Zde naleznete písemnou psychologickou poradnu. Odpovídá psycholog, psychoterapeut více; dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Psychologická poradna online se uzavře po položení desátého dotazu v týdnu.
Pokud si přejete odpověď mimo psychologickou poradnu online, je třeba uhradit 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.
Pokud si přejete online kontakt s psychologem, ten naleznete zde online psycholog

  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo konzultaci s psychologem online, kontaktujte mne telefonicky: +420 777 588 352 nebo emailem
  • Vše zde napsané bude zveřejněno

Vážený pisateli,

tento týden již bylo položeno mnoho dotazů a není v mých silách odpovědět na více. Máte-li zájem, vyčkejte, poradna se otvírá vždy v neděli o půlnoci pro 10 dotazů.
 Pokud máte zájem o zodpovězení dotazu mimo poradnu on-line, zašlete dotaz na email: radana@rovena.info a 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.

Na zodpovězení čekají: Jan, NikušQa, milan, Terka Vejnarova, Petra P., jennekdo=), qwertz, Erous, leona, Veronika, C.

[173] 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >

renka33 píše: (19. 8. 2014, 19.56)

Dobrý den,mám syna 17let,jsem samoživitelka a poslední dobou se mi výchova nějak vymkla z ruk.Syn nechodí domů,propadl ve škole,kamarádí se staršíma klukama a ti ho stahují,kolikrát ani nevím kde je-nevím jak to řešit,jsem zoufalá.Děkuji

Odpověď: (23. 8. 2014, 14.13)

Milá Renko,
chápu, že je to bolestné... zoufáním ubližujete sobě, dojděte si do poradny kvůli sobě, abyste se dokázala se situací vyrovnat.
Do 18ti vám může pomoci sociálka - měla byste tam zajít (při městském úřadě odddělení péče o dítě). Můžete ho předat otci?
Pak nezapomeňte chránit sebe... příživnictví podporovat není ok...
Přeji vše dobré.

Vincent 21 píše: (19. 8. 2014, 17.31)

Zdravím mám dotaz ohledně situace v mém životě. Jdu na vysokou školu kde bylo obtížne se dostat, přijali mě jako posledního studenta nad čárou. Bojím se že bych tedy nebyl tak dobrý jako chtějí a že to nebudu zvládat. Mám psychické problémy, deprese, sociálni fobie, úzkosti, někdy i myšlenky že bych si ublížil.
Konec střední ani maturitu jsem skoro ani nevnímal, vše se točilo kolem mé psychiky a na jiné sem se nedovedl soustředit. Už mi je lépe ale možná proto že teď nejsem vystaven stresu a frustraci jako tehdy. Obávam se však že bych se nedovedl zas soustředit na školu ale řešil tyhle věci. Plánoval jsem že bych chodil na terapie, k psychiatrovi a tak ale to by bralo hodně času a na škole je důležitá dochádzka. Nemůžu si dovolit vynechat rok ale napadlo mě že bych se dal na nějaký léčení, dal se do kopy a skusil to příšti rok. To bych se pak ale cítil jako příživník v rodine, měli by mě za slabocha co nic neumí,nic nevydrží, neprosadí se a je na hanbu. Taky ani nevím co bych řek psychologovi, cítim nepohodu ale nevím proč, jak to začalo. Zdá se mi že mé problémy nejsou dost vážne na to abych šel na nejaké léčení ale mám tedy dilemu a nevím co s tím, poradíte mi prosím?

Odpověď: (23. 8. 2014, 14.09)

Milý Vinci,
domluvte si alespon jeden pohovor se mnou.
Držím palce.

Ew píše: (19. 8. 2014, 14.50)

Prosím Vás, to se psychológové musí chovat tak chladně,tedy "profesionálně" ke svým pacientům necítit emoce a jen "pomáhat" podle naučených postupů? Třeba s väčší dávkou empatie by se mohlo stat že by chytli deprese nebo co a tak sou vlastně ještě méně citlivý jako běžní lidé. Když někdo řekne kamarádovi že se chce zabít tak má o něj opravdový strach, možná ani nemůže spát a myslí na to jestli je jeho kamarád v pořádku....Ale řekne to psychologovy a čeká pomocnou duši ale dočká se kamenné tváře, pár testů, suchý rozhovor a léky aby na ošklivé věci nemyslel.
Pacienti sou prostě tovar, prostředek k dostáni peněz a spousta psychologů by zadarmo ani nehla prstem někomu pomoct. Proto se spousta lidí nevybere hledat pomoc u odborníků protože vědí že se skutečné pomoci nedočkají a ještě se bojí žeby jejich problémy podle tabulek špatně vyhodnotili a ještě by je nechali zavřít do blázince. A tohle je fakt který se nedá ututlat že v léčebnach jde ošetřovatelům o to aby byl pacient klidný a zticha, často se ani nedbá na zachováni lidské důstojnosti, žádny lidský individualní přístup, izolace z realního života a tak dále. Ale dobrá, je to pořád lepší jako třeba ve středověku tak to už nikdo neřeší...Jen je to ostuda :P

Odpověď: (23. 8. 2014, 14.08)

Milá Ew,
zajímavé psaní... je to složitější téma... tak na seminárku ;). Co vás vede k tomu to sem psát? Seminárku sem tvořit nebudu, vaši zkušenost nezměním. Dotaz vnímám jako řečnický...
Spousta lidí nehne hlasivkami, když jsou chuligáni hrubí na průvodčí.
Strach lidi blokuje. Lidé jsou plni strachů...
Spousta lidí věří zprávám a vytváří bojové emoce...
Nikdo neřeší chudobu... nerovnost přístupu ke vzdělání....
Spousta lidí vytváří hloupé myšlenky...
Můžete kultivovat svoje srdce, odvahu a akceschopnost a taky kultivovat vztah k sobě a ke světu...
Přeji vše dobré.

anka píše: (19. 8. 2014, 14.23)

Dobrý Den,
chtěla bych se zeptat jesti je ode mě v pohodě abych žádala blízke lidi aby se ke mě chovali líp?
 Léčila sem se na deprese ale těď mi pořád není dobře, je to prostě nemoc která hned tak nezmizí. Snažím se chránit své duševné zdraví, dopřát si klid protože si to zasloužím, být na sebe a jiné milá.
Problém mám ale v tom že má rodina i kamarádi si myslí že udělají nejlépe když se ke mě budou chovat jako před tím. Vůbec nespomínat mé shroucení, ani se neptat jak se mám...Právě naopak. Spíš je to těď asi i takový chladný odstup,jako by se báli že má nemoc je nakažlivá.
Rodiče mi navíc začali vyčítat spoustu věcí, šíří ke mě spoustu negativity, jen posloucham jak na vše nadávají a dnes sem na mámu dokonce i křičela aby už konečne přestala že mi to hrozně škodí ale nevím jestli vůbec poslouchala, zavřela sem se do izby a snažila se uklidnit. Ale teď sem zase já ta špatná protože křičím a bojím se že se zase shroutím. Co mám prosím dělat? Nevím jestli klidný rozhovor aby se ke mě lépe chovali něco dlouhodobě změní.

Odpověď: (23. 8. 2014, 13.56)

Milá Anko,
v principu je dobré umět s lidmi v okololí mluvit. Říci, co cítíte, co byste si přála... zda to okolí pochopí nebo ne nikdy dopředu nevíte... každý má nějaké potřeby...
Když okolí tvoří negativitu, zkouší vás, zda se vás týká nebo ji dokážete ignorovat.  Nemusíte bedlivě naslouchat negativitě, můžete pozorovat toho člověka - od obsahu si držet odstup.

Sára píše: (19. 8. 2014, 9.40)

Prosím Vás, co dělat se zjištením že mě nikdo nemá opravdu rád? Lidi které sem měla za kamarády mě klidně ignorují až když se nudí a nemají co jiného dělat tak mi odpíšou na správy. Berou to jako samozřejmost že nic jiného nemám stejně na práci a tak když zapískají tak přijedu. Ale taky se to děje v rodině třeba, jen někdo bezvýznamný co je každému ukradený, nebo prostě všude a opravdu to nechápu. Sama o sobě myslím že jsem celkem zajímavý člověk a nejsem ani tichá ani nepříjemná jen si asi přijdu nedocenená, nebo že mou přítomnost berou jako samozřejmost a že se už ke mě není třeba chovat s respektem. Jen je možné že touhu být s nekým jsem stavila na nejvyšší místo a nemám žádny zájem pro který bych odložila i ten kontakt s lidma?

Odpověď: (23. 8. 2014, 13.52)

Milá Sári,
bolest mnoha lidí v dnešní společnosti...
nutnost srovnat se s existenciální samotou.
Přijmout stav takový, jaký je...
Věnovat se seberozvoji... i nějakému koníčku...

David píše: (19. 8. 2014, 0.15)

Dobrý večer,
v poslední době se u našeho devítiletého syna objevuje úzkost ze samoty a hlavně ze tmy. V posledních dnech jsme se na jedné akci dostali do imitovaného podzemí, kde dostal téměř hysterický záchvat. Jinak je velmi šikovný a samostatný. Žijeme jako úplná rodina, kde má ještě 2-letou sestru, se kterou vychází velmi dobře. Můžou tyto příznaky indikovat nějakou závažnější psychickou poruchu?
Děkuji za odpověď.

Odpověď: (23. 8. 2014, 13.49)

MIlý Dave,
úzkostně panická porucha či stavy....
hledejte cesty, jak s tím pracovat - třeba kineziologii a návštěvu u psychologa prokombinovat.
Držím palce.

Ajee píše: (18. 8. 2014, 23.13)

Dobry den, je mi 18 a v mem veku je normalni mit vztahy. Ja mam problem s tim ze kdyz osoba druheho pohlavi o me ma nebo projevi nejaky zajem doslova zpanikarim. Dostavam strach skoro az deprese, v komunikaci s nim jsem hodne zpatecnicka a odtazita. Uz nekolik kluku o me stalo, ale ja jsem se vzdycky z toho vymluvila nebo proste nic nechtela. V dobe kdyz jsem s nejakym tim ctitelem v kontaktu tak jsem vazne nervozni, na srdci mam velmi suzovany pocit, ale kdyz vidim nejake kluky ktere ani neznam rikam si, ze jsou hezky a ze bych je brala, nekdy i zavidim jinym holkam jak nejsou sami a nekoho pri sobe maji, ale ja bych mohla taky a muzu si za to vlastne sama. Nejvic mi vadi ten pocit ze se mnou neco chce. Treba u kamaradu se chovam normalne. Taky jsem jeste nemela s nikym pohlavni styk. Nevim jak si sama pomoc.
Dekuji za odpoved

Odpověď: (23. 8. 2014, 13.47)

Milá Ajee,
bylo by fajn zajít za psychologem... napiš si myšlenky, které souvisí s panikou... psychoterapeut ti může pomoci i naformuolovat... pak s nimi popracujte... a taky s emocemi... technika Kerp je užitečná...
Držím palce.

Chloe píše: (18. 8. 2014, 21.47)

zdravím. Mám takové podivné stavy už asi druhý měsíc. Takové otupení cítím se jakobych byla v neustále mlze která mi úplně otupuje zmysly. Pořád se mi chce spát a když se mi povede dostat z postele tak bych jen jedla a i když jsem bývala štíhle postavy tak mi začalo vadit že jsem už hodně přibrala a přemýšlim že na mě budou lidi koukat jako na ošklivou tak ani moc nechodím už z domu. Dříve mě bavilo koukat seriály nebo malovat, těd jsem neschopná se do nečěho pustit, myšlenky co mi při tom jdou hlavou jsou pověčšinou o tom že i když něco namaluju tak to stejně bude nanic a nebo se do toho nedokážu úplne oddat jen myslím na spoustu jiných věcí a i když bych chtěla malbou vyjádřit své pocity a ten svět uvnitř mé duše tak jako by to bylo hrozně moc vzdálené ode mně, nebo až tak moc mimo mně že si přijdu že tohle ani nejsem já, že vlastně je moje duše tak rozptýlená že asi nejsem nikdo. Je ťežké to vyjádřit slovně, i když to skouším tak mi přijde že se jen točím v kruzích a nevím jak ven. umíte mi nějak pomoct? Jsem z Prahy a neví jestli bych se neměla donutit zajít osobně za někým i když mi je tak nijak že ani nevím jakou pomoc bych chtěla. nevím zda se bude nejakému psychologovi chtít tahat mě k nějaké aktivitě když se mi zdá že na to nemám síly.

Odpověď: (23. 8. 2014, 13.44)

MIlá Cholo,
bylo by fajn domluvit se na setkání...
Namalujte, co vás dělí od duše... přitáhněte ji k sobě...
Mlhu rozpustte...

Dominika Novakova píše: (18. 8. 2014, 15.28)

Dobry den. Muj otec je sociopat co tyral mou mamu vic jak 7 let. Kdyz mi bylo 3 nebo 4 tak se konecne rozvedla a bydleli sme s jeji rodici a tak dale. Ja si skoro nic nepamatuju, hrozne me to stve protoze uz mi je 18 let a az ted mi dochazi jak to muselo byt pro ni strasne tezke to obdobi a co vsechno prozila jaka je silna. Ted bych se k ni mnela chovat opravdu s velkym respektem a jeste vecsi spoustou lasky to je jasny ale jsou tu jeste veci co mne stvou. Sice si nic nepamatuju ale mama rika ze mam urcite traumu z toho, treba ze se bojim lidi a nechci si moc hledat vztahy, po sexu vubec netouzim...taky se bojim spat po tme a trochu paranoidne si predstavuju veci ve stinech, ze se tam neco desive objevi..Zvyknu se hodne podcenovat, kromne mami se mnou vsichni totiz nejednali jinak nez jak s hloupim deckem ktere nic neumi tak už to mam jako v podvedomi ze to tak opravdu je. mam i deprese a bylo obdobi kdy jsem hodne myslela na sebevrazdu ale mame bych to proste nemohla udelat.
Jinak dalsi vec, matka s otcem uz umi v celku normalne spolu mluvit jako by se nic nestalo ale vsichni vime ze on se akorat ta boji policie. Nic mu neni lito, nezaslouzi si odpusteni jen by bylo nejlepsi aby jsme se tvarili ze on neexistuje. i kdyz sme spolu tak casto neco hnusniho rekne mame a ona dela ze ji to nevadi. je mi z toho spatne sakra jak se muze tak chovat k tomu magorovi

Odpověď: (23. 8. 2014, 13.42)

Milá Domi,
bolest - svou - tu potřebujete uzdravit...
Mezi dospělými se dějí věci - láska, bolest...
Zabývejte se rodinnými konstelacemi...
Pak třeba čtěte knihu Radikální odpuštění...
Také pohledejte EEFT terapeuta...
Přeji vše dobré.

Anonym píše: (18. 8. 2014, 6.05)

Dobrý den.
Mám takový menší problém... Už pár týdnu se topím v depresích a nevím co s tím. A jak čas pomalu plyne, všichni mě začínají nenávidět, opouštět a já už nevím kudy kam. Deprese jsem měla i v  dřívější době... přestalo to, ale potom to zase začalo. Už několikrát jsem byla šikanována a bohužel, často si beru věci k srdci a pak jsem z toho vážně zničená... Párkrát jsem se snažila zabít. Každý pokus o smrt měl něco společného se žiletkou, léky a dalšími věci...Přijdu si vážně už psychický nemocná... Dnes jsem zase někoho zklamala... Všichni si mě dobírají kvůli minulosti.... A já už nechci dál... Chodila jsem asi 2 měsíce k psycholožce... Užívala jsem antidepresiva, ale nic z těchto variant nepomohlo... Cítím se jako kdybych na tomhle světě byla sama, nedokázali by jste mi nějakým způsobem pomoct? Moc by mi to pomohlo :( Předem děkuji.

Odpověď: (23. 8. 2014, 13.38)

Milá Anonymko,
http://rovena.info/kognitivne-…
také technika EEFT - pohledejte na internetu...
Kniha Léčebné kody.
Antidepresiva - pokud nepomáhají, jděte k psychiatovi a proberte to - je to alchymie, můžete vyzkoušet jiné...
Zařadte do denního režimu pohyb - byt by to mělo být jen malinko.
Držím palce.

Dkocir píše: (12. 8. 2014, 15.11)

Dobrý Den,
chtěl bych se zeptat jestli někdo nemá potíže s učením a jestli už to někdo nezačal nějak řešit. Moje učení už zkrátka od mého mládí je špatné.. Špatně jsem si pamatoval barvy a další takové základy. Potom jsem zjistil že mám dislexii. A taky jsem zjistil ve článku, že se musí s dítětem učit společně a taky musím mít dostatečný klid, jelikož je fakt že mám také problémy se soustředěním. Bohužel na základní škole jsem se moc neučil a moje matka zanedbala tyto pomocné věci které jsem zrovna četl ve článcích a vzdala to. Říkala mi že to semnou bylo hodně těžký, ikdyž ona to taky nemá moc lehké. No zpět k tématu.. Teď jsem na střední průmyslové škole, ikdyž mi psycholožka vůbec nedoporučovala maturitní obor, ale výuční. Nechci to vzdát, chci dále bojovat. Na střední co jsem 1 rok jsem se dost změnil. Změnil jsem úplný pohled k učivu, baví mě to. Rád bych vystudoval třeba i vysokou školu, ale propadl jsem na konci prvního roku z matiky a češtiny. Mám teď celé prázdniny doučování z matiky a také jsem našel lepší způsob učení literatury, snad to nějak zvládnu. Zarazilo mě když jsem teď dělal tréninkový test z matiky pro učně a skoro jsem z toho nic nevypočítal což mě zarazilo když už se celkem dlouho doučuji a baví mě to a doučovatelka je fakt skvělá. Proto bych se chtěl zeptat jestli někdo neměl podobný problém a popřípadě jak tento problém řešil. Myslíte že má cenu dále bojovat?
Děkuji za odpověď.

Odpověď: (13. 8. 2014, 14.04)

MIlý Doci,
obrat se na pedagogicko psychologickou poradnu... test, diagnoza a doporučení pro školu....
Držím palce.

5362 píše: (12. 8. 2014, 14.47)

Dobrý den,
jsem skoro měsíc po porodu druhé dcery a můj vztah k ní se vyvíjí čím dál hůře. V podstatě se dostávám do stádia, kdy ji naprosto nesnáším a beru jako řvoucí přítěž, která ničí život mě a tím i mé první dceři, která vnímá mou nervozitu či spíše hysteriia neustálý pláč. Myslím, že mimino vnímá můj  negativní vztah, protože nejvíce brečí u mě, když si jí vezme např. babička okamžitě přestává. Mám už strach, že jí ublížím. Nedokážu jí říct jediné hezké slovo, nedokážu se na ní skoro podívat. Když jí musím chovat je mi z toho skoro špatně od žaludku jak je mi to nepříjemné. nevím už co mám dělat. Ráno po probuzení okamžitě brečím, když si uvědomím, že noc s ní nebyla jen zlý sen a že tam stále je a zase brečí a zase chce jíst. Manžel mi hodně pomáhá a i máma, protože nekojím, může jí i v noci krmit někdo jiný, takže si od ní občas odpočinu. Přesto si už nevím rady

Odpověď: (13. 8. 2014, 14.02)

Milá  5362,
možné je odloučení... možná je návštěva psychiatra... možné je EEFT, kineziologie, homeopatie...

slunečnice píše: (12. 8. 2014, 14.23)

Zdravím mám dotaz celý můj život je na prd jako mala jsem byla zneuzivana pak jsem byla v dětském domově, tet mam přitele s kterým chodim 5 let ale pořat se bojim že mě opustí, udělala jse m2 velké chybi a to že jsem ho podvedla a nevim co ted, máme spolu 8 měsičního syna, ale já se citim pořat sama. Milují ho celou svou duší ale asi mu ubližiji když jde ven tak chci aby hned přišel. Nevim co mám dělat snažim se byt na něj hodna ale mje nervy jsou totalně rozcuchane pořat jsem naštnava nechci byt zla nechci. Jěště o mém přiteli ptamse ho tymě nemiluješ odpovi mi miluji ale nebudu tě milovat vic když jsi mě podvedla ale chce si mě vzit pořat te mi prosim co mam delat jina se asi zhorutim. DĚKUJÍ

Odpověď: (13. 8. 2014, 13.59)

Milá Slunečnice,
začněte pravidelně spolupracovat s psychoterapeutem...
Knihu Žít s radostí... Meditace... třeba i antidepresíva... a nějaká návštěva pak i vhodná s partnerem.
Přeji vše dobré.

Olinka(21) píše: (12. 8. 2014, 14.01)

Dobrý den.
Mohu jít za psychologem s tím že jsem si přečetla hodně článku na netu o svých potížích a sedí na mně přesně diagnóza Hraničná porucha osobnosti? Protože nechci aby jim to přišlo vtipné že jsem si něco přečetla a hned sem si dala nálepku. Nebo že si hraju na odborníka. Ale chtěla bych své potíže řešit, třeba terapií. Neumíte mi prosím poradit dobrého psychologa v Praze na tuhle poruchu? Dopředu dekuju za odpověď.

Odpověď: (13. 8. 2014, 13.57)

Milá Oli,
věřím, že na netu najdete toho, koho potřebujete. A důležité je za tím člověkem jít s tím, co chcete řešit, změnit...
Přeji vše dobré.

Otylka píše: (12. 8. 2014, 13.20)

Dobrý den, píšu ohledně mé matky. Bývalá učitelka ZŠ, již léta v důchodu(69 let).Po smrti manžela před 10 lety se uzavřela do sebe a upnula se na psa. Nikam nechodí pouze pracuje na zahradě a venčí psa. Bydlí v rodinném domku s mou svobodnou sestrou(40 let). Má jediného vnuka z mé strany, avšak nikterak o něj neprojevuje zájem. Hlídá ho pouze ve vyjímečných situacích, nikdy se však sama nenabídne. Jakmile přijde sestra z práce, okamžitě jí ho předává do péče (má toho nad hlavu). Hlavní problém je pes, vynucuje si a trvá na tom, aby sestra venčila denně v 5,30 ráno včetně sobot a nedělí i když chodí do práce a dále v 17,30 odpoledne, takže musí spěchat a nikde se nezdržovat. Matka je velmi dominantní i když tvrdí, že nikomu nevnucuje svůj názor. Problém nastal nyní, kdy si matka natáhla vaz v koleni s artrosou III. stupně a zůstala o berlích. Pravidla se psem však trvají a přibylo venčení které zastávala ona a to v 8,30 a 13,00. Předesílám že mají rodinný domek s velkou zahradou. Sestra má jít na operaci a já se již nyní děsím, že po mně bude vyžadovat tento psí servis. Když odmítnu bude oheň na střeše. Navíc mám v sobě neochotu za těch 10 let co je můj syn - její vnuk na světě a vím, že hlídání bylo vždy s velkými potížemi. Děkuji

Odpověď: (13. 8. 2014, 13.56)

Milá Otylko,
já vás soudit nebudu. Vy soudíte sama sebe... Dospělý každého věku by si měl zařídit život, na který stačí. Když si rodiče obstarají 10h polí a pak vyžadují práci dospělých dětí, je to od nich nefér... podobně se psem - zvláště, když je zahrada...
Přeji vše dobré.

Markéta píše: (12. 8. 2014, 12.33)

Dobrý den,
Právě jsem vyšla ze střední školy a mám svojí první práci.Problém je v tom,že beru naprosto příšerný nízký plat a druhá věc je ta,že mám čím dál tím větší problémy se svojí nadřízenou.Snažím se dělat vše,tak jak mě tady učí..Jenže na škole nás to učili jinak.Neustále má narážky na to,že ze školy nic neumím a je to mnohem horší semnou než si myslela. na rovinu mi řekla,že mám měsíc a půl na to,abych se vše naučila,jinak půjdu..Na jednu stranu obor změnit nechci a proto se to snažím vše vydržet,ale na druhou mi tu práci svým chování znechucuje.Mám dost problém se sebevědomím a to,že mi neustále nadává i za blbosti a staví mě to řady,jako 5leté dítě mi fakt vadí,ale o tu práci stojím.Mám pocit,že jsem tu fakt na nic..že nic neumím a nic umět ani nebudu,protože když neumím ani to,co jsem studovala a s láskou,tak mi v  hlavě běhá to,že se neuživím a nepostavím  na své nohy...Jsem neštastná z té nadřízené,protože se opravdu snažím a nevím,jak se jí mám zavděčit..Prostě mě ve škole nenaučili to,co potřebuju v praxi a ted se mi to špatně učí:(..Navíc je na mě opravdový tlak.Zadarmo dojíždím do jejich práce,kterou mají ještě doma,abych se toho víc naučila a stejnak se jim nezavděčím.Zkuste mi prosím poradit,co s tím mám dělat. Chci si práci udržet,ale zároven mě to tu ubíjí.
Děkuji za odpověd.

Odpověď: (13. 8. 2014, 13.52)

Milá Markétko,
tady rada těžká. Věř, že když to nejde tady, tvoje kariéra tím nekončí. Učit se je třeba - nejlépe celý život, školou to skutečně nekončí.A toto je tvoje první zkušennost, něco si z toho vezmeš a půjdeš dál. Když se ti podaří vzít to trochu s nadhledem - bud bude nebo nebude - to se uvidí, ale pro tebe to každopádně bude dobré. Když budeš muset jít dál, budeš mít kus praxe a zbavíš se nepříjemné ženské. Když zůstaneš - stejně zvaš, zda ty vztahy stojí za ty nervy....
Držím palce.

DaDa píše: (11. 8. 2014, 17.56)

Dobrý den. Je mi 20 let, pořád studuju ale spoměla jsem si na pár věcí. Když jsem byla na základce tak mě šikanovali a na střední to taky nebyla žádna sláva. Bylo mi hrozně, nenávidela jsem se protože jsem jiná a neumím si najít kamarády. Až teď jsem našla lidi kteří mi pomohli a berou mě jaká sem a už mi je líp. Jen si na netu píšu s jednou dívkou, je ji 13 let a je na tom jako já tehdy. A spousta dalších detí taky.
Hrozně bych jim chtěla pomoct protože vím jaké to bylo. Nechci aby se deti báli chodit do školy, brečeli a každý večer třeba i uvažovali o sebevražde. Někdo by jim řekl že musí vydržet a být silní ale to není správne. Proč musíme trpět? Určite to jde zmněnit. A tak se ptám jestli nevíte poradit co mám dělat, na koho se obrátit, s kým mám spolupracovat aby se konečne začalo něco opravdu dělat. Protože určite existují kampane a poradny a nevím co ale to rozhodně nestačí. Teď si přijdu akurát tak bezmocná.

Odpověď: (13. 8. 2014, 13.46)

Milá Dado,
ano, existují metodické programy na prevenci šikany a na práci se vztahy ve třídě. Každá škola má zpracovaný Minimální preventivní program, který obsahuje i postup prevence šikany a její řešení. Můžete upozornit českou školní inspekci na neřešení tohoto tématu v konkrétní škole.  V obecné rovině je třeba se obrátit na nějakou kompetentní osobu - rodič, třídní, výchovný poroadce, metodik primární prevence nebo školní psycholog a požádat ji o spolupráci při zjednání nápravy. Pokud tak dospělý neučiní, jedná v nesouladu s platnými předpisy.
Držím palce.

Petra T píše: (11. 8. 2014, 12.48)

Dobrý den. Jsem vysoko senzitivní člověk. Vadí mi spousta věcí jako světlo, některé zvuky,pachy, spousta lidí a tak dále.
Naopak zas vnímam spoustu věcí co jiní ne. Někdy jsem malovala ale mám teď takový blok k tomu tak už spíš jen píšu příběhy.
Jsem taky ale duševně hodně přecitlivělá. Brečím i pro věci které jsou pro ostatní úplne banalní. A hodně špatně snášim kritiku. A taky samotu. Vlastně sem sama skoro celý život, nikdo mě nechápe a vlastně se nikdo se mnou nechce bavit pro mou povahu. Říkají že musí být všechno podle mě, že jsem detinská, rozmazlená, všechno mi vadí, nic nevydržím a tak dále.
Nejsem taková protože chci, moc mě jejich řeči bolí. A jsou od lidí co byli chvíli jako kamarádi ale taky od rodiny. Nevím co dělat protože nikdo nechápe jak je težké být mnou, moc se snažím a dělám co můžu a nakonec to stejně není dost. Vím že nikdy nebudu "normálni" ale taky nechci být pořád sama jen to těď nezvládam.

Odpověď: (13. 8. 2014, 10.41)

Milá Petro,
doporučuji navštívit psychiatra  a spolupracovat s psychoterapeutem na změnách, které si přejete.

Milan píše: (11. 8. 2014, 8.07)

Dobrý den,
mám na vás jeden dotaz. Začal jsem mít problémy s manželkou, i když jak se to vezme, ona žádné necítí. Je mně 43 let, manželka je o rok mladší a máme jednoho syna 18 let.  V poslední době se manželka velmi silně upnula na syna, chová se k němu jako k partnerovi,  obskakuje, ho, opečovává, až neúměrně v jeho věku. Za to se mnou mluví na půl huby nebo rýpe a sekýruje, často má špatnou náladu nebo je věčně nespokojená.Trvá to více než rok. Chodím normálně do práce, vydělám docela slušné peníze, nemám ani nehledám si  žádnou milenku a ženě pomáhám myslím si docela dost, vůbec mně nenapadá žádný důvod pro takový obrat. Proč se tak chová, mi nikdy neřekla, žádný problém prý není, a jediný, kdo má problém jsem já. Ani se nestalo nic v rodině, žádná změna nebo konflikt. Vztah se synem jsme měli dobrý, ale teď se v poslední době  se mnou v podstatě  přestal bavit, vše řeší jen s matkou, případně s babičkou (mojí tchyní). Vypadá to, že mají spolu nějaké tajnosti, o kterých já nemám vědět. Jediné, co mně napadá, snad jen že možná  mohly projevit "geny" po její matce (rozvedená, všichni chlapi jsou podle ní trotlové, zato je velmi fixovaná na děti, mojí ženu a švagrovou a jejich děti, své vnuky). Asi jí nedostanu do poradny, tak prosím aspoň tady  o radu jak dál, nedokážu odhadnout, jestli jí to  přejde nebo jestli by to mohla být předzvěst něčeho horšího.

Odpověď: (13. 8. 2014, 10.40)

Milý Milane,
nejsem veštírna ;) . S těmi "geny" máte patrně docela pravdu. Podívejte se na www.konstelace.info . Když máte problém vy a nikdo jiný nemá pocit, že vám s ním má pomoci, pak si s problémem budete muset poradit sám a zařídit se podle toho. Manželce jasně řekněte, že takový stav vám nevyhovuje a když bude trvat i nadále, nemůžete zajistit, že si své potřeby citové sounáležitosti nebudete řešit jinak.
Přeji vše dobré.

Verča píše: (4. 8. 2014, 21.51)

Dobrý den. Mám dotaz. Je možný že sice jsem žena ale cítim jako bych si nepotřebovala hledat "druhou polovičku" protože jako bych měla i tu mužskou část již ve vlastí duši. Nebo že bych měla i druhou duši která je mužského pohlavý. Často o sobě mluvím v mužském rodu, jsem umělecky založená a tak když maluju nebo píšu příběh tak hlavní postava je väčšinou kluk. A i ten kluk je takový spíš jemný a citlivý.
Proto mám takový problém že jsem nikdy neměla žádny vztah s nikým. Umím kamarádit ale nic vím jsem ještě nezažila.
Není to tak že bych si přišla že nikoho nepotřebuju protože jsem "kompletní",nemám ani ráda samotu. Jen nevím co to se mnou je, zda bych neměla navštívit sexuologa

Odpověď: (10. 8. 2014, 14.13)

Milá Veru,
spíše se vydej na seminář tantry :)
Že v sobě máš mužskou a ženskou část dobře vyvinutou, je v pořádku. Optimální je poměr 45% na 55% ve prospěch fyzického pohlaví .
Přeji vše dobré.

[173] 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >