Zde naleznete písemnou psychologickou poradnu. Odpovídá psycholog, psychoterapeut více; dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Psychologická poradna online se uzavře po položení desátého dotazu v týdnu.
Pokud si přejete odpověď mimo psychologickou poradnu online, je třeba uhradit 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.
Pokud si přejete online kontakt s psychologem, ten naleznete zde online psycholog

  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo konzultaci s psychologem online, kontaktujte mne telefonicky: +420 777 588 352 nebo emailem
  • Vše zde napsané bude zveřejněno

Zapomenout

Skákal přes oves

Na zodpovězení čeká: Jan

[164] 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >

ladas píše: (15. 4. 2014, 19.42)

Dobrý den,
dlouhodobě nevycházím s 22 letým synem své družky. Žijeme spolu už 15 let v jedné domácnosti a mám pocit, že ve vztahu s ním je to "pohnojené" snad navždy. Občas dojde k těžké hádce, při které mi i jemu rupnou nervy. Přiznávám, že skoro vůbec nic nevím o otcích "macechách", kteří žijí ve vztazích s dětmi svých  partnerek. Když zavzpomínám, "táta" jsem pro něj nikdy nebyl a kromě situací, když něco potřeboval, skoro nikdy mne neoslovoval ani jménem. Nyní je dospělý, zaměstnaný, má dlouhodobou známost, ale žije pořád s námi doma. Poslední hádku předcházela má výtka, že doma nehne brvou, protože je podle něj pořád v práci. Ono to ale tak úplně není a pracujeme všichni, kromě malého synka. Každá hádka je nakonec velmi vyčerpávající, nic neřešící, právě naopak. Po slovech, že mám držet hubu, že nemám poučovat, atd. většinou vybuchnu a pak mme to mrzí, a pak mám pocit, že jsem doma jen za hlupáka. Nejraději bych to všechno skončil, ale malý syn je pouto, které mne v této nepříjemné situaci drží a přes které bych velmi nerad šel. Svůj díl viny na situaci si uvědomuji, mám ale pochybnosti, že nevlastní syn, či partnerka si něco takového byť jen na okraj připouští. Moje partnerka se "do toho nemíchá", v podstatě to nijak nekomentuje, stojí ale spíš na straně svého syna. Nechci situaci přehnaně dramatizovat, ale problém to je a velmi bolestný. Prosím Vás o každý podnět, byl bych vděčný za cokoli, problémy s první, či druhou láskou má každý, těch je všude plno. O situaci sobě podobných, a jejich možném řešení nevím nic. Děkuji, Ladas

Odpověď: (19. 4. 2014, 14.54)

Milý Lado,
situace neradostná... v této chvíli by bylo řešení, aby dospělý mladík šel žít po svém... to partnerka necítí? Koho zvolí - vás či syna? Vemete svého syna s sebou? Můžete s partnerkou ke mne zajít...
Přeji vše dobré.

kratochvile1974 píše: (15. 4. 2014, 19.27)

Dobrý den.Je mi 39 let a jsem 14 let celkem šťastně vdaná,a máme dvě děti,dceru 13 a syna 8 let.Před půl rokem do mého života vstoupil jiný muž,má dávná láska a i přes všechny zábrany a skutečnosti jsme se do sebe až bláznivě zamilovaly a milujem se do dnes.Zatím se nám to daří celkem tajit,ale při úklidu dceřiného pokoje,jsem nahlédla do jejího deníčku,který nechala na posteli,a málem jsem dostala infakt.Dcera tam má napsáno 10.3." pomoc,zjistila jsem,že mamka ma jiného".A teď nevím co dál.Dělám,že jsem nic nečetla a dcera dělá,že o ničem neví.Cítím,že se mi odcizuje.Kolikrát si i říkám že jí to povím,ale mám strach,abych o ni nepřišla úplně.Tak se dál trápím a nemůžu se rozhodnout,jak jí to mám říct a jestli vůbec. Poraďte mi prosím,mám jí to říct? Děkuji.

Odpověď: (19. 4. 2014, 14.51)

Milá Krato.,
nu to je situace... tajemství nesdílené, lež - to odcizuje... pokud vlastní rodinu nepřesvědčíte o tom, že volná láska je o.k., pak budete muset ve svém životě udělat pořádek a lásku zamilovanou transformovat na lásku kamarádskou.
Dceři by bylo dobré říci, že je to člověk vám sice blízký, ale ne člověk, se kterým chcete žít...dělat dceru svojí spojenkyní a chtít po ní respektovat toto tajemství, také není o.k...  žít otevřeně v pravdě, je cesta k uvolnění a lásce... je třeba vědět, kde stojíte a co chcete a podle toho se chovat. Doporučuji knihu Nevyšlapanou cestou.
Přeji vše dobré.

Petra píše: (15. 4. 2014, 19.26)

Dobrý den,potřebovala bych se poradit jak postupovat dál v případě mého otce.Otec odešel od rodiny v mých 20letech a setřiných 16.Žil s přítelkyní,která měla dceru,kterou což později pak uznal,že bylo její vinnou dali do výchovy otci.Takže si ji braly jen na některé víkendy a dovolené. V pozdějším věku cca 14-15let z důvodu školy se sama rozhodla,že chce žít s matkou a mým otcem.Možná to vidím trošku zaujatě,ale podle mě v tom byl kus vyčůranosti,protože její otec měl ještě další děti a u matky byla jedináček,který dostával vše o co si řekl.Sama uznávám,že z ní nevyrostl žádný hajzlík a je to celkem hodná holka jen rozmazlená.Můj a sestřin problém je v tom,že otec se po rozchodu s matkou v podstatě o nás nezajímal zapomínal na narozeniny atd.Sestra,protože brzy založila rodinu sama vynaložila aktivitu a začala se s ním a jeho přítelkyní stýkat kvůli synovi a já jsem čekala,že nějakou aktivitu vyvine on sám a to přišlo až v mých 31 letech před mou svatbou.S přítelkyní nyní otec již nežije skoro 10let,ale s její dcerou se stále stýká.Chápeme to,protože nějakou dobu byla součástí jeho života.Bohužel té pozornosti jí věnuje daleko víc než nám a naším rodinám. Příklad:ležela jsem po operaci-ani nezavolal jak se mám a místo návštěvy v nemocnici u mě šel s ní do kina nebo ji vzal na rodinnou oslavu aniž by se zeptal a když mu bylo naznačeno,že to není vhodné ještě se zlobil.V jejích 25letech jak říká je na ní hrozně pyšný ,bere ji na různé kulturní akce.Kdyby byla jeho pochopily bychom to,ale takto nemůžeme,protože nás nechal ať si se životem poradíme jak chceme a v našich 25letech pro nás nic takového nedělal.Po posledním takové nepochopitelné situaci už jsem to nevydržela a snažila jsem se mu co nejvíc v klidu naznačit ať se zamyslí co pro něj znamenáme my jeho vlastní dcery a co v podstatě cizí holka,že jeho chování k ní nám ubližuje.Kdyby ona nějakým způsobem trpěla,tak bych to ještě pochopila,ale opravdu má všechno o čem se nám jejich letech nezdálo.Bohužel jediná reakce z otcovi strany byla,že se strašně naštvalřel,že to není pravda, obvinil mě snad ze všeho co mohl a naznačil,že jsem si to u něj totálně pokazila.Druhý den se mu to asi rozleželo v hlavě a napsal mi,že jednal pod vlivem emocí,ale i tak že nehodlá nic měnit a že to mám pochopit.Pochopit to bohužel nemohu,protože my jsme jeho krev a má u nás vnoučata,ale smířit se  tím asi budu muset.Bohužel jeho jednání mě tak ranilo,že mám tendence se s ním přestat stýkat.Vím,že kvůli dcerám bych to dělat neměla.Takže nevím co teď,byla bych ráda,aby se mu otevřeli oči.Poradíte jak bych se měla zachovat?Děkuji

Odpověď: (19. 4. 2014, 14.44)

Milá Petro,
kolikaletá holka mi to píše?
Chápu, že malá holka nedostala od táty tolik pozornosti, kolik si přála... mmj. na to nikde není norma. Tak je třeba uzdravit svou vnitřní malou holku...
odpustit a přát každému, co potřebuje...
Přeji vše dobré.

Martin píše: (15. 4. 2014, 19.19)

Dobrý den.
Je mi 17 let za pár dní 18 .. A přijde mi že celý můj život nemá smysl, že by pro mě bylo lepší nežít.

Vše začalo když sem byl dítě.. Rodiče se mi nevěnovali tak jak jjjsem si přál vlastně neměli čas a ani náladu. Vždy tu byl můj problémový bratr, neustále se hádal s rodiči a dělal problémy.. Když mi bylo 9 let den co den celých 7let se rodiče hádali s mým bratrem a mezi sebou , občas si něco ventilovali i na mě .. Každy den jsem ráno vstal a neslyšel nic jiného než nadávky, když jjjsem přišel domu ze školy zase se hádali. Byl jjjsem v neustálím stresu z toho co se děje. Řekl bych že sem díky tomu neměl žádné dětství když vidím jak se chovají kluci mého věku a jak já .. Přijdu si tak o 10 , 15 let napřed.. Musel jjjsem dospět už jako malé dítě , byt soběstačný.. Ve škole mě pro mou odlišnost šikanovali a vyřadili z  kolektivu, protože jsem prostě nezapadal .. Vše se mi jen komplikovalo, začal sem přemyšlet o smrti, o sebevraždě , přemyšlím o ní i teď občas to vidím jako jediné možné vychodisko ... postupem času sem si uvědomil že jsem gay. To byl další problém... Když sem to v 15cti řekl své matce , trvalo jí to dlouho než se mi znova podívala do očí.. Byl jjjsem pro ní zzzklamaním , to mě posunulo jestě víc dolu , a ja se citil čím dal huř... Měl jjjsem 2 partnery.. Poslední vztah  trval 1/2 roku , ale v životě jsem nikoho tak nemiloval , skončilo to pred par tydny a ani s tím se už nedokažu vyrovnat.. Nevidím ve svém životě smysl.. Bude mi 18 ale nechovám se tak , i když bych chtěl , jsem jiný než ostatní, nezapadám ...
Už nevím ani co mám dělat.. Vstanu jdu do školy , ze školy domu, doma přemyšlím o životě ... Musel jjjsem v sobě potlačit vše co jsem chtěl a co jsem citil abych nezhoršoval ty problémy, co byli (jsou) s bratrem... Musel jjjsem byt bezproblémový.. Od svých 15let až do teď neustale přemyšlím o životě a o smrti... Přijde mi, že ja už jjjsem davno mrtvej , nevidím ve svém životě smysl ani důvod...

Odpověď: (19. 4. 2014, 14.39)

Milý Martine,
přečtětě si třeba knihu Život po životě nebo knihu Jsem nebo knihu Osud jako šance nejlépe všechny ;).
Potřebujete změnit pohled na život a vztah k sobě (kniha Žít s radostí nebo Osobní síla). Naučit se meditovat - to pročistí... můžete zajít třeba někam na budhistické přednášky, semináře... Když budete chtít, můžeme se sejít a mohu vás něco naučit.
Držím palce.

terez píše: (15. 4. 2014, 15.31)

dobrý den, již téměř 10 let jsem ve spokojeném vztahu - tedy do nedávna, máme roční dítě, před 4mi měsíci jsem se zamilovala do jiného, chci udržet jinak fungující vztah a zachránit rodinu, nevím, ale jak nejlépe se odtrhnout od nové lásky, neumím se ho vzdát..

Odpověď: (19. 4. 2014, 14.28)

Milá Terezko,
pžedstavte si, že zamilovanost pomine, že spolu budete řešit každodenní věci...  Také je dobré prozkoumat pouta a meditativně je uolnit na všech úrovních - pokud skutečně chcete, ozvěte se.
Přeji vše dobré.

Petra píše: (15. 4. 2014, 13.50)

Dobrý den,
Asi před necelými šesti lety jsem byla hospitalizována kvůli poruše rovnováhy, testy neprokázaly žádnou vadu a tudíž se nepřišlo na žádnou příčinu. Při pobytu v nemocnici se mi vše srovnalo a poté bylo vše bez problémů a žádné problémy jsem nepociťovala, nicméně asi rok na to (během té doby jsem měla autonehodu) se mi pomotávání vrátilo. Opět testy nic nenašly, tudíž jsem si našla doktorku která se na poruchy rovnováhy specializuje a její názor byl, že to mám od stresu, a tak mi předepsala léky Mollome. Musím říct, že jsem dlouho nevěděla, že jsou to andtideprisiva, jelikož doktorka je neuroložka. Ale prášky mi pomohly a já se nepomotávala. Po asi 3,4 letech užívání se snažíme prášky vysadit (posledních půl roku užívám prášky Argofan, jelikož Mollome již nikde nebyly k dispozici). Vždy když jsem třeba jeden den vynechala, ihned jsem se začala pomotávat a mít takové tipy jakoby v očích a v hlavě, nepříjemný pocit, který se dá těžko popsat. Nicméně jsem se rozhodla, že se prášků chci zbavit, tudíž jsem snižovala dávky,po tabletě denně, jsem asi 3 týdny užívala půl tablety denně a poté asi 14 dní čtvrt tablety denně, snižování bylo bez problémů, občas jsem jednou, dvkarát za den cítila lehké pomotávání, když jsem měla už jen tu čtvrt tabletu, ale bylo to dobré. Teď již dva dny neberu ani kousek tablety a musím říct, že se hrozně pomotávám, dá se to vydržet, ale je to hrozně nepříjemné, vždy pochvíli mám jakoby takový škub uvnitř hlavy, jakoby mi škubaly oči a do toho jako bych se měla motat(jak jsem psala, těžko se ten stav popisuje). Nicméně jsem četla v mnoha diskuzích na internetu, že takovéto projevy jsou normální při vysazování antidepresiv a za pár dní vymizí.
Proto bych ráda požádala o radu, zda je to opravdu normální stav, že mám takového pocity škubání, pomotávání v hlavě a zda  a to přestane, případně kdy?
Předem moc děkuji za radu.

Petra

Odpověď: (19. 4. 2014, 14.27)

Milá Petro,
co je normální? ano, někdo to mívá... kdy to vymizí, to je otázka, pokud by to trvalo déle než tři týdny, je to na pováženou. Pohledejte třeba něco o technice SRT.
Přeji vše dobré.

Petr píše: (15. 4. 2014, 11.39)

Dobrý den,

chtěl bych se Vás zeptat, jak pracovat proti stresu. Zda byste třeba nedoporučila nějakou knihu či nějaký postup. Je mi 23 let a dokážu být ve stresu i kvůli maličkostem. Příkladem třeba: Mám jít na fotbal mezi kluky/chlapy o kterých vím, že mě někteří moc nemají rádi (i když nevím proč...) a jsem z toho nervozní a vystresovaný. - Kvůli takové blbosti. Na svůj věk mám i vysoký tlak a to přisuzuji právě stresu a své nevyrovnanosti. Nevíte jak s tím skoncovat? Jak se uklidnit, méně se tedy stresovat a více si věřit ve společnosti určitých lidí? - "určitých" proto, že mezi několika kamarády jsem zcela uvolněný, v klidu. Ještě co bych podotkl, o čem vím a nevím co dělat je, že hodně řeším ostatní. tím tedy myslím, že se stresuji, aby mě někdo neviděl při nějaké pro mě trapné situaci ( i když je to třeba situace úplně běžná, normální, to si jen já vsugeruji, že jsem trapný). Přítelkyně mi pořád říká, ať kašlu na ostatní co si kdo říká, myslí, ale nevím jak na to správně jít. Je to asi výchovou mého otce. Přesně to je jeho styl: "A ostatní si budou myslet, že jsem divný, ne?!". Nedokáže komunikovat s ostatními, dívat se přitom do očí, někoho oslovit... Prostě je to ve společnosti až možná takový bubák. Snad jsem svoji situaci dobře vysvětlil. Chtěl bych jít proti tomu a vyřešit to. Navíc budu končit v krátké době VŠ a budu hledat práci, tak chci vědět, jak se stresem umět pracovat a jak být více asertivní, více si věřit.

Děkuji předem za hodnotné rady a přeji příjemný den :),
Petr.

Odpověď: (19. 4. 2014, 14.21)

Milý Petře,
konkrétní kniha mne nenapadá, ale věřím, že pohledáte a najdete tu pro sebe... Přítelkyně má dobré doporučení - popřemýšlejte, k čemu vám je dobré, co si myslí druzí - oni žijí váš život?
Já mohu nabídnout http://rovena.info/kognitivne-… . Patrně bychom mmj. popracovali s tím vzorcem ze vztahu s tátou i se vztahem s ním... také s vnitřní osobní silou.
Držím palce.

Kikina píše: (15. 4. 2014, 11.16)

Dobrý den, mám prosbu, připadám si úplně ztracená...jsem člověk který se nerad hádá a dělá problémy, tak se většinou zssstáhnu zssstranou...snažím se pomáhat svým známým, když potřebují, obdarovávám své známé třeba, když mají narozeniny atd....ale když někdy potřebuji něco já, najednou nemají čas nebo se na něčem dohodneme, ale něco jim do toho příjde a mě vždycky můžou přece "odložit"... Nějak nemůžu přijít na to, kdy naposledy někdo udělal něco pro mě nebo mi něco dal...připadám si naprosto sama, ztracená a vyčerpaná...Prosím pomozte, už nevím, co dělat...

Odpověď: (19. 4. 2014, 14.15)

Milá Kiki,
změnit okruh známých a přátel... změnit vzorec - pomoci jen tak, na co se cítíte. Vyzkoušet reciprocitu včas... Dopřát sobě regeneraci, odpočinek, radost... Přeji vše dobré.

Tomáš píše: (15. 4. 2014, 11.16)

Dobrý den,

chtěl jsem se zeptat, jak zvládat stresové situace. Čeká mě nástup do práce a chtěl bych zlepšit svoji asertivitu, méně se stresovat. Stresuji se i kvůli maličkostem. Před rozhovorem s nějakou osobu, před tím, než mám jít do společnosti apod.

Existuje nějaké řešení jak se stat více sebevědomým a méně se stresovat?

Děkuji za radu,
Tomáš.

Odpověď: (19. 4. 2014, 14.10)

Milý Tome,
písmenkovou inspiraci naleznete v různých knihách o stresu a asertivitě. Pokud chcete pomoci prakticky např.: http://rovena.info/kognitivne-…­, pak se objednejte.
Přeji vše dobré.

mattys píše: (15. 4. 2014, 8.03)

ahoj prosim o radu jak dal. pritelkyne mi oznámila ze se chce rozejit protože pry ji nedavam prostor a ze ji podeziram ze me podvadi a ze ji hlidam.ona ma kamaráda který ji před casem napsal ze ji miluje a od te doby jsem podrazdeny a podeziravy a několikrát jsme se kvůli nemu pohadali. pry ji neverim a chci se jen hadat ale tak to není mel jsem ztrach ze oni pridu a to se ted stalo. pry ne kvůli nemu ale kvůli ni ze se uz nechce hadat a ze se boji většího zklamani. jaji nechci ztratit kvůli moji blbosti ze sem to nenechal plavat a porad se ji jen vyptaval atakovy ty věci okolo toho. pry me miluje ale nevi jak dal a ze bude lepsi když spolu nebudem. ja otom proble s ni chci mluvit ale ona uz moc a je takova definitivni-jako ze uz se rozhodla a tak.je moje všechno a myslim ze si zasloužíme sanci ale nevim jak ji presvedcit ze to ma smysl onas bojovat. ja ji moc miluji.  dekuji za radu.

Odpověď: (19. 4. 2014, 14.04)

Milý Mattys,
to máte poučení, že tlaky a nátlaky, výčitkami se o lásku akorát připravíte. Přečtěte se dva dotazy pod vámi... třeba vás tam bude něco inspirovat. Je možné, že tato šance je již pryč a je třeba se s tím smířit: http://rovena.info/jak-se-vyro…
Pokud máte vnitřní napětí, nejistoty, pdezíravosti, pak se zabývejte tím: http://rovena.info/clanky-o-za… a http://rovena.info/kognitivne-…
Přeji vše dobré.

vašek píše: (14. 4. 2014, 16.12)

dobry den
mel bych k vam velkou prozbu.ted v patek manzelka celej den prozvracela a mela zimnicu,uz tri mesice drzi jen tak dietu a neji maso,nasel jsem u ni tyto leky ASENTRA-50-28KRAT50MG.a nevim si radu sni mohl byte mi nak poradit co mam delat a proc by asi brala tyto leky dekuji za odpoved

Odpověď: (15. 4. 2014, 9.18)

Milý Vašku,
to není na online poradnu, ale na návštěvu u lékaře či hospitaci. Asentra je antidepresivum - může ji brát pro úzkosti, deprese apod. Nevíme, jak dlouho je bere - zvracení může souviset i s nimi... Pokud se bude podobná ataka opakovat, naložte ji do auta a odvezte do nemocnice. (vy jste mi tu už psal, že? že s manželkou není rozumná řeč...?) Jinak rada, kterou jistě děláte je to, říct, že o ni máte strach, že si ubližuje, že ubližuje svému tělu a to ji pak nemůže dobře sloužit. Že byste rád, aby to začala řešit. Může se hodit http://www.anabell.cz/
Držím palce.

mtina píše: (14. 4. 2014, 11.16)

Dobrý den,jsme s manželem spolu tři roky,velice se milujem,což si vzájemně často říkáme i dokazujem.Vše u nás funguje,včetně sexu.Trápí mě jedna věc a asi to bude můj problém a chtěla bych s tím něco dělat.Manžel má hodně kamarádek,píše si s nimi,pomáhá,když je potřeba,zajde i na kávu.O všem mi říká a já jich většinu znám.Nyní si,ale našel v práci spřízněnou duši,o které mi také řekl,je to žena o 7 let starší,prý se mu  s ní dobře povídá,řekl mi o ní.Píšou si,ale denně i mimo práci několikrát.Chtěl mi dát i přečíst sms což jsem odmítla.Ví,že mi to není příjemné,dokonce ji chtěl říci ať už mu nepíše,nechci ho,ale omezovat,navíc jsem ráda,že mi to říká,mohl by to dělat tajně.Bavíme se o ní,je vdaná,její manžel prý ví,že si píšou.Můj muž své chování ke mě nezměnil,píše mi zamil.sms atd.Je teď poslední půl rok hodně pracovně vytížení,tedy spíše se míjíme,možná i proto mi hlodá červíček.Na mou otázku,jestli k ní cítí něco víc,mi odpověděl,že ne,že ji bere jako kámošku a mě miluje a nezahodil by náš vztah,dost jsme toho prožili(je po amputaci nohy,neměl práci,dluhy atd.),ale zvládli jsme to.Asi blbnu.

Odpověď: (19. 4. 2014, 14.00)

Milá Marti,
jste otevřená žena, která respektuje, že láska vyrůstá ze svobody. Důležité je, dělat si čas i na sebe, na hezké chvilky, nepodceňovat to. To míjení se není dobré. Opírejte se o kvalitu vašeho jedinečného vztahu. A když manžel navrhl, že ji řekne, at mu nepíše... tak bych mu to nerozmlouvala...
Přeji vše dobré.

Mila píše: (14. 4. 2014, 6.39)

Bydlíme v RD (já, manžel a dvě dcery 5 a 7 let), manželovi rodiče (důchodci) a manželova sestra. Je to opravdu náročné. Já se snažím maximálně si hledět svého, vůbec se nezajímám, co dělá manželova rodina a jak to dělá. Manželova rodina je opak, sleduje všechno a všechny, ale nějak špatně. Vidí kousek a zbytek si domyslí, ale v negativní podobě. Takže pořád kolují pomluvy a výmysly. Člověk něco udělá či řekne a vrátí se mu to překroucený. Tím pádem jsem se snažila, co nejvíc se separovat. Jsem spíše introvert, s lidmi jsem vždycky vycházela, konfliktní nejsem, spíše ustupuji. Snažím se je nijak neprovokovat, na hloupé poznámky nereaguji. Stále jsem si říkala, že čím víc se h.. maže, tím víc smrdí a že se situace zklidní. Taky jsem doufala, že manželovi rodiče sami zjistí, že mi křivdí. Ale postupem času se pomluvy stupňovali, ale do očí nikdo nikdy nic neřekl. V baráku se něco hledá a tchýně řve na celý  barák, na celý dvůr, že co se odstěhovala o patro níž (my jsme se v té době nastěhovali do baráku do horního patra), tak se všechno ztrácí, ničí. Postupem času si začali zamykat dveře a ze společných prostor odnášet věci. Přitom já jim nikde nešmejdím, nic jim neberu. Když jsem nahlas řekla, že se mi to nelíbí, tak ze mě udělali urážlivku, že se mi nedá nic říct a že to tak nemysleli. Začas tchýně zase proletí barákem a že jí někdo ohnul klíč a ona byla venku, tak to udělal někdo, kdo byl v baráku. V baráku jsem byla já, ale kde měla klíč, to ani nevím, a kdo ho ohnul je dosti zajímavé. Tchýně se pak na mě dívá dosti škaredě, ale švagrová ta bývá pak pár dní jako med. Manžel vesměs moje stížnosti na chování jeho rodiny nebere. Jen jednou si všimnul, že tchýně byla hnusná a pak mě čtrnáct dní říkal, že mě miluje. Apelovala jsem na něho, aby se bydlení upravilo tak, abychom neměli společné prostory, nebo abychom si našli vlastní bydlení. Nic z toho zásadně nechce. Tak už nevím, jestli jsem nenormální já a opravdu jsem urážlivá. Ale tohle se mi už nelíbí, skoro se začínám bát, že někdo chystá něco podlého. Na psychiku je to dosti náročné. Už jsem přemýšlela, jestli se rozvést, jen proto, abych se z toho baráku dostala pryč. Vůbec nevím, jak reagovat na jejich chování. Může to takhle fungovat dál, nebo bude lepší to nějak rozseknout?
děkuji za odpověď        Mila

Odpověď: (19. 4. 2014, 13.56)

Milá Mílo,
složitá situace. Bohužel manžel nestojí, tak jak má stát... to znamená při vás, můžete se s ním podívat na http://www.ceskatelevize.cz/iv…­. Pokud manžel tak nečiní, cítíte se osamocená a může to mít vliv na odcizení od manžela...
Uvidíte, které síly budou převažovat - zda přitažlivé či odstředivé...
Držím palce.

Vendy píše: (10. 4. 2014, 21.13)

Dobrý den Pane doktore. Nevím ,co mám dělat a popravdě říkat se mi o tom známým moc nechce ,jelikož se bojím ,aby mě nehnaly k psychologovi atd. Bojím se těchto věcí.Vždy jsem byla odtažité a tiché dítě  ,ale nebylo to tak strašné. Vše to začalo asi pře třičtvrtě rokem , kdy můj brácha na tom byl fizickyy špatně a rodiče z něho zase psychicky. Neměla jsem s kým mluvit o mých problémech a pak když jsem viděla bráchu málem umřít mi to přidalo ještě víc na psychice. Začala jsem se sebepoškozovat a to nabíralo na intenzivitě. Na začátku roku jsem se málem i předávkovala ,ale nejspíše z velkého množství prášku to můj žaludek nevydržel a vyvrátila jsem to. Nikdo o tom neví a ni to že se sebepoškozuji ,jen kamarádka ,která si myslí ,že to je kvůli problémům a snaží se mi pomoc ,ale nejde to. Nejraději bývám sama. Dokážu klidně hodiny sedět na jednom místě a vyčítat si spoustu věcí. Vše si beru moc osobně a zaplavujou mě myšlenky ,že za vše co se stane můžu já ,ale to není úplně vše. Poslední dobou mívám vidiny i slyšiny. Neberu žádné léky nebo drogy aby to mohlo být z toho. Jen jsem kouřila ,jelikož mě to uklidňovalo. Nemůžu spát ,protože mě ty slyšiny a vidiny nenechají. Mám z toho strach. Jako by mě něco pronásledovalo a když neudělám to co chce nedopadne to dobře. Každou noc brečím a jsem ráda jestli spím víc jak 5 hodin ,jelikož většinou spím tak 4. Na každého jsem hnusná a protivná i když nechci. Vyčítám si to pokaždé ,když jsem k někumu neprávem hnusná. Kolikrát mlátím do věcí ,abych se uklidnila. Nebo dokážu mluvit sama se sebou. Zlepší se to jen když si čtu knížku která mě baví a podobné věci. Vě škole jsem se zhoršila a má být rodičák nevím ,jak rodičům vysvětlit ,že jsem se se známkami zhoršila i dokonce o 2-3 stupně. Nechci to někomu říct. Nechci aby mě nazvaly psychopatem , i když jak to vypadá jím nejspíš sem. Bojím se že by to přičetli i k pubertě ,jelikož mi je teprve tedy bude mi za pár měsíců 16. Předem děkuji za odpověď

Odpověď: (14. 4. 2014, 8.34)

Milá Vendy,
jsem psycholožka (nikoliv doktorka a nikoliv muž).
Psychologa a psychiatra ti skutečně musím doporučit.
Základ je, že se nemáš ráda a děláš:  "vyčítam si spoustu věcí. Vše si beru moc osobně a zaplavujou mě myšlenky ,že za vše co se stane můžu já."
Vidiny a slyšiny - s těmi je náročný život - kamarádky dvě to zvládají, ale mají za sebou hodně znalostí a práce. Nech si pomoci léky - antipsychotiky, co nejdříve, at nezabředneš do ještě větších problémů. Rodičům to asi budeš muset říct.
Přijmi se taková, jaká jsi. Odpust si a odpust všem a požádej o odpuštění... v duchu... MIlovat, znamená přijímat svět takový, jaký je.
Pust se do knih: Žít s radostí. Osobní síla. Miluj svůj život. Pak dej vědět.
Držím palce.

Scenic píše: (10. 4. 2014, 11.24)

Dobrý den, pane doktore,
už několik let trpím psychickými problémy nebo depresemi, nevím. Jsem introvert a tak všechny své problémy řeším sama, před okolím je skrývám, i když to není vůbec lehké. Ale poslední týden cítím, že už nedokáži sama stavy úzkosti, neradosti ze života atd., řešit sama. S manželem jsme spolu 22 let, ale už asi 2roky žijeme jenom "vedle sebe", kvůli dětem(žádný cit, vzájemná podpora-nic!) Bolí mě z toho žaludek a jsem v křeči, špatně spím. Stydím se zeptat se v lékárně, zda existují nějaké uklidňující prášky (volně prodejné) nebo něco, co by mi pomohlo tyto stavy zvládnout. Můžete mi, prosím, poradit nějaký preparát, volně prodejný? Děkuji mnohokrát.

Odpověď: (12. 4. 2014, 22.26)

Milá S.,
nejsem lékař, nejsem muž - jsem psycholožka ;),
http://www.prirodnilekarna.cz/… - zkušenost dejte vědět.
dále doporučuji nestydět se... a zajít i za psychiatrem (mají plné ordinace, tak asi problémy s psychikou má více lidí.
www.rovena.info/kognitivne-emo…
Přeji vše dobré.

Calibra píše: (10. 4. 2014, 9.04)

Dobrý den, mám potíže v manželství. Už dlouho nabádám manžela aby jsme navštívili poradnu, jenže on tvrdí že to je k ničemu a že nikam jít nemusí, že on za nic nemůže. Ale já mám pocit že je vina na obou stranách. Máme malí dítě a já jsem s ním pořád doma a on zase někde venku, chtěla bych také něco dělat. Cítím se frustrovaná. Problém se v podstatě táhne od začátku manželství. Manžel mě omezuje a dělal mi i strašné naschvály, vypojoval mi internetem, sledoval počítač, telefon, všechno hned zjistil. Dokonce mi vyhrožoval že když se rozvedeme přijdu o malou, že u mě nejdou drogy, že se o to postarám. už začínám být paranoidní. Mám pocit, že pokaždé když se něco stane, má v tom prsty on a nastražil to. Jak se toho mám zbavit? Na jednu stranu chci odejít, ale na druhou je mi líto to zahodit když máme dítě. chtěla bych aby se tohle nedělo, aby jsme si rozuměli mohla mu říct všechno. Jenže když mu cokoliv řeknu tak on si to překroutí a hned to začne někomu vyprávět. Takové polopravdy, všichni mě potom odsuzují... Co mám dělat?

Odpověď: (14. 4. 2014, 8.40)

Milá Cali,
to je těžká věc - ale bohužel to působí neoptimisticky pro váš vztah. Když jeden nespolupracuje a používá zlé mocenské praktiky, je třeba se osamostatnit. V pudu sebezáchovy třeba zajděte i na policii, že vám vyhrožuje... bez důkazů sice nic moc, ale jako prevence, dobrý...
Držím palce.

Adéla píše: (10. 4. 2014, 9.00)

Dobry den , bude mi 15 let a trpim lehkymi uzkostmi ..někdy mam opravdu veliký strach
Pořád jsem ve stresu ze školy tak proto asi
Nechci brat žádné léky ,slyšela jsem že na to zabírají různé aktivity
Můžete mi prosím poradit něco učinéhoo:/

Odpověď: (12. 4. 2014, 22.21)

Milá Adél,
www.rovena.info/kognitivne-emo… . Základ je naučit se zklidnění. Najdi si na you-tobe nějaké relaxace.
Přeji vše dobré.

Soňa píše: (9. 4. 2014, 15.36)

Je mi 19 let a když tak pozoruju okolí, zdá se mi že nejväčší známka dospělosti je když se člověk zajímá jenom sám o sebe.Je mi z toho zle protože všichni mi dokazují "Pomoz si sama nebo umři" i když si myslím že jse o kamaráda a i když ho poprosím o pomoc.
Že každý je zodpovědný sám za sebe ale proč druhému člověku nepomoct když vidím že to potřebuje,že bych mu uměla pomoci?

Odpověď: (12. 4. 2014, 22.19)

Milá Soni,
snad jen tuším, co chceš říci... Platí vše, co píšeš. Ty věci si navzájem odporují jen zdánlivě... ano, každý je zodpovědný za sebe a je fajn, když si navzájem vypomůžeme. Můžeš pomoci, můžeš požádat o pomoc. Pomoc může poskytovat ten, kdo má... lidé asi nemají dost pro sebe a tak pak nemají kapacitu na druhé... také mají nedobrý pocit, když se na ně někdo energeticky "věší".
Přeji vše dobré.

Sárka píše: (9. 4. 2014, 15.20)

Prepáčte,ale čo mám robiť ak ľudia na ktorých mi záleží si myslia že klamem,vymýšľam si,neveria mi aj ked som im doslova vyliala srdce....Strašne ma to trápy, i to že mi príde akoby im bolo jedno že či sa budeme dalej kamarátiť alebo aj keby som tu už nebola...

Odpověď: (12. 4. 2014, 22.15)

Milá Sárko,
to mi je líto... někdy je to nespravedlivé - musíme umět i s nespravedlivostí si poradit - sama pohladit a uzdravit svoje srdíčko, jim pak odpustit a jít tam, kde člověka přijímají a věří - někdy je to práce takové lidi najít, ale podaří se... držím palce.

vuera píše: (8. 4. 2014, 19.36)

Dobrý den, prosím o radu. Před týdnem jsem manželovi přišla na nevěru trvající 5 měsíců. Omylem nechal doma otevřené maily. Jsme spolu 25 let a máme dvě dcery. Naše manželství bylo dosud bezproblémové (to tvrdí i on) říká, že mě má rád, sex je bez problémů, nehádáme se. Velký problém je v tom, že před 3 měsíci mi zjistili rakovinu prsu. Byla jsem na operaci a odebrali mi jedno prso, teď chodím na ozařování. Nádor byl poměrně velký, 7 x 8 cm i když neinvazivní. Manžel tvrdil, že se nemusím bát, že se o mě postará a že mu vůbec nevadí, jak vypadám i nadále máme spolu sex. Z  mailové korespondence manžela s jeho milenkou jsem pochopila, že ona si chce najít byt (je dosud vdaná a přibližně stejně stará jako já, má také dvě děti) a začít nový život (patrně s mým mužem). Muž jí odpověděl že jí s hledáním bytu pomůže, že si dovede představit život s ní a jestli na něj počká (to asi myslel, až jak to se mnou dopadne). Když jsem se ho na to zeptala jeho prvotní reakce byla, že se do ní zblbnul a nic ukončovat nechce i když mě má rád., což bohužel slyšela i naše dcera   Řekla jsem mu, že je to od něj hnusné opustit mě i děti v takové životní situaci.  Nehledě na to, že vloni měl infarkt (je mu 54 let)   a předloni náběh na něj. Celou tu dobu jsem se o něj s dětmi starala a to i finančně.      
Po několika dnech hádek a dusna manžel přišel s tím, že nás opustit nedokáže a že se s ní rozejde ať mu dám trochu času. Nevím teď co mám dělat .Dcery si myslí, že by měl odejít (ignorují ho a vůbec se s ním nebaví) a že bych měla i já začít nový život. Ať se nebojím, že se o mě postarají.  Mám strach jak to finančně utáhnu, nevím jak dlouho ještě léčení potrvá, také nechci házet všechny starosti na ně, pokud by se moje léčení  nevyvíjelo dobře. Manžela mám ráda, ale to jak se zachoval v mojí zatím nejtěžší situaci mu nějak nedokážu odpustit a navíc mu nevěřím. Na léčení mi říkají, že mám být v pohodě a myslet jen na sebe, ale teď mi to nejde. Nikomu jsem to neřekla z příbuzných a známých protože se stydím za to, že nás tak hodil přes palubu (celých těch 25 let by vyměnil za čtyřměsíční známost). Myslím, že je do ní stále zamilovaný a rozhodl se zůstat s námi protože by ho všichni nejspíš odsoudili (i když on tvrdí, že mu na mě záleží) a taky se bojí, že by přišel o dcery.  On teď tvrdí, že po vyléčení infarktu se cítil dobře a že si jen chtěl vyzkoušet jestli by na něj jiné ženy letěly, že je to chlapský pohled, který já nechápu a že to tak dělají všichni chlapi. Že ji až tak dobře nezná a neví jestli by to soužití s ní bylo to správné a že když teď odejde, tak ztratí možnost se vrátit.  Za dobu našeho 25letého manželství mi předtím byl nevěrný jenom jednou (aspoň to tak on tvrdí) a to byl alkoholový úlet, bohužel mi to prozradila naše společná kamarádka, tohle bylo před 7 lety a překonali jsme to i když to trvalo dost dlouho.  Rozumím tomu, že se někdo zamiluje, ale mám problém, s tím, že když má navázaný cca dvouměsíční milenecký vztah a manželka na které mu údajně záleží, s kterou je 25 let a kterou má údajně rád dostane rakovinu, že si neuvědomí,   jaká je to situace a co by měl dělat. Považuji to za jeho hodně velké selhání. Stále mi z toho vychází, že mu ve skutečnosti na mě nezáleží a také nevím zda se na něj mohu v budoucnu spolehnout.

Odpověď: (12. 4. 2014, 22.12)

Milá Vuer...,
zrekapitulujme si:
- Manžel s vámi žil a miloval vás stále a i nyní se rozhodl zůstat. Není tedy pravda, že vás hodil přes palubu.
- pokud budete trvat na tom, že je hříšník, kterému neodpustíte, bude vaše manželství nevyrovnané a nebude o lásce a štěstí.
- dcery nemají právo odsuzovat rodiče.
Selhání je infarkt, selhání je rakovina. Manžel v oblasti manželství pouze zaváhal.
Sama řidte své myšlenky a srdce. Rozhodněte se, zda chcete nadále žít s ním nebo bez něj a v jaké kvalitě. Manžel vás požádal o toleranci a trochu času.
Přeji vše dobré.

[164] 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >