Psychologická poradna online Rovena, psycholog
Odpovídá psycholog, psychoterapeut více
- Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní
- Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo konzultaci s psychologem online, kontaktujte mne telefonicky nebo emailem
- Vše zde napsané bude zveřejněno
- Jako poděkování za odpovědi v této poradně uvítám, když doporučíte svým známým ke spolupráci web: www.euterpe-gold.cz
Na zodpovězení čekají: Lucie, Naty
[58] 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >
evička píše: (9. 3. 2010, 9.54)
ahoj,jmenuji se eva a mam takovy problem,mam dvě děti,a rozešla jsem se z manželem neklapaloto,a ja se stym nějak nedokaži vyrovnat a pořad mam depsese nějde mi to z hlavy,pořad se mi to vraci a ubiji mě to,nevim si stym rady,potřebovala bych něco co by mi vratilo chut do života.eva
Odpověď: (9. 3. 2010, 9.59)
Milá Evo,
asi jste si v souvislosti s ukončením manželství nedořešila nějaké
podstatné věci. Nevím, co to je. Osobní konzultace by pro Vás byla
přínosem.
Lucie píše: (8. 3. 2010, 17.54)
Dobrý den,
obracím se na Vás s prosbou o radu, co dělat v mé situaci, zda je
nezbytná
návštěva psychologa či psychiatra. Můj problém spočívá v
následujícím
(nechtělo se mi tak osobní problémy popisovat veřejně na internetu). Je
mi
23 a v dětství, zhruba tak okolo 11 možná méně ale maximálně 12 let
jsem
byla obětí sexuálního obtěžování - ten muž byl zřejmě pedofil,
ženatý,
manžel kamarádky mojí matky. Vím, že se to stalo několikrát, poze v
jednom
případě si vzpomínám na detaily - v těchto vzpomínkách ke
znásilnění
nedošlo. Celé roky jsem se uklidňovala myšlenkou, že ke znásilnění
nedošlo,
že pokud by se to stalo, pamatovala bych si to. Nedávno jsem se s mojí
matkou bavila o rodině toho muže, tím se mi vše připomnělo. Pak jsem
měla
rozhovor s jednou svojí známou, která má o psychologii nějaké povědomí
a
sama navštěvuje psychologa. Bavily jsme se o mých problémech - deprese,
anxieta (i v psychologických testech BITEPT a podobných objektivně tento
výsledek vyšel), dále o mém sexuálním odporu k mužům. Mám také otce,
který v
dětství byl velmi agresivní k mé matce a alkoholik, v jeho případě
však
nešlo o sexuální zneužívání plus další negativní zkušenost v
dětství, kdy mě
asi v 10 nebo 11 letech málem znásilnili v té době stejně staří
chlapci.
Přemýšlím nad tím, že můj sexuální odpor k mužům pravděpodobně
pramení z
tohoto. Ale větší otazník v mém případě visí nad tím, zda mohlo se
zmiňovaným mužem dojít ke znásilnění, a následnému vvytěsnění, že
bych si
danou situaci nevybavovala. Jak se mi situace v nedávnu připomněla, hodně
s
tím bojuji a pořád to mám na mysli. Nevím, zda bude nutná návštěva
psychologa anebo zda to zvládnu sama nějak v sobě popřít, potřebovala
bych
si však odpovědět na otázku, na kterou jako laik odpověď neznám. V
případě
vytěsnění - pamatuje si oběť, že byla znásilněna, ale nepamatuje si
detaily
znásilnění? Prostě ví že se to stalo ale neví jak? Anebo se může stát
že
vytěsní vše a může si myslet že ke znásilnění nedošlo? Nevím, zda se
tohle
děje a zda je nějaký rozdíl mezi oběťmi sexuálního zneužívání v
dětském a v
dospělém věku, ale uklidňuji se tím, že znásilněné ženy si také
pamatují, co
se jim stalo. I když fenomén suprese existuje. Nevím, jak by se dala
pravda
o tom, zda se znásilnění stalo či ne, zjistit. Možná regresní terapií
či
hypnózou? To se mi ale zdá jako dost nebezpečná metoda. ještě další
otázka -
mohla by mít moje homosexuální orientace kořeny právě v mých
negativních
zkušenostech z dětsttví anebo je to vážně čistě vrozená záležitost?
Děkuji
Vám předem za Vaši radu a omlouvám se za dlouhé popisy, snažila jsem se
vysvětlit svůj problém, co nejstručněji, ale musela jsem popsat celou
situaci.
Odpověď: (9. 3. 2010, 9.49)
Milá Lucie,
evidentně se necítíte dobře. Z vašeho psaní vnímám, že hledáte
analýzu, což není špatné, ale nejsem si jistá, že hledáte řešení.
Teoretizování, i když sofistikované, zůstane stále jen teorií.Je pro vás
důležitejší zjistit, co se stalo, nebo změna vašeho psychického stavu?
Až vašim zadáním bude druhá možnost, můžete mne kontaktovat znovu.
Přeji vše dobré.
Andrea 33 let píše: (8. 3. 2010, 15.10)
Dobrý den.
Jsem maminka dvou dětí, devítileté holčičky a skoro dvouměsíčního syna
a trpím panickým strachem o své děti, konkrétně strachem z toho, že budou
nemocné. Stále je pozoruji, při jakékoliv drobnější nemoci hned
panikařím a jdu s nimi raději k dětské lékařce..to se týká i rýmy a
lehčích onemocnění (chřipka) a podobně.Ikdyž si říkám a snažím se
uklidňovat tím, že děti bývají nemocné často jsem však vyděšená
vždy když na ně "něco leze"..tento strach trvá od narození
dcery-po porodu a nyní po narození syna se můj strach zvětšuje..už dokonce
mám obavy o svůj zdravotní stav, abych třeba nenastydla a děti to ode mne
nechytly..prosím poraďte mi zdali je nutné navštívit třeba psychologa a
léčit se u něj, neb s tímto pocitem se hrozně špatně žije a trpím tím
nejenom já, ale i moje děti..mockrát děkuji za odpověď..
Odpověď: (9. 3. 2010, 9.26)
Milá Andreo,
sama vyhodnocujete, že se s tím pocitem žije špatně. Proto doporučuji
skutečně vyhledat a spolupracvat s psychoterapeutem. Přeji vše dobré.
marlinka píše: (8. 3. 2010, 12.48)
Dobrý den,píši vám,protože mám porblém se svým přítelem!Žijeme spolu skoro 2roky a nemuzu si na nej v nicem stezovat,je spolehlivy,pracovity,milujici..jen jedina vec,ktera nas vztah zzira je agrese zpusobena alkoholem!Pritel neni zadnej alkoholik,doma si ani pivo neda!ale jakmije jdem nekam za zabavou,treba na diskoteku,tak jakmile zacne hodne pit,stava se z nej neovladatelny agresor!Porad se chce prat a je agresivni,nadava a nejde ovladnout!Uz nekolikrat jsem si s nim o tom promlouvala,ale rekl mi,ze ma vzdy v tomto stavu uplne zatmeni pred ocima.Nedavno bylo to tak,ze jsem sli na diskoteku a on se zase hodne opil,snazim se ho vzdy zkusit ovladnout a rikat mu aby uz nepil,ze ma dost,ale on neposloucha a pije dal!pak se dostal do takoveho stavu,ze se chtel prat,kamaradi se snazili ho zadrzet,ja u nej stala,uz jsem psychicky nemohla,brecela jsem a kricela ne nej,at toho uz necha!Ale on doopravdy asi pul hodiny mel takovy stav,ze ho drzeli venku dva kamaradi a snazili se ho uklidnit,ale on stale kricel a nadaval at ho pusti,ze se chce prat!Nejvic me na tom vadi,ze ani ja ho nedokazu ovladnout!snazim se,ale doopravdy to nejde!nikdo to nedokaze ho uklidnnit,vzdy musime pockat az to odezni.coz muze nekdy trvat i hodinu!nevim co mam delat,uz nekolikrat mi slibil,ze se ovladat bude a ze nebude tolik na diskotece pit,ale proste to nedokaze!miluju ho a chci mu pomoct,ale jak??prosim poradte!!dekuji
Odpověď: (9. 3. 2010, 9.24)
Milá Marlinko,
při čtení Vašeho dopisu mne napadalo, že pomáhat můžeme skutečně jen
tomu, kdo o to stojí a Váš přítel o to nestojí. Takže mi připadá, že
potřebujete chránit sebe. Ve chvíli, kdy se opíjí, je třeba se od něj
odpojit, nejlépe na takovou akci s ním ani nejít. On informace o sobě má,
jak s nimi nakládá, je jeho starost. Podle mého by se měl rozhodnout nepít
a vyhledat psychoterapeuta, ale ani jedno rozhodnutí neučinil, tak není moc
moudré brát jeho starost na sebe. Vy ho skutečně nemůžete ovládat...
Přeji vše dobré.
michael píše: (8. 3. 2010, 11.31)
Dobrý den,cítím delší dobu smíšené pocity spíš bych je označila jako nával emocí. Jde o to že někdy mám pocit že zvládnu vše a někdy jako třeba ted jsem na rozpadnutí. Za cca 1 hodinu mám nepříjemnou schuzku na uřadu,žaludek mám v krku cítím se jak před porážkou. Poslední dobou se ještě projevila nepříjemná věc a tou je má pamět,uplně se vytrácí některé věci v konverzaci opakuji věc, kterou už jsem řekl atd.Myslíte že by pomohla návštěva psychologa? Jak to probíhá? Děkuji za odpověd, Michael
Odpověď: (9. 3. 2010, 9.20)
Milý Michale,
ohledně nervozity z jednání na úřadu by spolupráce s psychoterapeutem
měla pomoci. Ohledně paměti - to nevím. A jak to probíhá? Tak např. u
mne: Zeptám se vás, co si dáte k pití a jak se máte :), takže je možné
to brát jako jít na návštěvu "na kávu". A dál? To záleží na
situaci... Držím palce k odvaze.
xmen píše: (8. 3. 2010, 7.20)
dobrý den,chtěl bych se zeptat,koho bych měl navštívit s těmito psychickými problémy.je mi 23,sportovně založený a žijící zdravým životním stylem.už asi od 15 let trpím nějakou formou bludú a pronásledování,uvědomil jsem si to až ted,když už upadám do těžkých depresí...ale mám i stavy,kdy sem naprosto v pohodě..ale to je málokdy...mám potřebu se do sebe uzavírat.v patnácti to byla chronická žárlivost,samozřejmě nesmyslně vymyšlená,o rok déle,sem měl strach že mě chce zabít někdo a už 3roky nějakým způsobem mám strach z infekcí,neustále chodím na testy,ale prostě mám nějakej hlas v hlavě že jsem nakaženej a mám to spočítaný.přitom jsem zdravej.vždy když jdu na testy,tak si něco vymyslim,aby jim to nepřišlo podezřelý...už mám i myšlenky,že mě berou krev infikovanou jehlou atd...prostě mě to začíná uvnitř zabíjet.tyhle černé myšlenky nejsem schopnej už vyhnat z hlavy,jako by ty bludy byla realita a já se sní bavil.nejde to a už mám problém rozeznat realitu od fikce,nepoznám rozdíl.jsem nekuřák,sportovec,nepiju alkohol..mám i vysoký iq kolem 130,neměl sem nikdy problémy se zákonem,prostě nic,akorád sem vyrůstal v rodině kde sem od malička viděl jak táta bije mámu a neustále u nás byla policie,dá se říct,že sem měl celé dětství strach.tak nevím co se děje se mnou..až ted sem si dal všechno dokupy,že nejsem asi uplně zdráv.pomozte mi prosím na koho se mám obrátit,už sem opravdu v koncích...děkuji
Odpověď: (9. 3. 2010, 9.15)
Milý sportovče,
jsem ráda, že se ptáš na to, kam zajít a nečekáš zde rozřešení.
Obecně bych doporučila psychoterapii, což je způsob, který by měl vést k
lepšímu porozumění sobě a umění se sebou pracovat - dobrá je jistě
kombinace s léčebnými meditacemi. Nevylučuji ani kombinaci s návštěvou u
psychiatra (odhadovala bych asi nějaké antidepresiva). Máte-li chuť,
zastavte se :). Držím palce.
tina 34 píše: (8. 3. 2010, 2.49)
Dobry den
Pritel se mnou rozchazi a pritom mi dava najevo jak me nenavidi. Rika ze mi
daval najevo uz 2 roky a uz nemuze... Shanim byt a hodne jsem brecela, pritom
jsem citila lip nez ted. Ted najednou sebe vidim asi jeho ocima a mam hroznou
vzek a nenavist vuci sobe. Chci byt mrtva. Co mam delat?
Odpověď: (9. 3. 2010, 9.08)
Milá Tino,
asi opravdu náročná situace. Dvá tušit Vaši závislost na něm, asi si
málo vážíte sama sebe, pokud jste dva roky neviděla, že Vás nemá rád.
Tino, je to jen náročné období a třeba se dát dohromady kvůli sobě...
Asi budete muset začít od toho, že si odpustíte a budete se mít rád.
Můžeme spolu probrat, jak na to. Držím palce.
Jana píše: (1. 3. 2010, 16.52)
Dobrý den.
Chtěla jsem se zeptat, zda je nějaké jiné řešení než konzultace s
psychologem, když trpim nějakým blokem vůči komunikaci s partnerem. Jsem s
ním už víc jak 1,5 roku a nedokážu s ním vůbec mluvit. Nedokážu mu na
nic odpovědět, i když se mě zeptá a já bych moc chtěla. Už se mnou nemá
trpělivost a chce se rozejít, protože mě vůbec nechápe. Přes internet si
s ním dokážu psát bez zábran, ale když mám promluvit, tak jak kdyby se to
ve mně zablokovalo a nejde mi vyslovit ani hláska. Nebojím se ho, nic mi
nikdy neudělal. O našem vztahu nikdo neví, protože je mezi námi velký
věkový rozdíl, ale to ten problém neni, protože i s mladšími partnery,
které jsem měla mi nešlo komunikovat. Nevím, čím to je způsobeno a
chtěla bych to řešit jinak než konzultacemi s psychologem, protože na to
nemám čas, většinu času trávím ve škole anebo učením doma. Komunikace
s kamarádkami mi nedělá problém. Mám trochu větší respekt z cizích
lidí a nedokážu někoho o něco požádat. Je to docela problém v mém
životě a obzvlášť se svým partnerem bych chtěla komunikovat. Opravdu si
nevím už rady a nedivím se příteli, že už se mnou nemá trpělivost.
Můžete mi prosím poradit, děkuji.
Odpověď: (6. 3. 2010, 22.19)
Sám si člověk rozhoduje, čemu věnuje svůj čas a svoji energii, co je
pro něj důležité... Chodíte k zubaři? Chodíte ke kadeřníkovi?
(Rada?: mluvte s ním. Nefunguje? Hmm :()
Kája 30 píše: (1. 3. 2010, 15.51)
Dobrý den,potřebuji poradit,jak se bavit se svým kolegou(31):-)Už mi nějak dochází "minuce":on mi na některé věci odpovídá stylem:"já jsem to nijak nemyslel,řekl jsem ti pouze svoje a to,že tys to nepochopil(pochopila jinak) je jenom tvoje věc,já za to nemůžu".Popřípadě řekne,že na svoje sdělení nečekal žádnou rekaci a že to, že já jsem si to pro sebe vyložila jinak, není jeho problém. Nebo se ho zeptám: a to tam nemůžu(na nějakou akci)jít sama?Odpověď : "to je na tobě". Žádné - ano/ne. Tuhle jsem ho prosila,aby přede mnou nebyl vulgární a on mi na to řekl:"mimochodem nejsem vulgární.Jestli se ti zdá,že jo,tak jsem prostě takovej."Občas mi přijde,že se na mě dívá jakoby "z patra",že má nade mnou psychickou převahu.Razí názor,že se směje pouze svým vtipům,ostatní jsou trapné, v lepším případě ne moc vtipné. Většinou jeho humor chápu,ale někdy se v něm samotném prostě nevyznám.Nic ho nerozhodí,nic se ho nedotkne,vždycky je nad věcí. Ale možná jsem jen přecitlivělá:-)
Odpověď: (6. 3. 2010, 22.16)
Milá Kájo,
komunikaci omezte na věcné informace, ostatní komunikaci neberte osobně
(přečtěte si knihu Čtyři dohody). Můžete spolupracovat s koučem.
Skutečně se nemusíte učit rozumět jeho humoru.
dee píše: (1. 3. 2010, 15.08)
Dobrý den, mám takový problém je to asi 4 měsíce co mě začal šikanovat můj zaměstnavatel, nechtěl mi dát dovolenou, ponižoval mě před ostatními atd. snažila jsem to přehlížet, ale pak toho bylo víc. Nakonec jsem dovolenou dostala pod podmínkou, pokud splním nějaké úkoly, které jsem v daném termínu splnila. Po dovolené začala teprve pořádná šikana, to už mi hrozila i výpovědí,a navíc dělá mi ze života peklo...už týden jsem chodila s horečkami do práce a nakonec jsem si říkala stojí mi to vůbec za to?zbytečně se rozčilovat a ničit si zdraví?tak jsem šla marodit. Doktor řekl mi že mám angínu a že to bude na delší dobu. Ihned od lékaře jsem jela zavézt neschopenku a od nadřízené mi bylo vyčteno, že jsem to udělala naschvál, že mě dovolenou neměla dávat....a že mi to pěkně osolí. Už jsem doma více jak přes měsíc měla jsem nějaké zdravotní komplikace, tak jsem chodila po různých vyšetřeních a měla jsem odpočívat. Samozřejmě ani doma nemám klid. Šéfová to sice neřeší přeze mě, ale přez mého ošetřujícího lékaře. Mám z toho nervy už na dranc. Po každé když jsem šla do práce jsem se klepala co zase bude, myslíte, že už jsem nějak psychicky poznamenaná? Navíc majitel firmy je strašný hulvát a stále jen na nás křičí a svaluje vinu, navíc nic jiného od něj neslyšíte než to, že jste bez premií zase jako každý měsíc. Jsem tam skoro 2 roky, ale už to tam prostě psychicky nevydržím. Děkuji za odpověď.
Odpověď: (6. 3. 2010, 22.13)
Odejděte...
(Strach není dobrý rádce... Ponížení zůstává...)
Lucisek82 píše: (1. 3. 2010, 14.35)
Dobrý den,
žiju v Itálii s mým italským přítelem už víc jak rok, miluje mně
strašně moc, až nenormálně moc...postupem času, jsem začala přemýšlet
nad naší budoucností, já mám na 2roky splátky v česku a on na dalších
20,30 let hypotéku na jeho dům, ve kterém nežijeme, protože si nemůžeme
dovolit žít společně, po stránce finanční, ted jsem ztratila práci, a
řekla jsem mu, že tu nemůžu zůstat bez práce, on mi nikdy na mé
finanční problémy nepřispíval, teď když ví, že mně může ztratit che
požádat banku o přerušení jeho splátek v bance na rok, aby mně pomohl
splácet moje splátky do té doby než si najdu práci.Ale já to nechci,
žijeme s jeho rodiči v malém bytě, kde máme jen malinký pokojí s dvěma
oddělenými lůžky...já nemohu vařit, jelikož nejsem italská kuchařka ,
pere, uklízí jeho mamka a jeho tatínek mu denně připravuje snídaně a vše
potřebné, dům dává na prodej s tím, že pak si koupíme společný dům
až budu mít dobrou práci a smlouvu na neurčito...tak si vezmeme společnou
´hypotéku se závazkem na 30let??
A otěhotnění nehrozí je mi 28let ale mít dítě by byla katastrofa, to by
nám kupovali plínky a vše potřebné asi taky jeho rodiče,ne,ne,ne.
Dříve byl ženaty 5 měsíců s italkou a žili společně, já ho poznala už
dávno rozvedeného a rozešlého s další češkou, která odešla od něj a
šla na potrat...ale všichni o ni říkájí, že nebyla normální...kdo
ví...
On mně miluje strašně moc, já mám problém ho opustit, chtěla bych se
postarat o sebe sama, nechci aby mně někdo omezoval a vnucoval mi budoucnost,
jsem jako ve vězení, nikdo mi nic nezakazuje, ale kv.li financím, si ani
nevyjdeme pobavit.
Já bych chtěla ještě cestovat, sním o Aljašce :-) o zamilování a o
úplně normálním životě bez strachu co bude , co nebude, nechci život na
hypotéku, vím že to není jeho vina, že má finanční potíže a on mně
miluje a představuje si naší hezkou budoucnost.
A já nemám sílu ho opustit, taky zranit tolik osob, to si nevezmu na
svědomí...jeho rodiče, mé rodiče, rodina...už by se mnou ani moje rodina
nepromluvila...
Odpověď: (6. 3. 2010, 22.11)
Milá L.,
cítím tě jako velmi nejistou a neukotvenou. Nejsem si jistá, že
cestováním se ukotvíš... Vezmi 100% zodpovědnost za sebe i své
cítění. Přečti si knihu: Svět bez hranic... Strach z toho, co bude, se
neztratí tím, že se změní kulisy...
(to nic nemění na tom, že péče jeho rodičů o něj je pro váš vztah
nedobrá...)Přeji vše dobré a držím palce
ZK píše: (1. 3. 2010, 13.33)
Dobrý den,
mám dotaz ohledně mé ženy je jí 33 mě 36, jsem spolu již 16let z toho 13
manželé, máme dva krásné kluky 6 a 11 roků. Vztah byl téměř celou dobu
bezproblémový, máme chalupu kterou jsme zrekonstruovali, postavili jsem cca
před rokem dům kde nyní bydlíme, v podstatě vše jak v ideálním vztahu,
avšak cca před rokem a půl manželka začala zničeho nic na internetu
neustále chatovat na seznamkách (nikdy před tím to nedělala), pak si
pořídila tajný telefon a začala se sním neustále někde schovávat. Když
se s ní snažím komunikovat zjistit co se děje, nechce nic říct maximálně
že o nic nejde, avšak v poslední době se začaly stupňovat problémy,
začala utíkat, neustále vyhledává pozornost mužů, v práci se jí
nedaří (nestíhá protože pořád visí na netu), doma to celkem skřípe.
Snažím se sice tak nějak si toho nevšímat, ale nějak se mi to nedaří,
když si o tom promluvím s přáteli tak se to většinou dozví a pak mi
vyčítá že si stěžuji, ale nevím jak to řešit, protože nechci náš
vztah rozbít, ale nelíbí se mi že nemohu své ženě plně důvěřovat.
Myslíte že je nějaká raálná možnost jak ji vrátit zpět k rodině, aby
se začala chovat zas jako máma a manželka (dříve byla pro ni rodina
nejdůležitější). Jak ji pomoci se vymanit z kolotoče internet telefon sms
schůzky...
Předem strašně moc děkuji za odpověd.
Odpověď: (6. 3. 2010, 22.03)
Milý ZK,
skutečně máte problém ve vztahu... Řekněte ji, že si se sebou, se
situací nevíte rady a že byste byl rád, aby s vámi zašla do poradny. Pokud
nebude chtít, vydejte se tam sám... Budete to pro vás přínosnější než
obecná porada na netu...
Pidmco píše: (1. 3. 2010, 11.39)
Dobrý den,
trápí mě jedna věc. Mám spokojený 7letý vztah, vím, že s tím chlapem
chci být, chci s ním mít rodinu....ale poslední dobou mám takové divné
myšlenky...o tom, zda s ním být, či ne, pak začnu brečet, protože mě
bolí představa, že bych s ním nebyla....protože s ním chci být. Nevím,
čím to bylo vyvolané. Mám kolem sebe hodně "známých" co se
rozchází po dlouhém vztahu, nebo rozvádí...a já jsem to vždy s nimi
prožívala, a říkala jsem si, jak jim musí být hrozně...a pak se tohle
stane mě...a sama nevím, jak s tím naložit.
Myslíte, že by to mohlo být tím, že mám něco vsugerované?
Nebo že takové krize jsou, ale dají se nějak "vyléčit" aby vše
bylo zase v pořádku?
Děkuji Vám.
Odpověď: (6. 3. 2010, 21.59)
Milá P.,
moc vám nerozumím... je možné, že jste si do svého podvědomí nabrala
rozpady vztahů v okolí, ale nevím... Co myslíte krizí? Pochybnosti? Pláč?
Strach? Pokud chcete přijít na to, co je skutečně za tím, přijdte na
konzultaci :).
nikitka2 píše: (1. 3. 2010, 8.45)
Dobrý den.Je mi 28 let mám manžela29 let a dve malé deti.Bydlíme v pronajatém bytu,ale abychom zde mohli bydlet je tu podmínka ke smlouvě a to,ZPRÁVCOSTVÍ.Obnáší to to,že manžel musí před každou zábavou či diskotékou uklízet velký sál a WC.Je na všechno sám a ke všemu chodí do práce ,kde se těžce pracuje 12 hodin.Vubec to už nestíhá a je uplně psychicky i fyzicky vyčerpaný.Musí také jednat z lidmi a uplně na lidi zanevřel.Je ze všeho unavený.Vždycky to byl klidas a pohodář.Nyní je z něj uzlíček nervu a i doma to už není co bývalo.Ted máme krásného synka/6mes./ a ani si ho moc nevšímá,nic ho moc nezajíma.Pořád dokola opakuje,že by chtěl jít pryč z bytu,ale o byty je nouze a na vlastní bydlení nemáme finance.Já už bych také nejradeji z bytu odešla(sousedi nám delají naschváli),ale nevíme kudy kam a na psychiku je nátlak obrovský.Myslíte,že se máme odstěhovat za každou cenu?(stále hledáme byt v realitkách) nebo se máme pokusit se situací vyrovnat?Nebo navšívit psychologa?Myslíte,že by nás někam nasměroval?Děkuji za pomoc
Odpověď: (6. 3. 2010, 21.55)
Milá Nikito,
pomáháte si navzájem? Na manžela je toho skutečně mnoho jak sama
píšete. Můžete najmout za pár stovek někoho, kdo si rád přivydělá
např. studenty. Je třeba umět si udržet svůj bezpečný prostor,
místo-čas pro odpočinek, relaxaci a regeneraci a to vám/jemu hodně chybí.
Pokud manžel se naučí složit tíhu a regenerovat třeba s psychologem, je
možné stávající situaci ustát, pokud ne, je třeba hledat jiné
řešení.
kocik píše: (1. 3. 2010, 7.47)
Dobrý den moc prosím o radu. Žiji s přítelem 5 let jsme zasnoubeni a vše je docela fajn až na pár drobností ale to ke vztahu patří sem tam nějaká výměna názoru,ale co mě nejvíc trápí. Poslední 2 roky partner omezil sex prostě už to není jako na začatku. Jsem 29letá žena zdravá a ten sex prostě mám rada ale když se začnu s partnerem mazlit tak vždy řekne že je moc unaven prostě pokaždé je to něco jineho bud radši kouká dlouho na televizi nebo je vždy nějaká vymluva.Už jsem se s ním o tom bavila co je za problém jestli ho už nepřitahuji nebo jestli má jinou ženu nebo co je za problém on tvrdí že žadný není tak prostě nevím proč je to u nás takové.Sex mame tak jednou za 2 mesice a to když ho opravdu přemluvím a takové ponižování že žena přemlouvá chlapa k sexu se mi prostě nelibí. Nechci ho opustit mam ho ráda ale tohle mě moc trápí.Dnes už se asi nedivím že si ženy v mé pozici hledají milence.Nevím jak jinak to řešit nechci aby to bral jako pivinost že já to chci tak mi to splní. Moc mě to trápí a moc prosím o radu. Děkuji moc.
Odpověď: (6. 3. 2010, 21.49)
Milá kočičko,
jj - taky chápu :). Doporučuji konzultaci u partnerského psychoterapeuta ...
Skutečně je to problém a pokud si to partner neuvědomuje, spějete k
vyčerpání vztahu... Nepodbízejte se, unikejte...
Pavell píše: (1. 3. 2010, 3.43)
Dobrý večer potřebuji poradit žena si se svým kientem domluvila kávu a poté si začali dost důvěrně dopisovat oslovením miláčku nešetřili ani z jedné strany. Když jsem se jí zeplat co to má znamenat tak to prý nic je to jen tak, že šlo jen o jedu pusu, jsem žárlivý a tak se s tím nemohu moc vyrovnat. Žena slíbila že vše ukončí a věřím že se tak stalo, jen si ponechala jednu důvěrnou zprávu kdy jí zděluje že je vážně nemocný prý z nostalgie. ptal jsem se co jí k takovému vztahu vedlo řekla že zvědavost. Věřím že vše skončilo jen se nedokáži vnitřně srovnat s tím že ještě někde uchová vzpomínku ať již z nostalgie. slíbili jsme si že uděláme tlustou čáru za vším co bylo, ale uvnitř mě to pořád svírá, co mám dělat.
Odpověď: (6. 3. 2010, 21.44)
Milý Pavle,
odpustit, milovat, přát... tak by se dala formulovat podstata řešení. Pro
jeho lepší uchopení nabízím spolupráci... Chcete?
Martina píše: (1. 3. 2010, 1.28)
Dobrý den.
Bude mi 22 let.Bez jakéhokoli zvláštního důvodu zažívám stavy
prázdnoty, mám strach ze smrti, nic mě nebaví, vím že bych si měla život
užívat, ale mám pocit, že ať udělám cokoli, tak to stejně nemá cenu.
Mám strach, že až budu mít jednou děti, tak že budu špatná matka,
špatná manželka. Přitom bych tak strašně chtěla život prožít a ne jen
přežívat. Pořád mám o všem a o všech pochybnosti. Pak jsou dny kdy jsem
šťastná a mám pocit, že mi patří svět. Toto mě provází už od
puberty. Nevím jestli to souvisí nějak s mým dětstvím (příbuzní v mém
okolí dost pili a tenkrát jsem z toho byla hodně ve stresu, hodně jsem se
jich bála, jediným mým záchytným bodem byla babička). Teď už je vše v
pořádku a vím, že mé problémy jsou ve srovnání s problémy jiných lidí
malicherné. Měla bych být šťastná, ale nemůžu si pomoct. Myslíte, že
je to důvod navštívit psychologa? Děkuji moc za odpověď.
Odpověď: (1. 3. 2010, 12.28)
Milá Martino,
pokud chceš změnit svůj život, své prožívání, určitě to dokážeš,
když se vydáš na cestu... Je třeba poznat své vnitřní mechanismy, brzdné
stopy, emoční vzorce. Doporučuji tedy studovat vnitřní mechanismy
fungování světa a psychiky, spolupracovat s lidmi, kteří umí. Můžete
navštívit seminář rodinných konstelací. Číst knihy - můžete je nalézt
i na www.mujuspech.cz, individuální
spolupráce s psychoterapeutem je samozřejmě v některých aspektech
nenahraditelná. Držím palce.
jarda píše: (23. 2. 2010, 1.00)
dobry večer, mám problém žena se odstěhovala se synem k milenci.žádá o rozvod, a já se s tím nemohu psychicky vyrovnat.můžete mi, prosím, poradit, co dělat.
Odpověď: (23. 2. 2010, 20.27)
Milý Jardo,
není jiná cesta, než se s tím vyrovnat. Doporučuji vám, abyste vyhledal
konzultaci... Držím palce pro toto nelehké období života.
Nikita911 píše: (22. 2. 2010, 21.03)
Dobrý den,
mám problém a vím, že sama ho nevyřeším. Potřebuji pomoct.
Mám partnerský vztah, který funguje již téměř 8 let. Je mi 26 let,
partnerovi 30 let. První dva roky bylo vše naprosto pohádkové, poté
samozřejmě začaly přicházet sem tam nějaké problémky, ale nic co
bychom
nemohli zvládnout - většinou šlo o banality. Nyní je to jiné. Dozvěděla
jsem
se, že mě přítel delší dobu (přes 3 roky) podváděl s vlastní sestrou
(o 3
roky mladší). Prý o nic nešlo, jen chvilkový chtíč, řekli mi na to oba.
K
samotnému aktu se vším všudy prý došlo jen 1x. Oba si jsou vědomi, že
to
byla blbost a že nejvíc ublížili mně. Omluvili se. Přesto by to
nejraději
překročili jako louži a šli dál. Zřejmě nechápou, že já toto jen
tak
nedokážu. Zasáhlo mě to jako hluboký šíp a upřímně řečeno nevím, co
mám
dělat. S přítelem stavíme barák, hypotéku mám sama na sebe, nevím, jak
bych
to sama zvládla. Navíc si už ani nedovedu představit začínat budovat
nějaký
vztah úplně od začátku. Plánovali jsme dlouhodobou budoucnoust, děti,
svatbu. Na jednu stranu věřím na druhé šance a pokud by mi dokázal, že si
ji
zaslouží, ráda bych mu ji dala. Nevím však jestli jsem na to dost
silná,
jestli to zvládnu. Jak bych se k němu pak měla chovat a jak k sestře! Na
druhou stranu si myslím, že to co udělali, je naprosto neodpustitelné a
že
není jiná cesta ven než rozchod. Co ale sestra? Tu jen tak odstřihnout
rozchodem nemůžu! Poraďte mi prosím.
Děkuji.
Odpověď: (23. 2. 2010, 20.35)
Milá Nikito,
máte tři možnosti:
1) být zraněná, toto zranění si hýčkat a "stát na místě"
2) být zraněná a pod jeho vlivem se rozhodnout vztah ukončit
3) své zranění ošetřit, aktérům odpustit a z tohoto místa se rozhodnout,
zda zůstanete či odejdete...
Můžete v té věci spolupracovat s terapeutem...
Aja(27) píše: (22. 2. 2010, 19.21)
Dobrý den,
trpím hraniční poruchou osobnosti a depresemi.( Můj táta měl asi
bipolárku, upil se a máma o mě moc nestála, s mou starší sestrou utvořily
koalici proti tátovi a já se plácala v jejich válce) Mám 8-letého syna z
prvního manželství. Po rozvodu v 21 letech sem měla dalších cca 15 sex.
partnerů. V Když jsem se vdala podruhé za muže, který mě tři roky miluje
a já jeho, stará se o mě(i v depresích) a mého syna bez výhrad a
absolutně mu věřím. Je a katolík(byla jsem jeho první). Zároveň je
velice sexy a ráda se na něj dívám. Jenže jakmile mi dá najevo, že
bychom se měli milovat, velmi znejistím. I když začnu já, tak jsem pořád
napjatá. Nemohu se uvolnit, pořád myslím na spoustu věcí, co se událi
předtím. Na to jak mnou někdo manipuloval a muži zneužívali mé
neschopnosti odmítnout každý jejich sexuální výmysl, jen abych se jim
zavděčila. Můj muž je jediný, kterého jsem poznala, který mě nikdy do
ničeho nenutil. Také mám panickou hrůzu z těhotenství. Nevím co mám
dělat. Chodila jsem na terapie a brala antidepresiva. Po roce a půl
užívání jsem s nimi skončila asi před rokem. Při terapii jsem měla
pocit, že psycholožka má zkušenosti, ale není na mě vůbec
zvědavá.Psychiatričce věřím.
Zase mívám deprese, není to nic skvělého. A taky nejsem schopná zvednout
telefon a zavolat doktorce(jakékoliv).Prostě se zablokuju a nevím proč.
Jakmile mám cokoliv udělat(a je to spojeno s plánovaným mluvením) nebo
něco slíbím (a vím, že bych měla) nemohu se donutit. Začnu se klepat a
začne mě bolet v krku, jen když si na to vzpomenu.Prosím, poraďte mi jak
mám svou situaci řešit.
Odpověď: (23. 2. 2010, 20.32)
Milá Ajo,
chápu, že jste zklamaná z průběhu minulé terapie, najděte si cestu,
která vám bude vyhovovat. Třeba někoho jiného, třeba semináře...
Antidepresíva asi budou nezbytná, poproste manžela, aby s vámi zašel k
lékařce, k psychoterapeutovi, aby pro začátek s vámi ten krok udělal. Pak
skutečně doporučuji spolupracovat s psychoterapeutem. Držím palce.
[58] 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >