Zde naleznete písemnou psychologickou poradnu. Odpovídá psycholog, psychoterapeut více; dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Psychologická poradna online se uzavře po položení desátého dotazu v týdnu.
Pokud si přejete odpověď mimo psychologickou poradnu online, je třeba uhradit 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.
Pokud si přejete online kontakt s psychologem, ten naleznete zde online psycholog

  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo konzultaci s psychologem online, kontaktujte mne telefonicky: +420 777 588 352 nebo emailem
  • Vše zde napsané bude zveřejněno

Vážený pisateli,

tento týden již bylo položeno mnoho dotazů a není v mých silách odpovědět na více. Máte-li zájem, vyčkejte, poradna se otvírá vždy v neděli o půlnoci pro 10 dotazů.
 Pokud máte zájem o zodpovězení dotazu mimo poradnu on-line, zašlete dotaz na email: radana@rovena.info a 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.

Na zodpovězení čeká: Jan

[171] 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >

Radana píše: (28. 7. 2014, 22.37)

Dobrý den,
Můj přítel před 12-ti lety trpěl bolestmi hlavy, po vyšetření na EEG mu našli ložisko, které by mohlo vyvolat epilepsii. Záchvat nikdy neměl, p.doktorka mu předepsala preventivně 1x denně antiepileptika, bral je asi 3 roky a pravidelně chodil na kontroly. Pak mu paní doktorka oznámila, že ložisko zmizelo, začala mu prášky postupně snižovat až mu je vysadila úplně.
Po čase se přítelovo chování začalo postupně měnit, najednou měl problémy s lidmi, s kterými měl dříve bezproblémové vztahy (se mnou, se svojí matkou a sestrou, s kamarády). Začalo mu vadit naše chování, byl z toho smutný, neustále se hádal a vedl řeči-kdybych na světě nebyl, bylo by vám všem líp. Poslala jsem ho na psychiatrii, kde mu předepsali neurol na zklidnění a doporučili mu psychoterapii, chodil na ní 2 roky, pak rok 1x týdně na skupinovou psychoterapii, to vše bez nějakého zlepšení, spíš je to čím dál horší.
V současné době se nikde neléčí, je rozhádaný se všemi svými nejbližšími, říká nám, že se cítí jako nula, co nic neznamená, že by se chtěl cítit jako král, který něco dokázal a na kterém lidem záleží. Že byl v dětství odstrkovaný a cítí se tak pořád. Nedá si vysvětlit, že ho máme rádi a záleží nám na něm, že moc dobře víme, že je chytrý a hodně toho v životě dokázal. Myslí si totiž, že kdyby nám na něm záleželo, chovali bysme se podle jeho představ.
Napíšu vám nějaké příklady jeho chování, abyste si udělala obrázek. Je mu 36 let, bydlí ve společné domácnosti s matkou, odstěhovat se nechce, ani ke mě, ani do svého bytu.
Chtěl domů koupit myčku, matka nechěla. Je z toho hrozně dotčenej a cítí se ublíženě, že jí chtěl ulehčit práci a ona to odmítá, místo aby mu byla vděčná. Snažila jsem se mu vysvětlit, že ona má jiný názor, tak ať ji koupí a používá ji on a matka ať si klidně myje ve dřezu, ať ji nenutí ji používat. To on nechce, místo toho se pořád lituje jaký je chudák, že ve společné domácnosti ho matka nenechá nic rozhodnout. A tohle řeší už asi 3 roky! Což podle mě není normální, je to pořád kolotoč motání se v minulosti a je to velmi vyčerpávající.
Se mnou má problém, že já jsem neplavec, on miluje vodu a chtěl mě naučit plavat. Rok jsem s ním chodila do bazénu, na koupaliště, vodu mám ráda, ale bojím se hloubky a za ten rok se to nezlepšilo, měla jsem z toho špatné pocity, tak jsem mu řekla, že končíme s učením, že to nedokážu překonat. Z toho byl úplně vyřízený, že kdyby mě na něm záleželo, tak to zkouším delší dobu, že bych to určitě překonala. Od té doby nechce, abych s ním chodila k vodě, protože mu prý je hrozně líto, že mě nemůže učit plavat a on hrozně chce.
Takovéhle výčitky poslouchám denně, často se jedná o úplné maličkosti, je na mě nepříjemný, pak se mi omlouvá, brečí, že ví, že se chová blbě, ale že to nedokáže ovládat. Hrozně mu chybí pocit, že je důležitej, že je na prvním místě a hrozně ho bolí, že ten pocit nemá. Tohle mi sám říkal.
Napadlo mě, že jeho chování by mohlo souviset s tou léčbou epilepsie. Omlouvám se za tak dlouhý dotaz, ale už jsem bezradná a chtěla bych vás moc poprosit o váš názor na přítelovo chování, případně jakou byste navrhovali léčbu. Z jeho řečí mám totiž strach, že to jednou nezvládne a něco si udělá, protože je zoufalý a neví co má dělat, aby se cítil líp. Děkuji

Odpověď: (29. 7. 2014, 8.12)

Milá Radu,
tak přemýšlím, proč je vaším přítelem - co vám asi nabízí...
http://www.rovena.info/kogniti…
Všimněte si, jak vám se nepodařilo změnit v psychice strach z hloubky, tím chci říci, že na jeho psychice je mnoho práce a že zázrak nečekejte a zvažte, kolik radosti a kolik vyčerpání vám vztah dává...
přeji vše dobré.

Monika píše: (28. 7. 2014, 20.49)

Dobrý den, nevím si rady se svým čtrnáctiletým synem. Je strašně vztahovačný, vzteklý až agresivní. Citově mě vydírá a došlo to i tak daleko, že se řezal na rukou. Chodíme k psycholožce, ale ta mi tvrdí, že je to klasická puberta. Jenže jak jí zvládnout, když mě vůbec neposlouchá a dělá si co chce? Snažím se s ním řešit všechno po dobrém a pokud už má trpělivost přeteče, tak na něho zakřičím a on okamžitě dostane záchvat vzteku a ječí na mě, že ho nemám ráda a že se mnou skončil. Kvůli jeho povaze nemá skoro žádné kamarády. Jsem s ním sama přes týden, manžel domů jezdí jen na víkendy, ale ani on si s ním neví rady. Neustále dělá jen samé naschvály a tvrdí, že já jsem zlá, sobecká máma. Nevím, kde jsem udělala chybu. Prosím o radu, jak na něho. Děkuji.

Odpověď: (29. 7. 2014, 8.02)

Milá Moni,
nevím. Zkuste www.konstelace.info  A taky knihu Proč se z našich dětí stávají tyrani.
Hezké dny.

Gretula píše: (28. 7. 2014, 17.47)

Dobrý den,

kamarádka mi poradila, že sem mám jít a napsat co mě trápí. Myslí si, že mi pomůžete. Proto se na Vás obracím. Mám za sebou první porod a moje dcera má již 5 měsíců. Ze začátku to bylo snesitelné, starost o domácnost, o dítě, přítele. Ale teď se mi zdá, že je to čím dál horší. Mám pocit, že nejsem máma, kterou by si dcera zasloužila. Jsem hodně výbušná povaha teď po porodu. Bývala jsem hrozně klidný člověk, ale teď je to se mnou špatné. Začínám nesnášet její pláč, začínám nesnášet sama sebe i svůj život a někdy mě napadají takové myšlenky jako je utéct od rodiny. Snažím se uklidnit třeba dobrým filmem nebo hudbou, ale bohužel mi už nic nepomáhá. Skoro každé ráno brečím a čím dál vím se utvrzuji v tom, že by to bylo nejlepší řešení jak pro mě, tak pro moji rodinu, abych s nimi nebyla. Někdy mám takový pocit, že bych nejraději všechny věci okolo sebe vzala a rozmlátila o zem. A zdá se mi, že ztrácím k dceři ten mateřský cit, který jsem měla na začátku. Prosím poraďte mi. Děkuji za vyslechnutí. Snad si o mě nemyslíte nic špatného. Na shledanou

Odpověď: (29. 7. 2014, 7.57)

Milá Gretu,
takové stavy občas mají ženy a mají je o to intenzivněší, čím víc jsou na péči o dítě sami a čím méně jsou vyspalé a odpočinuté. Nevím, jak je to u vás... pokud se vás to týká, je potřeba, abyste našla cestu, jak péči o dceru přeorganizovat - babičky, sousedky, paní na hlídání... můžete si dopřát i víkend sama.... na zvážení jsou i antidepresiva. Spolupráce s psychologem a léčebné meditace...
V tuto chvíli je třeba udělat pro sebe, co potřebujete, abyste se psychicky srovnala.
Držím palce.

Michal Š píše: (28. 7. 2014, 16.15)

Dobrý den,
chtěl bych se zeptat, když se 1- 2 x do roka sejdu na kávu s bývalou přítelkyní (v restauraci, ne doma u ní, žádné líbaní ani sex ani flirtovací řeči) + několikrát do roka SMS, mail přání - narozeniny, Vánoce apod., jestli už je to nevěra nebo ne. Moje současná partnerka to za nevěru považuje a zakazuje mi s tou ženou se stýkat. Děkuji Michal.

Odpověď: (28. 7. 2014, 18.09)

Milý M.,
není to nevěra, partnerka má strach....  a chce vás vlastnit celého...Ujistěte ji, že jste rád s ní, že je pro vás ta pravá, ale že zákazy trpět nemůžete... můžete se ji zeptat, zda vás chce dohnat k tomu, abyste to dělal tajně (to ale nedělejte - to by nebylo dobré)
Přeji vše dobré.

asd píše: (28. 7. 2014, 14.55)

Chci se vzdát vlastních dětí.  Leká mne ta absurdita. Vím, že když vás to napadne poprvé, je to šok, ale časem si zvyknete na všechno. Jsou chvíle, kdy bych nejraději věřila svému manželovi, že u něho a jeho nové lásky bude dětem dobře. Děti jsou tam šťastné, vysmáté, mluví o paní Ivaně jen v superlativech. Gábinka (12 let) si od ní nechá i ošetřit poranění na přirození. Ke mne se skoro nehlásí jednoznačně dává přednost tátovi a Ivaně, to samé Vojta (10 let) a Tomášek 7 let. Ten se počůrává jenom, když je u mne. Než se tahat o děti, a neustále řešit spory, nejraději bych se tajně vytratila někam do zahraničí a dopřála dětem spokojené dětství.
Jako máma jsem selhala a nejen jako máma.

Odpověď: (28. 7. 2014, 18.04)

Milá neznámá,
nemusíte se přímo vzdávat, ale můžete se vzdálit tak, jak to cítíte... kontakt bych ze zahraničí ale nerušila... život je někdy zvláštní a člověk je v některých situacích spíše pozorovatel... nemá smysl se kvůli tomu na sebe zlobit... případně si můžete ke mně či k někomu podobnému dojít urovnat myšlenky a pocity.
Přeji vše dobré.

Kamil píše: (28. 7. 2014, 12.51)

Dobrý den,
chtěl bych se zeptat, jestli by se dalo něco udělat s mojí pomalostí myšlení. Nemyslím si, že jsem nějaký hlupák, ale na rozdíl od svých kolegů ve firmě nedokážu při jednáních rychle a pohotově zareagovat a rozhodovat, vše si musím nejprve dobře rozmyslet a i potom, mívám pochybnosti. Například správné řešení problému mně sice napadne, ale ne hned  jako ostatní. Bohužel mám pocit, že se to s věkem postupně zhoršuje (postupný "útlum")  a začíná mi to činit problémy v práci. I když se připravím, stane se že mám najednou "okno".   Už jako dítě jsem byl spíš klidnější, nikdy jsem neměl velký temperament a ani mně nebavily hádanky, hlavolamy apod. myslím že trpím i určitou povrchností. Tak Vás prosím o radu, jestli by to šlo nějakým způsobem zlepšit. Je mi 42 let. Děkuji.

Odpověď: (28. 7. 2014, 18.00)

Milý Kamile,
pohledejte knihy Trénink mozku, pohledejte "chytré drogy"...
ale spíše se bude jednat o udržení současného stavu, předejití zhoršení....
Přeji vše dobré.

Jana G píše: (28. 7. 2014, 11.48)

Dobrý den. Je mi 46 let a manželovi 53 let a jsme spolu 29 roku. Mám na Vás dotaz ohledně mého vztahu s manželem. Máme spolu dva dospělé syny, kteří již žijí samostatně a nebydlí s námi. Můj muž se cítí neustál  napadán a ukřivděný, kvůli svému vztahu k matce se kterou již 6 let nemluví vůbec a před tím málo. Jeho rodiče se rozvedli když měl 7 let a vychovávala ho matka, která mu moc lásky nedala  a otec na něho neměl čas. Proto si myslím, že je zatrpklý a strašně nerad něco někomu odpouští co se týká jeho. V životě mu ublížili i mí rodiče, když jsme museli brát, tak  mu to vyčítali a pak říkali, že je mamánek. I když to neslyšel bránila jsem ho a tvrdila opak, jelikož u toho nebyl, tak neuznal. On vždy stál při mě a dětech, když jeho mamka pro ti nám něco měla, je to skvělý táta i muž. Ale, aby zapomněl na dobu před
29 lety nechce. Mám to na talíři skoro každého čtvrt roku a on nemluví třeba týden,  měsíc, pak přijdu a prosím at komunikuje. Nejhorší to bylo loni v létě, když na grilovačce rodiče přítelkyně mého syna mu radili, že mu pomohou dát vztah s matkou dohromady, to se strašně naštval a přestal mluvit i se synovou přítelkyni. Tvrdí, že všichni ho jen napadají.  Již se zdálo, že po nějaké době jí odpustil, ale zas to před 14 dny začal rozebírat a přestal s námi mluvit a řekl mi , že se mnou a s mou rodinou a dětmi prožil peklo na zemi. Co mi poradíte zůstat s nim nebo máme jít od sebe. Jak mu mohu pomoci? Mám jít do poradny? Má v hlavě pořád věci před 29 lety i ty co se staly před rokem. Prosím o radu. Děkuji

Odpověď: (28. 7. 2014, 17.58)

Milá Jani,
cítím, že ho máte ráda. Zeptejte se ho, jestli chce to peklo ukončit rozvodem, že si jinak nevíte rady. Uvidíte, co odpoví... v té návaznosti můžete zkusit i poradnu...
Ano, chování muže není rozumné, bylo by pěkné číst nějaké moudré knihy... třeba něco o odpuštění - Radikální odpuštění; nebo Moc přítomného okamžiku...
Přeji vše dobré.

Simona píše: (28. 7. 2014, 10.01)

Dobrý den. Mám dotaz. Už to trvá delší dobu a nevíme co s tím. Máme 21 měsíčního syna,je bystrý, šikovný, moc hyperaktivní a vše je super. Jediný problém je ve spánku. Neustále se budí, zkoušeli jsme vše možné ale nepomohlo to. Přijde mi že se budí strachy. Dokonce i přes den se poslední dobou nemůžu hnout doma nikam aniž by ihned neletěl zamnou jako by se bál. Prosím poraďte nám jak na něj, co mu může vadit. Jsem v jiném stavu a za 2 měsíce čekáme druhé, potřebuji odpočinek a ne neustále běhat v noci za synem.

Odpověď: (28. 7. 2014, 17.50)

Milá Simi,
zkuste kineziologii, homeopatii

Petra píše: (28. 7. 2014, 9.25)

Dobrý den. Je mi 15 a už od první třídy mě psychicky  spolužáci ze třídy šikanovali.Nadávali mi, pomlouvali mě, samí urážky a posměšky... Ve třídě sem měla jen jednu kamarádku které to dělali taky jenže jak sme šli na druhý stupeň začala se bránit a tím pádem začala s ostatníma napadat i mě... Začala sem nesnášet školu a každej den sem se tam bála jít. Uzavírala sem se do sebe víc a víc a vůbec s nima nekomunikovala a začala sem si povídat sama se sebou od té doby trpím samomluvou... Pokaždý se divili proč se nechci zapojovat. Po tom co mi dělali to stejně nemělo smysl protože se před učitelkama jenom přetvařovali. Šikana přestala až skoro ke konci devítky když zasáhla po několikáté učitelka. No a můj problém je tento. Jdu letos do prváku a mám strach že si nenajdu kamarády a že to bude stejný jako na základce že prostě budu jen další terč. Můžu něco udělat aby se ze mě ten terč opět nestal? Abych se dokázala ubránit? Když si jich nebudu všímat budou to dělat pořád proto nevím co mám dělat... Prosím o radu.

Odpověď: (28. 7. 2014, 17.50)

Milá Petro,
nevím, v čem byl problém... asi se nebudu moc rozepisovat, protože by bylo lepší, kdyby jsi šla k nějaké psycholožce u vás a promyslela si, jak reagovat, jak komunikovat...
tak pro inspiraci: www.­http://rovena.info/jak-se-vyro…

Katherin píše: (28. 7. 2014, 0.06)

Dobrý den, je mi 16 let a myslím, že už to sama nezvládnu a potřebuji pomoc. Potřebuji, aby mě alespoň někdo vyslechl. Víte, žijeme ve světě, kde má každý z nás hromadu problémů a chceme se s nimi s někým podělit a očekáváme od lidí pochopení a podporu. Bohužel většinu lidí v mém okolí moje problémy nezajímají a neposlouchají, místo toho řeknou: ‚Jojo, já to ale také nemám jednoduché …‘ a začnou hovořit o svých věcech a ty mé jdou do pozadí, to je důvod, proč jsem se obrátila na vás. Mám špatný vztah s rodiči. Skoro každý den se hádáme a někdy to jsou opravdu blbosti (například se na mě naštvou jenom kvůli tomu, že nechci jet s nimi na koupaliště nebo kvůli tomu, že mě nutí dělat volejbal i když mě už nebaví nebo táta se jednou se mnou nebavil 6 dní jenom kvůli tomu, že jsem mu jednou nechtěla dát pusu) Každý den brečím, protože jsem strašně citlivá, a když mi řeknou, že jsem vypatlaná, a že jsem tlustá a mají samé poznámky na moji váhu, hrozně si to beru. Kvůli nim jsem si už párkrát ublížila (vyvolávala jsem si zvracení a řezala se) a nejsem na to vůbec pyšná. Já jenom nevím, co mám dělat, kde se stala chyba. Pořád si připadám ne dost dobrá, zato moje mladší sestra je naprosto geniální. Skoro každý den je máma naštvaná a já s tátou nevíme proč, ale když k nám přijede návštěva, naprosto se divím, jak je najednou veselá a chová se ke mně jako k andílku. Proto jsem si jednou řekla, že nikdy nechci být jako moje máma a snažím se ke všem chovat co nejlíp, všem pomáhat a rozesmívat je, být jim oporou. Ale někdy je to tak těžké. Někdy mě nějaký člověk vyloženě štve a už mu chci něco říct, ale potom se zastavím a řeknu si, že to nesmím udělat, že nechci být jako máma. A takhle se ve mně hromadí všechen hněv a vždy čekám na večer, až se z toho zase vybrečím. Nevím, jestli to s tím souvisí, ale někdy se mi stává, že nemůžu ani spát. Prosím poraďte, co mám dělat.

Odpověď: (28. 7. 2014, 17.41)

Milá Katherinko,
rodiče někdy nevytváří ideální prostředí jaké bychom si přáli, ale můžeme se v takovém prostředí naučit něco o sobě a máknout na sobě. Holt v první řadě budeš muset být oporou sama sobě, citově se od rodičů nějak stáhnout ... naučit se komunikovat tak, abys řekla, co je třeba a přitom neprohlubovala destrukci...
doporučuji knihy o asertivitě a taky knihu Žít s radostí, malovat emoce... vypsat se do deníčku...
Přeji vše dobré...

Dana píše: (22. 7. 2014, 13.42)

Zdravím. Je to cca měsíc, co se můj partner a podřízený v jedné osobě pokusil o sebevraždu pod vlivem léků a alkoholu. Podotýkám, že náš vztah vzešel z pracovního prostředí a on žije přes 10 let v jiném vztahu daleko ode mě. Od začátky, kdy to mezi námi začalo mi s ním bylo krásně, mluvil o tom, jak mě miluje a jak jsem ho vrátila zpět do života a začali jsme pomalu plánovat společnou budoucnost. Pak se stalo tohle, já jsem se zhroutila, nabídla mu svou pomoc, on řekl, že se s tím vším nějak musí vyrovnat. Řekl o nás prý rodičům, sestrám i své přítelkyni. Nevím, jestli tomu můžu věřit. Aktuálně je v pracovní neschopnosti a strávil u mě 9 dnů. V neděli odjel. Sdělil mi, že teď je šťastý se svým psem a od té doby nekomunikuje (byli jsme zvylí komunikovat celý den každý den). Jen pláču, jsem plná výčitek, zklamání, strachu a bolesti. Vyhledala jsem psychologickou pomoc, ale moc mi to nepomáhá.

Odpověď: (28. 7. 2014, 17.35)

Milá Dano,
psychika je fakt náročná věc.  Ted můžete pozorovat, co se děje s vámi a co s přítelem... že tomu moc nevládnete... vládu nad sebou získáte na začátek tak, že to budete jen pozorovat. Namalujte si každou emoci zvlášť a pusťte ji... takhle se to ale nevysvětluje dobře... vratte se ke své síle... odpustte jemu, odpustte sobě... nic nevyčítejte... vše jsme dělali, jak jsme v dané chvíli uměli nejlépe.... můžete mi zavolat...

exot 79 píše: (22. 7. 2014, 9.15)

Dobry den mam dotaz,,chtela bych s manzelem druhe dite ale on nechce.trva to uz rok a pul a ja se toho nemuzu zbavit a je u nas uz u nas dusno ja furt brecim ,nechci snim mit uz ani sex,vadi mi to! Je to cim dal vic horsi, a jeste mi to dava za vinu ze to nefokazu pochopit ze nechce,,,ale jsem uz dost vyzrala je mi 35 let a hormony semnou delaji zle,,,po celou dobu za patnact let jsrm ho silene milovala.

Odpověď: (28. 7. 2014, 17.28)

Milá mamčo,
řešení dítěte je vážná věc... a může vás to až rozdělit... zkuste jít do poradny spolu...

Karla píše: (22. 7. 2014, 2.47)

Dobrý den mám problém s rodiči je mi 16 a moje rodiče se rozvedli zůstala jsem s mámou chvilku jsme bydlely 2 ale ona  si pak našla přítele. Nebyla jsem z toho dvakrát nadšena jelikož pil a dost a kvůli tomu samému důvodu mama odešla od táty ale byla zamilovana tak jsem to přehlížela, už takhle bydlíme skoro 2 roky a je to čim dál tim horší on pije ještě více a moji mame jsem začala byt ukradena. Chova se ke mne jak k cizimu dítěti když me chce pozvat na oběd tak musíme jít tajne nesmím nikomu nic říct nebo se vymlouva že sme na procházce se psem a že mi dal tata peníze na jídlo ten přítele mamky ma dceru stejne starou jako jsem ja ji berou všude muže si v obchode koupit téměř co chce a ja ne proc me tak dávají na stranu připadám si sama kazdej večer brečím nevím co stim a když jsem mame řekla že toho jejího přítele nemam rada tak me vyhodila k tátovi s tím že ubližuji nevinným lidem tak nevím co mam dělat prosim o radu

Odpověď: (28. 7. 2014, 17.25)

Milá Karlo,
je to smutné, když nemáš bezpečné útočiště... co u babiček? nedalo by se tam jít? co táta? Některé situace je třeba přežít, když je nemůžeme přežít... můžeš s mámou mluvit o tom, jak se cítíš? rozumí tomu? můžeš ji požádat o společnou návštěvu poradny...?
Sežen si knihu: Žít s radostí.
Přeji vše dobré.

Nikol píše: (21. 7. 2014, 23.58)

Dobrý den,
chtěla bych se zeptat. Žiju s přítelem už téměř dva roky, náš vztah už ani není vztah, nemáme spolu žádný sex a náš vztah mi připomíná spíš vztah bráchy se ségrou. Největším problém je jeho závislost na počítači, kdy v práci je na pc, pak přijde domů kolem 17h. a je opět do půlnoci na pc a takhle je to téměř každý den. Když se s ním o tom snažím mluvit, řekne mi, že žárlím a udělá ze mě hysterku a já nevím co ještě. Nepřipouští si, že by mohl být závislý. Ale nepřijde mi normální trávit tolik hodin denně na pc. A to nemluvím o to, že na pc veškerý čas tráví na facebooku a mnohdy prohlížením profilů holek. Nevím co si myslet a už vůbec nevím co mám dělat. Momentálně jsem dala v práci vypověď a jsem doma, přítel na to nebere absolutně ohled, nechává mne neustále samotnou. Když nesedí u pc, jde s kamarády ven. Opustila jsem kvůli němu svůj domov, své město, nemám tu žádné kamarádky, jsem tu uplně sama. Začínám litovat, že jsem se sem přestěhovala. Co mám teď dělat? Díky za pomoc

Odpověď: (28. 7. 2014, 17.21)

Milá Nikol,
budete se muset trhnout a jít dál bez něj... Přeji Vám, abyste měla dost odvahy a tu změnu dokázala. Taky přeju dobré nápady, kam se odstěhovat... domů? za prací?...

Petra píše: (21. 7. 2014, 21.45)

Vážená paní doktorko,
obracím se na Vás s prosbou, spíše o nějakou radu, nebo tak něco. Abych se Vám nejdříve představila, jmenuji se Petra, je mi 22 let, studující VŠ. Ve škole je to náročné, ale už jsem svůdně blízko konci. Narodila jsem se ve znamení štíra, v listopadu. Jde o to, sama nevím, jak pořádně začít. Víte, místo toho, abych si užívala života, chodila s kamarády ven, nebo třeba na skleničku, bavila se, tak jsem se naučila být sama a došlo mi, že to taky není dobře. Přítel u mě nehraje roli, v tomhle ohledu se mi smůla lepí na paty. Pak jsem o tom přemýšlela a došlo mi, že i chyba může být ve mě. Víte, jak jsem se naučila být prostě "sama", tak třeba jen zazvoní telefon a já znérvozním, někdo něco po mě chce a zase jsem nervózní. Je mi jasné, že se nezavděčím svými skutky všem najednou a pro to, mám pocit, že dělám všechno špatně. A to mě trápí. Mám pocit, že vůbec nejsem šťastná, neužívám si života, místo toho, jsem radši zalezlá doma a koukám na televizi. A když jsem u toho, například se zařeknu, že nebudu jíst sladké a hádejte, co udělám, druhý den jdu na čokoládu a to je pak výčitek svědomí. Nedokážu dodržet to, co si slíbím, že nebudu dělat. Samozřejmě problémů mám více, ale tohle je takové pro mě nejdůležitější. Proto Vás chci požádat, je nějaký recept na to? Nebo prostě to mám v povaze a neudělám s tím nic?

Děkuji Vám za odpověď.
S pozdravem
Petra

Odpověď: (28. 7. 2014, 17.18)

Milá Petro,
děkuji za důvěru, ale... moc nerozumím tomu, co pro vás mohu udělat... najděte si kouče nebo psychoterapeuta a pusťte se s ním do změn, které chcete.
Držím palce.

sovic píše: (21. 7. 2014, 20.35)

Dobrý den, mám dotaz ohledně mého zdraví. Před čtyřmi měsící se mi  objevila nevolnost až pocit na omdlení. Neustále jsem se klepala a střídaly se pocity horka a zimy. Tento stav trval několik hodin až mi museli přivolat záchranku. Záchranáří mi změřili tlak, který jsem měla celkem vysoký, normálně ho mívám spíše nízký. Řekli mi, že to nejspíš budou nervy, jelikož jsem měla před maturitou, ale ať si raději zajdu k lékaři. Druhý den jsem tedy šla ke své lékařce která mi odebrala krev a moč a později diagnostikovala zánět močového měchýře. Tak jsem tedy užívala antibiotika a pila urologický čaj. Ještě pár dní jsem měla takové nevolnosti, většinou když bylo venku dusno, ale pak se to uklidnilo. Po čtyřech měsicích, tedy před týdnem, se mi tento stav objevil znovu. Klepání, vysoký tlak, zrychlený tep, pocit na omdlení…Opět mi byl objeven zánět "močáku". Opět užívám antibiotika a "urolák". Antiiotika mám na deset dní a užívám je už týden, už pár dní jsem si připadala uplně v pořádku, tak jsem se rozhodla že se pujdu s kamarádkou projít na čerstvý vzduch, byla jsme venku necelou hodinu a opět se dostavili nevolnosti. Jakmile jsme přišla domu, nevolnosti přestali. Má matka trpěla na časté záněty, ale takové nevolnosti k tomu neměla. Mám strach jestli tyto nevolnosti nejsou způsobeny něčím uplně jiným. Už mě i napadlo, jestli tyhle stavy nejsou spíše psychický problém… Protože mimo to neustále myslím na to oc by mi všechno mohlo ještě být a mám o sebe přehnaný strach, když jsem byla na té zmíněné procházce, neustále jsem myslela na to, že bych tu mohla omdlít a kamarádka by nevěděla co dělat a tak dále. Teď když nad tím přemýšlím, připadám si jako hypochondr nebo tak něco A k otmu musím ještě dodat, že jsem do této příhody patřila mezi lidi, kteří si nemoc nepřipouští a s nemocí uplně normálně fungují, nikdy mě jen tak nic nepoložilo, to už muselo být A ani jsem nebývala tak často nemocná, maximálně v zimě nějaká chřipka. To, že je to psychický problém mě napadlo také díky tomu, že na sobě poslední rok pozotuji zvláštní změny chování. Například se bojím někde chodit sama (i ve dne), hned mě napadá jak by mě někdo mohl přepadnout, když to přeženu… Nebo například, když si jdeme s kamarádkami sednout ke sklence vína (což už teď bývá velmi minimálně), tak hned myslím na to jak mi bude špatně po alkoholu místo toho aabych se bavila… NIKDY jsem taková nebyla, vubec nechápu tyhle změny. Proto prosím o radu, zkušenosti nebo názor… děkuji

Odpověď: (28. 7. 2014, 17.15)

Milá Sovic,
panická úzkostná porucha...
tak se dejte do hledání cesty...
Ať vám strach nevezme žití...
Knihy: O strachu; Poznej svůj strach a překonej ho.
Pak taky popřemýšlejte o svých úzkostech, traumatech...
Přeji pohodové letní dny.

Bea píše: (21. 7. 2014, 15.37)

Dobrý den . Je mi 20 let . Pred asi pul rokem jsem zkusila pervitin byla to největší hloupost v životě . Na dojezdech mi začalo strašně bušit srdce a měla jsem pocit jako bych umírala . Jako bych měla infarkt . Strašně tlaky na hrudi , strach , měla jsem pocit ze snad zblbnu . Do dneska se mi to vrací asi 2krat do tydne vždy večer . Byla jsem uz i parkrat na pohotovosti (7)ale tam mi žádnou srdeční chorobu nenašli. Na internetu jsem celou tu dobu hledala co to může byt . Až vcera jsem narazila na panickou poruchu . Myslím že je to ono . Ale nechci si o tom povídat s lékařem . Mam strach ze bude hledat s čeho to mam ale nechci mu říct o tom ze si myslím ze je to z pervitinu . Stidim se za to a strašně lituji toho ze jsem to kdy vzala . Zničilo me to . Ani nevim jak bych to papsala ty stavy bušení ale je to hrůza . Proto se chci zeptat . Mohla bych s tím něco udelat sama nebo to nejde a musím vyhledat pomoc ? Daji se koupit nějaké antidepresiva na kterých nebudu závislá a nepotrebuji k tomu předpis doktora ? Předem vám děkuji za odpověď . Bea
PS: ten tlak na hrudi cítím dodnes pořát i pichani na srdci a strach taky .

Odpověď: (28. 7. 2014, 17.10)

Milá Beo,
chtělo by to i www.­http://rovena.info/lecebna-med… Ohledně dotazu na léky vím o L-Tryptofan - nemám mnoho zpětných vazeb, jak to pomohlo - dejte případně tedy vědět.
A nestydte se :).

Jana píše: (21. 7. 2014, 15.34)

Dobrý den, prosím o radu, co se synem (20) který v celém bytě dělá neustálý nepořádek. Rozhodně nejsem ten typ, co musí mít doma pořád naklizíno. Ale že se projde v zablácených botech po podlaze, kterou jsem právě vytřela, mně vadí. V obýváku se pár hodin po týdenním úklidu povalují špinavé ponožky, láhev od pití, papírové kapesníky, obaly od sušenek (jeho  pokoj neřeším). Nic nedá zpátky na své místo, věci jako třeba nůžky musím pořád hledat. Zapojit se není ochoten ani třeba jen vynést koš. Nejde to po dobrém ani po zlém, bohužel má oporu v manželovi, už jsme se kvůli tomu i pohádali. Připadám si někdy jako služka, jsem z toho unavená. Ráda bych to změnila, ale nevím jak. Děkuji.

Odpověď: (22. 7. 2014, 19.20)

Milá Jano,
vidím manželský problém... doporučuji manželskou poradnu (např.:www.­http://rovena.info/manzelska-p… )
Držím palce.

Kačka píše: (21. 7. 2014, 15.22)

Dobrý den. Je mi 17 a mám staršího přítele, jsme spolu už půl roku. Nejdříve to mezi námi bylo strašně moc fajn, ale potom se to začalo kazit. Dělá mi policajta, chce vědět o každém mém kroku, zakazuje mi kamkoli chodit i s kamarádkami a pořád mi předhazuje, že se někde určitě kurvím. Nikdy bych ho nebyla schopná podvést a dost mě to zraňuje. Nedávno se do toho vložila i moje máma a chtěla si o tom s námi promluvit, ale nepomohlo to. Nemůžu se s ním ale ani rozejít, vyhrožuje mi, že když to udělám, tak skočí pod vlak. Bojím se, že by toho byl schopen, protože když není něco právě podle jeho představ, tak se řeže a to vážně dost. Nevím co mám dělat, nejsem v tomhle vztahu už šťastná, ale pořád ho miluji a nechci ho mít na svědomí. Prosím poraďte..

Odpověď: (22. 7. 2014, 19.18)

Milá Kači,
nejste zodpovědná za to, co udělá, když se rozejdete. Jste zodpovědná za výběr partnera, se kterým budete prožívat hezký život.
Přeji vše dobré.

Anna píše: (21. 7. 2014, 0.00)

Dobrý den paní doktorko, prosím Vás o radu ohledně manipulace. Jedná se přímo o mě - manipulátorku. Chtěla bych se toho zbavit, nechci takovou povahu mít. Je mi 43 let, mám dospělé dítě, 7 let mám přítele, který mi nyní řekl, že s ním manipuluji. Přečetl si totiž článek o manipulaci, poslal mi ho a opravdu jsem se v něm našla. Teď nevím, zda mám vztah ukončit, zdá se mi "přechozený", podle článku úplně jasně. Usoudila jsem, že se tak chovám z důvodu nízkého sebevědomí, nemám radost ze života, jsem otrávená, unavená, připadám si stará..... Vypíši Vám ve zkratce 5 znaků, o kterých se píše a jaké mám - všechny, bohužel. 1. odmítám přijmout zodpovědnost, ať se stane cokoli negativního, je to chyba partnera, ne moje. 2. dokáži vzbudit v partnerovi pocit viny. 3. nedovolím mu se přiblížit, on udělá krok, já couvnu. Partner chtěl vztah ukončil, dokázala jsem ho přesvědčit o opaku, ale časem se vše vrátilo do starých kolejí. 4. vzbudit v partnerovi pocit, že neustále zklamává. 5. partner neví, co vlastně chci, protože to nevím ani sama, definuji své požadavky nejasně. Můžete mi prosím poradit, jak to řešit, jak řešit sama sebe a stát se lepším sebevědomým člověkem bez manipulátorství? Také jsem začala žárlit, vyčítám mu vlastně už předem, že se na nějakou ženskou jen usměje. Přítel měl před rokem vztah, o kterém mi řekl po jejich tříměsíční známosti, pak se chtěl se mnou rozejít, ale "natáhla" jsem ho zpátky, s dotyčnou se hned rozešel. Chtěla jsem mít vztah jako dříve, ale stále na ten jeho úlet musím myslet, vrací se mi to a nedokážu odpustit. Nevím, zda má takový vztah budoucnost a význam. S tou paní si totiž během krátké doby plánoval společný život, respektive ona, protože má dvouleté dítě a hledá pro něho tatínka. Jenže on z toho vycouval a myslím, že se mu hodilo, že chci, aby byl se mnou. Utekl od zodpovědnosti a té paní i dítěti také ublížil. Snažím se mu věřit, ale dá se to vůbec? Není to vůbec stejné jako předtím, oba jsme se změnili, teda spíš já, on se snaží, ale zřejmě ho odrazuje moje chování a taky už nebaví. Občas se neudržím a hodím výčitku. Nebydlíme spolu, vídáme se pouze o víkendech. Nevím zda by bylo dobré sestěhování, mluvíme o tom, ale nevím, pomohlo by to? Děkuji Vám moc za ochotu a Váš čas. Anna

Odpověď: (22. 7. 2014, 19.16)

Milá Anno,
důležité je pořešit sebe... oceňuji, že jste své zrcadlo uviděla a neodmítla ho, proto věřím, že máte šanci... potřebujete se smířit s tím, že občas se i vám něco nepovede, že to není důvod, proč se odsoudit a nemít se ráda... věci se prostě dějí a mají své následky a není třeba hledat viníky. Když se naučíte věci pozorovat a nesoudit, uleví se Vám. Zrovna tak doporučuji, abyste vnímala vztah mezi vámi a neřešila, proč není s tou druhou.
Milá Anno, když budete chtít na některých věcech pracovat společně, ozvěte se. Podpora bývá příjemná.
Přeji vše dobré.

[171] 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >