojovat.“
„Chlapi se bijou a když nemůžou, tak pijou...“ pravil rozšafně jeden z gardistů, který zaslechl útržek rozmluvy, a druhý si přisadil: „Tak co chceš, malej, kořalku nebo pušku?“ "

Odpověď: (20. 12. 2014, 11.25)

Poradna je otevřena pro jiný typ dotazů.
Děkuji za pochopení.

Pavla píše: (17. 12. 2014, 13.48)

Dobrý den,před deseti měsíci jsem se seznámila s mužem.Před ním jsem ukončila vztah po 24 letech.Bylo to pro mě dost náročné psychicky,protože můj bývalý přítel do dnes chce,abych se vrátila k němu.Neví,že mám vztah druhý.Skočila jsem tak ze vztahu do vztahu.Svého nového přítele jsem dost zanedbávala,protože jsem do nedávna nevěděla,co chci.Nechodila jsem domů,bylo mi jedno,že na mě čeká,že mě miluje.Minulý týden se tato role obrátila čekám já...můj přítel mi předevčírem řekl,že mě miluje,ale že už neví co chce,že ze všeho nejvíc chtěl mě a já jsem tu pro něho nebyla.Promluvili jsme si,řekla jsem mu,že se omlouvám za svoje chování,že mě to mrzí..on mi řekl,že mu to jedno není,ptal se mě,co bude dál,tak jsem mu řekla,že se chci změnit,ale on druhý den odjel,řekl mí,že neví co chce a odjel na týden pryč.Ptala jsem se ho,zda se chce rozejít a on řekl,že nemusím vše vědět hned.Bydlím v jeho bytě a nevím teď,co mám dělat,ale to že jsme si promluvili o všem asi k ničemu nebylo.Děkuji

Odpověď: (20. 12. 2014, 11.22)

Milá Pavli,
důvěřujte tomu, že vše je v pořádku tak, jak má být.
Dopřejte sobě prostě být a neřešit, co bude ... vnímat, co přichází k vám z okolí a být přítomna v sobě... dopřejte i druhému svobodně volit...
Přeji vše dobré.

Jitka píše: (16. 12. 2014, 22.47)

Dobry den, zkratim to jak nejlip to jde. Ziji s pritelem 14let, je nam 40,cekame ted prvni miminko. Pred 2lety mu jeho matka dohodila kolegyni z prace, ktera je o 10let mladsi nez ja. Byl s ni 2x venku a pul roku si obcas psali, kdyz jsem ja s nim pul roku cestovala. Po nasem navratu se dal nic nedelo, ale ja probrecela ty dva roky, muj zdrav.stav se zhorsil tak, ze nemuzu mit vlastni dite,mam darovany vajicko. Muj pritel vi, ze ja vim o schuzce se slecnou, ale nic vic nevi, netusi jak moc se trapim. Brecim a mam stavy, ktere jsem nikdy neznala, ziju v panickem strachu, ze me opusti a ze jsem stara. Nemuzu videt mladsi holku a nenavidim pritelovu matku. Pretvaruju se pred nim i jeho rodinou ale uvnitr jsem totalne mrtva. Co mam delat, aby me to preslo? Uz nemuzu, strasne jsem zestarla, nejsem to uz ja...ja uzasna jsem ted vnitrni troska. Bojim se priteli rict co vsechno vim protoze mu nemuzu priznat ze jsem mu vlezla do emailu. Nastval by se a taky brani svoji matku, jednou jsem se opatrne zeptala a vse zaprel. Budou vanoce, ja uz k nim jet nechci, mam chut ji dat pesti ....jak si mohla dovolit jit ke kolegyni a rikat ji jak jsme nestastni, pozvat ji na vanoce, aby ji ukazovala video z dovolene, kterou travili u nas a me dala knizku o tom jak si mam najit jinyho chlapa.

Odpověď: (20. 12. 2014, 11.18)

Milá Jitko,
znáte pohádku Nesmrtelná teta? Jakou tvář má závist?
Je třeba se poprat s realitou. Přijmout sebe:"Ano, nemohu mít geneticky vlastní dítě a skutečně jsem se narodila v r. 1975?."
Za to nemůže ani tchýně ani mladší holky...
Přej a bude ti přáno. Přej a měj ráda lidi a svět za všech okolností.
Důvěřovat sobě ... svůj osud unesu....
(to nesouvisí s tím, že si myslím, zda tchýně jednala optimálně... ale i ona měla nějaké představy o svém životě... vnoučatech...)
Láska je svobodná ... a je každý den na partnerech, zda zvolí, že spolu budou pokračovat ve vztahu, v lásce... láska přeje druhému vše, co potřebuje...
Přeji vše dobré.

Barbora píše: (16. 12. 2014, 17.07)

dobrý den,

obracím se na Vás s prosbou či radou, cca před třemi týdny se mi začalo dělat na omdlení, stavy rozechvělosti, poté to přešlo,ale přišla příšerná únava, že jsem nebyla schopna nic dělat, po návštěvě mé praktické lékařky jsem dostala na zklidnění Lexaurin, brala jsem ho asi tři dny, půlku dvakrát denně, cítila jsem se týden celkem v pohodě a pak to udeřilo znovu. Mám stavy úzkosti, strachu, v hlavě mi běhají neutříbené myšlenky,do ničeho nemám chuť, ani radost.
Je mi 35 let, mám dvě děti, syna 7,5 let a dceru 4,5 let. S přítelem jsme skoro deset let. Doktorka mi tvrdí, že mé tělo totálně vypovědělo službu, že jsem přetažená a nasadila Cipralex, ten ale brát nechci. Je nějaká jiná možnost, jak se mých stavů zbavit??
Děkuji a přeji hezký den.

Odpověď: (16. 12. 2014, 20.59)

Milá Barborko,
antidepresivum se za každou cenu nebránte - pokud jste zanedbala péči o své psyché a svou psychoenergetickou rovnováhu, je třeba ji obnovit. Léky dočasně mohou napomoci.
. Doporučuji http://rovena.info/kognitivne-…  Asi je třeba projít  vnitřní revizi.
Přeji vše dobré.

xxl mamina píše: (15. 12. 2014, 21.40)

Dobrý večer. Potřebovala bych poradit s řešením situace s expřítelem. Máme spolu syna. Osobně je na mě hrubý nebo mě ignoruje, písemně se vyjadřuje ve smyslu, že má zájem o dceru a dožaduje se střídavé péče a zároveň mě nadává a jasně mi dává najevo, že já jsem nic a on všechno a že mi ukáže co proto skrz dceru, že jsem se s ním rozešla a časem dceři pořídila sourozence s podle expřítele kreténem, kterého nenávidí. Syn vzhledem k tomu, že jsme s ex nikdy nežili,přirozeně inkvinuje k rodině, kterou má. Ex mě nutí i po vynesení rozsudku o styku, abych se řídila jeho požadavky a neustále mě deptá různými sms, jehož obsahem je jak jsem hrozná matka, jak ví, že syna manipulujeme proti němu a nebo naopak jak syn nechce být s námi (není to pravda, syn je rád doma a otce se bojí, na syna ze strany ex funguje nalákání ho na hračky které mu kupuje s tím, že až s ním zase půjde, může si s nimi hrát). Jinak se o syna nezajímá a posílá stále okopírované stejné sms že ho pozdravuje a posílá mu pusu. Potřebovala bych poradit, styk je úměrný synovu věku,ale nerozumím chování ex. Je to už deptající, vidět nešťastného syna a zároveň čelit ex, se kterým není řeč? Podle mého a okolí, mu nejde o dítě, ale o to deptat mě jako jeho bývalou skrz dítě. Jak sám řekl i po rozchodu, jsme jeho majetek. Na nic co navrhnu nepřistoupí a trvá na svém. Co dělat, aby toto skončilo a syn tím vším netrpěl a bývalí pochopil, že je jeho otcem, ale nemá právo deptat zbytek rodiny a syna nutit k širšímu styku nad rámec jeho možností a ex ani není schopný mu toto poskytnout (zkusili jsme to a nefungovalo to).

Odpověď: (16. 12. 2014, 19.44)

Milá Mamino,
píšete o dceři, o synovi, chybí mi věk....
chápu, že ex se chová manipulativně, agresivně bez úcty.
Za takového stavu doporučuji dodržovat nařízení soudu. na sms nereagovat.
Také nedoporučuji cítit za dítě - zda se bojí či se nechá nalákat jsou domněnky a spekulace.
Podle situace můžete spolupracovat s OSPOD.
Přeji vše dobré.

zuzi píše: (15. 12. 2014, 8.56)

Dobrý den, žijeme spolu 42let a pomáháme si ve všem máme harmonický vztah s občasnými výlevy např kdo to jak řekl nebo kdo to myslel tak nebo jinak atd. Byl mi za ty roky také vícekrát nevěrný, ale děti byly malé a tak jsem v zájmu dětí a zachování rodiny/manžel už byl ženat z toho vztahu 3 děti také první ženě byl nevěrný z té nevěry 1 dítě/ v manželství zůstala. Před osmi lety druhá manželova míza byla pro mne opravdu krutá. Vše se mi zhroutilo zachovala jsem se v té době agresivně ptala jsem se zda chce odejít s tou ženou on tvrdil že ho to ani nenapadlo a já jsem na něj opět" vsadila kartu". Vše jsem změnila místo bydliště a začali jsme znovu. Je tomu rok.Mám problém a on zřejmě také co se týká sblížení v manželském životě. Nemohu k němu najít cestu a je mi divno se k němu přitulit a očekávat nějaký akt. On sám to vůbec nevyhledává stačí mu, abychom se k sobě mile chovali. Takže náš sexuální život je na bodu mrazu a pokud už tak jen masturbuje nemá zájem o to aby mne uspokojil. V minulosti se také spíše ukájel sám ale chtěl mou přítomnost. Co dál.

Odpověď: (16. 12. 2014, 19.38)

Milá Zuzi,
nelehká situace. Připadá mi, že v tuto chvíli to, že se k sobě chováte hezky je dobré a možné maximum. Ohledně dalšího času by bylo dobré, kdybyste spolu dokázali o stavu, o svých pocitech hovořit.
Přeji vše dobré.

Zuzka píše: (15. 12. 2014, 1.18)

Dobrý den,
dcera se nám, na studijním pobytu, zamilovala do Turka. Už tam za ním jednou byla  a nyní se on chystá k nám. Jeho rodiče o tomto vztahu nic neví, on žije daleko od nich, kvůli práci.Nelíbí se mi to, nevím jak správně reagovat a navíc tam, kde on žije, hrozí dle vědců v budoucnu zemětřesení. Jak byste reagovala vy?Děkuji za odpověď.

Odpověď: (15. 12. 2014, 22.34)

Milá Zuzko,
řekla bych dceři své obavy ale tak, aby nebyly naléhací. Důvěřujte ji, že ona si pro svůj život vybírá, co potřebuje. Budte milou hostitelkou.¨
Přeji vše dobré.

Valentýna píše: (15. 12. 2014, 1.16)

Dobrý den mám čtyř letou holčičku a chtěla bych se zeptat zda li je normální že je víc mazlivá sem tam vidí v televizi jak si někdo dává pusu a chce to pak ode mě abych jí pusinkovala nebo mě pořád chce svlékat a vidět má prsa a mazlit se nevim kde na to chodí v televizi když něco je tak to přepnu nevim co stím jak jí to vysvětlit děkuji za odpověď

Odpověď: (15. 12. 2014, 22.31)

Milá Val,
nebojte, není to nic úchylného. Mazlení děti potřebují. Trocha erotického nádechu - převedte do neerotické přirozenosti.
Člověk je tvor tělesnou lásku potřebující.
Přeji vše dobré.

Renáta píše: (10. 12. 2014, 1.06)

Dobrý den, Roveno
máme v práci takovou debatu. Má nadřízená dát přednost v pracovní pozici tomu, kdo o ni žádá (ačkoliv přímo nenaříká na problémy tam, kde je, ale má je) nebo tomu, o kom se domnívá, že problémy má (ačkoliv ten změnu pozice nežádá)?
Děkuji za odpověď.

Odpověď: (15. 12. 2014, 22.22)

Milá Renato,
dotazu moc nerozumím. Každopádně je třeba respektovat její volbu. Pravomoc je spojena s její pozicí a zodpovědností.

xxx píše: (9. 12. 2014, 23.35)

Dobrý den chtěl bych se zeptat má přítelkyně ke těhotná a já chci porad po ní sex a ona už nechce nevíte jak se to mam odnaučit to po ní nechctit porad??  Děkuji

Odpověď: (15. 12. 2014, 22.20)

Milý X,
doporučuji knihu Rozvíjení mužské sexuální energie.

Anna píše: (9. 12. 2014, 12.07)

Dobrý den,

vím, že mi asi nikdo nemůže nijak poradit a vlastně i bych si dokázala odpovědět sama. Vždyť sama občas někomu radím a snažím se povzbudit, i v podobném tématu a nakonec když dojde na to, že se s tím sama začnu potýkat, tak mi moje rady nejsou dost dobrý a nestačí? Jedná se o lásku! O to, že mám pocit, že miluju někoho jiného, než s kým jsem. S kým žiju. Vím, že s tím, s kým žiju, budu žít, ať se děje cokoliv, protože ho v žádném případě nechci zranit a v postatě zničit. Vím, že se do určité míry obětuju, i když je to hloupé takto říct, protože on mi dává hodně, jen já prostě vím, že to není to, co jsem toužila a tím spíš, když vím, cítím, že je jiný člověk, který by byl tím pravým. Jenže, řešit jsem to měla když to ještě šlo, tzn., cca před sedmi lety, teď už je na to pozdě. On ale zadaný není a tak nějak tápe řekla bych, rozešel se s přítelkyní a neví kudy kam, ale, že by se za mnou nějak hnal, to také ne. Přesto, když jsme se nedávno viděli, tak to bylo takové zvláštní, přesto, že pořád cítím, to co před sedmi lety, tak už jsem to nedokázala vyjádřit, jakkoliv a náš rozhovor byl křečovitý a plný rozpaků. On je uzavřený a já vím jen to, co cítím, protože on je tak zranitelný, že se nedokáže otevřít, ale napětí a to všechno nevyřčené, co bylo ve vzduchu mě tak pronásleduje, tak súžuje. Vím, že kdyby bylo vše řečeno, že se mi uleví, i když by to znamenalo to nechat být, ale to, že je to zamlčené, to mě nedá spát a ohrožuje to kvalitu mého vztahu, na kterém potřebuji pracovat, abychom byli oba štastní, i když vím, že osudová láska to není. Jenže, není už mi dvacet a vím, že láska není jen o zamilovanosti, ale, že to je mnohem víc a tak právě proto chci mít už ten pocit, že miluju někoho jiného nějak vyřešený. Zajímal by mě v podstatě váš názor na to, co si myslíte o těchto typech vztahů, protože se domnívám, že nejsem rozhodně žádná vyjímka. Zkrátka dost často lidé žijí v neúplných, nenaplněných vztazích a bojují s tím leckdy celý život. Vlastně a to, o čem každý sní, bývá dost často jen takovým nenaplněným snem, který nás provází životem? A když se občas najde někdo, kdo se s tímto neztotožní, a vybere si cestu osamění, tak ho považujeme za blázna. Ani jedno není správné, ale nezbývá než si povzdechnout a konstatovat, že to je prostě život a i na tom, co nás tak drásá, je něco pěkného v tom smyslu, že to třeba živí naší představivost, může to být naší vnitřní silou. Jen je těžké, překonat tu poměrně dlouhou dobu, kdy máme pocit, že nás to ničí a vlastně brzdí v tom, abychom i tak byli štastni.

Děkuji za váš čas.
A.

Odpověď: (15. 12. 2014, 22.28)

Milá Anno,
doporučuji umět žít svou realitu a sny pustit. Pokud se jedná o realitu obyčejnou, lidskou (nemyslím destruktivní vztahy, kde si lidé ubližují)
Doporučuji vědomou práci se srdcem - např. meditace na srdce... vztahy...
Vyříkání je často vhodné, ale také ne vždy...
Přeji vše dobré.

Anna píše: (8. 12. 2014, 21.09)

dobrý den,
mám takový problém: mívám teď často deprese ale nevím kvůli čemu, ztrácím přátele protože je odháním, lžu sama sobě i ostatním-dřív jsem taková nebývala. Byla jsem hodná, ochotná, milá, spolehlivá ale poslední dobou jsem sama sobě cizí.
co mám dělat? jak mám najít sama sebe a vrátit se zpět do normálu?
předem děkuji za odpověď

Odpověď: (15. 12. 2014, 22.18)

Milá Anni,
ráda Vás potkám, od věci nemusí být ani spolupráce s psychiatrem.
http://rovena.info/kognitivne-…
Držím palce.

Milan píše: (8. 12. 2014, 13.08)

Dobry den.
Mam problem, ze nemam ziadne myslienky. Mam uplne prazdnu hlavu. Aj ked chcem na nieco mysliet, tak sa mi to ani nedostane do hlavy.

Odpověď: (15. 12. 2014, 22.16)

MIlý Mílo,
tomu nerozumím...
čistá hlava je krásný stav.
Je třeba myslet jen na věci, které v danou chvíli potřebujete. Organizace času, prostoru, práce...

Aja píše: (8. 12. 2014, 11.05)

Dobrý den,
jsem svobodná matka 13 leté dcery. Otec se s dcerkou 7 let nestýkal, pak se poznali.... Zpočátku se potkávali často, pak to docela polevilo.... Ale alespoň jednou do měsíce se viděli... Myslím si, že ji má rád a ona jeho taky.... V létě se ale nečekaně rozhodl rozvést a odstěhoval se k nové paní. Od té doby ho dcera neviděla... Většinou to dopadne tak, že se s ní sice domluví, ale pak buď nepřijede anebo ( když jela ona za ním ), tak prostě nezvedá mobil a nereaguje.... Vidím na dceři, jak jí to trápí a docela mě to deptá... Snažila jsem se s ním o tom mluvit po telefonu....i psát maily...ale moc to nepomohlo.... Skoro mám pocit, jako by se cítil ještě dotčen, že mu kvůli tomu domlouvám.... A přitom se snažím opatrně....chápavě....v klidu.... Po posledním neuskutečněném setkání dcera plakala, že na ni táta kašle....a že je mu milejší cizí rodina před tou vlastní.... Ona se cítí hodně odstrčena a podlamuje to její sebevědomí..... Přitom byl ženatý a má ještě své jedno dítě, u kterého si po rozvodu domluvil střídavou péči...tak nechápu, proč u dcerky zaujímá takový postoj.... Psychoožka mi radila, že ho mám takto příjmout....že prostě děla to "nejvíc" co může.... Mě ale nepříjde v pořádku, že dceři takto ubližuje....a neumím se před ní tvářit, že je to v pohodě.... Snažím se ho sice omlouvat...ale nevím, zda je to správně.... Už mi docela dochází trpělivost....jenže nevím, jak s ním hnout.... Neposílám nám ani peníze.... Nejraději bych se od něj zcela odstřihla, ale vím, že dcerka by to nechtěla, protože ho i přesto všechno má ráda....
Poraďte mi prosím, co s tím můžu dělat.... Dost hodně mě to trápí. Dost hodně to trápí i dceru.... Je v citlivém věku...nechci, aby ji to nějak poznamenalo... Těch prvních 7 let bez něho jsme žily v daleko větším klidu....  Děkuji za radu. Aja

Odpověď: (15. 12. 2014, 22.15)

Milá Aji,
je třeba dostat se do vnitřního klidu, do vnitřního středu a být v roli pozorovatele.
Dopřejte lidem kolem sebe svobodný pohyb - necht ex dělá co umí, necht dcera dělá totéž. K vám může přijít a sdílet své pocity k tátovi, vy jako klidný svědek je přijmete...
Ohledně peněz - soud?
Přeji vše dobré

anna píše: (8. 12. 2014, 10.14)

Dobrý den.
Chtěla bych poradit s otcem dětí.Nežiju s ním,ale otec si je bere jednou za čtrnáct dní.Včera jsem se od dětí dozvěděla,že otec "mapuje"můj život.Zajímá se o to jestli někde dělám(jsem v plném ID,kvůli onko onemocnění).Jak to,že nesháním nějakou práci,že inzerátů v místě mého bydliště je dost a že jdu dětem tedy špatným příkladem,když nepracuju.Přivydělávám si příležitostně.Podle aktuálního zdr.stavu.Informuje se všude,kam i s dětma jedem.Zjišťuje kam jezdíme,kde jsme byli na různých pobytech.(ověřuje si i pobyty na penzionech).Sám volá na inzeráty v mém bydlišti,jestli jsem se hlásila o práci.Dokonce i na pracovním úřadě se pokoušel zjišťovat.Mne to hrozně sráží k zemi.Mám z toho deprese,což zdr.stavu nepřidá.O děti se starám v rámci možností vzorně.

Odpověď: (15. 12. 2014, 22.09)

Milá Anno,
není třeba nechat se tím srážet. Doporučuji: http://rovena.info/kognitivne-…
Můžete přes OSPOD požádat o mediaci.
Přeji vše dobré.

Stella píše: (8. 12. 2014, 8.34)

Dobrý den, ani nevím kde začít, je mi to tak trapné, ale
nevím si už rady a tak zkouším Vás. Před třemi lety jsem se vdala a odstěhovala se za mužem do jeho rodného města kde nikoho neznám, daleko od rodiny i přátel, je mi smutno, ale zatím se to dá přežít, protože máme 18měsíční batole a díky němu se celkem zaměstnám. Sexuální život máme řekla bych více než uspokojivý, manžel si nestěžuje na nic, neustále říká jak ho vzrušuji, přitahuji, že se mu to se mnou líbí a jak je štastný i spokojený v ostatních směrech našeho života. Bohužel již podruhé jsem zjistila, že když odejdu za rodinou tak sedí u internetu a ukájí se nad fotkami cizích i známych žen a vede oplzlé konverzace se svým kamarádem na toto téma..velice mě to ranilo, ale říkala jsem si, jiní muži zase sledují porno...on je jinak hodný, má nás rád, veškerý volný čas i večery tráví s námi, prý nechce sedat na pivě, že je s námi rád, a že to jsou jen drsnácké řeči, a že tov  podstatě nedělá on, ale kamarád, protože je svobodý a mladší a prostě zeny řeší a on s ním jen drží basu...tak jsem si říkala, že dokud mne nepodvádí, nebudu to řešit....není mi to příjemné, ale záleželo mi na nás. Před týdnem se celá situace opakovala, náhodou jsem v počítači našla fotky cizích žen, tentokrát prostě stažené a uložené..co mě fakt, ale dorazilo, že mezi nimi však byla i fota mé sestry...úplně me to dostalo do kolen...a zeptala jsem se muze co to má znamenat...opět to začal svádět na kamaráda, že to byl on kdo to stahoval do pc...přitom tu udajne vůbec neměl v tu dobu být a já zjistila, že skutečně ani nebyl...ale manžel si trvá na svém, že vždy je to jen hloupá náhoda, ktrá ho staví do světla uchyla a podobně, že mě miluje jako na začátku a přitahuji ho jako na začátku...zkoušela jsem cokoliv, aby se k tomu co udělal alespon přiznal a nehazel to poříd na kamaráda, ale marně, nepomohlo nai když jsem mu říkala, že se ho snažím pochopit co ho k tomu vede, abych mohla zlepšit co mu chybí, co se mu nelíbí....pomoct jemu, pomoct nám...marně, odpovědí mi pořád bylo, že to nedělá on a že je spokojený se vším, přitom opravdu důkazy a časy hovoří jasně, že to byl on kdo to celé dělal. Řekla jsem muži, at si uvědomí, že tímhle neztrácí jen mě, ale i malého, a že jestli se to bude opakovat odejdu...a že tímto to považuji celé za uzavřené. Ale i když už se k celé záležitosti před ním nevracím, nic mu nevyčítám....uvnitř sebe cítím, jak se rozpadám zaživa, celé dny jen pláču, nespím, sotva něco sním, funguji jen kvůli malému...strašně mě to celé zklamalo, manžela se od té doby nemlžu ani dotknout, bavím se s ním normálně, ale představa, že s ním mám mít sex nebo jakékoli intimnosti...to mě uplně ubíjí...strašně tím u mne klesl, hlavně tím, že se k tomu nepostavil čelem a nepřiznal se a alespon neomluvil. On to ze mě cítí ví, že je něco špatně, al i tak kupuje drahé dárky připravuje se na Vánoce a myslí si, že vše bude jako dřív...přitom si neuvědomuje jak moc horší to dělá...že to je jako uplácení a nebudu mít radost...Vážně nevím jak dál, potřebovala bych čas, abych se s tím srovnala a našla k němu zase cestu..ale zároven vím, že čas je to, co nám chybí...když dělá to co dělá, když tu nejsem a měli jsme skvělý vztah....co bude dělat až tu nebudu, když jsme na tom ted jak jsme...když mě děsí už jen představa, že by mi měl dát pusu? Nevím si už rady, rodinu rozbíjet nechci, ale zároveň si nejsem jistá, zda toto jsem schopná ještě překonat, nějak už mi argument že dokud nepodvádí je to dobré, přestává stačit..moc děkuji za jakákoliv slova. Díky

Odpověď: (15. 12. 2014, 22.07)

Milá Stelo,
doporučuji společnou návštěvu třeba u mne.
Doporučuji třeba knihu Tantrická láska.
Afirmace:
Miluji druhého takového, jaký je...
Sexualitu kultivuji a rozvíjím...

Petr píše: (8. 12. 2014, 8.16)

Dobrý den, rád bych se poradil o mém problému. Jsem podruhé ženatý, mám dvě děti z prvního manželství, které bydlí u první ženy. Mám je moc rád a snažím se jim maximálně ve všem pomáhat. Děti jsou přes týden na školách a jednou za dva týdny se je snažím vidět, něco s nima prožít, někam je vyvézt atd. Pokud to situace dovolí, občas se aspoň na chvilku vidíme i mimo tento rytmus. Moje druhá žena má také dvě děti, ke kterým mám také dobrý vztah a snažím se částečně vytvářet chybějící článek jejich vlastního otce, který nefunguje. Všechny 4 děti jsou již velké, v podstatě dospělé, zatím ještě závislé. Moje druhá žena si však k dětem z prvního manželství nedokáže najít vztah a bohužel mi i vyčítá můj vztah k nim. Každý můj kontakt s dětma mi dává pocítit. Nějakým způsobem to chápe jako ohrožení její současné rodiny. S mými dětmi tedy trávím čas sám, což mi už nevadí, děti si zvykly. Bohužel po návratu následuje vždy série výčitek nebo tichá domácnost. Moje idea spojit aspoň částečně všechno dohromady se mi vůbec nedaří. Svojí druhou ženu mám rád, nerad bych o ní přišel, ale nedokážu jí to rozumně vysvětlit. Její názor, že už mám novou rodinu a tak bych se měl i chovat, nikdy nepřijmu. No a co teď? Naše manželství v tomto problému funguje už přes 4 roky...

Odpověď: (15. 12. 2014, 21.58)

Milý Petře,
ano, to je problém, který její novou umělou rodinu může rozdělit...
Znáte pohádku O Popelce ... on ten archetyp macech prostě nějak funguje.
žena sice potřebuje cítit, že je milována, ale nemůže bojovat s dětmi partnera... může se stát, že o partnera přijde. Potřebuje mít velké srdce a přát mu to...
Když už to funguje blbě čtyři roky, cesta je náročná...
Pro vás - ano, separace je možná a žena by to měla přijmout bez výčitek neb to byla prapůvodně i její volba.
Můžete ji toto dát přečíst.
Přeji vše dobré

Simona píše: (6. 12. 2014, 16.14)

Dobrý den, před časem jsem si prošla závislostí na léku Tramal. Jsou to dva roky, co jsem si prošla tzv. abstákem a od té doby jsem ho nevzala.Musím ovšem brát někdy od té doby léky na uklidnění. Pocituji často velkou nervozitu, neklid, úzkost, nezájem o věci, které mě dříve bavily.Často mám bolesti hlavy ve spáncích a v lícních kostech. Někdy(málo) mě trnou rty často brečím. Mám i fyzické potíže, nezvládnu tolik, co dříve, častěji se unavím. Možná je to způsobené léky na uklidnění, ale jak se jich zbavit? odmítám zásadně odvykačku např. v Bohnicích. Našla by se pro mě nějaká rada? Děkuji

Odpověď: (15. 12. 2014, 21.53)

Milá Simi,
doporučuji osobní konzultaci... může se popracovats širšími tématay.
Obecně meditaci, homeopatika

[181] 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >