Zde naleznete písemnou psychologickou poradnu. Odpovídá psycholog, psychoterapeut více; dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Psychologická poradna online se uzavře po položení desátého dotazu v týdnu.
Pokud si přejete odpověď mimo psychologickou poradnu online, je třeba uhradit 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.
Pokud si přejete online kontakt s psychologem, ten naleznete zde online psycholog

  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo konzultaci s psychologem online, kontaktujte mne telefonicky: +420 777 588 352 nebo emailem
  • Vše zde napsané bude zveřejněno

Vážený pisateli,

tento týden již bylo položeno mnoho dotazů a není v mých silách odpovědět na více. Máte-li zájem, vyčkejte, poradna se otvírá vždy v neděli o půlnoci pro 10 dotazů.
 Pokud máte zájem o zodpovězení dotazu mimo poradnu on-line, zašlete dotaz na email: radana@rovena.info a 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.

Na zodpovězení čekají: Jan, Bea, sovic, Petra, Nikol, Karla, exot 79, Dana

[170] 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >

Jana píše: (21. 7. 2014, 15.34)

Dobrý den, prosím o radu, co se synem (20) který v celém bytě dělá neustálý nepořádek. Rozhodně nejsem ten typ, co musí mít doma pořád naklizíno. Ale že se projde v zablácených botech po podlaze, kterou jsem právě vytřela, mně vadí. V obýváku se pár hodin po týdenním úklidu povalují špinavé ponožky, láhev od pití, papírové kapesníky, obaly od sušenek (jeho  pokoj neřeším). Nic nedá zpátky na své místo, věci jako třeba nůžky musím pořád hledat. Zapojit se není ochoten ani třeba jen vynést koš. Nejde to po dobrém ani po zlém, bohužel má oporu v manželovi, už jsme se kvůli tomu i pohádali. Připadám si někdy jako služka, jsem z toho unavená. Ráda bych to změnila, ale nevím jak. Děkuji.

Odpověď: (22. 7. 2014, 19.20)

Milá Jano,
vidím manželský problém... doporučuji manželskou poradnu (např.:www.­http://rovena.info/manzelska-p… )
Držím palce.

Kačka píše: (21. 7. 2014, 15.22)

Dobrý den. Je mi 17 a mám staršího přítele, jsme spolu už půl roku. Nejdříve to mezi námi bylo strašně moc fajn, ale potom se to začalo kazit. Dělá mi policajta, chce vědět o každém mém kroku, zakazuje mi kamkoli chodit i s kamarádkami a pořád mi předhazuje, že se někde určitě kurvím. Nikdy bych ho nebyla schopná podvést a dost mě to zraňuje. Nedávno se do toho vložila i moje máma a chtěla si o tom s námi promluvit, ale nepomohlo to. Nemůžu se s ním ale ani rozejít, vyhrožuje mi, že když to udělám, tak skočí pod vlak. Bojím se, že by toho byl schopen, protože když není něco právě podle jeho představ, tak se řeže a to vážně dost. Nevím co mám dělat, nejsem v tomhle vztahu už šťastná, ale pořád ho miluji a nechci ho mít na svědomí. Prosím poraďte..

Odpověď: (22. 7. 2014, 19.18)

Milá Kači,
nejste zodpovědná za to, co udělá, když se rozejdete. Jste zodpovědná za výběr partnera, se kterým budete prožívat hezký život.
Přeji vše dobré.

Anna píše: (21. 7. 2014, 0.00)

Dobrý den paní doktorko, prosím Vás o radu ohledně manipulace. Jedná se přímo o mě - manipulátorku. Chtěla bych se toho zbavit, nechci takovou povahu mít. Je mi 43 let, mám dospělé dítě, 7 let mám přítele, který mi nyní řekl, že s ním manipuluji. Přečetl si totiž článek o manipulaci, poslal mi ho a opravdu jsem se v něm našla. Teď nevím, zda mám vztah ukončit, zdá se mi "přechozený", podle článku úplně jasně. Usoudila jsem, že se tak chovám z důvodu nízkého sebevědomí, nemám radost ze života, jsem otrávená, unavená, připadám si stará..... Vypíši Vám ve zkratce 5 znaků, o kterých se píše a jaké mám - všechny, bohužel. 1. odmítám přijmout zodpovědnost, ať se stane cokoli negativního, je to chyba partnera, ne moje. 2. dokáži vzbudit v partnerovi pocit viny. 3. nedovolím mu se přiblížit, on udělá krok, já couvnu. Partner chtěl vztah ukončil, dokázala jsem ho přesvědčit o opaku, ale časem se vše vrátilo do starých kolejí. 4. vzbudit v partnerovi pocit, že neustále zklamává. 5. partner neví, co vlastně chci, protože to nevím ani sama, definuji své požadavky nejasně. Můžete mi prosím poradit, jak to řešit, jak řešit sama sebe a stát se lepším sebevědomým člověkem bez manipulátorství? Také jsem začala žárlit, vyčítám mu vlastně už předem, že se na nějakou ženskou jen usměje. Přítel měl před rokem vztah, o kterém mi řekl po jejich tříměsíční známosti, pak se chtěl se mnou rozejít, ale "natáhla" jsem ho zpátky, s dotyčnou se hned rozešel. Chtěla jsem mít vztah jako dříve, ale stále na ten jeho úlet musím myslet, vrací se mi to a nedokážu odpustit. Nevím, zda má takový vztah budoucnost a význam. S tou paní si totiž během krátké doby plánoval společný život, respektive ona, protože má dvouleté dítě a hledá pro něho tatínka. Jenže on z toho vycouval a myslím, že se mu hodilo, že chci, aby byl se mnou. Utekl od zodpovědnosti a té paní i dítěti také ublížil. Snažím se mu věřit, ale dá se to vůbec? Není to vůbec stejné jako předtím, oba jsme se změnili, teda spíš já, on se snaží, ale zřejmě ho odrazuje moje chování a taky už nebaví. Občas se neudržím a hodím výčitku. Nebydlíme spolu, vídáme se pouze o víkendech. Nevím zda by bylo dobré sestěhování, mluvíme o tom, ale nevím, pomohlo by to? Děkuji Vám moc za ochotu a Váš čas. Anna

Odpověď: (22. 7. 2014, 19.16)

Milá Anno,
důležité je pořešit sebe... oceňuji, že jste své zrcadlo uviděla a neodmítla ho, proto věřím, že máte šanci... potřebujete se smířit s tím, že občas se i vám něco nepovede, že to není důvod, proč se odsoudit a nemít se ráda... věci se prostě dějí a mají své následky a není třeba hledat viníky. Když se naučíte věci pozorovat a nesoudit, uleví se Vám. Zrovna tak doporučuji, abyste vnímala vztah mezi vámi a neřešila, proč není s tou druhou.
Milá Anno, když budete chtít na některých věcech pracovat společně, ozvěte se. Podpora bývá příjemná.
Přeji vše dobré.

ALENA píše: (14. 7. 2014, 23.50)

Po prázdninách jdu do nové školy. Po předešlé negativní skušenosti kde se se mnou nikdo nebavil nebo mi nadávali a pomlouvali mě mám strach jít znovu mezi lidi aby se to už neopakovalo. Nevím jak se mám chovat abych si našla přátele a nenudila je ale ani nebyla otravná. Nevím jestli je dobrý mluvit o sobě když mě neco trápi nebo to lidi obtežuje a nezajíma je to. Taky mám problém s tím že jsem se sebepoškozovala (pořád z toho nejsem úplně venku) ale na konci předešlé školy jsem už normálne nosila krátky rukáv protože to bylo každému fuk a stejně mě už dluho všelijak pomlouvali a už mi víc nic ublížit nemohli, ale nevím zda je dobrý své jizvy schovávat aby si o mně na nové škole hned nemysleli že chci akorát tak pozornost nebo že sem blázen. Už teď si v hlavě představuju rúzne varianty jak to tam asi bude a jak by se to vyvýjelo kdybych se chovala jako úplny introvert co skoro ani nemluví a nechce ostatní sebou obtežovat nebo jako veselý extrovert co se teší že má před sebou nový život ale nestydí se za sebe a svou minulost...A taky si přijdu že jakoukoliv cestou se rozhodnu jít tak to stejně dopadne špatně a tak jako na předešlé škole :( Zní to hrozně negativisticky ale přijde mi to jako že to tak opravdu bude a tak se bojím a nevím co s tím.

Odpověď: (20. 7. 2014, 10.35)

Milá Alenko,
těžko říct, co bude. Přála bych ti, aby se podařilo najít kamarádku či kamarádky - aby tě na nové škole pro začátek vzal někdo pod ochranná křídla - můžeš o tématu, o svém strachu, mluvit s třídní nebo se školním psychologem.... tak nevím, kolik ti je a jaká škola... zkus si představovat raději hezké varianty... v principu by bylo užitečné, kdybys spolupracovala s psychologem, abys probrala své otázky a témata. Najdi si třeba nějaké knihy Jak si najít přátele... taky trochu inspirace http://rovena.info/jak-se-vyro… Držím ti palce a najdi si na konzultaci někoho u vás...

Oli píše: (14. 7. 2014, 23.33)

Zdravím.Prosím vás,je mi 21 let, jsem na vysoké ale jinak nevím co bych v životě chtěla dělat. Zdá se mi že všichni naokolo už vědí co chtějí a mají představu o svém životě jenom já jsem pořád jakoby mimo. Ve svém snovém světě plném fantazie a myšlenek ale v reálnem světě neumím moc existovat. Když racionálne skusím zhodnotit svuj život tak svou budoucnost vidím hrozně pesimisticky že nemám šanci se prosadit a budu jen na obtíž a živoření. Co mám dělat?

Odpověď: (20. 7. 2014, 10.27)

Milá Oli,
je potřeba žít v reálném světe a realizovat svou touhu. Své místo na slunci má každý. napiš si reálně přání, co bys chtěla dělat v tomto roce a jakými kroky to zrealizuješ včt. časového horizontu. Také si napiš vzdálenější cíle a kroky k realizaci... pak to prostě dělej. Můžeš vyhledat psychologa, abyste na  tématu pracovali společně... (můžeš se samozřejmě ozvat). Přeji vše dobré.

Vojta píše: (14. 7. 2014, 22.27)

Dobrý den. Nevím co si mám o sobě myslet, přijdu si že jsem zapoměl na svou minulost, že jsem tehdy ani nežil a nic si neuvědomoval. Jen teď, když už jsem dospělý přemýšlim co všechno jsem si nevšímal, jak sem se nestaral o nic,nezajímal se. Mám z toho pocity hněvu na sebe za to i na to že si nemůžu vzpomenoout na víc. Vím, je to minulost a mám se soustředit na přítomnost ale mě to nedá ani spát. Chtěl bych se vrátit do minulosti a přežít to lépe,napravit co jsem mohl ale neudelal. Ku příkladu těď pátrap po něčem co se stalo na základce. Vedle naší třídy byl o něco starší ročník. Chodili tam dvě dívky, byly pořád oblečené v černém, tmavý mejkap, měli rády kapelu Tokio Hotel...A jedného dne si buď jedna nebo obě vzali životy. Já si jen pamatuju neurčité řečí od učitelú nebo od lidí když o tom náhodou něco prohodili ale v podstatě sem to nevnímal, vůbec se mě to nijak nedotýkalo ani mi nebylo smutno z tragické události,nic... Teď když jsem si na to trochu spoměl, mám to v hlavě moc hmlistě, pamatuju si akorát pár obrazú jak ty dívky jdou po chodbě a mně přišli jako opravdu silné, bál jsem se k nim ozvat protože jsem byl naproti nim prcek a stejně by to bylo divné. A teď už je moc pozdě a nevím, asi bych chtěl kontaktovat jejich rodiny i když by určite nechteli otevírat staré rány a já vlastne ani nevím jak se jmenovali...Myslím že nemůžu nechat jít prič minulost když jsem ji vlastně ani neprožil.

Odpověď: (16. 7. 2014, 15.06)

Milý Vojto,
minulost jste nějakým způsobem prožil, můžete ji nějak vyhodnotit, něco si vzít pro sebe z toho a měnit přítomnost a budoucnost. Vnímejte, jaké myšlenky jsou konstruktivní a jaké nikoliv... minulost fakt nezměníte... vy nejste zodpovědný za to, že se někdo rozhodl zabít (pokud jste ho neterorizoval...) - mmj. se vás to skutečně netýkalo... nepodléhal jste v té době davové psychóze hře na smutek, což je v pořádku... (že byli smutní lidé z jejich blízkého okolí bylo přirozené, ale vy jste s nimi neměl nic...) Tak Vojto, nehysterčete ani dodatečně. Všímejte si věcí kolem a ty které můžete ovlivnit v dobrém, ovlivnujte a jiné nechte plavat. Pohodové dny.

Sharley Wind píše: (14. 7. 2014, 22.00)

:) Dobrý den. Sem ráda že existuje něco jako taková internetová poradna. Je mi už sice 17 ale pořád sem trošku stydlivá mluvit po telefonu nebo zajít za psychologem :P
Ok, tak ráda bych se zeptala na jednu věc co mě trápi. V mém věku už mají spolužačky za sebou i několik vztahů, nacházejí i opravdové lásky a nebo už měli i sex. A já sotva s nějakým klukem vůbec mluvila :( nejsem ani ošklivá ani hloupá ani nesnesitelná a tak dále... Opravdu nevím čím to je ale zájem o mně tedy nemají :/ je mi divné to přiznat.
Někdy si ale přijdu že jsem asi asexuálni s tom smyslu že i když bych chtěla kluka tak bez intimností, opravdu si sex neumím ani nechci představit. Myslím že asi ani nechci děti ale to nevím jak bych se s tím přiznala sví matce.
Jo a taky mám podezření jestli to nemůže mát něco s tím že můj otec nás opustil když mi byly 3 a tak mi možná chybí mužský princip v životě nebo co. Nevím jak takový muž existuje tak se jich možná podvědomě i bojím nebo co :/ Nemáte nejakou představu co to u mě má všechno znamenat?
Ďekuju :)

Odpověď: (15. 7. 2014, 23.50)

Milá S.,
jste poupě, co ještě se nezná... jděte kousek po kousku, zkuste mluvit s chlapci, získávat důvěru, že to jde... každý drobný krok se cení. nacházejte a dávejte kamarádství a obyčejnou mezilidskou lásku. Doporučuji např. knihu Láska duše. (zkušenost s tátou je důležitá, ale můžete vztahy rozvíjet různé - nebojte se...
Držím palce.

Petra píše: (14. 7. 2014, 21.48)

Dobrý den, před rokem jsem poznala Petra, byl fajn, ale postupně se mi zdá, že je maminčin mazánek.Vše co řekne jeho matka je správné a vyhoví jí, vše co vymyslím já jako například výlet, akci apod.odmitne.Jeho matka mi neustále kupuje nějaké dárky, oblečení, šperky, kabelky, připadá mi, že si mě postupně kupuje, ale nevím proč.3tve mě, že dává přednost jí, nedávno se odstěhovala i s jeho otcem s rodinných důvodů s matčiným otcem(dědou) s tím. že se vrátí, ale neustále ji navšetěvuje a ona chodí zase k němu  aby mu uklidit uvařit, i když ví, že jsem u něj já a že to zvládnu také.Zdá se mi, že umí být samostatný, ale už na to nemám nervy, nikde spolu nechodíme, ale za matkou chodí pořád.Navíc jsem se nedávno dočetla o autismu a je možná, že autista je taklže je to s ním o dost horší, ale to bych řešila až pak.Neumím se rozhodnou, zdá to ukončit, nebo se ho pokusit nějak napravit, či odtrhnou aspoň částečně od matky.Děkuji

Odpověď: (15. 7. 2014, 23.46)

Milá Petro,
nečekejte, že muže převychováte. Bud se smiřte s tím, že budete žít i s jeho matkou (což nedoporučuji) nebo odejděte...
Přeji vše dobré.

Marie píše: (14. 7. 2014, 21.33)

Dobrý den. Mám dceru (18) a nevím jestli se moc bojím nebo bych měla s ní zajít za odborníkem. Je na umělecké škole, není jako jiné deti. Neumí ale moc vycházet s lidma, nemá žádne kamarádky, býva náladová, vztahovačná, podceňuje se. Nesnáši všechno o čem se říka že je v móde mezi mládeží. Ale je tu taková móda že deti chodí celé v černém, přemýšlí nad sebevraždou a jiné znepokojivé věci. Ona má taky tu černou moc v oblibě, pořád maluje negativní věci a moc se zajíma o smrt. Když se na tyhle věci ale zeptám tak o tom mluví spíš jako by jí tyhle témy hodně zajímali a spíš to jakoby "studuje". Nevím jestli touží po smrti a má deprese a nebo že necítí smutek když někdo umře,jen je to pro ní prostě zajímavé. Nevím jestli ji to nemám skusit nejak vymluvit ať se skusí zajímat o neco jiného,pozitivního nebo počkat pokym ji tenhle divnej zájem přejde.

Odpověď: (15. 7. 2014, 23.44)

Milá Marie,
porovnat se se smrtí a s určitou negativitou patří k získávání dospělosti. Tak, jak to popisujete, jedná se o takové období a sama navrhujete počkat, až to přejde. Mluvit o krásách života můžete, důležité je to žít...
Přeji vše dobré.

Hedvika píše: (14. 7. 2014, 21.14)

Dobrý den, je mi teprve 18 a možná jsou to vše jen nějaké pubertální výlevy, ale už asi 2 roky trpím hrozným pocitem vnitřní samoty. Jsem často unavená, nedokážu se pořádně na nic soustředit a do ničeho se mi nechce. Nevím co s tím.. A v posledních několika měsících se to všechno ještě zhoršuje, protože jsem se rozešla s přítelem do kterého jsem stále beznadějně zamilovaná, ale vůbec se v něm nevyznám. Když jsem byla s ním všechno se zlepšilo, ale teď.. I po našem rozchodu jsme se nadále scházeli a nedávno už jsem měla opravdu pocit, že je to vše opět na správné cestě, že jsme si najednou mnohem bližší, ale před pár dny jsme měli menší rozepři, protože jsem trochu žárlila a při tom mi řekl, že máme každý svůj život a z toho důvodu té mojí žárlivosti vůbec nerozumí, že jsme přeci přátelé. Tohle mě naprosto zlomilo, jako by mu na mně ani nezáleželo. A přitom, když jsme spolu trávili čas všechno bylo nádherný. A já jsem od té doby naprosto mimo. Pořád na něj myslím až mám pocit, že se z toho zblázním. Navíc nemám ani moc přátel, kteří by mě byli ochotni vyslechnout. Celé dny téměř proležím a propláču, nemám na nic energii a jen doufám, že se mi třeba ještě ozve. Omlouvám se za takovou esej, ale už mám pocit, že to takhle dlouho nezvládnu a potřebovala jsem to ze sebe dostat. Navíc teď o prázdninách je to ještě o to horší. Jen bych se zkrátka chtěla už z téhle letargie konečně dostat. Předem děkuji

Odpověď: (15. 7. 2014, 23.33)

Milá Hedviko,
chápu, že neopětované lásky bolí... nezbývá nic jiného, než se s tím porovnat. To znamená říct si, že tvůj život není závislý na chlapcích, natož na jednom chlapci, že na světě je spousta jinejch a stojí za to poznat i jiné. A dělat věci, které tě baví, najít si zájmovou činnost a přes ni se seznámit s lidmi. Můžeš zvážit antidepresiva. Pořid si knihu Vztahy v zrcadle aury. Zvaž, jestli by pro tebe nebylo lepší nevídat ho. Někdy je to pro osvobození z bolestného vztahu nutné.
Držím palce.

Katty B. píše: (14. 7. 2014, 15.21)

Dobrý den.
Je možné že mám anorexii i když je to u mně spíš o tom že pořád myslím na to jak sem tlustá a že bych měla jíst lépe ale nikdy se k tomu nedokážu přinutit? Jednou sem našla takový text na netu a tam bylo "Are you sure you are anorexic? You don´t look skinny." a je jasný že to bylo myšleno jako ironie že opravdu vychudnutá anorektička je už nejtežší stadium této nemoci. Ale u mně není ani tá snaha o hubnutí jenom samé výčitky, špatné myšlenky i to že na sebe nesnesu pohled a tak dále.Nevím ale co bych měla dělat. Je mi 19 let a takhle je to už asi 2 roky nebo víc.

Odpověď: (15. 7. 2014, 21.35)

Milá Katty,
je potřeba, abyste měla ráda svoje tělo takové, jaké je. JIné nedostanete a můžete mu poděkovat za to, že vám dobře slouží. Navažte kamarádský vztah se svým tělem a slibte mu, že mu budete dělat to, co mu bude prospívat. Sežente si knihu Miluj svůj život a taky knihu  Žít s radostí. Zvažte, zda život je o tom, že budete řešit tělo a jídlo nebo třeba budete dělat pro svět něco dobrého - třeba i dobrovolnickou práci...
Přeji vše dobré.

Sima Hlivová píše: (14. 7. 2014, 15.01)

Dobrý den. Všimla jsem si u sebe že jsem jakoby přišla o svou emocionalitu. Tedy pořád mám takovou neurčitou náladu. Věci co mně předtím bavili už nedokážu prožívat, ani když si kouknu nějakej supr film nebo když jsem s kamarádkou venku a mělo by mi být fajn...Tak trochu myslím žeby to mohlo mít neco společného s tím že jsem se se dvěma kamarádkami hodně pohádala, bylo mi opravdu hrozně a tak mi možná má hlava řekla že bude lepší nemít žádne city jako se znovu nechat zranit...
Teď ale asi ani nechci žádne přátelstvý, myslím že se bojím žeby to zas dopadlo špatně a taky už ani nevím jaké to vlastně je, cítit pravé přátelstvý...Je možné že to je něco jako trauma a radši jsem se vzdálila od svého citového prožívání, stáhla do sebe prič od světa? Někdy si přijdu že jen pozoruju a rozum pak hodnotí a udáva co dál ale jinak že jsem až psychopatická, zjistila sem že mi na ničem vlastně nezáleží, ani na sobě a taky že by mně ani smrt nikoho nezasáhla

Odpověď: (15. 7. 2014, 21.21)

Milá Simi,
ano, princip traumatu, který popisujete, je možný, se vám stal. patrně nejste až tak psychopatická, jako depresivní... doporučuju návrat ke svým emocím přes bolest... přes abreaktivní terapii či regresivní...
Přeji vše dobré.

MK píše: (14. 7. 2014, 12.42)

Dobry den. Moje rodina ma velky problem s mym svagrem. Obavame se, ze je psychopat. Jak v takovem pripade postupovat a na koho se obratit o pomoc? Ceka s mou sestrou druhe dite. Me a mou matku (svou tchyni) otevrene nenavidi. Ma sestra se ve vztahu s nim promenila v apatickou figurku, jez nase konflikty prehlizi, zrejme aby s nim ve vztahu nemela problemy. Chova se jak k nam tak k ni bez jakehokoli respektu a slusnosti, lze, popira to co rekl, je narcista, manipulator a postrada socialni citeni v naprosto obycejnych situacich. Jsme jiz zoufale a vycerpane. Navic ted sve tchyni prozradil, ze se hodla rozvadet a deti si chce rozdelit! nacez me sestre vse poprel a rekl, ze se s tchyni konecne trochu usmirili...Jiz nevime jak dal. Mame o sestru velky strach. Kde hledat pomoc? Musi tento krok ucinit ma sestra a nebo se s nekym muzeme takto neprimo poradit my? Za odpoved predem dekuji MK

Odpověď: (15. 7. 2014, 21.18)

Milá MK,
sestra je dospělá a svéprávná, bohužel takovou situaci musíte akceptovat, pokud sestra vás nepožádá o pomoc. Vy se pokuste situaci pozorovat co nejvíce emočně v klidu a ze situace se stáhněte do maximální možné míry... Vím, že je to těžké, ale je třeba vzít v potaz dospělost sestry a přát ji život takový, jaký si ho vytváří at vědomě či nevědomě.
Přeji vše dobré.

Katnis píše: (9. 7. 2014, 22.50)

Dobrý den, je mi 17 let a už opravdu nevím, jak dál. Přemýšlela jsem, že bych navštívila psychologa, ale nechci aby to věděla mamka. Je to možné?
Od malička nenávidím svého otce, měla jsem díky němu dost škaredé dětství, spíše jsem ho vůbec neměla. Mamka je tělesně postižená, takže jsem od velmi brzkého věku musela zvládat všechny domácí práce. Před 4 lety se otec odstěhoval (milenka), bratr odjel studovat daleko, takže domů skoro vůbec nejezdí. Od 15 let každý víkend pracuju, protože naše finanční stránka je hodně mizerná. Mamka je na mě velmi závislá, když jdu ven, je mi schopna 5x za hodinu zavolat, jestli už jdu domů.
Před 3 roky, jsem přišla o velmi dobrou kamarádku a prakticky jsem se z toho zhroutila. A asi před 3 měsíci jsem přišla o dalšího kamaráda, kterého jsem 3 roky milovala. Jeho přítelkyně na mě žárlila, i když se mezi námi nikdy nic nestalo. Vyslechla jsem si i dost škaredé urážky a když už to vážně začali přehánět (dost ošklivým vyhrožováním) přemýšlela jsem i o udání. Nedalo se to už snášet. Mám pocit, že nikoho nedokážu milovat kvůli tomu, že mám v srdci pořád toho kamaráda.
Už prostě nevím kam dál, pořád jen pracuji, abychom měli na složenky a i přesto asi pořád nedělám dost, protože s mamkou se pořád jen hádáme.
Předem děkuji za odpověď a přeji příjemný večer.

Odpověď: (10. 7. 2014, 12.08)

Milá Katy,
ano - uvolnit pouto ke kamarádovi je nutné pro to, aby v srdci bylo místo pro jiného muže. (knihy Vztahy v zrcadle aury; Egyptská magie lásky - je třeba vše provádět nejlépe v meditativním rozpoložení - můžeš se i objednat - provedu tě tím)
nenávidět tátu - nenávist je destruktivní emoce, která ti škodí ať to v tuto chvíli vidíš nebo ne. Tátovi poděkuj za život - nic víc, nic míň. Bolest uzdrav. A propust ho... (taky tě tím efektivně mohu provést)
Peníze - řešené sociální dávky (minimum a příspěvek na bydlení) máte? Táta taky musí platit... Pokud ne, dejte to k soudu - na oddělení péče o dítě při městském úřadu pomohou.
Držím ti palce a dopřej si kus relaxace o prázdninách i mimo domov...  http://hnutiduha.cz/akce/tydny…
 

Petra píše: (9. 7. 2014, 18.03)

Dobrý den,
už několik let trpím úzkostí a lehkými depresemi.Před 2 lety jsem navštívila psychologa a zároven na doporučení i psychiatra.Na každém sezení se řešil jediný problém,který mě nijak zvlášť neovlivňuje.Největší problém mám se společností,s lidmi jako takovými.Už od malička jsem měla problémy se sebevědomím.Když mi bylo 12-13let procházela jsem sebepoškozováním,anorexií i bulímií.Postupem času jsem měla problémy v partnerské životě,protože mi 2krát ublížil jeden a ten samí muž.Ačkoliv jsem partnery měla další 2,nikdy mi bolest až o tolik neodstoupila...Nyní jsem sice štastná se svým přítelem,ale stále mám problémy s lidmi. Mám problém se začlenit,komunikovat tak,aby to ostatní zaujmulo..Mám dojem,že jsem naprosto hloupý člověk,ačkoliv mám jednu z prestižních středních škol za sebou a úspěšně. Neustále se hlídám,co řeknu,udělám,jak se zachovám.Spousta lidí(hlavně má rodina) mi říká,jak jsem krásná,štíhlá a chytrá.Někdy se usměji a řeknu si v duchu,že mají pravdu,ale ve většině situací si vybavím to,že už s lidmi komunikuji méně,skrývám se doma,kamarádku mám jednom jednu.Mám na sebe vztek,protože se neustále srovnávám s druhými.Když vidím nějakou ženy,myslím si,že je namyšlená a že já budu lepší.snažím se vztyčit hlavu a jít..Nedokážu si připustit,že to je normální člověk,který  je v podstatě stejný..Jsem hodně zamindrákovaná a dělá mi to velký problém..nedokážu se přes to přenést,ale ani nevím jak.Chtěla bych se smát a mít přátele,před kterými bych nemusela skrývat své pocity.Děkuji za jakoukoli radu.

Odpověď: (10. 7. 2014, 11.57)

Milá Petro,
problém takto hluboký a takto táhlý  online poradnou řešit není možné. Pokud chcete číst, pak vyhledejte např. knihu Žít s radostí . Kombinovat s http://www.rovena.info/kogniti…
Můžete být efektivní.
Přeji vše dobré.

Dan píše: (9. 7. 2014, 17.30)

Dobrý den,
prosím o radu je mi 26 a chtěl bych začít podnikat vše mám připraveno jsem plnej seběvědomí že to dokážu ale druhý den to je uplně naopak a mám pocit že si nedokážu pomalu zavázat ani boty. Poradťe co mám dělat. Děkuji moc za rady.

Odpověď: (10. 7. 2014, 11.52)

Milý Dane,
můžete si nalézt kouče/psychologa - je dobré, když takovým procesem jako zahájení podnikání procházíte v konzultaci s někým... Doporučuji někoho, kdo má povědomí o podnikání...
Přeji vše dobré.

Veronika píše: (9. 7. 2014, 14.32)

Dobrý den,
potřebuju se vyrovnat s minulostí. Před 3 lety mě tehdejší přítel týral, jak psychicky, tak fyzicky. Vydržela jsem to rok a když jsem zjistila, že čekám jeho dítě, tak mi řekl, že si to nenechám a doslova mě dokopal do nemocnice na přerušení těhotenství.... Zkončila jsem to s ním, ale následky mám do dnes... Nenechám na sebe skoro šáhnout, mám pořád noční můry a hodně často brečim... Musim se z toho dostat, protože teď jsem se svým přítelem šťastná a jsem v 5. měsíci těhotenství. Na miminko se oba moc těšíme, ale ten stres kvůli minulosti je zničující a já cítím, že to miminku nedělá dobře... Prosím pomoc...
Předem Vám moc děkuji za jakoukoliv radu.

Odpověď: (10. 7. 2014, 11.50)

Milá Veru,
přes net pomoci nedokáži.
http://www.rovena.info/kogniti…
Přeji vše dobré.

vika píše: (8. 7. 2014, 15.17)

Prosím Vás, jak se mám vypořádat s typem lidí jako tohle: Měla jsem jednu dobrou kamarádddku která ale už několik let chodila do takového křesťanského spolku. Už nejaký čas je ale opravdu posedlá, jakoby měla úplne vymytý mozek! Nemám nic proti žádne víře ale tohle už je moc. Chodila jsem s tou partou ven i když mi bylo divně když přišli ty řeči o bohu atd... Ale už se mi zdá že pořád naschvál nadhodí takovou tému a když vyjádřim svuj názor tak se po mně svezou nebo říkají úplne iracionálni keci/ argumenty jako :" Protože to tak je/Protože to je pravda/ Protože já to vím..." Vubec si nepřipouštejí že se třeba mohou mýlit když sem řekla při dalším takovém rozhovoru neco ve zmyslu " A co když třeba po smrti není nic?Měli bychom si to tady tedy pořádne užít,svět je krásny..." tak se po mně svezli že "To jen kvuli tomu tady žiješ?" Hrozně mně to naštvalo. Asi bych se mněla přestat stýkat s takovými lidmi ale je mi líto že to byli dobří přátelé a teď se chovají hrozně

Odpověď: (10. 7. 2014, 11.47)

Milá Viki,
nu a to dohromady ve vašich hovorech "o nic nejde". Už chápeš války kvůli víře, kvůli víře v politice např. ve Schwarzenbergra nebo Zemana? To je absurdní, že? Všimni si i toho, že i tebe to velmi dráždí, že je záměrně "zkoušíš".  V takových momentech je moudré říci: "vidím, že se neshodneme, akceptuji, že ty si myslíš to a to. Budu ráda, když budeš akceptovat, že já si myslím to a to..." Nemá smysl se pokoušet někoho o něčem přesvědčit... Můžete udělat dohodu, že se o této tématice nebudete bavit... že můžete spolu trávit čas činnostmi, které vás spolu baví. Můžete jim říci, jak vás mrzí vznikla situace... (myslím, že i tebe zajímá, jak je to se smyslem života... jdi po tom do hloubky... jinou cestou...)
Přeji vše dobré.

Bára píše: (7. 7. 2014, 21.21)

Dobrý den.
Jmenuji se Bára a je mi 14 let. Víte, vždycky jsem byla tak trošku přecitlivé dítě.

Byla jsem jako malá tak trošku šikanovaná skrz mou váhu, víte jsem plnoštíhlá.  A jak určitě víte, tak dívky v pubertě tím hodně trpí. Nejde vůbec o šikanu, momentálně nejsem šikanovaná, ale samozřejmě nějaké poznámky  se objeví. Víte... nejdřív bych vám asi něco o sobě řekla abych vás uvedla do tématu.

Mám nejlepšího kamaráda. Jsme stejní, ale zároveň jsme byli odlišní v tom, že on byl lamač dívčích srdcí, ve škole HODNĚ populární a každá holka se chtěla stát jeho. Jsme jako brácha a ségra... vždy se mě zastane atd. Ale stala jsem se díky němu takovou více viditelnou. Dříve jsem byla šedá myška co každého pomlouvala a věděla o každém vše. No, teď je to tak, že oni pomlouvají a vědí vše o mě... Tím na mě šlo od školních pipek hodně špíny. Vše jsem přežívala kvůli mému nejlepšímu kamarádovi, protože mi na něm neskutečně záleželo.

Také se mi líbí a mám moc ráda, jeho kamaráda. Nezdá se mi, že bych byla zamilovaná, ale.. vážně k němu cítím víc...

Ale mám takové dvě věci co... se na mě změnili...

1) Jelikož mám toho kluka strašně ráda, tak mě bolí jeho urážky co se týče mé váhy, ale mě se zdá, že to dělá jen kvůli tomu, aby byl před kluky za borce.. Protože jeho si také někdy dobírají. Hrozně mě bolí, když vím, že nemůžu být jako ty "dokonalé" holky od nás ze škole, po kterých každý touží. Zadržuji slzy ve značkových obchodech ( HM, New Yorker, atd ), protože vidím ty krásné hubené holky... A když vím, že musím koukat pouze na velikost, tak je strašně špatné, když vím, že nemůžu na ples, protože na sebe, žádné šaty nenarvu... protože v nich nevypadám tak dobře jako ony... Trápí mě, že se za sebe stydím, že se na sebe nedokážu ani podívat.. že se upřímně NENÁVIDÍM... nesnáším se.... když se na sebe dívám do zrcadla, tak brečím... Říkám si, že by se za mě ten kluk kterého mám ráda styděl... a prostě... strašně moc mě to trápí, kolikrát si v noci představuji, že jsem hubená a můžu s ním být... Pouštím si smutné písničky a nedělám nic... jen pláču...

2) Nevím.. jestli mě v tom pochopíte, ale... odbočuje to od prvního tématu, proto to je rozdělené,ale.. řeknu vám to na rovinu. Bojím se lidí. Respektive lidí okolo mého věku. 14-16... Jelikož se za sebe stydím, tak ... Se bojím chodit  ( už tam vlastně skoro vůbec nechodím ) na různé veřejné pozemky.. Jako jsou obchodní centra, parky, náměstí atd. Strašně se bojím mnoha lidí.. bojím se , že se mi budou posmívat, že mě budou pomlouvat, že prostě.. budu středem jejich konverzace... Bojím se jít i na svou oblíbenou hudební skupinu co bude v našem městě, jelikož tam budou samé, když to takhle řeknu... fifleny ze školy... strašně se takových lidí bojím... a také kvůli tomu pláču

-

Víte, nevím co víc tu napsat, mám toho daleko víc na srdci, ale vážně bych tu byla do rána..

prosím.. poraďte téhle puberťačce co má dělat :'(

Rodičům se nesvěřuji a ani nechci.. potřebuji zkrátka pomoc jinak...

Děkuji za přečtení a doufám, že jsem nemarnila vaším časem :)

Bára :)

Odpověď: (10. 7. 2014, 11.38)

Milá Báro,
to je náročný. S tím nenáviděním svého těla to sobě i tělu jen ztěžuješ... je třeba ho mít ráda, protože slouží a jiné mít nebudeme (můžeš mrknout https://www.youtube.com/watch?… - mluvím tam o tom, jak jsem to udělala - je třeba to dělat opakovaně, několikrát týdně, několik týdnů... - dokud to neukecáš... )
Ohledně strachu z lidí - chtělo by to měnit myšlenky - destruktivní za konstruktivní - můžeme to probrat třeba telefonicky (­http://www.rovena.info/psychol… - pro studentku 15minut zdarma)
Přeji vše dobré.

Dáša píše: (7. 7. 2014, 15.46)

Spřátelila jsem se s jedním mužem, chtěla jsem mu trochu pomoct v jeho obtížné životní situaci. Postupně jsme se sblížili, máme některé podobné zájmy a dobře se nám spolu povídá...Jenže on se do mě zamiloval a chtěl by mě jako partnerku. Já ho mám ráda jako kamaráda, záleží mi na něm, ale jeho partnerkou být nemůžu. Situaci jsme si vyjasnili a oba víme, že spolu nebudeme chodit ani žít. Přesto mě chce stále vídat, přitom sleduju, jak ho ta situace trápí. Snaží se chovat jako kamarád, ale psychicky ho to deptá. Když navrhnu, že se raději nebudeme potkávat, začne být zoufalý... Co byste mi poradila ? Jde mi o něho, já to nějak ustojím, pro mě je možné obojí - potkávat se i nepotkávat. Ráda ho vidím a povídám si s ním, zároveň mě ale vždy trápí, že ho vlastně zklamávám, že mu nemůžu dát to, po čem touží.

Odpověď: (10. 7. 2014, 11.25)

Milá Dášo,
dávejte jen to, na co máte... ne více... buďte čitelná - prostě kamarádka...  On je dospělý a nese zodpovědnost za sebe a svou polovinu... když budete mít pocit, že kontakty potřebujete omezit, omezte je... (můžete ho ke mne poslat na vědomou práci se srdcem...)
Přeji vše dobré.

[170] 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >