evička píše: (9. 3. 2010, 9.54)

ahoj,jmenuji se eva a mam takovy problem,mam dvě děti,a rozešla jsem se z manželem neklapaloto,a ja se stym nějak nedokaži vyrovnat a pořad mam depsese nějde mi to z hlavy,pořad se mi to vraci a ubiji mě to,nevim si stym rady,potřebovala bych něco co by mi vratilo chut do života.eva

Odpověď: (9. 3. 2010, 9.59)

Milá Evo,
asi jste si v souvislosti s ukončením manželství nedořešila nějaké podstatné věci. Nevím, co to je. Osobní konzultace by pro Vás byla přínosem.

Lucie píše: (8. 3. 2010, 17.54)

Dobrý den,
obracím se na Vás s prosbou o radu, co dělat v mé situaci, zda je nezbytná
návštěva psychologa či psychiatra. Můj problém spočívá v následujícím
(nechtělo se mi tak osobní problémy popisovat veřejně na internetu). Je mi
23 a v dětství, zhruba tak okolo 11 možná méně ale maximálně 12 let jsem
byla obětí sexuálního obtěžování - ten muž byl zřejmě pedofil, ženatý,
manžel kamarádky mojí matky. Vím, že se to stalo několikrát, poze v jednom
případě si vzpomínám na detaily - v těchto vzpomínkách ke znásilnění
nedošlo. Celé roky jsem se uklidňovala myšlenkou, že ke znásilnění nedošlo,
že pokud by se to stalo, pamatovala bych si to. Nedávno jsem se s mojí
matkou bavila o rodině toho muže, tím se mi vše připomnělo. Pak jsem měla
rozhovor s jednou svojí známou, která má o psychologii nějaké povědomí a
sama navštěvuje psychologa. Bavily jsme se o mých problémech - deprese,
anxieta (i v psychologických testech BITEPT a podobných objektivně tento
výsledek vyšel), dále o mém sexuálním odporu k mužům. Mám také otce, který v
dětství byl velmi agresivní k mé matce a alkoholik, v jeho případě však
nešlo o sexuální zneužívání plus další negativní zkušenost v dětství, kdy mě
asi v 10 nebo 11 letech málem znásilnili v té době stejně staří chlapci.
Přemýšlím nad tím, že můj sexuální odpor k mužům pravděpodobně pramení z
tohoto. Ale větší otazník v mém případě visí nad tím, zda mohlo se
zmiňovaným mužem dojít ke znásilnění, a následnému vvytěsnění, že bych si
danou situaci nevybavovala. Jak se mi situace v nedávnu připomněla, hodně s
tím bojuji a pořád to mám na mysli. Nevím, zda bude nutná návštěva
psychologa anebo zda to zvládnu sama nějak v sobě popřít, potřebovala bych
si však odpovědět na otázku, na kterou jako laik odpověď neznám. V případě
vytěsnění - pamatuje si oběť, že byla znásilněna, ale nepamatuje si detaily
znásilnění? Prostě ví že se to stalo ale neví jak? Anebo se může stát že
vytěsní vše a může si myslet že ke znásilnění nedošlo? Nevím, zda se tohle
děje a zda je nějaký rozdíl mezi oběťmi sexuálního zneužívání v dětském a v
dospělém věku, ale uklidňuji se tím, že znásilněné ženy si také pamatují, co
se jim stalo. I když fenomén suprese existuje. Nevím, jak by se dala pravda
o tom, zda se znásilnění stalo či ne, zjistit. Možná regresní terapií či
hypnózou? To se mi ale zdá jako dost nebezpečná metoda. ještě další otázka -
mohla by mít moje homosexuální orientace kořeny právě v mých negativních
zkušenostech z dětsttví anebo je to vážně čistě vrozená záležitost? Děkuji
Vám předem za Vaši radu a omlouvám se za dlouhé popisy, snažila jsem se
vysvětlit svůj problém, co nejstručněji, ale musela jsem popsat celou
situaci.

Odpověď: (9. 3. 2010, 9.49)

Milá Lucie,
evidentně se necítíte dobře. Z vašeho psaní vnímám, že hledáte analýzu, což není špatné, ale nejsem si jistá, že hledáte řešení. Teoretizování, i když sofistikované, zůstane stále jen teorií.Je pro vás důležitejší zjistit, co se stalo, nebo změna vašeho psychického stavu? Až vašim zadáním bude druhá možnost, můžete mne kontaktovat znovu. Přeji vše dobré.

Andrea 33 let píše: (8. 3. 2010, 15.10)

Dobrý den.
Jsem maminka dvou dětí, devítileté holčičky a skoro dvouměsíčního syna a trpím panickým strachem o své děti, konkrétně strachem z toho, že budou nemocné. Stále je pozoruji, při jakékoliv drobnější nemoci hned panikařím a jdu s nimi raději k dětské lékařce..to se týká i rýmy a lehčích onemocnění (chřipka) a podobně.Ikdyž si říkám a snažím se uklidňovat tím, že děti bývají nemocné často jsem však vyděšená vždy když na ně "něco leze"..tento strach trvá od narození dcery-po porodu a nyní po narození syna se můj strach zvětšuje..už dokonce mám obavy o svůj zdravotní stav, abych třeba nenastydla a děti to ode mne nechytly..prosím poraďte mi zdali je nutné navštívit třeba psychologa a léčit se u něj, neb s tímto pocitem se hrozně špatně žije a trpím tím nejenom já, ale i moje děti..mockrát děkuji za odpověď..

Odpověď: (9. 3. 2010, 9.26)

Milá Andreo,
sama vyhodnocujete, že se s tím pocitem žije špatně. Proto doporučuji skutečně vyhledat a spolupracvat s psychoterapeutem. Přeji vše dobré.

marlinka píše: (8. 3. 2010, 12.48)

Dobrý den,píši vám,protože mám porblém se svým přítelem!Žijeme spolu skoro 2roky a nemuzu si na nej v nicem stezovat,je spolehlivy,pracovity,milujici.­.jen jedina vec,ktera nas vztah zzira je agrese zpusobena alkoholem!Pritel neni zadnej alkoholik,doma si ani pivo neda!ale jakmije jdem nekam za zabavou,treba na diskoteku,tak jakmile zacne hodne pit,stava se z nej neovladatelny agresor!Porad se chce prat  a je agresivni,nadava a nejde ovladnout!Uz nekolikrat jsem si s nim o tom promlouvala,ale rekl mi,ze ma vzdy v tomto stavu uplne zatmeni pred ocima.Nedavno bylo to tak,ze jsem sli na diskoteku a on se zase hodne opil,snazim se ho vzdy zkusit ovladnout a rikat mu aby uz nepil,ze ma dost,ale on neposloucha a pije dal!pak se dostal do takoveho stavu,ze se chtel prat,kamaradi se snazili ho zadrzet,ja u nej stala,uz jsem psychicky nemohla,brecela jsem a kricela ne nej,at toho uz necha!Ale on doopravdy asi pul hodiny mel takovy stav,ze ho drzeli venku dva kamaradi a snazili se ho uklidnit,ale on stale kricel a nadaval at ho pusti,ze se chce prat!Nejvic me na tom vadi,ze ani ja ho nedokazu ovladnout!snazim se,ale doopravdy to nejde!nikdo to nedokaze ho uklidnnit,vzdy musime pockat az to odezni.coz muze nekdy trvat i hodinu!nevim co mam delat,uz nekolikrat mi slibil,ze se ovladat bude a ze nebude tolik na diskotece pit,ale proste to nedokaze!miluju ho a chci mu pomoct,ale jak??prosim poradte!!dekuji

Odpověď: (9. 3. 2010, 9.24)

Milá Marlinko,
při čtení Vašeho dopisu mne napadalo, že pomáhat můžeme skutečně jen tomu, kdo o to stojí a Váš přítel o to nestojí. Takže mi připadá, že potřebujete chránit sebe. Ve chvíli, kdy se opíjí, je třeba se od něj odpojit, nejlépe na takovou akci s ním ani nejít. On informace o sobě má, jak s nimi nakládá, je jeho starost. Podle mého by se měl rozhodnout nepít a vyhledat psychoterapeuta, ale ani jedno rozhodnutí neučinil, tak není moc moudré brát jeho starost na sebe. Vy ho skutečně nemůžete ovládat... Přeji vše dobré.

michael píše: (8. 3. 2010, 11.31)

Dobrý den,cítím delší dobu smíšené pocity spíš bych je označila jako nával emocí. Jde o to že někdy mám pocit že zvládnu vše a někdy jako třeba ted jsem na rozpadnutí. Za cca 1 hodinu mám nepříjemnou schuzku na uřadu,žaludek mám v krku cítím se jak před porážkou. Poslední dobou se ještě projevila nepříjemná věc a tou je má pamět,uplně se vytrácí některé věci v konverzaci opakuji věc, kterou už jsem řekl atd.Myslíte že by pomohla návštěva psychologa? Jak to probíhá? Děkuji za odpověd, Michael

Odpověď: (9. 3. 2010, 9.20)

Milý Michale,
ohledně nervozity z jednání na úřadu by spolupráce s psychoterapeutem měla pomoci. Ohledně paměti - to nevím. A jak to probíhá? Tak např. u mne: Zeptám se vás, co si dáte k pití a jak se máte :), takže je možné to brát jako jít na návštěvu "na kávu". A dál? To záleží na situaci... Držím palce k odvaze.

xmen píše: (8. 3. 2010, 7.20)

dobrý den,chtěl bych se zeptat,koho bych měl navštívit s těmito psychickými problémy.je mi 23,sportovně založený a žijící zdravým životním stylem.už asi od 15 let trpím nějakou formou bludú a pronásledování,uvědomil jsem si to až ted,když už upadám do těžkých depresí...ale mám i stavy,kdy sem naprosto v pohodě..ale to je málokdy...mám potřebu se do sebe uzavírat.v patnácti to byla chronická žárlivost,samozřejmě nesmyslně vymyšlená,o rok déle,sem měl strach že mě chce zabít někdo a už 3roky nějakým způsobem mám strach z infekcí,neustále chodím na testy,ale prostě mám nějakej hlas v hlavě že jsem nakaženej a mám to spočítaný.přitom jsem zdravej.vždy když jdu na testy,tak si něco vymyslim,aby jim to nepřišlo podezřelý...už mám i myšlenky,že mě berou krev infikovanou jehlou atd...prostě mě to začíná uvnitř zabíjet.tyhle černé myšlenky nejsem schopnej už vyhnat z hlavy,jako by ty bludy byla realita a já se sní bavil.nejde to a už mám problém rozeznat realitu od fikce,nepoznám rozdíl.jsem nekuřák,sportovec,nepiju alkohol..mám i vysoký iq kolem 130,neměl sem nikdy problémy se zákonem,prostě nic,akorád sem vyrůstal v rodině kde sem od malička viděl jak táta bije mámu a neustále u nás byla policie,dá se říct,že sem měl celé dětství strach.tak nevím co se děje se mnou..až ted sem si dal všechno dokupy,že nejsem asi uplně zdráv.pomozte mi prosím na koho se mám obrátit,už sem opravdu v koncích...děkuji

Odpověď: (9. 3. 2010, 9.15)

Milý sportovče,
jsem ráda, že se ptáš na to, kam zajít a nečekáš zde rozřešení. Obecně bych doporučila psychoterapii, což je způsob, který by měl vést k lepšímu porozumění sobě a umění se sebou pracovat - dobrá je jistě kombinace s léčebnými meditacemi. Nevylučuji ani kombinaci s návštěvou u psychiatra (odhadovala bych asi nějaké antidepresiva). Máte-li chuť, zastavte se :). Držím palce.

tina 34 píše: (8. 3. 2010, 2.49)

Dobry den
Pritel se mnou rozchazi a pritom mi dava najevo jak me nenavidi. Rika ze mi daval najevo uz 2 roky a uz nemuze... Shanim byt a hodne jsem brecela, pritom jsem citila lip nez ted. Ted najednou sebe vidim asi jeho ocima a mam hroznou vzek a nenavist vuci sobe. Chci byt mrtva. Co mam delat?

Odpověď: (9. 3. 2010, 9.08)

Milá Tino,
asi opravdu náročná situace. Dvá tušit Vaši závislost na něm, asi si málo vážíte sama sebe, pokud jste dva roky neviděla, že Vás nemá rád. Tino, je to jen náročné období a třeba se dát dohromady kvůli sobě... Asi budete muset začít od toho, že si odpustíte a budete se mít rád. Můžeme spolu probrat, jak na to. Držím palce.

Jana píše: (1. 3. 2010, 16.52)

Dobrý den.
Chtěla jsem se zeptat, zda je nějaké jiné řešení než konzultace s psychologem, když trpim nějakým blokem vůči komunikaci s partnerem. Jsem s ním už víc jak 1,5 roku a nedokážu s ním vůbec mluvit. Nedokážu mu na nic odpovědět, i když se mě zeptá a já bych moc chtěla. Už se mnou nemá trpělivost a chce se rozejít, protože mě vůbec nechápe. Přes internet si s ním dokážu psát bez zábran, ale když mám promluvit, tak jak kdyby se to ve mně zablokovalo a nejde mi vyslovit ani hláska. Nebojím se ho, nic mi nikdy neudělal. O našem vztahu nikdo neví, protože je mezi námi velký věkový rozdíl, ale to ten problém neni, protože i s mladšími partnery, které jsem měla mi nešlo komunikovat. Nevím, čím to je způsobeno a chtěla bych to řešit jinak než konzultacemi s psychologem, protože na to nemám čas, většinu času trávím ve škole anebo učením doma. Komunikace s kamarádkami mi nedělá problém. Mám trochu větší respekt z cizích lidí a nedokážu někoho o něco požádat. Je to docela problém v mém životě a obzvlášť se svým partnerem bych chtěla komunikovat. Opravdu si nevím už rady a nedivím se příteli, že už se mnou nemá trpělivost. Můžete mi prosím poradit, děkuji.

Odpověď: (6. 3. 2010, 22.19)

Sám si člověk rozhoduje, čemu věnuje svůj čas a svoji energii, co je pro něj důležité... Chodíte k zubaři? Chodíte ke kadeřníkovi?
(Rada?: mluvte s ním. Nefunguje? Hmm :()

Kája 30 píše: (1. 3. 2010, 15.51)

Dobrý den,potřebuji poradit,jak se bavit se svým kolegou(31):-)Už mi nějak dochází "minuce":on mi na některé věci odpovídá stylem:"já jsem to nijak nemyslel,řekl jsem ti pouze svoje a to,že tys to nepochopil(pochopila jinak) je jenom tvoje věc,já za to nemůžu".Popřípadě řekne,že na svoje sdělení nečekal žádnou rekaci a že to, že já jsem si to pro sebe vyložila jinak, není jeho problém. Nebo se ho zeptám: a to tam nemůžu(na nějakou akci)jít sama?Odpověď : "to je na tobě". Žádné - ano/ne. Tuhle jsem ho prosila,aby přede mnou nebyl vulgární a on mi na to řekl:"mimochodem nejsem vulgární.Jestli se ti zdá,že jo,tak jsem prostě takovej."Občas mi přijde,že se na mě dívá jakoby "z patra",že má nade mnou psychickou převahu.Razí názor,že se směje pouze svým vtipům,ostatní jsou trapné, v lepším případě ne moc vtipné. Většinou jeho humor chápu,ale někdy se v něm samotném prostě nevyznám.Nic ho nerozhodí,nic se ho nedotkne,vždycky je nad věcí. Ale možná jsem jen přecitlivělá:-)

Odpověď: (6. 3. 2010, 22.16)

Milá Kájo,
komunikaci omezte na věcné informace, ostatní komunikaci neberte osobně (přečtěte si knihu Čtyři dohody). Můžete spolupracovat s koučem. Skutečně se nemusíte učit rozumět jeho humoru.

dee píše: (1. 3. 2010, 15.08)

Dobrý den, mám takový problém je to asi 4 měsíce co mě začal šikanovat můj zaměstnavatel, nechtěl mi dát dovolenou, ponižoval mě před ostatními atd. snažila jsem to přehlížet, ale pak toho bylo víc. Nakonec jsem dovolenou dostala pod podmínkou, pokud splním nějaké úkoly, které jsem v daném termínu splnila. Po dovolené začala teprve pořádná šikana, to už mi hrozila i výpovědí,a navíc dělá mi ze života peklo...už týden jsem chodila s horečkami do práce a nakonec jsem si říkala stojí mi to vůbec za to?zbytečně se rozčilovat a ničit si zdraví?tak jsem šla marodit. Doktor řekl mi že mám angínu a že to bude na delší dobu. Ihned od lékaře jsem jela zavézt neschopenku a od nadřízené mi bylo vyčteno, že jsem to udělala naschvál, že mě dovolenou neměla dávat....a že mi to pěkně osolí. Už jsem doma více jak přes měsíc měla jsem nějaké zdravotní komplikace, tak jsem chodila po různých vyšetřeních a měla jsem odpočívat. Samozřejmě ani doma nemám klid. Šéfová to sice neřeší přeze mě, ale přez mého ošetřujícího lékaře. Mám z toho nervy už na dranc. Po každé když jsem šla do práce jsem se klepala co zase bude, myslíte, že už jsem nějak psychicky poznamenaná? Navíc majitel firmy je strašný hulvát a stále jen na nás křičí a svaluje vinu, navíc nic jiného od něj neslyšíte než to, že jste bez premií zase jako každý měsíc. Jsem tam skoro 2 roky, ale už to tam prostě psychicky nevydržím. Děkuji za odpověď.

Odpověď: (6. 3. 2010, 22.13)

Odejděte...
 (Strach není dobrý rádce... Ponížení zůstává...)

Lucisek82 píše: (1. 3. 2010, 14.35)

Dobrý den,
žiju v Itálii s mým italským přítelem už víc jak rok, miluje mně strašně moc, až nenormálně moc...postupem času, jsem začala přemýšlet nad naší budoucností, já mám na 2roky splátky v česku a on na dalších 20,30 let hypotéku na jeho dům, ve kterém nežijeme, protože si nemůžeme dovolit žít společně, po stránce finanční, ted jsem ztratila práci, a řekla jsem mu, že tu nemůžu zůstat bez práce, on mi nikdy na mé finanční problémy nepřispíval, teď když ví, že mně může ztratit che požádat banku o přerušení jeho splátek  v bance na rok, aby mně pomohl splácet moje splátky do té doby než si najdu práci.Ale já to nechci, žijeme s jeho rodiči v malém bytě, kde máme jen malinký pokojí s dvěma oddělenými lůžky...já nemohu vařit, jelikož nejsem italská kuchařka , pere, uklízí jeho mamka a jeho tatínek mu denně připravuje snídaně a vše potřebné, dům dává na prodej s tím, že pak si koupíme společný dům až budu mít dobrou práci a smlouvu na neurčito...tak si vezmeme společnou ´hypotéku se závazkem na 30let??
A otěhotnění nehrozí je mi 28let ale mít dítě by byla katastrofa, to by nám kupovali plínky a vše potřebné asi taky jeho rodiče,ne,ne,ne.
Dříve byl ženaty 5 měsíců s italkou a žili společně, já ho poznala už dávno rozvedeného a rozešlého s další češkou, která odešla od něj a šla na potrat...ale všichni o ni říkájí, že nebyla normální...kdo ví...
On mně miluje strašně moc, já mám problém ho opustit, chtěla bych se postarat o sebe sama, nechci aby mně někdo omezoval a vnucoval mi budoucnost, jsem jako ve vězení, nikdo mi nic nezakazuje, ale kv.li financím, si ani nevyjdeme pobavit.
Já bych chtěla ještě cestovat, sním o Aljašce :-) o zamilování a o úplně normálním životě bez strachu co bude , co nebude, nechci život na hypotéku, vím že to není jeho vina, že má finanční potíže a on mně miluje a představuje si naší hezkou budoucnost.
A já nemám sílu ho opustit, taky zranit tolik osob, to si nevezmu na svědomí...jeho rodiče, mé rodiče, rodina...už by se mnou ani moje rodina nepromluvila...

Odpověď: (6. 3. 2010, 22.11)

Milá L.,
cítím tě jako velmi nejistou a neukotvenou. Nejsem si jistá, že cestováním se  ukotvíš... Vezmi 100% zodpovědnost za sebe i své cítění. Přečti si knihu: Svět bez hranic... Strach z toho, co bude, se neztratí tím, že se změní kulisy...
(to nic nemění na tom, že péče jeho rodičů o něj je pro váš vztah nedobrá...)Přeji vše dobré a držím palce

ZK píše: (1. 3. 2010, 13.33)

Dobrý den,
mám dotaz ohledně mé ženy je jí 33 mě 36, jsem spolu již 16let z toho 13 manželé, máme dva krásné kluky 6 a 11 roků. Vztah byl téměř celou dobu bezproblémový, máme chalupu kterou jsme zrekonstruovali, postavili jsem cca před rokem dům kde nyní bydlíme, v podstatě vše jak v ideálním vztahu, avšak cca před rokem a půl manželka začala zničeho nic na internetu neustále chatovat na seznamkách (nikdy před tím to nedělala), pak si pořídila tajný telefon a začala se sním neustále někde schovávat. Když se s ní snažím komunikovat zjistit co se děje, nechce nic říct maximálně že o nic nejde, avšak v poslední době se začaly stupňovat problémy, začala utíkat, neustále vyhledává pozornost mužů, v práci se jí nedaří (nestíhá protože pořád visí na netu), doma to celkem skřípe. Snažím se sice tak nějak si toho nevšímat, ale nějak se mi to nedaří, když si o tom promluvím s přáteli tak se to většinou dozví a pak mi vyčítá že si stěžuji, ale nevím jak to řešit, protože nechci náš vztah rozbít, ale nelíbí se mi že nemohu své ženě plně důvěřovat. Myslíte že je nějaká raálná možnost jak ji vrátit zpět k rodině, aby se začala chovat zas jako máma a manželka (dříve byla pro ni rodina nejdůležitější). Jak ji pomoci se vymanit z kolotoče internet telefon sms schůzky...
Předem strašně moc děkuji za odpověd.

Odpověď: (6. 3. 2010, 22.03)

Milý ZK,
skutečně máte problém ve vztahu... Řekněte ji, že si se sebou, se situací nevíte rady a že byste byl rád, aby s vámi zašla do poradny. Pokud nebude chtít, vydejte se tam sám... Budete to pro vás přínosnější než obecná porada na netu...

Pidmco píše: (1. 3. 2010, 11.39)

Dobrý den,
trápí mě jedna věc. Mám spokojený 7letý vztah, vím, že s tím chlapem chci být, chci s ním mít rodinu....ale poslední dobou mám takové divné myšlenky...o tom, zda s ním být, či ne, pak začnu brečet, protože mě bolí představa, že bych s ním nebyla....protože s ním chci být. Nevím, čím to bylo vyvolané. Mám kolem sebe hodně "známých" co se rozchází po dlouhém vztahu, nebo rozvádí...a já jsem to vždy s nimi prožívala, a říkala jsem si, jak jim musí být hrozně...a pak se tohle stane mě...a sama nevím, jak s tím naložit.
Myslíte, že by to mohlo být tím, že mám něco vsugerované?
Nebo že takové krize jsou, ale dají se nějak "vyléčit" aby vše bylo zase v pořádku?
Děkuji Vám.

Odpověď: (6. 3. 2010, 21.59)

Milá P.,
moc vám nerozumím... je možné, že jste si do svého podvědomí nabrala rozpady vztahů v okolí, ale nevím... Co myslíte krizí? Pochybnosti? Pláč? Strach? Pokud chcete přijít na to, co je skutečně za tím, přijdte na konzultaci :).

nikitka2 píše: (1. 3. 2010, 8.45)

Dobrý den.Je mi 28 let mám manžela29 let a dve malé deti.Bydlíme v pronajatém bytu,ale abychom zde mohli bydlet je tu podmínka ke smlouvě a to,ZPRÁVCOSTVÍ.Obnáší to to,že manžel musí před každou zábavou či diskotékou uklízet velký sál a WC.Je na všechno sám a ke všemu chodí do práce ,kde se těžce pracuje 12 hodin.Vubec to už nestíhá a je uplně psychicky i fyzicky vyčerpaný.Musí také jednat z lidmi a uplně na lidi zanevřel.Je ze všeho unavený.Vždycky to byl  klidas a pohodář.Nyní je z něj uzlíček nervu a i doma to už není co bývalo.Ted máme krásného synka/6mes./ a ani si ho moc nevšímá,nic ho moc nezajíma.Pořád dokola opakuje,že by chtěl jít pryč z bytu,ale o byty je nouze a na vlastní bydlení nemáme finance.Já už bych také nejradeji z bytu odešla(sousedi nám delají naschváli),ale nevíme kudy kam a na psychiku je nátlak obrovský.Myslíte,že se máme odstěhovat za každou cenu?(stále hledáme byt v realitkách) nebo se máme pokusit se situací vyrovnat?Nebo navšívit psychologa?Myslíte,že by nás někam nasměroval?Děkuji za pomoc

Odpověď: (6. 3. 2010, 21.55)

Milá Nikito,
pomáháte si navzájem? Na manžela je toho  skutečně mnoho jak sama píšete. Můžete najmout za pár stovek někoho, kdo si rád přivydělá např. studenty. Je třeba umět si udržet svůj bezpečný prostor, místo-čas pro odpočinek, relaxaci a regeneraci a to vám/jemu hodně chybí. Pokud manžel se naučí složit tíhu a regenerovat třeba s psychologem, je možné  stávající situaci ustát, pokud ne, je třeba hledat jiné řešení.

kocik píše: (1. 3. 2010, 7.47)

Dobrý den moc prosím o radu. Žiji s přítelem 5 let jsme zasnoubeni a vše je docela fajn až na pár drobností ale to ke vztahu patří sem tam nějaká výměna názoru,ale co mě nejvíc trápí. Poslední 2 roky partner omezil sex prostě už to není jako na začatku. Jsem 29letá žena zdravá a ten sex prostě mám rada ale když se začnu s partnerem mazlit tak vždy řekne že je moc unaven prostě pokaždé je to něco jineho bud radši kouká dlouho na televizi nebo je vždy nějaká vymluva.Už jsem se s ním o tom bavila co je za problém jestli ho už nepřitahuji nebo jestli má jinou ženu nebo co je za problém on tvrdí že žadný není tak prostě nevím proč je to u nás takové.Sex mame tak jednou za 2 mesice a to když ho opravdu přemluvím a takové ponižování že žena přemlouvá chlapa k sexu se mi prostě nelibí. Nechci ho opustit mam ho ráda ale tohle mě moc trápí.Dnes už se asi nedivím že si ženy v mé pozici hledají milence.Nevím jak jinak to řešit nechci aby to bral jako pivinost že já to chci tak mi to splní. Moc mě to trápí a moc prosím o radu. Děkuji moc.

Odpověď: (6. 3. 2010, 21.49)

Milá kočičko,
jj - taky chápu :). Doporučuji konzultaci u partnerského psychoterapeuta ... Skutečně je to problém a pokud si to partner neuvědomuje, spějete k vyčerpání vztahu... Nepodbízejte se, unikejte...

Pavell píše: (1. 3. 2010, 3.43)

Dobrý večer potřebuji poradit žena si se svým kientem domluvila kávu a poté si začali dost důvěrně dopisovat oslovením miláčku nešetřili ani z jedné strany. Když jsem se jí zeplat co to má znamenat tak to prý nic je to jen tak, že šlo jen o jedu pusu, jsem žárlivý a tak se s tím nemohu moc vyrovnat. Žena slíbila že vše ukončí a věřím že se tak stalo, jen si ponechala jednu důvěrnou zprávu kdy jí zděluje že je vážně nemocný prý z nostalgie. ptal jsem se co jí k takovému vztahu vedlo řekla že zvědavost. Věřím že vše skončilo jen se nedokáži vnitřně srovnat s tím že ještě někde uchová vzpomínku ať již z nostalgie. slíbili jsme si že uděláme tlustou čáru za vším co bylo, ale uvnitř mě to pořád svírá, co mám dělat.

Odpověď: (6. 3. 2010, 21.44)

Milý Pavle,
odpustit, milovat, přát... tak by se dala formulovat podstata řešení. Pro jeho lepší uchopení nabízím spolupráci... Chcete?

Martina píše: (1. 3. 2010, 1.28)

Dobrý den.
Bude mi 22 let.Bez jakéhokoli zvláštního důvodu zažívám stavy prázdnoty, mám strach ze smrti, nic mě nebaví, vím že bych si měla život užívat, ale mám pocit, že ať udělám cokoli, tak to stejně nemá cenu. Mám strach, že až budu mít jednou děti, tak že budu špatná matka, špatná manželka. Přitom bych tak strašně chtěla život prožít a ne jen přežívat. Pořád mám o všem a o všech pochybnosti. Pak jsou dny kdy jsem šťastná a mám pocit, že mi patří svět. Toto mě provází už od puberty. Nevím jestli to souvisí nějak s mým dětstvím (příbuzní v mém okolí dost pili a tenkrát jsem z toho byla hodně ve stresu, hodně jsem se jich bála, jediným mým záchytným bodem byla babička). Teď už je vše v pořádku a vím, že mé problémy jsou ve srovnání s problémy jiných lidí malicherné. Měla bych být šťastná, ale nemůžu si pomoct. Myslíte, že je to důvod navštívit psychologa? Děkuji moc za odpověď.

Odpověď: (1. 3. 2010, 12.28)

Milá Martino,
pokud chceš změnit svůj život, své prožívání, určitě to dokážeš, když se vydáš na cestu... Je třeba poznat své vnitřní mechanismy, brzdné stopy, emoční vzorce. Doporučuji tedy studovat vnitřní mechanismy fungování světa a psychiky, spolupracovat s lidmi, kteří umí. Můžete navštívit seminář rodinných konstelací. Číst knihy - můžete je nalézt i na www.mujuspech.cz­, individuální spolupráce s psychoterapeutem je samozřejmě  v některých aspektech nenahraditelná. Držím palce.

jarda píše: (23. 2. 2010, 1.00)

dobry večer, mám problém žena se odstěhovala se synem k milenci.žádá o rozvod, a já se s tím nemohu psychicky vyrovnat.můžete mi, prosím, poradit, co dělat.

Odpověď: (23. 2. 2010, 20.27)

Milý Jardo,
není jiná cesta, než se s tím vyrovnat. Doporučuji vám, abyste vyhledal konzultaci... Držím palce pro toto nelehké období života.

Nikita911 píše: (22. 2. 2010, 21.03)

Dobrý den,
mám problém a vím, že sama ho nevyřeším. Potřebuji pomoct.
Mám partnerský vztah, který funguje již téměř 8 let. Je mi 26 let,
partnerovi 30 let. První dva roky bylo vše naprosto pohádkové, poté
samozřejmě začaly přicházet sem tam nějaké problémky, ale nic co bychom
nemohli zvládnout - většinou šlo o banality. Nyní je to jiné. Dozvěděla jsem
se, že mě přítel delší dobu (přes 3 roky) podváděl s vlastní sestrou (o 3
roky mladší). Prý o nic nešlo, jen chvilkový chtíč, řekli mi na to oba. K
samotnému aktu se vším všudy prý došlo jen 1x. Oba si jsou vědomi, že to
byla blbost a že nejvíc ublížili mně. Omluvili se. Přesto by to nejraději
překročili jako louži a šli dál. Zřejmě nechápou, že já toto jen tak
nedokážu. Zasáhlo mě to jako hluboký šíp a upřímně řečeno nevím, co mám
dělat. S přítelem stavíme barák, hypotéku mám sama na sebe, nevím, jak bych
to sama zvládla. Navíc si už ani nedovedu představit začínat budovat nějaký
vztah úplně od začátku. Plánovali jsme dlouhodobou budoucnoust, děti,
svatbu. Na jednu stranu věřím na druhé šance a pokud by mi dokázal, že si ji
zaslouží, ráda bych mu ji dala. Nevím však jestli jsem na to dost silná,
jestli to zvládnu. Jak bych se k němu pak měla chovat a jak k sestře! Na
druhou stranu si myslím, že to co udělali, je naprosto neodpustitelné a že
není jiná cesta ven než rozchod. Co ale sestra? Tu jen tak odstřihnout
rozchodem nemůžu! Poraďte mi prosím.

Děkuji.

Odpověď: (23. 2. 2010, 20.35)

Milá Nikito,
máte tři možnosti:
1) být zraněná, toto zranění si hýčkat a "stát na místě"
2) být zraněná a pod jeho vlivem se rozhodnout vztah ukončit
3) své zranění ošetřit, aktérům odpustit a z tohoto místa se rozhodnout, zda zůstanete či odejdete...
Můžete v té věci spolupracovat s terapeutem...

Aja(27) píše: (22. 2. 2010, 19.21)

Dobrý den,
trpím hraniční poruchou osobnosti a depresemi.( Můj táta měl asi bipolárku, upil se a máma o mě moc nestála, s mou starší sestrou utvořily koalici proti tátovi a já se plácala v jejich válce) Mám 8-letého syna z prvního manželství. Po rozvodu v 21 letech sem měla dalších cca 15 sex. partnerů. V Když jsem se vdala podruhé za muže, který mě tři roky miluje a já jeho, stará se o mě(i v depresích) a mého syna bez výhrad a absolutně mu věřím. Je  a katolík(byla jsem jeho první). Zároveň je velice sexy a  ráda se na něj dívám. Jenže jakmile mi dá najevo, že bychom se měli milovat, velmi znejistím. I když začnu já, tak jsem pořád napjatá. Nemohu se uvolnit, pořád myslím na spoustu věcí, co se událi předtím. Na to jak mnou někdo manipuloval a muži zneužívali mé neschopnosti odmítnout každý jejich sexuální výmysl, jen abych se jim zavděčila. Můj muž je jediný, kterého jsem poznala, který mě nikdy do ničeho nenutil. Také mám panickou hrůzu z těhotenství. Nevím co mám dělat. Chodila jsem na terapie a brala antidepresiva. Po roce a půl užívání jsem s nimi skončila asi před rokem. Při terapii jsem měla pocit, že psycholožka má zkušenosti, ale není na mě vůbec zvědavá.Psychiatričce věřím.
Zase mívám deprese, není to nic skvělého. A taky nejsem schopná zvednout telefon a zavolat doktorce(jakékoliv).Prostě se zablokuju a nevím proč. Jakmile mám cokoliv udělat(a je to spojeno s plánovaným mluvením) nebo něco slíbím (a vím, že bych měla) nemohu se donutit. Začnu se klepat a začne mě bolet v krku, jen když si na to vzpomenu.Prosím, poraďte mi jak mám svou situaci řešit.

Odpověď: (23. 2. 2010, 20.32)

Milá Ajo,
chápu, že jste zklamaná z průběhu minulé terapie, najděte si cestu, která vám bude vyhovovat. Třeba někoho jiného, třeba semináře... Antidepresíva asi budou nezbytná, poproste manžela, aby  s vámi zašel k lékařce, k psychoterapeutovi, aby pro začátek s vámi ten krok udělal. Pak skutečně doporučuji spolupracovat s psychoterapeutem. Držím palce.